Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví  spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil.

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 dne 5.května (stojí za poslech  ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odšodnění.

Dne 17. dubna 2020 se Vrchní soud v Praze v senátu předsedy JUDr. Michala Hodouška, s přísedícími  JUDr. Martinem Zelenkou a JUDr.  Michaelou Pařízkovou, zabýval odvoláním ods. MUDr. Jaroslava Bartáka proti rozsudku senátu předsedkyně JUDr. Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. ze dne 5.října 2019, kterým byl pan obžalovaný za  přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vraždy a za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vydírání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Soud v podstatné části odvolání zamítl, nicméně snížil trest na 6 let odnětí svobody. Uzavřelo se tak „třetí kolo“ procesu, na jehož začátku liberecký soud uložil trest 18 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu  výsledek „třetího kola“ není úplně špatný. Ovšem pan obžalovaný jistě spokojen není, takže v brzké budoucnosti ještě o tomto případu uslyšíme.

Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče.

V článku z 16. února 2020 „Justiční fakenews z Lidovek“ jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10.,12. a 14.února 2020 referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku  Chamurappi vylákat 20 milionů Kč pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek.

Hlavní proud české žurnalistiky oklestil naše právo na svobodný přístup k informacím téměř monotematickým zúžením pozornosti na problematiku koronavirové pandemie, o které podává uniformní informace. Zprávy a názory, jež se odchylují od názorů hlavního proudu, se vyskytují pouze porůznu na různých neoficiálních internetových stránkách. Informování o zahraničních událostech je velmi kusé, téměř žádné, ale opadl zájem i o skandalizaci vládních politiků (čehož v tuto chvíli není třeba litovat).

Žádostí o vyhlášení amnestie ctihodná advokátní kancelář Toman, Devátý a partneři nastavila zrcadlo úřadům, které z povahy svých pravomocí mimo jiné nesou odpovědnost za zdraví a životy vězňů. Měly to být především ony, kdo měl upozornit na prospěšnost drastického snížení počtu vězňů a dožadovat se amnestie.

Vybavila se mi stará anekdota, která se měla vysmívat tuposti velitelského sboru c.k. armády. Zde je:

Plukovník pobočníkovi: vydejte mužstvu rozkaz „do sedel!“

Pobočník plukovníkovi: ale pane plukovníku, vlak s koňmi dosud nedorazil.

Plukovník pobočníkovi: Nevadí, vydejte rozkaz „do sedel !“

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk  jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi.

Proces, který u zlínské pobočky Krajského soudu Brno vede znova od začátku senát Jiřího Dufka poté, kdy jej Vrchní soud v Olomouci odebral „soudkyni OLO“, prohlášené Ústavním soudem za podjatou, se dne 4. března 2020 posunul o krůček blíž  k závěru. Účastníci si mohou s trochou dobré vůle myslet, že již vidí na jeho konec.

Ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně probíhala jako každoročně od 11. prosince 2019 procesní přestávka. Po ní mělo hlavní líčení pokračovat třídenním blokem jednání od 24. února 2020. Na jeho zahájení přizval předseda senátu Aleš Novotný všechny obžalované včetně těch, jimž soud povolil neúčast při jednání. K  takovému shromažďování obžalovaných dochází v tomto řízení zřídka. Provázela je proto zvědavost obhájců a veřejnosti na to, co se bude dít.

Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze dne 14. února 2020 od ranních hodin pondělka 10.února 2020 zahájila olomoucká expozitura  NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12.února 2020 vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování  zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných.

Vpodvečer 10.února 2020 se začali sjíždět do Zlína obhájci z kauzy zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, souzené senátem Jiřího Dufka, o které píši na svém blogu jako o „úklidu po soudkyni OLO“. Po dvouměsíční přestávce soud nařídil na dny 11. a 12. února 2020 pokračování hlavního líčení. Shodou okolností ve stejnou dobu se na Lidovkách objevily  články Martina Shabu o tažení protimafiánské policie proti „zlínské hydře“, jež se vztahovaly k činnosti jiného senátu téhož soudu. Obohatily soubor témat „volnočasových“ debat advokátů.

