V předchozích článcích o „velké daňové kauze“ či „kauze Zadeh“ u Krajského soudu v Brně jsem popisoval obtížné plížení procesu k závěru. Zmínil jsem se, že před závěrem hlavního líčení dne 23. března státní zástupce Aleš Sosík předložením požadavku na výslech dalších svědků „hodil vidle“ do snahy předsedy senátu Aleše Novotného dovést konečně řízení k závěrečným řečem. Zdržel tím řízení o týden.

Občas je slyšet  nářky na obtížnou vymahatelnost práva, kterou ovšem příslušní představitelé státu popírají. Pravda je taková, že za předpokladu přísného a nestranného dodržování právních předpisů by naplnění práva mělo být samozřejmostí  a mocní se tváří, že vše se samozřejmě dodržuje a občané si stěžují bezdůvodně.  Obrana proti bezpráví by sice podle nich mohla být někdy zdlouhavá, ale s vysokým stupněm pravděpodobnosti zaručená. 

Závěrečnou část „velké daňová kauzy“ či „kauzy Zadeh“ u Krajského soudu v Brně, zahájené v r.2015, účastníkům hlavního líčení ztrpčují protipandemická opatření, nemilosrdně uplatňovaná předsedou senátu Alešem Novotným. Ač to nepožaduje žádné obecné nařízení ani opatření předsedy soudu, tento senát se chrání před nákazou respirátory a nutí tím i obhájce, obžalované a svědky, aby během celého jednání vdechovali svůj vydýchaný vzduch. Většina obžalovaných a část obhájců sedí nejméně 20 m od senátu. Nesporným účinkem zakrytí úst je zhoršení srozumitelnosti ústních projevů. Ovšem nařízením o používání respirátorů předseda senátu nic neporušuje, pouze využívá svou pravomoc. Je otázka, zda trápením  sebe, senátu a dalších něčemu prospěje. Tímto nerebeluji proti používání respirátoru veřejností, protože to obecně stanovilo vládní nařízení.

Proti záměrům Evropské unie se Česká republika zpožďuje v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Každý, kdo přispěje k zrychlení vývoje, zasluhuje vděčnost státu. Budování fotovoltaických elektráren zabrzdila náhlá změna ekonomických pravidel koncem roku 2010, jež existenčně ohrozila mnoho investorů. Byl to neomluvitelný podraz ze strany státu, jenž nejdříve rozmařilým nastavením podmínek vylákal investory k budování obnovitelných zdrojů, a pak je bez varování vehnal do situace ohrožení krachem.

Ukoptěná snaha Jana Hamáčka o zabrzdění jízdy ČSSD do politického propadliště je nepřehlédnutelná. Věnuje tomu spoustu umu a energie. Stylizuje se do postavení zachránce národa proti coronavirové pohromě a s velkou pílí využívá kdejakou příležitost k „okopávání kotníků“ koaličního partnera, tedy hnutí ANO a osobně Andreje Babiše. Těžce tím poškozuje důvěryhodnost vlády v očích veřejnosti. Na řízení vnitřního chodu ministerstva vnitra mu kvůli těmto koníčkům zřejmě nezbývá čas. Někteří jeho úředníci pak bezostyšně porušují zákony, upravující jejich činnost, a bezohledně škodí lidem.

Marie Benešová se v posledních dnech opakovaně kriticky vyjádřila k jednání pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Bezprostředním podnětem jsou úniky informací z vyšetřování případu soudce Zdenka Sováka, dnes již důchodce. V té souvislosti se dožaduje  předání věci Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.

K únikům jistě došlo. Je to patrné již ze skutečnosti, že v den Sovákova zadržení se na televizních obrazovkách objevily záběry z jeho eskortování na policejní služebnu. Někdo musel s předstihem upozornit NOVINÁŘE na tuto událost. O chvíli později se v médiích objevily informace, které mohly mít původ v dokumentaci trestního řízení. Není to ostatně nic nového, toto neřádstvo se opakuje často a nedaří se učinit tomu přítrž.  

Sleduji  zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro  většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPODu Praha 5.  Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie. 

V zájmu zachování obsahové jednoty jsem v článku „Dohoda o vině a trestu jako brzda“ úmyslně nepojednal o dění ze dne 10. února 2021, ačkoli před soud předstoupil zajímavý svědek Jiří Zeman, dlouholetý kamarád obž. Shahrama Zadeha. Jeho výslech si na poslední chvíli vyžádal státní zástupce. V minulosti se podrobil výslechu v přípravném řízení koncem prosince  r. 2014. Jeho tehdejší výpověď soud procesně provedl jako důkaz čtením protokolu při hlavním líčení. Okolnost, že si žalobce vyžádal výslech při hlavním líčení až po skončeném dokazování, je sama o sobě pozoruhodná. Za zmínku stojí i skutečnost, že pan obžalovaný si nepřišel poslechnout jeho výpověď.

