Ačkoli jsem nezměnil dříve deklarovaný indiferentní postoj k Hnutí Ano a jeho čelným představitelům, vracím se k námětu kriminalizace Babišova projektu Čapí hnízdo.

Obrovský mediální hluk kolem žádosti policie o vydání dvou nejvyšších představitelů Hnutí ANO k trestnímu stíhání bude mít jistě mnohostranný vliv: na důvěru veřejnosti k oběma politikům a jejich straně, na důvěru veřejnosti ve zdraví našich politických poměrů, ale i na obraz státu v očích mezinárodní veřejnosti. Vytvořený mediální obraz působí dojmem, že obvinění nejméně proti Andreji Babišovi jsou naprosto jasná a nezpochybnitelná, ačkoli o  jejich obsahu se neví téměř nic. Presumpce neviny pro novináře a všelijaké protikorupční aktivisty neplatí.

Ve dnech 20. a 27.července 2017 začala zlínská pobočka Krajského soudu v Brně senátem předsedy Radomíra Koudely rozplétat bizarní skutkový děj, popsaný v obžalobě, jenž v detailech působí dojmem, že jej režíroval čtenář špatně napsaných hororů.

Politické a legislativní spory kolem polské justice vzbudily velký zájem českých médií a nejen jich. K jeho vyvrcholení přispěl 24. července 2017 polský prezident Andrzej Duda pozoruhodným projevem, jímž mimo jiné oznámil rozhodnutí vetovat právě schválené zákony o Nejvyšším soudu a Národní radě soudnictví. Situaci pozorně sledují špičky naší justice, které vyjádřily své znepokojení hojně medializovaným prohlášením.

V článku „Na liberecký soud se žene bouřka“, dostupném na mém bloggu a leckde jinde, jsem připomněl vznik a vývoj letitého trestního procesu, vedeného u Okresního soudu v Liberci proti bývalému libereckému okresnímu řediteli PČR Miroslavu Dvořákovi. Nebudu se již vracet k minulým událostem, pouze připomenu, že odvolacímu senátu Krajského soudu v Ústí n.L. předsedy Jiřího Malinovského se podařilo vytvořit v řízení zvláštní situaci: odvolacím rozsudkem pravomocně odsoudil obž. Miroslava Dvořáka k podmíněnému trestu  za část skutků, napadených obžalobou. Odsouzený již trest vykonal. Zbytek kauzy vrátil  odvolací soud k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Liberci, tedy senátu předsedy Richarda Skýby, který pana obžalovaného rovněž odsoudil k podmíněnému trestu. Odvolací soud rozsudek potvrdil.

Na svých internetových stránkách se Alena Vitásková představuje jako  „dáma, která se nikdy nevzdá“. Nejde o prázdné vychloubání. Je s podivem, že po čtyřech letech trestního stíhání a půldruhém roce čekání na výsledek odvolání proti nepravomocně uloženému krutému trestu osmi a půl let odnětí svobody dosud neskončila v trvalé péči psychiatrů, ale naopak kromě zvládání náročné funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu a poměrně rozsáhlé  odborné publikační činnosti se pouští na literární dráhu.

Represivní orgán, jenž trpí svým zaměstnancům svévolné poškozování práv a zájmů občanů a dokonce je chrání před postihem za provinění při výkonu služby, je nebezpečný pro stát a národ. Výjimkou z pravidla není ani státní zastupitelství, které v jednotlivých případech promíjí státním zástupcům různé poklesky ke škodě občanů. Vedoucí státní zástupci-kární žalobci se drží zásady, že státní zástupci se kárných provinění dopouštějí jen zcela výjimečně a zásadně ne v případech, kvůli nimž je napadají postižení občané

Příběh bývalého soudce Vlastimila Matuly pokračoval u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 29.června 2017 vyhlášením prvního prvostupňového rozsudku po zrušení dřívějších rozhodnutí Ústavním soudem.

Před několika dny se veřejnost z různých zdrojů dověděla, že Shahram Zadeh, český občan íránské národnosti, zůstane na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně  jako soudu stížnostního nadále ve vazbě, ač Městský soud v Brně jako soud 1.stupně rozhodl 11.dubna 2017 o jeho propuštění. Není to vlastně žádná novina, spíše „stařina“ : krajský soud rozhodl již 25. května 2017, čili veřejnost se o jeho rozhodnutí dovídá téměř s měsíčním zpožděním.