Dne 9. ledna 2020 vydal server Info.cz článek svého šéfredaktora  Michala Půra „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou,” v obsahu vyšperkovaný citacemi názorů Petra Blažka, historika, působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích „Obrana Heleny Válkové“ a „Kauza Válková: omluva za omyl“.

V článcích „Hororový“ rozsudek z 19. prosince 2019 a Únos bez únosců, vydírání bez vyděračů z 18.1.2020 jsem věnoval pozornost druhému prvostupňovému rozsudku z řízení u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně ve věci vydírání dlužníka věřitelem s pomocí najatých „zakuklenců“. Pro oživení paměti případných čtenářů připomínám, že pan odsouzený marně vymáhá na panu poškozeném splacení dluhu v řádu stamilionů Kč, který dlužník v zásadě nepopírá.

Pokud laskavý čtenář z názvu vyvodí, že v tomto článku chci vyprávět o něčem, co se vymyká zdravému selskému rozumu, podezírá mě správně. Budu se zabývat rozsudkem ze 17.prosince 2019, vydaným senátem Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, o němž jsem  na základě bezprostředního dojmu ze soudní síně psal v článku „Hororový rozsudek“  z 19.prosince 2019Pokud laskavý čtenář z názvu vyvodí, že v tomto článku chci vyprávět o něčem, co se vymyká zdravému selskému rozumu, podezírá mě správně. Budu se zabývat rozsudkem ze 17.prosince 2019, vydaným senátem Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, o němž jsem  na základě bezprostředního dojmu ze soudní síně psal v článku „Hororový rozsudek“  z 19. prosince 2019.

Zájem o dění ve světě kolem mne ve mně jako malém klukovi poněkud předčasně probudilo gestapo v rámci tažení proti Sokolu vpádem do našeho bytu za účelem provedení domovní prohlídky a zatčení otce (jen pro pořádek podotýkám, že přišli po obědě, nevyrazili dveře a nedoprovázeli je řvoucí těžkooděnci). Podnětů k pozorování světa pak přibývalo. Mimo jiné jsem zaznamenal únorový puč v r.1948, zglajchšaltované volby a politické  procesy padesátých let, přirozeně bez  znalosti jejich pozadí.

Vulgarizace našeho politického prostředí dospěla do takového stavu, že na působení v politice je skutečně třeba „mít kačení žaludek“. Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Nezapomenutelná  byla štvanice na soudce Jana Sváčka, když se uvolil přijmout kandidaturu na soudce Ústavního soudu. Ač kandidát na členství v KSČ, nebál  se rozhodnout v neprospěch StB. To ale jeho pronásledovatelé nevzali v úvahu. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadové pseudorevoluce již uběhlo 30 let.

Převažující část prvních „Otázek“ letošního roku zasvětil Václav Moravec všehochuti problémů vězeňství, justice, státního zastupitelství i legislativní tvorby. Sestava hostů, které si mág mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé, vzrušující, ale místy to byla docela legrace.

Evropský výbor pro ochranu proti mučení a nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání ( CPT - European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment) při kontrolních návštěvách České republiky dlouhodobě kritizuje nedostatky v zabezpečení péče o zdraví vězněných osob a v této souvislosti vyzývá k přenesení zdravotní péče o vězněné osoby na veřejná zdravotnická zařízení. Přestože to je odpovědným orgánům mnoho let.

Vánoční projev pana prezidenta chválím jednak proto, že jeho přesunutí na den 26.prosince je pokračováním masarykovské tradice, ale zejména jako pečlivě vycizelovaný kousek řečnického umění s bohatým myšlenkovým obsahem, pronesený bezchybnou češtinou. V záplavě blábolení politiků, často neschopných pronést souvislejší projev bez papíru a navíc mluvících pokleslým jazykem, působí jako fata morgana na poutníky vyprahlou pouští. Neúctu k jazyku považuji za neúctu k národu a připomínám, že národ i jazyk neměly daleko k zániku a  vděčnost za jejich zachování by nás neměla opouštět, nechceme-li o ně v budoucnosti přijít.