Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat  podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. 

Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména  zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. 

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil  dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru.

Když jsem se dočetl v několika článcích, např. na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek  Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.

V kauze s více obviněnými, s nepřehlednou důkazní situací a složitou právní problematikou se dají čekat různé zádrhele a překvapení. Platí to i pro „velkou daňovou kauzu“ Krajského soudu v Brně, řešenou senátem Aleše Novotného od r. 2015, v které je dle obžaloby hlavní postavou obž.Shahram Zadeh, Iránec s českým státním občanstvím. 

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení.

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem  ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razzie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.

V článku „Urob súsedovi dobře…“ z 3. října 2020 jsem na základě náslechu v soudní síni okomentoval rozsudek (zde) senátu Jiřího Dufka zlínské pobočky Krajského soudu v Brně z 2.října 2020 nad obžalovanými zlínskými podnikateli Ladislavem a Janem Lebánkovými, skupinou spoluobžalovaných a společností Vltava Holding a.s., kteří se měli provinit výrobou padělků cigaret Marlboro v hale, vlastněné společností Vltava Holding a.s. Případ jsem sledoval a provázel články od r.2018. Obvinění proti Lebánkům je pikantní, neboť jsou zapřisáhlí nepřátelé kouření, takže v jejich Lesním hotelu se nesmí kouřit ani na prostorné zahrádce.

Před pár dny jsem v článku „Kolik stojí podjatost soudce ?“ upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například,  ale nejen, Česká justice.

Média na nás chrlí záplavu deprimujících čísel o řádění coronaviru, část z nich  se spornou vypovídací hodnotou. Zastrašují a zpracovávají tak veřejnost, aby bez odporu přijímala omezující opatření, jež vláda postupně zavádí za účelem zastavení šíření nákazy, jež je skutečně děsivé. Působivé jsou zprávy o pronikání coronaviru do  domovů důchodců.   Protože tempo zamořování  obyvatelstva se navzdory chaotickým vládním zásahům stále zrychluje, bezradnost plodí stále další utužování omezení. Až na to, že nebyl zastaven provoz místní hromadné dopravy, vyhlášením zákazu vycházení od 21 hod. jsme se konečně dostali na úroveň, připomínající stanné právo z doby heydrichiády.

Zlínské soudkyni Ivetě Šperlichové se kdysi přihodila nehoda: na poradě senátu si „pustila pusu na špacír“ a notně pohaněla účastníky řízení včetně obhájců. Někdo její  monolog nahrál a nahrávku doručil novináři Lubomíru Xaverovi Veselému, který ji zveřejnil na svém webu. Následně ještě proběhly úkony, potvrzující autentičnost zvukového záznamu. Příhoda vyvolala  poprask.

Pod nenápadným nadpisem „Benešová jednala s prezidentem Zemanem, s rozpočtem ministerstva je spokojená“ uveřejnila Česká justice dne 14.října 2020 článek, z jehož úvodní a rozsahem nejvýznamnější části se dovídáme o nevoli, kterou v paní ministryni vyvolala jakási zpráva Evropské komise o právním státě v České republice. Chce se kvůli ní sejít s místopředsedkyní EK Věrou Jourovou.

V pátek 2. října 2020 vyhlásil Jiří Dufek, předseda senátu zlínské  pobočky Krajského soudu v Brně, rozsudek nad skupinou obžalovaných, kteří dle tvrzení obžaloby měli připravovat výrobu padělků cigaret Marlboro. Byl to v pořadí druhý prvostupňový rozsudek v tomto řízení s tímto námětem, když ten  první, vyhlášený předsedkyní Ivetou Šperlichovou, označované v mých článcích přezdívkou „soudkyně OLO“, byl zrušen jako vydaný podjatou soudkyní.

Když jsem ráno kráčel k budově Krajského soudu v Brně, netušil jsem, že již po poledni budu sedět ve vlaku do Prahy. U soudu jsem měl strávit tři dny sledováním pokračování hlavního líčení, táhnoucího se od jara 2015 a naposled přerušeného 3.června 2020 . Tímto případem jsem se začal zabývat v r. 2014 a obvykle o něm píši jako o „kauze Zadeh“ nebo o „velké daňové kauze“.

V pátek 2. října 2020 vyhlásí předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Jiří Dufek rozsudek nad skupinou obžalovaných, kteří dle prokazatelně zmetkové obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze (vysvětlení „zmetkovitosti“ v článku „Nevstoupíš dvakrát…“ z 26.dubna 2019) měli připravovat výrobu padělků cigaret Marlboro ve skladovém areálu, jehož majiteli jsou obžalovaní bratři Lebánkovi.

