• Čtvrtek, 03. prosinec 2020
  • Svátek má Rukojmí Svatoslav

Na počátku stezky
Počet návštěv: 5554

NA POČÁTKU STEZKY

Malý klučina, který seděl na objemném batohu, vztáhl ručku po složeném rybářském prutu, sevřel jeho rukojeť a obrátil se k dědovi. „Ga – ga“ pravil, a bylo v tom všechno – otázka, vlastnictví, důvěra i touha.

„Jasně,“ odpověděl děda, „takhle se to dělá, ukaž!“ Vzal malému teleskop z rukou a začal vytahovat od špičky jednotlivé díly. Malý vykulil modré oči, když rybářský prut narůstal do délky, až nakonec zavrčela brzda navijáku, zahoupal se barevný splávek a děda na háček navlékl rousnici.

   Říčka, na jejímž břehu seděli, pomalu tekla; po hladině bruslily vodoměrky, sem tam vyskočila rybka, což se vnoučkovi asi líbilo, protože vztáhl ručku a důrazně vyrazil překvapené: „Ee – tam!“

   Děda se sklonil, vzal chlapečka do náruče a usadil si ho na koleně. Teď oba seděli na rybářské stoličce; přes košaté koruny pobřežních lip, jasanů a habrů prosvítalo slunce, houkali holubi hřivnáči a z rybníku za starcovými zády se ozývaly kachny a divoké husy. Pojednou zaznělo mohutné plácání obrovských křídel, cákání vody, a to všechno se slilo nakonec do svištivého tónu, až sebou malý polekaně trhl.

   „To jsou labutě, Adámku,“ chlácholivě pohladil děda zlatovlasou hlavu vnuka. „Vidíš, už jsou nad námi!“

   Mohutná křídla rozvibrovala vzduch hlasitým hvííí – hvííí a pět sněhobílých ptáků majestátně přeletělo nad korunami stromů;  malý radostně zatleskal a - zamával.

   „Krása, viď?“ Děda mrkl po labutích a pak sjel pohledem ke splávku pohupujícím se na líně tekoucí vodě. Klučík se zavrtěl a děda odehnal komára, který se už už snášel k jeho tvářičce. Od můstku přes říčku plula kolem protějšího břehu ondatra, mihl se ledňáček, na větvích lísky, která vyrostla v těsné blízkosti vody, šupajdila sýkora modřinka.

   „Chlapče, jak mi to připomíná moje dětství,“ povzdechl starý. „Tak nějak jsem začínal se svým tátou toulky přírodou. Nejdříve řeka a ryby, později puška, les a pole…“

   Starý se zasnil. Myšlenkami se vrátil do doby před sedmdesáti lety. Byly mu tehdy tři roky, když ho táta poprvé vzal na oderský břeh; řeka šuměla na brodech, všude bylo plno motýlů, kterým kralovaly babočky kopřivové. V záplavě žlutých, modrých, hnědých i všelijak jinak kolorovaných křídel pobřežní rostliny vytvářely vlnící se pozadí neuvěřitelné palety obrazu krásy a nálady. Táta posadil kluka na břeh, navršil kolem děcka hradbu oderských oblázků a ukázal mu, jak se dělá hrázka malého rybníčku. Pak pomocí čeřínku nachytal pár hrouzků a okounků a zaplnil rybkami provizorní sádku. „Od té doby, Adámku, si mě Odra podmanila; nejdříve to byly ryby, oderské tůně, zatopené stromy, mezi jejichž kmeny se skrývaly ty největší z největších, ale také louky a lesy kolem řeky – to byla poznenáhlu objevovaná tajemství. Plazil jsem se travinami, objevoval hnízda koroptví, nacházel čerstvě narozená srnčata, pozoroval myšky a jejich reje  v chodbičkách mezi dírkami, kam hbitě mizely, když přes traviny přejel stín poštolčích nebo káních křídel… kopretiny, chrpy, vlčí máky, lilie zlatohlavé…“

   Malý k dědovi vzhlédl. Zřejmě ho zaujal měkký tón dědova hlasu.

