Protože moderní doba běží stále prudším tempem, zvykli jsme si na konci roku vybírat slovo, které ten uplynulý časový úsek nějak vystihuje.

Po pravdě řečeno nevím, zda mě více fascinuje magie čísel našeho letopočtu, nebo zjištění, že čas letí stále rychleji. Během pár dnů končí druhé desetiletí nového tisíciletí, a pohled zpět asi nikoho nenaplňuje optimismem.

Tento citát se připisuje americkému spisovateli Marku Twainovi. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem tento týden sledoval stále ještě neukončený proces sčítání hlasů v prezidentských volbách v USA.

Povolební martyrium ve Spojených státech asi nejen ve mně vyvolalo potřebu se zamyslet nad institucí voleb, zejména pak v demokratických státech. Ukazuje se totiž, že záležitosti zdánlivě technického charakteru mohou původní účel pošramotit, ne-li přímo zdiskreditovat.

Již dlouho, možná od dob Komunistického manifestu, existuje pravidlo, že publikace, které přinášejí zásadní změnu náhledu na budoucnost, bývají dosti stručné.

Přiznám se, že až do letoška mě nenapadlo, že vztah ke dvěma historickým událostem, které dělí skoro čtyři staletí, může v povědomí našeho národa přecházet od kladného k zápornému hodnocení.

Z hlediska lidské psychiky není takovou zátěží ocitnout se uprostřed nějaké katastrofy, ale spíše období před jejím příchodem.

V širším pražském centru stěží najdeme odlehlejší a opuštěnejší místo než je Vyšehrad. Zároveň leží na dohled od budov ministerstva zdravotnictví, takže volba lokality pro neveřejnou schůzku ministra s dalšími lidmi by byla pochopitelná.

Když se konečně přiblížily prezidentské volby ve Spojených státech, přestaly se objevovat zprávy o nepokojích vyvolaných akcemi radikálů z BLM.

Správně se tato nepřiznaná republika (4400 km2, 145 000 obyvatel) jmenuje Arcach, ale před 32 lety vstoupila do dějin pod názvem Náhorní Karabach.

Od doby, kdy ruský opoziční předák Alexej Navalnyj zkolaboval v letadle letícího ze západosibiřského Tomsku do Moskvy, uplynul rovný měsíc.

Existují okamžiky, kdy si říkám s Vítězslavem Nezvalem, že „Naše životy jsou bludné jako kruh“ (Edison, 1927).

V tomto případě nemám na mysli propagandistické zdůvodnění tohoto typu vzdělávacího procesu, ale jeho praktické provedení. To ve svých důsledcích znamená, že tempo, rozsah a kvalita výuky se musí přizpůsobit těm nejméně motivovaným, nejpomalejším, ale také nejagresivnějším žákům ve třídě. Protože nejdůležitější princip inkluze představuje zásada „rovných příležitostí“, nelze z třídních kolektivů nikoho vyjmout.

Když jsem před týdnem psal komentář o situaci v Bělorusku, upozornil jsem na to, že se běloruská opozice nedokáže shodnout na tom, který ze scénářů barevných revolucí má použít.

Při sledování průběhu prezidentských voleb a následných protestů v Bělorusku se občas přistihnu při tom, že se v duchu vracím do časů Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004, případně až do listopadu 1989 v Praze.

Bez ohledu na rozmary počasí a plíživou pandemii nás naše veřejnoprávní média letos zásobují hlavně novými pohledy na historii.

Přiznám se, že tahle představa mě napadla, když jsem sledoval počínání aktivistů ve Spojených státech a západní Evropě.

Tento týden se do historie česko – ruských vztahů zapsal zadržením údajného spolupracovníka českých tajných služeb Ivana Safronova, bývalého novináře a poradce šéfa Roskosmosu Dimitrije Rogozina.

Již dlouho platí, že fotografie vypovídá o duchu doby více než než dlouhé projevy či komentáře. Zejména máme-li k dispozici snímky ze dvou vzdálených, ale bohužel podobných historických událostí.

Nestává se často, aby úřadující prezident státu byl obviněn z účasti na válečných zločinech a vraždách stovky lidí.

Události posledních týdnů velmi barvitým způsobem ilustrují tezi filosofa Stanislava Komárka, že součástí historického vývoje západní civilizace je cesta k opaku.

Bouřlivé protesty proti policejní brutalitě se z Minneapolisu rozšířily nejen do 150 měst v USA, ale také do Evropy. Neměly všude stejný průběh, někde se rabovalo více, jinde méně či vůbec.

Když jsem tento týden přemýšlel o nedělním komentáři, vzpomněl jsem si na dva známé citáty George Santayany: Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat. Druhý praví - Když vítězové píší dějiny, mají poražení co falzifikovat.

Sedmdesáté páté výročí vítězství nad nacismem (či u našich sousedů ukončení Druhé světové války) je za námi a přišel čas rekapitulovat letošní mimořádně kontroverzní připomenutí této historické události.