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí.   Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“.

K příznačným znakům administrativní kultury resortu  spravedlnosti patří vynechávání spisové značky přijatého podání v odpovědi na ně. Uvádí se pouze datum. To podstatně ztěžuje orientaci v úřednich sděleních. A dalším, daleko významnějším, jsou tak dlouhé lhůty vyřízení věci, že odpověď na podání postrádá smysl. Odpoví-li úřad občanovi na podání, jím dávno zapomenuté, aniž by je řádně označil, může vyvolat zmatek.

V prosinci r.2019 jsem zaslal paní ministryni Marii Benešové podnět spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného Shahrama Zadeha proti rozsudku senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl pan obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let jako hlava organizovaného zločineckého uskupení (které ve skutečnosti neexistovalo), a za ovlivňování soudu a svědků pomocí křivých svědeckých prohlášení (která byla nepoužitelná a nikdy je nepoužil). Současně s ním bylo převážně nesmyslně odsouzeno dalších pět obžalovaných.

Dne 20.srpna 2020 senát Heleny Králové Obvodního soudu pro Prahu 1  zprostil nepravomocně Petra a Janu Nečasovy a Romana Bočka obžaloby v tzv. kauze poslaneckých trafik. Jeho rozhodnutí vyvolalo značnou pozornost médií, nepřiměřenou skutečnosti, že se odvolal státní zástupce a rozhodnutí odvolacího soudu je ve hvězdách.

Splynutím do  jedněch rukou obrovské hospodářské  moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci  vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci : využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu.Splynutím do  jedněch rukou obrovské hospodářské  moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci  vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci : využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu.

Ve veřejnosti probublává pohoršení nad prapodivnými rozsudky nad provinilci z okraje společnosti, kteří se dostali do vazby nebo byli odsouzeni za krádeže se škodou téměř nulovou. V různých článcích  na toto téma lze vytušit nevoli nad přehnanou přísností soudů: je pravomocný nepodmíněný trest jeden a půl roku vězení přiměřený  krádeži pěti housek ? Kam dali soudci rozum a cit ?

Ve dnech 22. a 23. července 2020 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v procesu proti údajným výrobcům padělků cigaret Marlboro proběhly zbývající výslechy svědků a čtení listin a nakonec zazněly závěrečné řeči. Soud se případem zabývá od 15. června 2015. Začal jsem jej sledovat v r.2018 a zpočátku jsem o  něm psal jako o příběhu „Rošťáků“ a „Slušňáků“. Jako „Slušňáky“ jsem označil bratry Lebánkovy, majitele Lesního hotelu ve Zlíně. „Rošták č.1“ je recidivista Roman Šulyok, odsouzený mimo jiné za násilí na bratrech Lebánkových k dlouhému pobytu ve vězení, „Rošťák č.2“ je jeho mladší bratr Jan. „Zvláštní jednotkou“ jsou otec a syn Uhříkovi, kteří hrají nějakou vlastní hru a jsou blízcí Romanu Šulyokovi. Obžalobě čelila také obchodní společnost Vltava holding a.s. bratrů Lebánkových. Proces spustila obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, jež se vyznačuje kvalitou mimořádného zmetku.

Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení.

Říká se, že stát je špatný hospodář. Podíváme-li se na počínání českého státu ve vztahu k solárnímu byznysu, zdá se mi rčení slabé: stát se mi jeví jako chaot. Poznatky jsem postupně nasbíral jako vedlejší produkt při podpoře obhajoby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, nyní již definitivně pravomocně zproštěných obžaloby z nezákonného jednání ve prospěch podnikatelské skupiny dr. Zemka.

Alena Vitásková je mezi vedoucími představiteli státní správy ojedinělý úkaz: zvládla výkon vysoké funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu, ač byla jako obžalovaná souběžně účastnicí dvou kauz trestního řízení. Nikdo po ní neprojevil chuť dělat dále svou práci a současně hájit svou nevinu ve veřejném procesu, a ne, že by takových nebylo. Oba procesy ji bezohledně zatěžovaly časově a finančně a zejména kladly obrovské nároky na její psychickou odolnost – a podepsaly se na jejím zdravotním stavu. Viníkům nehorázností k její škodě trest nehrozí.