    „No, vidíš, tobě je teprve rok a půl, máš tedy přede mnou náskok.  Všechno se nějak zrychluje. A mně čas také běží rychleji…“

   Stařec posunul lesnickou čepici s odznakem myslivecké stráže do zátylku. Splávek zaťukal, popojel proti proudu a začal se potápět. Po záseku se na udici zatřepala nazlátlá  ryba. „Sakra, zase karas! Zaplevelili řeku, ryby k ničemu, kostnaté, žravé, dobré tak akorát pro krmení domácích kačen. Tehdy nás Odra krmila štikami, cejny a okouny. Mackové to byli, voňaví na sádle, sypaní kmínem, upražení dozlatova…“

   Zvedl karase z vody na břeh, opatrně uvolnil háček a když vnouček vztáhl po rybě ruce, vložil mu šupinatce mezi drobné dlaně. Malý se nepolekal, pevně sevřel rybu a nadšeně vyrazil obdivné ga – ga!

   „Žádné ga-ga, ale mrška je to, ryba k ničemu. Plno kostí, masa málo. To takhle candát nebo štika! A úhoř! Ten by ti, Adámku, omotal ruce slizkými kličkami, jak to umí jen vodní had.“

   Karas se zamrskal a vyklouzl chlapečkovi z dlaní. Plácal se po břehu směrem k vodě; klučík se prohnul, sjel dědovi z kolena a pokoušel se rybu znova chytit. Marně. Karas se naposled odrazil a spadl do vody.

   „Ééé!“ plačtivě protáhl Adámek a děda ho jen tak tak zachytil, aby se nepřekulil ze břehu za rybou.  „To by to dopadlo, vody tu sice moc není, ale zato bláta habaděj. Máma by nám dala!“

   Starému se vybavila Odra jeho mládí. Voňavá, čistá řeka s brody, přes jejichž oblázkové podloží voda jiskřila stříbrem ostroretek, šuměla a lákala skorce, aby se nasytili vším, co jim řeka přinášela. V hlinitých březích, které se vypínaly nad hladinou, sídlily stovky břehulí. Rád se díval, jak vylétávají z děr, které byly jejich domovem, a mísí se do křivek letů rorýsů, jiřiček a vlaštovek. Prostor nad řekou a loukami byl plný hmyzu, ptáci jen sbírali z bohatého stolu.

   „A zajímali mě nejen ptáci. Byl jsem školák, začaly moje první prázdniny, když mě tatínek posadil na oderském břehu do trsu ostřice a řekl: „Když budeš trpělivý, nepohneš se a vydržíš, dočkáš se překvapení.“

   Starý si promnul oči. Nějak mu v poslední době slzely.

   „Vydržel jsem, Adámku. A dočkal se! Z protějšího břehu vstoupil do brodu – srnec. Nejprve opatrně vodou procházel, ale v půli řeky, kde byl brod hlubší, začal skákat. Zatajil jsem dech, poprvé jsem z takové blízkosti spatřil nádherné zvíře. Voda stříkala, srnec plašil ryby, rackové začali poplašně křičet. Najednou byl na mém břehu, pár kroků od mého úkrytu. Zarazil, stál bez hnutí; viděl jsem, jak rychle dýchá a nabírá nosem vzduch. To paroží! Bílá skvrna na nose – tehdy jsem ještě nevěděl, že je to větrník – hra svalů celého těla… Co ti mám povídat, dodnes mám svého prvního srnce v paměti. Když nakonec odběhl a ztratil se mi v louce, málem jsem se rozbrečel. Tak jsem toužil toho srnce mít, dotknout se ho, vzít na naši zahradu, kde by se pásl a byl jen a jen – můj!“  

   Starý vytáhl z kapsy kus čisté látky a otřel vnoučkovi ruce. Malý se dědovi vymknul a začal se přehrabovat v batohu. Vytáhl z něho krabici se splávky a přehraboval se jimi, protože mu nahradily jeho hračky, které zůstaly doma. Stařec se na chlapce díval a v očích mu jiskřila radost a pýcha. „Každý říká, že jsi můj obraz z dětství, kluku jeden kudrnatý,“ zahuhlal a vyměnil žížalu na háčku. „Však z tebe vychovám chlapa jak se patří a sluší – rybáře i myslivce. Naučím tě všem finesám, aby ses vyznal a porozuměl přírodě v celé její složitosti a kráse. To dneska už umí málokdo. Lidi spoléhají na počítače, tam se dozvědí všechno, ale neuvidí, neucítí, nepocítí to, co člověka obklopuje právě tady, v náručí zdravé krajiny…“

