• Pátek, 17. září 2021
  • Svátek má Rukojmí Naděžda

Nesmazatelný obraz
Počet návštěv: 5564

NESMAZATELNÝ OBRAZ

Od dětství si ho nosím hluboko zasunutý někde ve svém vědomí. Je krásný, voní jarem, létem i podzimem, jen zima je poněkud nevýrazná – snad je to tím, že poslední období roku je časem klidu, umrtvení, ticha a převládající bílé barvy, toho rubáše zahalujícího dřímající krajinu.

   Tu část oderské krajiny tvoří louky, lužní les, rybníky a – strouha Mlýnka. Kdysi dávno z vod této malebné říčky čerpala sílu pro pohon svých strojů pila. Voda hučela přes splav, náhonem se vrhala na lopatky kola, které pohánělo soustrojí katru. Jako chlapec jsem se trošku bál hukotu vod; pila rušila klid kvílivým zvukem, jak se katr prořezával kmeny jasanů a dubů.

   Dnes jsou místo pily rybářské sádky. Oplotili je drátěným pletivem, lidskou hranicí mezi volnou krajinou: loukami, do nichž vychází srnčí a kde hopkují zajíci, lesem plným brhlíků, koňader, modřinek, kosů a sojek. Hřivnáči budí les temným bubláním, káně vysokým tónem zvěstuje vyhlídkový let nad loukami a oderskými meandry, poštolky neúnavně třepetají křídly nad travinami se spletí myších chodníčků.

   Už nejsem chlapec, můj čas mě obléká do méně pestrého šatu, vrývá vrásky nejen do obličeje, zpomaluje kroky a na záda připíná pomyslný batoh s únavou.

  S rybářským prutem se po břehu Mlýnky už toulám také málokdy. Častěji se moje levá ruka opírá o předpažbí pušky. Jdu tiše loukami, vyhlížím zpoza zákoutí vrbových houštin, abych včas spatřil rudou skvrnu srnčího těla. Zvěře je tady stále dost. Kolem břehů říčky proklouzávají ondatry, na jaře vedou po hladině Mlýnky divoké kachny dovádivý dorost k rybníku Podhorník, aby se káčata připojila k velké rodině vodního ptactva, které obývá tento štědrý nájemní dům. Když fouká vítr a rozbouří hladinu rybníka, vlny s pleskotem narážejí na hráze, kapři vyskakují nad hladinu, divoké husy rozpínají letky a vytahují na blízká pole. Tehdy usedám na beton požeráku, spouštím nohy v holínkách do vody a nechám je pohupovat vlnami v rytmu přírodní symfonie, kde se tóny vyluzované rákosím, vodstvem a ptáky promíchávají v malebné směsici Ódy na život.

   Čas dospívajícího července mě vylákal z lůžka ještě za tmy. Když jsem prošel sotva znatelným chodníkem k okraji lesa, bylo časné ráno; louka na Mezilesí jiskřila rosou, kus od mé oblíbené sedačky, téměř na konci špice zabíhající už do jasanové mlaziny, se pásla srna se dvěma srnčaty. Pojednou máma prudce zvedla hlavu; viděl jsem v dalekohledu, jak natáčí slechy, zvedá větrník a nervózně jistí směrem k lesu.

   Prudký obrat, skok, druhý, srnčata prchají za mámou – a už není nic vidět, už jsou někde mimo moje zorné pole.

   V lužním lese praskají větve, v místech, kde před mnoha tisíci lety vyryl ustupující ledovec hlubokou průrvu, která se zaplnila vodou, zaslechnu šplouchnutí a mlaskavý dopad těžkého těla na hlinitý, podmáčený břeh. Tisknu se ke kmeni dubu, napětí mě svírá a bere dech; v duchu se připravuji na střet s ranním tulákem. Mám za to, že přes Odru se od Proskovic přebrodil pytlák, aby ukradl z Podhorníka pár kaprů. Sakra! A takové to mohlo být krásné letní ráno!

   Už vidím pohyb; původce se kryje mohutnými kmeny jasanů, dubů, lip a keři trnek, které lemují okraj lesa.

   Ticho. Chlap zřejmě zkoumá okolí. Na jazyku mám jadrné oslovení, které na lumpa vychrlím v okamžiku, kdy vstoupí do louky.

   Trnky se pohnou, rozevřou se a do jiskřícího prostoru vstupuje – jelen! A za ním druhý, třetí, čtvrtý a – pátý!!!

   Vysoká – tady? Kousek od Ostravy? Co ta příroda blázní?

   Příroda? Ne, to lidská zběsilost a zloba, lidská nadřazenost a pocit moci nad vším vyhání vysokou zvěř z jejího přirozeného domova, z Beskyd, Jeseníků, Libavé… Kde se ta nenávist v lidech vzala? Kam se vytratila úcta ke zvěři, k té neodmyslitelné součásti přírody, s právem na život o miliony let starším práva lidí?