Dne 22.června 2017 proběhl  v Poslanecké sněmovně odborný seminář k problematice milosti prezidenta republiky. Zorganizovala jej a jeho průběh moderovala místopředsedkyně Ústavně právního výboru  prof. Helena Válková, bývalá ministryně spravedlnosti, která takto zřejmě reagovala na rozvíření zájmu o tuto část pravomoci prezidenta republiky, vyvolané udělením milosti Jiřímu Kajínkovi.

Pokračování ostudného procesu proti bývalému soudci Vlastimilu Matulovi, které dle mého článku z 8.května 2017 mělo proběhnout 11.května 2017, se nakonec uskutečnilo až 15.června 2017. O odročení jsme se tehdy dověděli až ráno „na místě činu“ a důvody dodnes neznám.

Veřejnoprávní televize, resp. kanál ČT 24,  se Otázkami Vymývače mozků (pardon, Otázkami Václava Moravce) ze dne 11. června 2017 zapojila do nenávistné kampaně proti znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem republiky, a to do té nejnevkusnější části, v které nejrůznější a na sobě jen zdánlivě nezávislí vymývači mozků natloukají národu do hlav axiom o nevhodnosti jeho zvolení kvůli jeho zdravotnímu stavu. Pokud se této podlosti dopouštějí různí presstituti a političtí pidižvíci, je to ostuda těch, kteří je za to platí, ale budiž: dostávají službu, za kterou si zaplatili.

Zpráva, která je zastaralá, seznámení s jejím obsahem nepřinese zábavu ani poučení a navíc předstírá, že je nositelkou záhady, zaslouží označení „šunt“. „Šuntem“ krmí média veřejnost  z nejrůznějších důvodů: např. je mrtvá sezona, takže není o čem psát, nebo se požaduje odvedení pozornosti od nepříjemných témat či  naopak má někdo zájem na nenápadném nasměrování veřejnosti někam, kam by se měla dívat podle potřeb  zdroje „šuntu“.

V článku Prezidentův Rath, který vyšel 3.června 2017 na mém bloggu, jsem se okrajově dotkl problému zdlouhavosti některých soudních procesů. Zmínil jsem se v té souvislosti o přerušování hlavního líčení překážkami na straně obžalovaných a jejich obhájců. Vyslovil jsem naději, že při pokračování hlavního líčení v kauze „Zadeh“ ve dnech 7.-9. června 2017 se bilance jeho průběhu vylepší, takže z 30 plánovaných dnů na 1. pololetí r. 2017 se dostaneme aspoň na třináct.

Pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“ ze dne  1.června 2017 běžel svěžím tempem. Otázkami, z nichž některé byly až příliš „na tělo“, vypalovanými jedna za druhou jako z kulometu bez pedagogického poučného úvodu, dovedla Alexandra Mynářová pana prezidenta také k dění u Nejvyššího soudu ČR, kde se právě projednává stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl kvůli použití nezákonně nařízených odposlechů zrušen prvostupňový rozsudek nad Davidem Rathem.

Rozhodnutí prezidenta republiky omilostnit Jiřího Kajínka vyvolalo silnou mediální odezvu. Autoři většiny článků se buď zabývali spekulacemi o důvodech jeho vskutku překvapivého rozhodnutí, popř. se dožadovali vysvětlení, na které ovšem nikdo nemá nárok. Jiní bádali nad tím, zda si Jiří Kajínek milost zaslouží, či  zda nebude nebezpečný pro lidi, kteří mu mlčením nebo svědectvím v jeho neprospěch pomohli k doživotnímu trestu.

Od jisté doby sleduji pravidelně a se zájmem pořad TV Barrandov Týden s prezidentem. Pan prezident se v něm předvádí ve své nejlepší podobě. Je uvolněný, komentuje politické události s nadhledem zkušeného politického profesionála, kterého hned tak něco nezaskočí. A mluví krásnou češtinou, čímž se odlišuje od velké části politiků. Poněkud rozpačitý jsem z vystupování jeho nejčastějšího protějšku, generálního ředitele skupiny TV Barrandov Jaromíra Soukupa, který se ujal role hostitele a moderátora.

Déle než deset let se zabývám sledováním výstřelků libereckého soudce Richarda Skýby (více v článku na mém bloggu z 1.dubna 2017). Je to dlouhá doba. Během ní nepřišla spolku Šalamoun žádná stížnost na jiného soudce Okresního soudu v Liberci. K zájmu o trestní řízení proti bývalému policejnímu řediteli Miroslavu Dvořákovi mě přilákal videozáznam ze soudní síně ze dne 19. října 2010, který díky TV Nova obletěl celou republiku.