Institut dohody o vině a trestu je novinka, převzatá z americké trestněprávní praxe. Myšlenka je na první pohled lákavá: pachatel, jenž pochopil, že trestu neunikne, učiní doznání o vině a vyjde soudu vstříc usvědčujícími údaji. Ušetří se čas na jeho další usvědčování. Obvykle dojde k dohodě s žalobcem o přijetí doznání a navrženém trestu, která podléhá schválení soudem. 

V článku „Inženýrky lidských duší z OSPODu škodí dětem i matce“ z 24.ledna 2021 jsem psal o boji podmínečně propuštěné odsouzené Bibiany proti svěření jejích dětí Karolínky a Romana do ústavní péče.

Lidé jsou nepoučitelní. Pavel Zeman se nepoučil z potíží své předchůdkyně Renaty Vesecké, která se nechala pozvat dnes již zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou v den svých narozenin do prosklené kavárny na kávu a zákusek a neúmyslně tím umožnila skandalistům, tedy novináři Daliboru Bártkovi, krajské státní zástupkyni Zlatuši Andělové, jinak  exprokurátorce a bývalé člence KSČ, a hlavně bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové vyrobit bajku o údajně utajované konspirační schůzce. Skandalisté rozpoutali štvanici, jejíž první obětí byl na konci své kariéry dosud neposkvrněný Pavel Kučera, nepravomocně zbavený taláru a nakonec i Renata Vesecká, později odvolaná vládou Petra Nečase na návrh Jiřího Pospíšila, capo di tutti capi z kauzy Jiřího Čunka. Pavel Zeman se zachoval podstatně neopatrněji: s neveřejnými rozhovory  o věci svého známého se uchýlil do soukromí bytu soudce Jana Czernina, čímž posílil podezření o nekalostí vedených jednání. 

Vleklému procesu, probíhajícímu u Krajského soudu v Brně, mnou označovanému podle jména hlavního obžalovaného „kauza Zadeh“ nebo „velká daňová kauza“, jsem se naposledy věnoval 1.prosince 2020 v článku Zvrat v kauze Zadeh.

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.

Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat  podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. 

Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména  zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. 

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil  dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru.

Když jsem se dočetl v několika článcích, např. na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek  Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.

V kauze s více obviněnými, s nepřehlednou důkazní situací a složitou právní problematikou se dají čekat různé zádrhele a překvapení. Platí to i pro „velkou daňovou kauzu“ Krajského soudu v Brně, řešenou senátem Aleše Novotného od r. 2015, v které je dle obžaloby hlavní postavou obž.Shahram Zadeh, Iránec s českým státním občanstvím. 

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení.

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem  ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razzie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.

V článku „Urob súsedovi dobře…“ z 3. října 2020 jsem na základě náslechu v soudní síni okomentoval rozsudek (zde) senátu Jiřího Dufka zlínské pobočky Krajského soudu v Brně z 2.října 2020 nad obžalovanými zlínskými podnikateli Ladislavem a Janem Lebánkovými, skupinou spoluobžalovaných a společností Vltava Holding a.s., kteří se měli provinit výrobou padělků cigaret Marlboro v hale, vlastněné společností Vltava Holding a.s. Případ jsem sledoval a provázel články od r.2018. Obvinění proti Lebánkům je pikantní, neboť jsou zapřisáhlí nepřátelé kouření, takže v jejich Lesním hotelu se nesmí kouřit ani na prostorné zahrádce.

Před pár dny jsem v článku „Kolik stojí podjatost soudce ?“ upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například,  ale nejen, Česká justice.

Média na nás chrlí záplavu deprimujících čísel o řádění coronaviru, část z nich  se spornou vypovídací hodnotou. Zastrašují a zpracovávají tak veřejnost, aby bez odporu přijímala omezující opatření, jež vláda postupně zavádí za účelem zastavení šíření nákazy, jež je skutečně děsivé. Působivé jsou zprávy o pronikání coronaviru do  domovů důchodců.   Protože tempo zamořování  obyvatelstva se navzdory chaotickým vládním zásahům stále zrychluje, bezradnost plodí stále další utužování omezení. Až na to, že nebyl zastaven provoz místní hromadné dopravy, vyhlášením zákazu vycházení od 21 hod. jsme se konečně dostali na úroveň, připomínající stanné právo z doby heydrichiády.

Zlínské soudkyni Ivetě Šperlichové se kdysi přihodila nehoda: na poradě senátu si „pustila pusu na špacír“ a notně pohaněla účastníky řízení včetně obhájců. Někdo její  monolog nahrál a nahrávku doručil novináři Lubomíru Xaverovi Veselému, který ji zveřejnil na svém webu. Následně ještě proběhly úkony, potvrzující autentičnost zvukového záznamu. Příhoda vyvolala  poprask.

Pod nenápadným nadpisem „Benešová jednala s prezidentem Zemanem, s rozpočtem ministerstva je spokojená“ uveřejnila Česká justice dne 14.října 2020 článek, z jehož úvodní a rozsahem nejvýznamnější části se dovídáme o nevoli, kterou v paní ministryni vyvolala jakási zpráva Evropské komise o právním státě v České republice. Chce se kvůli ní sejít s místopředsedkyní EK Věrou Jourovou.