   Myšlenky víří v hlavě. Odkud jste přišli krasavci? Jak jste překonali spleť komunikací, po nichž se řítí auta schopná zabíjet stejně spolehlivě jako kulovnice těch, kdo vás nechtějí v horách? A co budete dělat v říční nivě, na těch pár hektarech lesa a luk? Na chvíli se skryjete v oderských meandrech, odkud vás vyženou rybáři. Přeskočíte Mlýnku a vstoupíte do nekonečných lánů kukuřice a řepky i obilí. Najdete tam potravu a klid, ale pak vás stejně jednou vyženou kombajny a budete muset dál, přes dálnici, kolem vesnic a městeček. Stanete se tuláky, bezdomovci, štvanci…

   Jeleni se popásají, paroží v lýčí se leskne stejně jako orosená tráva, jsou neskuteční, jsou nádherní a pro tuto chvíli se cítím jako jejich ochránce, hajný – jelenář, strážce lesa, který za ně nese odpovědnost.  

  Jak lituji, že dnes nemám fotoaparát, abych vzácné setkání zvěčnil.

   Na zpáteční cestě se zastavuji u kamaráda.

   „Já o jelenech vím,“ usmívá se Vladimír. „Zdržují se na ostrově v meandru Odry už pár dnů. Přitáhli od Košatky a zřejmě se jim v polanském revíru zalíbilo… Ale stejně dlouho nevydrží, pohnou se dál…“

   Měl pravdu.

   Jsem o vzácný prožitek bohatší.

   Léto postupovalo krajinou, louky podvakrát vydaly svou úrodu sena, ale jen  jednou se voňavé zásoby pro zimní krmení podařilo svézt do stodol. První senoseč vzala velká voda. Odra se spojila s rybníky, přelila se přes Mlýnku a zaplavila blízká pole. Vzduté vody zastavil až železniční násep. Vlaky vzaly život několika kusům srnčí zvěře a jednomu divočákovi. Jako kdyby těch ztrát už tak nebylo dost!

   Vrátil jsem se k Mlýnce až koncem září. Louky už pokrývala podzimní tráva, silná díky náplavám. Rostly tam žampióny, sběrači hub si jimi plnili košíky. Sedával jsem rád na vývratu starého habru; povodeň ho povalila jen díky tomu, že v podmáčené hlíně kořeny nenašly oporu. Habr padl přes tok a stala se z něho bytelná lávka. Večer co večer po kmeni přecházela z jednoho břehu na druhý kuna. Střídala pravidelně, jak bylo možno usoudit ze stále zřetelnějšího nánosu blátivých stopek šelmičky. Voda říčky byla čistá, rybníky začnou spouštět až v říjnu, a to se pak Mlýnka zakalí. Někdy jsem brával brokovnici a číhal na hřivnáče; slétávali se do těch míst, aby uhasili žízeň. Vždycky jsem střelil jen dva v jednom týdnu. Jinak jsem zkoušel rybářské štěstí; bylo střídavé. Plotice, pár okounů, pěkný kapr. Vzpomínal jsem na otce a strýčka Františka. To byli jiní kabrňáci! Jenže to také Mlýnka byla štědřejší. Co v těch místech ulovili úhořů a sumců! A strýček na protější Kavalové louce ulovil srnce škůdníka, po kterém pásl pár let.

   Hladina odrážela můj obličej. Díval se na mě nějaký starý pán s mysliveckým kloboukem na hlavě. Jsem to já - a ne můj otec či strýček? Léta naše podoby velmi sblížila. Co jen ta příroda dokáže? Les zavoněl, listy javorů zlátly, sem tam některý spadl na břeh. Přicházel podzim, čas nostalgie, čas vzpomínek, čas díků…

   Opřel jsem se ramenem o jeden dub. Můj pohled letěl proti proudu Mlýnky a zastavil se až v oblouku, za nějž jsem nedohlédl. Tak jsem otočil hlavu a podíval se po toku. Nádhera! Říčka oboustranně lemovaná čestnou stráží věkovitých stromů. V močálu vedle Mlýnky ostré listy kosatců, trs sítiny, ondatří kupka. Slunce prosvítá prořidlým baldachýnem korun, hladina teče hladce, sem tam ji zvlní pohyb nějaké rybky. Na protějším břehu probleskne čistou zelení Kavalova louka, za mými zády tuším louky Mezilesí, kde jsem se v letním čase setkal s jeleny. Pojednou mám pocit, že jsem obklopen něčím tak vzácným, co nemohu ponechat na místě, protože lidská chamtivost se plíží krajinou jako zákeřný vrah.

   Myšlenka tíží jako olovo. Snad jsem se nezbláznil, copak mohu vzít kus krajiny a strčit si ji do kapsy či batohu a odnést do bezpečí? Je mi těžko pod tíhou odpovědnosti a nesplnitelnosti mého přání. Každou žilkou a každým nádechem vnímám přítomnost PODZIMU. Je přenádherný – zlatý, tichý, nenapodobitelně a neopakovatelně důstojný. Je štědrý, pokrývá půdu kobercem listí, jenž se v krátké době promění v sílu budoucího života přicházejícího s jarem.