Úvahami o možném udělení milosti Jiřímu Kajínkovi přivodil Miloš Zeman nejznámějšímu českému vězni nemalé starosti. Je pravda, že uprchl z mírovské věznice a znova se pokusil o útěk i ve Valdicích a později vynaložil mnoho energie a peněz na marné pokusy o obnovu procesu, takže působil na své okolí dojmem, že po ničem netouží tolik jako po návratu na svobodu. Nicméně prezidentovy úvahy jej přesto zaskočily.

Podle upoutávek se měl v neděli 14.května 2017 v Otázkách Vymývače mozků (pardon, v Otázkách Václava Moravce) uskutečnit duel ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a senátorky Elišky Wagnerové. Znělo to pravděpodobně, protože kromě rozdílného rozsahu životních a profesních zkušeností a  generačního rozdílu mají k sobě oba právníci hodně daleko politicky, mohli by se tedy „poprat“: zatímco Robert Pelikán je představitelem Hnutí ANO, Eliška Wagnerová se dostala do Senátu jako kandidátka Zelených. Rozdílný je i vztah soudcovské komunity k nim: ústavní právničku Elišku Wagnerovou většina soudců uznává za nezpochybnitelnou ústavněprávní autoritu, naproti tomu je Robert Pelikán pro mnohé z nich zemský škůdce, který se jim přes své mládí a nezkušenost nechce podřizovat a zvláště jim nechce dopřát ustavení samosprávného orgánu.

Za příběh, jímž se zde zabývám, vděčíme lidské nízkosti, zášti a udavačství. Ministři spravedlnosti podávají  ročně desítky stížností pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Až do zásahu kazisvěta Jiřího Pospíšila do trestního řádu občas někomu současně odročili nástup výkonu trestu nebo nastoupený trest přerušili. To proto, že v případě následného zproštění obžaloby by se uvěznění stalo neodčinitelnou křivdou. Stávalo se, že Nejvyšší soud ČR ministrově stížnosti nevyhověl. Odsouzenému pak nezbylo než vykonat zbytek trestu. Na tom, že soud nevyhoví nějakému návrhu, není nic mimořádného.

Dne 3.května 2017 Krajský soud v Brně zamítl odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve  Znojmě Jarmily Goldové proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, kterým byli zproštěni obž. Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler její obžaloby z r.2004 kvůli přepadení dvou poštovních doručovatelek. Jarmila Goldová v té věci působila jako dozorová státní zástupkyně. Pod jejím dozorem policisté „přemluvili“ Tomáše Čepuru, aby se doznal k jednomu přepadení a aby z druhého křivě obvinil nějakého kamaráda. Oba obviněné poslala do vazby. Na základě její obžaloby je pak v r. 2005 odsoudil senát Jaromíra Kapinuse. Odsouzení tehdy neúspěšně vyčerpali řádné i mimořádné opravné prostředky.

Základním ústavněprávně zakotveným pravidlem, jež aspoň teoreticky ovládá trestní řízení, je presumpce neviny. Někteří soudci a zvláště státní zástupcio něm slyší neradi a snaží se je obcházet. Smysl svého života nevidí v hledání spravedlnosti, ale v plnění věznic. Připomínám to, protože následujícím textem se nevyjadřuji k opodstatněnosti obvinění, jimž čelí vazebně stíhaní muži, jejichž případy se zde budu zabývat. V souladu s presumpcí neviny k nim přistupuji jako k nevinným, byť média je očerňují při každé příležitosti. Neznám kauzu Pavla Šrytra, bývalého vojáka a pozdějšího policisty z útvaru URNA. Naopak případ Shahrama Zadeha sleduji déle než rok a za tu dobu jsem v soudní síni neslyšel nic, co by podporovalo tvrzení žalobce o jeho vůdčím postavení v síti daňových podvodníků.

„Monstrproces“, vedený u Krajského soudu v Brně v senátu předsedy Aleše Novotného pod sp.zn. 46 T 7/2013, oficiálně označený jako „kauza Čimpera“, ale veřejností vnímaný jako „kauza Vitásková“ kvůli začlenění výrazné osobnosti předsedkyně Energetického regulačního úřadu, donedávna vzrušoval veřejnost, zejména po vyhlášení rozsudku s trestem osm a půl roku odnětí svobody pro ni a pro její podřízenou Michaelu Schneidrovou.