Na tuto smutnou bajku jsem si mnohokrát vzpomněl v posledních dvou měsících, když jsem sledoval vyostřování napětí na východní Ukrajině.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš v rozhovoru o nasměrování volební kampaně své strany na seniory, kteří až doposud tvoří jádro voličů vládního hnutí ANO.

Asi nejsem první, kdo si všiml, že některá opatření, která používají vlády v boji proti nákaze koronavirem, jsou věrnými kopiemi postupů naposledy užívaných ve válce, případně v režimech odmítajících opustit mimořádný válečný stav i po jejím skončení.

Jako přímý pamětník srpnové invaze pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968 si dobře pamatuji hořký vtip, který se vyprávěl krátce poté. Jmenoval se Kšeft století – my jsme poslali na Východ 2 000 slov a oni nám za ně dodali 6 300 tanků a tisíc letadel i s posádkami.

Politická a ideologická mlha a něco víc než lidské životy. K diskusím kolem ruské vakcíny Sputnik V a výzvě prezidenta k rezignaci ministrů se vyjádřil bývalý disident, poslanec za ČSSD a diplomat Jaroslav Bašta: „Prezident řekl něco, co pánové nechtějí slyšet, a tak se takzvaně dokonale odkopali. Jakékoliv argumentace, které mají ideologický podklad, dokládají, že kopají za stranu, která neuspívá ekonomicky.“ Bašta také připomněl, že to byla Evropská unie, která dala peníze na vývoj vakcín farmaceutickým firmám, jež je podle smluv nedodaly.

Jednou ze základních podmínek existence demokracie je svoboda slova v nejširším možném smyslu.

Téměř každému, kdo v minulém roce pozorně sledoval proměny našeho světa, muselo být jasné, že se nacházíme na osudové křižovatce, ke které se těžko hledají analogie. Lidé znalí Bible, konkrétně Starého zákona, si vzpomínají na deset ran egyptských, protože vloni se objevila mračna kobylek dlouhá přes tisíc kilometrů, která zakryla Slunce. Tropická vedra v létě a arktické mrazy v zimě už nikoho nepřekvapí, stejně jako střídání katastrofálního sucha se stejně zhoubnými povodněmi v průběhu jediného měsíce. Došlo i na ten mor v podobě COVIDu – 19.

Událostí tohoto týdne se stal výrok Ústavního soudu, v němž jedenáct soudců označilo za neústavní hned čtyři paragrafy zákona o volbách. Vyhověli tak stížnosti 21 senátorů podané 13. prosince 2017.

Miroslava Kalouska jako politika znám asi 25 let. Když jsem byl v roce 1996 zvolen za sociální demokracii do Poslanecké sněmovny a stal se místopředsedou výboru pro obranu a bezpečnost, hned na jednom z prvních jednáních mě zaujal velmi tvrdý názorový střet mezi předsedou Petrem Nečasem z ODS a tehdejším lidoveckým náměstkem ministra obrany Miroslavem Kalouskem. Spor se týkal možných podezření z korupce a měl velmi osobní povahu, což jsem si vysvětloval tím, že ještě nedávno byli oba „kolegy“ náměstky na obraně. V rámci historické objektivity musím poznamenat, že pan Kalousek svůj postup vysvětlil a podezření vyvrátil.

Žijeme v opravdu zajímavých časech a každý, kdo se snaží najít bližší historické analogie k současnému dění, se musí vrátit zhruba o sto let zpátky do období konce I. světové války.

Protože moderní doba běží stále prudším tempem, zvykli jsme si na konci roku vybírat slovo, které ten uplynulý časový úsek nějak vystihuje.

Po pravdě řečeno nevím, zda mě více fascinuje magie čísel našeho letopočtu, nebo zjištění, že čas letí stále rychleji. Během pár dnů končí druhé desetiletí nového tisíciletí, a pohled zpět asi nikoho nenaplňuje optimismem.

Tento citát se připisuje americkému spisovateli Marku Twainovi. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem tento týden sledoval stále ještě neukončený proces sčítání hlasů v prezidentských volbách v USA.

Povolební martyrium ve Spojených státech asi nejen ve mně vyvolalo potřebu se zamyslet nad institucí voleb, zejména pak v demokratických státech. Ukazuje se totiž, že záležitosti zdánlivě technického charakteru mohou původní účel pošramotit, ne-li přímo zdiskreditovat.

Již dlouho, možná od dob Komunistického manifestu, existuje pravidlo, že publikace, které přinášejí zásadní změnu náhledu na budoucnost, bývají dosti stručné.

Přiznám se, že až do letoška mě nenapadlo, že vztah ke dvěma historickým událostem, které dělí skoro čtyři staletí, může v povědomí našeho národa přecházet od kladného k zápornému hodnocení.

Z hlediska lidské psychiky není takovou zátěží ocitnout se uprostřed nějaké katastrofy, ale spíše období před jejím příchodem.

V širším pražském centru stěží najdeme odlehlejší a opuštěnejší místo než je Vyšehrad. Zároveň leží na dohled od budov ministerstva zdravotnictví, takže volba lokality pro neveřejnou schůzku ministra s dalšími lidmi by byla pochopitelná.

Když se konečně přiblížily prezidentské volby ve Spojených státech, přestaly se objevovat zprávy o nepokojích vyvolaných akcemi radikálů z BLM.

Správně se tato nepřiznaná republika (4400 km2, 145 000 obyvatel) jmenuje Arcach, ale před 32 lety vstoupila do dějin pod názvem Náhorní Karabach.

Od doby, kdy ruský opoziční předák Alexej Navalnyj zkolaboval v letadle letícího ze západosibiřského Tomsku do Moskvy, uplynul rovný měsíc.

Existují okamžiky, kdy si říkám s Vítězslavem Nezvalem, že „Naše životy jsou bludné jako kruh“ (Edison, 1927).

V tomto případě nemám na mysli propagandistické zdůvodnění tohoto typu vzdělávacího procesu, ale jeho praktické provedení. To ve svých důsledcích znamená, že tempo, rozsah a kvalita výuky se musí přizpůsobit těm nejméně motivovaným, nejpomalejším, ale také nejagresivnějším žákům ve třídě. Protože nejdůležitější princip inkluze představuje zásada „rovných příležitostí“, nelze z třídních kolektivů nikoho vyjmout.

Když jsem před týdnem psal komentář o situaci v Bělorusku, upozornil jsem na to, že se běloruská opozice nedokáže shodnout na tom, který ze scénářů barevných revolucí má použít.