   Najednou dostávám nápad, takový z branže osvícenosti. Obracím kroky k domovu, hledám v diáři a pak vytáčím jedno číslo.

   Za týden stojím opět na známém místě u Mlýnky, ale to už nejsem sám. Vedle slyším zrychlený dech mého hosta. Mladší muž se dívá, kam mu ukazuje má ruka. Pokyvuje hlavou, nemluví, ale oči má vnímavé.

   „To je…“ nedokončí myšlenku, protože malíři toho moc nenamluví, jejich vnímání je dáno citem, vnitřním zrakem, který už míchá barvy na paletě.

   „Namalujete?“

   Místo odpovědi jen přikývne. Po chvíli dodá: „Musím přijít ještě párkrát. Ráno, v poledne, navečer… Světlo je vždycky jiné…“

   Slovo dodržel.

   Obraz je veliký, ale ne zas tak moc. Malíř přenesl mou krajinu na plátno tak citlivě, s takovým pochopením, které dokázalo díky umělcově pojetí zakomponovat vše, co člověka dokáže oslovit, aniž by padl jakýkoli zvuk. A přesto z obrazu vycítíte ušlechtilost, mír, vstřícnost a nehmatatelné bohatství okamžiku. Je tam skok srnce přes Mlýnku, svištění kachních letek nad korunami stromů, šplouchnutí ryby. Já tam nacházím otcovy i strýčkovy stopy, slyším jejich smích a povzbudivé i uznalé: „Dobře, synku, dobře..!“

 

 

                                                                                     Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Hon na hyeny

Hon na hyeny

V článku „Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK“ z 14.srpna 2021 jsem komentoval zprávu CTK z jednoho dílčího jednání zlínské pobočky Krajského soudu Brno, aniž bych řádně vysvětlil, o co se v procesu jedná. Není to ostatně zřejmé ani ze zmíněné zprávy ČTK. Proto se k příběhu vracím.

Média nám ukazují svou nejodpudivější tvář

Média nám ukazují svou nejodpudivější tvář

Média nám ukazují svou nejodpudivější tvář. Nejprve vyšel na Novinkách totálně manipulativní článek o smrti malého děvčátka na covid, kde autoři spekulují, že ho nakazila jeho vlastní matka, která brojí proti očkování. Jako kdyby si článek napsal majitel Pfizeru… I když – tak průhledně blbě by to asi neudělal ani on. Mrkla jsem do komentářů a ejhle – průhlednost a manipulativnost článku odhalila většina komentujících. Po nějaké chvíli ale byla možnost komentování u článku zrušena.

Nestarej se, co má soused na dvoře, ale starej se, abys sám měl ve stodole!

Nestarej se, co má soused na dvoře, ale starej se, abys sám měl ve stodole!

Z nevyžádaných emailů od Pirátů, které čas od času dostávám od pana Tomáše Poláka, mi bylo mimo jiné emailem sděleno, cituji: Europoslankyně Markéta Gregorová je ráda, že si Evropská komise uvědomuje závažnost aktuálních problémů na hranici s Běloruskem. „Souhlasím s tím, že posílání migrantů na hranice s Polskem a Litvou je opravdu praktikou hybridní války ze strany Lukašenka. Evropa se tomu musí postavit čelem a nemůžeme zavírat oči před diktátorským režimem a vydíracími praktikami Běloruska. Jsem také ráda, že se bude Komise věnovat v následujícím období dalšímu potírání nucené práce. Zákaz prodeje výrobků např. z internačních táborů muslimských obyvatel čínské provincie Sin-ťiang, Ujgurů, či dětí je cesta správným směrem,“ říká europoslankyně Gregorová.

Měl jsem obhajovat ruského občana Alexandra Frančettiho

Měl jsem obhajovat ruského občana Alexandra Frančettiho

Ano, z hlediska jeho vydávací vazby do Ukrajiny. Během neděle mi volali známí, zda bych se věci podujal a já byl připraven pomoci. Potom volala jeho dcera a řekla, že spolu s matkou jedou do Kongresovky spolu s jejich advokátem. Na rovinu. V této zemi žádný advokát by nezměnil výsledek, ale měl jsem přece jenom větší naději, že jsem znám jako tzv. přítel Ruska. Toto není demokratická a svobodná země.

Poslední domácí zprávy

Hon na hyeny

Hon na hyeny

V článku „Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK“ z 14.srpna 2021 jsem komentoval zprávu CTK z jednoho dílčího jednání zlínské...

Prokletí Afghánistánu

Prokletí Afghánistánu

Někdy si člověk musí vybrat mezi tím, co cítí srdce a tím, co říká zdravý rozum. Nepřijímat k trvalému pobytu v ČR! I ty, spolupracující s...