• Úterý, 17. leden 2017
  • Svátek má Rukojmí Drahoslav

ZASTAVENÍ UPROSTŘED ŽIVOTA
Počet návštěv: 602

ZASTAVENÍ UPROSTŘED ŽIVOTA

Lidstvo procházelo a prochází evolučním vývojem. V jeho historii najdeme kapitoly, na něž může být právem hrdé, ale jsou tam také údobí, jež si říkají o zapomenutí. Totéž platí o národu, který žije na území dnešní České republiky.

Deset milionů lidí mluvících společným jazykem, majících společnou kulturu a z velké části žijících stejným životním stylem dostalo po listopadu 1989 jedinečnou historickou příležitost uspořádat vývoj státu a společnosti tak, aby uspokojoval převážnou část populace. Dostali jsme příležitost postupně vymazat trauma doby pobělohorské, traumata obou světových válek, hořkost i rezignaci, jimiž nás – i když ne všechny – poznamenala doba po roce 1948.

 Zažívali jsme a zažíváme však něco, co v bláhové důvěře a naději většina národa nepředpokládala. Podvody, tunelování, bezostyšné obohacování se všemi možnými způsoby těch, kdo si žádné zábrany při dělení zbytku toho, co v České republice ještě zbylo, nedělali. Zažili jsme také apokalypsu 11. září 2001.  Společně jsme se zamýšleli nad symptomy zhoubné nemoci, kterou lidstvo a svět prodělávají. Na jedné straně bohatství, na straně druhé chudoba. Na jedné straně přebytek, na druhé straně až fatální nedostatek.  Bezohledná exploatace přírodních zdrojů, které se dopouštějí bohatí, aby ještě více zbohatli, ale rovněž i chudí, aby obhájili prostý život. Můžeme se pak divit, že dochází ke střetům? Lidé jsou zneužitelní, zmanipulovatelní – lehce. Prostředky jsou různé: náboženství, politika, demagogie, uměle vyvolaná deprese, drogy, prostituce, násilí… Podle jedné zprávy OSN, která hodnotí stav lidské společnosti, vydělává šest největších zločineckých syndikátů na třech komoditách – zbraních, drogách a prostituci – mnohonásobně více než všechny ocelářské, železářské a automobilové společnosti celého světa dohromady. Absurdita? Ne, skutečnost! I díky této surové realitě korupce proniká všemi strukturami státních zřízení jako zhoubný nádor, metastazuje a ničí lidstvo ještě účinněji, než válečné konflikty, respektive je často jejich příčinou.

 Krátce před nástupem třetího tisíciletí jsem hovořil s jedním významným manažerem. Cituji jeho slova: „K čemu jsou mi všechny mé příjmy, když se mi rozpadá  manželství, když mám jen velmi málo z toho, čemu se říká osobní život? V prvním roce mé úspěšné kariéry manželku oslepilo množství peněz, které předtím nikdy neviděla. Dnes se ptá, kdy opět budu v takové duševní pohodě, abychom si vyšli za kulturou, abychom se pak pomilovali, abych měl čas se věnovat dětem? Nevím, co to je volná chvilka, nemám čas na své koníčky, jsem v permanentním stresu, co s penězi – nevím? K čemu mi jsou? Nežiji, štvu se, ztrácím přátele, ztrácím představu o smyslu života…“

Rozhřešení jsem mu nedal. Proč také? Vždyť každý z nás má možnost volby. Netuším, zda tento muž by byl ochoten převzít svou část viny na rozpadlých manželstvích, osobních tragédiích jedinců, které někdy končí sebevraždou, na rostoucích počtech prostitutek, na skutečnosti, že už děti na základních školách se dělí na ty IN a na SOCKA. Ohromná finanční konta jedinců leží v bankách, zatímco statisíce a miliony rodin po celém světě usíná s otázkou, za co si koupí jídlo na příští den. Bují lichva, bují zločin, někde pod povrchem roste napětí a hrozí – podobně jako sopky – nepředvídatelnou erupcí. Právě zde je vhodné uplatnit jeden citát: „Čím více má bankéř na svědomí, tím více má i na kontě.“ Inu, poctivou prací se dá zbohatnout také, ale je to vždycky složitější, těžší a namáhavější.