   Zasnil se. Opět šel krajinou se svým tátou a strýčkem Františkem. Oba se mu věnovali, oba mu předávali vše, co bylo jejich bohatstvím a poznáním. Z lužní krajiny později zamířil do hor, toulal se i zeměmi obklopenými moři, potápěl se tam za rybami, pozoroval delfíny; bylo to nádherné, exotické, ale stejně se vždycky vracel tam, kde na podzim troubili jeleni, v létě srnci honili v obilných lánech srny, kachny se zvedaly při honech z rákosí a volavky chraplavě hlásily, že se vracejí z polí na rybníky, aby přenocovaly v širokých korunách staletých dubů na hrázích.

   „Tak se člověk poddá osudu, přijme nabídku a potká při své cestě mnoho lidí. Najde si přátele, zamiluje si kus krajiny a stane se její součástí, zapustí kořeny a vytvoří domov. Pro sebe a svoje blízké.“

   Nad hlavami jim zašumělo hejno špačků. „No vida,“ řekl starý. „Už se houfují, za chvíli potáhnou na jih. Po nich se s námi rozloučí jiřičky a vlaštovky. A když ze severu přitáhnou divoké husy, tak to bude za dveřmi ten čas, kterému se za mého mládí říkalo – zima. Ta pravá se sněhem a ledem už není, stejně se tak z našeho života vytratilo mnohé a mnohé se změnilo…“

   Malý přicupital k dědovi a podával mu velký splávek, který starý dříve používal na lov štik a sumců. Děda si splávek vzal, pohladil vnoučka po hlavě a znovu si ho posadil na kolena. „Třeba, Adámku, ještě spolu najdeme řeku, kde štiky žijí. Třeba spolu ještě ulovíme i sumce. A bude – li mi dopřáno, tak spolu vystopujeme jelena nebo divočáka. Jak se říká, ocitneme se na lovecké stezce. Ty budeš na jejím počátku a já…“

   Odmlčel se. Sklonil se ke kloučkovi ve svém náručí a vtiskl mu lehký polibek do vlásků. Nepovažoval za nutné předchozí myšlenku dokončit. Osud se nemá provokovat…

                                                                                                                                                                                                                                                                            Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Frontex-za plnění povinnosti vyhazov?

Frontex-za plnění povinnosti vyhazov?

Šéf Frontexu, Fabrice Leggeri, má potíže. Na tom by nemuselo být nic zvláštního. Ovšem takovou specificky eurounijní pikantnost dodává jeho cause fakt, že agentura Frontex je právě popotahována za něco, k čemu byla ustanovena. Za aktivní ochranu evropské hranice.

  Jestlipak víte, co znamená výrok-cintat si pentli.

Jestlipak víte, co znamená výrok-cintat si pentli.

Tento výrok dozajista velmi dobře znají naši páni poslanci, ale i vláda. Na zasedáních poslanecké sněmovny si cintá pentli každý druhý. Vyjímkou nebylo ani nedávné jednání sněmovny, kde se probíral bod o potravinové soběstačnosti ČR ve smyslu návrhů k jejímu dosažení a ke zvýšení efektivity zemědělské prvovýroby. Musím uznat dámy a pánové, že hrajete na lidi komedii, ale režie je jaksi špatná. Místo cintání si pentle raději přiznejte, že jste v oblasti zemědělství zmrvili kde co, a už nevíte jak smysluplně dál.

Vykopnutí směrem nahoru

Vykopnutí směrem nahoru

Když jsem se dočetl v několika článcích, např. na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek  Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.

Poslední domácí zprávy

 Zvrat v kauze Zadeh

Zvrat v kauze Zadeh

V kauze s více obviněnými, s nepřehlednou důkazní situací a složitou právní problematikou se dají čekat různé zádrhele a překvapení. Platí...

Takže lapidárně

Takže lapidárně

Andrej Babiš skvělým způsoben rozložil politickou scénu. Jeho slevu na dani příjmu ocení 4,2 miliónů zaměstnanců, i tí, kteří na tom budou...