Od doby, kdy ruský opoziční předák Alexej Navalnyj zkolaboval v letadle letícího ze západosibiřského Tomsku do Moskvy, uplynul rovný měsíc.

Existují okamžiky, kdy si říkám s Vítězslavem Nezvalem, že „Naše životy jsou bludné jako kruh“ (Edison, 1927).

V tomto případě nemám na mysli propagandistické zdůvodnění tohoto typu vzdělávacího procesu, ale jeho praktické provedení. To ve svých důsledcích znamená, že tempo, rozsah a kvalita výuky se musí přizpůsobit těm nejméně motivovaným, nejpomalejším, ale také nejagresivnějším žákům ve třídě. Protože nejdůležitější princip inkluze představuje zásada „rovných příležitostí“, nelze z třídních kolektivů nikoho vyjmout.

Když jsem před týdnem psal komentář o situaci v Bělorusku, upozornil jsem na to, že se běloruská opozice nedokáže shodnout na tom, který ze scénářů barevných revolucí má použít.

Při sledování průběhu prezidentských voleb a následných protestů v Bělorusku se občas přistihnu při tom, že se v duchu vracím do časů Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004, případně až do listopadu 1989 v Praze.

Bez ohledu na rozmary počasí a plíživou pandemii nás naše veřejnoprávní média letos zásobují hlavně novými pohledy na historii.

Přiznám se, že tahle představa mě napadla, když jsem sledoval počínání aktivistů ve Spojených státech a západní Evropě.

Tento týden se do historie česko – ruských vztahů zapsal zadržením údajného spolupracovníka českých tajných služeb Ivana Safronova, bývalého novináře a poradce šéfa Roskosmosu Dimitrije Rogozina.

Již dlouho platí, že fotografie vypovídá o duchu doby více než než dlouhé projevy či komentáře. Zejména máme-li k dispozici snímky ze dvou vzdálených, ale bohužel podobných historických událostí.

Nestává se často, aby úřadující prezident státu byl obviněn z účasti na válečných zločinech a vraždách stovky lidí.

Události posledních týdnů velmi barvitým způsobem ilustrují tezi filosofa Stanislava Komárka, že součástí historického vývoje západní civilizace je cesta k opaku.

Bouřlivé protesty proti policejní brutalitě se z Minneapolisu rozšířily nejen do 150 měst v USA, ale také do Evropy. Neměly všude stejný průběh, někde se rabovalo více, jinde méně či vůbec.

Když jsem tento týden přemýšlel o nedělním komentáři, vzpomněl jsem si na dva známé citáty George Santayany: Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat. Druhý praví - Když vítězové píší dějiny, mají poražení co falzifikovat.

Sedmdesáté páté výročí vítězství nad nacismem (či u našich sousedů ukončení Druhé světové války) je za námi a přišel čas rekapitulovat letošní mimořádně kontroverzní připomenutí této historické události.

Jednu z nepříjemných stránek totalitních ideologií představuje jejich schopnost vracet se v dobách, kdy už na ně zdánlivě všichni zapomněli.

Letošní 75.oslavy Dne vítězství původně měly být docela přelomové, protože u západních hranic Ruské federace velení NATO naplánovalo největší vojenské cvičení od skončení Studené války.

Máme-li věřit Respektu a mlčení–mlžení českých zpravodajských služeb, terorismus dorazil s plnou slávou do České republiky, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Na Velký pátek jsem si přečetl zprávu, že Vyšetřovací výbor Ruské federace zahájil trestní stíhání kvůli odstranění sochy sovětského maršála Ivana Koněva v Praze.

V dnešním komentáři se chci zamyslet nad tím, jak se naše země vypořádá s následky pandemie COVID-19. Stejně jako celá Evropa, také Česká republika bude muset přežít velmi bolestivé období rozpadu globalizovaného světa na menší celky.

Karanténa doprovázející současnou pandemii zasáhla do životů nás všech. Vytrhla nás ze zaběhaného rytmu našeho bytí a způsobila to, nač posledních třicet let skoro nikdo neměl čas – zpomalit a zůstat chvíli jen sám se sebou.

A vždycky měnily. Z krátkodobého hlediska svým dopadem na psychiku a chování lidí, z dlouhodobé perspektivy pak jednoznačně změnou genofondu postižené populace.

Ve svém komentáři před týdnem (Test koronavirem) jsem upozornil na to, že krize nemusí představovat pouze pohromu a zmar, ale někdy také cestu k nové naději.

Existuje jedna optimistická poučka, která tvrdí, že krize nepřinášejí jen problémy a zhoubu, ale také nové příležitosti a perspektivy.

Před více než 100 lety (1918 – 1920) vypukla pandemie chřipky, která dostala jméno Španělská, a jíž celosvětově padlo za oběť 80 – 100 milionů lidí (v českých zemích se počet úmrtí odhadoval na 50 – 80.000).