  Viděl jsem na jedné výstavě fotografie ze života bezdomovců; byl to deprimující zážitek a pod jeho dojmem se ptám se na smysl jejich žití. Na to, jak se jim spí v kanálech, k čemu jsou některým z nich vysokoškolské diplomy, o něž nikdo v pravé chvíli neměl zájem? A přece ve svém čase řada z nich se mohla počítat k úspěšným. Stačil krizový zvrat, přišli o zaměstnání, další nenašli, protože  byli třeba starší, nebo neměli přátele na správných místech, či jenom jim scházela „kapička pokakanýho štěstíčka.“  Stali se uprostřed lidského davu opuštěnci, ztroskotanci, zoufalci odevzdanými osudu a čekajícími na zázrak. Musí být strašné, přijít tímto způsobem o lidskou důstojnost! Mnozí úspěšní  mají tyto ztroskotance za zbabělce, kteří se nedovedou poprat s osudem. Ptám se, kolik z těch ´úspěšných´ by psychicky vydrželo mnohonásobné ponížení z odmítnutí. Faktografie hovoří jasně a zřetelně: Lidí je přebytek, práce bude stále vzácnější. Navíc největší zisky neplynou z produktivity činností výrobních resortů, ale například ze sportu, show byznysu, reklam. Zejména v show byznysu dochází mnohdy až k nepochopitelnému (a možná dokonce se to dá nazvat ke zvrácenému) plýtvání. Jako třeba v televizním pořadu Hogo fogo (listopad 2002), kdy před dům populární zpěvačky přiveze auto náklad uhlí, vysype ho, a to jen proto, aby se diváci – podle představy tvůrců a protagoniostů pořadu – pobavili reakcí zpěvačky na tuto ´vysoce intelektuální recesi´, která byla – včetně úklidu černého nákladu – uhrazena z prostředků, jež mohly být, jak je dnes módní říkat – využity smysluplněji. 

 „Zanecháváme za sebou stopu,“ řekl mi přítel novinář. Nemohl jsem na to reagovat jinak, než tím, že podobných stop v lidské historii je kvantum, ale nejsem přesvědčen, že by se ze zanechaných odkazů lidstvo ke svému prospěchu poučilo. Dokonce ani co se týká národa českého, který měl Jana Husa, Karla IV – Otce vlasti, Jiříka z Poděbrad a Jana Ámose Komenského. Zapomněli jsme na Bílou horu, na pražskou defenestraci a na haldu dalších dějinných vykřičníků. Přesto nelze nikomu bránit v tom, aby se  nepokoušel zachytit obraz doby, dneška, kdy má šanci zvěčnit přechod  mezi dvěma tisíciletími, a to jakýmkoli způsobem. Ať se o to seriózně pokoušejí třeba fotografové, novináři – a spisovatelé. Ten kvas názorů, směrů, cílů! Třeba se jednou budou lidé ptát při pohledu na portrét politika, co se dělo v jeho hlavě, jak se podílel na rozhodnutích, která na dlouhá desetiletí ovlivnila život národa a chod státu? Možná, že se mu podaří zachytit v odlesku zorniček fotografovaného onen neuvěřitelný politický balast, ono bahno, z něhož se snažila vzklíčit – stejně jako na rýžovištích zaplavených vodou – nová úroda – elita národa. Co v lidech, kteří po nás přijdou, vyvolá čtení zpráv, komentářů či politické beletrie? Nevíme, zda některé hlavy nebudou v budoucnosti považovány za zločinecké, zda se jim nebude přičítat vina na rozpadu státu, rozkradení státního a národního majetku, na úpadku morálky, na ztrátě nejmocnější zbraně – sdělovacích prostředků, či-li médií. Z dob antiky nám zůstal odkaz v podobě sdělení jednoho filozofa, že: „Úřady jsou břemena…“ Dnešní modifikace v mém chápání vyznívá spíše takto: „Úřady jsou koryta hojná, bohatá – pro mnohé, aniž by ti, kdo se u nich nacpávají a přecpávají, celku prospěli, aniž by za svá – mnohdy trestuhodná rozhodnutí nesli odpovědnost.“

 – Těm ostatním, kteří skutečně slouží státu, obci a veřejnému blahu, se omlouvám.

  Je přirozené, že normální a běžný člověk miluje děti. Často o jejich budoucnosti vedeme s přáteli debaty. Já, coby novinář-realista, se soustřeďuji na fakta o rostoucí agresivitě, drogové závislosti, o změně hodnotového systému, díky němuž vítězí nad knihami počítače, videa a další elektronická média, které děti poznenáhlu odnaučí verbálně komunikovat. Hovoříme o televizi, onom fenoménu (či spíše fantomu) současnosti, který s razancí mnoha kilotun dennodenně vyučuje umění zraňovat, zabíjet, týrat… Znám řadu fotografů, na jejichž  fotografiích však děti známky dekadence nenesou. Jsou spíše tajemstvím, záhadou, jaká osobnost se z toho či onoho vyvine.

Někdy beru své přátele do přírody; většinou jsou to lidé z města a přírodu znají jen tak povrchně, možná komerčně, možná turisticky, možná jako houbaři. Seznamuji je s profesionály. Většinou se pak na hodně ptají, protože ve světě lesníků a myslivců jsou jako nevidomý a neslyšící, kterému chce někdo ukázat krásy kaleidoskopu a vysvětlit jeho princip. Najednou se dovídali o tom, jak lehce se dá rozkrást les na obrovské rozloze, jak rafinovaně a bezohledně jsou vybíjeni jeleni i další zvěř. Začínali chápat, co všechno lidstvo udělalo pro to, aby je jednou vzala velká voda se vším všudy. Dnes se už mnozí z nich jinak dívají na každý nově zabetonovaný metr parkoviště u dalšího monstrózního supermarketu, na další kilometr dálnice, na novou přehradu. A také tuší, že pitná voda je v regálech obchodů také pouze do času.

 Jsme zajatci jednoho z nejkrutějších otrokářských řádů, jaký svět vyprodukoval. V dobách, které český národ bude mít zafixovány jako léta totality, byli nepohodlní likvidováni různě: v Jáchymovských dolech, na popravišti, nebo jim nebylo dovoleno studovat či zastávat významnější společenské postavení. Dnes titíž předlistopadoví mocní lidé, či jejich odchovanci, zlikvidují každého nepohodlného elegantněji a dokonce právnicky čistě: Vyhodí ho z práce! A ještě volají po optimismu, jako samospasnému řešení beznaděje tisíců rodin. Usmívejte se! Radujte se z maličkostí! Nepodléhejte a bojujte!

Nejsem zastáncem širokého ´amerického´ úsměvu, který má dokázat, že šklebící se persóna je v pohodě. Já na faleš a předstírání opaku nevěřím. V Americe možná ano, protože jsou v této víře vychovávány děti odmalička. Jenže tyto děti dokáží pak vzít zbraň a postřílet další děti, učitele, neznámé lidi. Podobných střelců přibývá – a nejen v Americe. Dnes už k podobným násilnostem a vraždám dochází i u nás. Díky každodennímu vymývání mozků televizními obrazovkami si na násilí, smrt a krev zvykáme jako na běžnou součást života. Díky tomu – se obávám – zakrátko budeme schopni vyloudit na tváři úsměv i při pohledu na člověka sraženého kulkou v naší nejtěsnější blízkosti, protože: Optimismus je nutný za každou cenu! Jaký na to by měli názor ti, jimž střela rozervala srdce, se nedovíme. (A proč by nás to vlastně mělo zajímat? zeptá se člověk s myšlením poplatným doktríně krví nasycených zpráv a filmů. Já jsem nebyl v nepravý čas na nepravém místě! – A to je přece to nejdůležitější…)

Nedávno jsem hovořil s lékařem, který svou erudicí a všestranným vzděláním patří ke skutečným osobnostem našeho národa. Jeho životní filozofie se opírá jak o osobní zkušenosti, tak i znalost historického vývoje předchozích generací. V jedné debatě mi sdělil, cituji: „Existovalo století budování katedrál, devatenácté a dvacáté století se vyznačovalo podporou kultury a vzdělanosti – budovala se divadla a muzea. Jedenadvacáté století bude ve znamení budování bankovních domů, ale opouštěním duchovna, klasického vzdělání a odklánění se od přírody. Bude to tedy STOLETÍ PRÁZDNOTY!“

 Zaznívá-li v díle autora jakékoli memento, mělo by se nejspíše dotknout lidí jeho národa. Doma však není nikdo prorokem. Jeden z dalších aforismů tvrdí: „Proč být pesimistou? Dnes přece můžeme zoufat už i jako optimisté.“

 Domnívám se, že životní síly každého tvora se brání zániku do poslední chvíle. U člověka to není jiné!

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Michaela Koudelková

Michaela Koudelková

25.06.2015 23:24

Děkuji Vám.


 
Zemřel skvělý bojovník proti islamizaci Evropy a proti multikulturalismu

Zemřel skvělý bojovník proti islamizaci Evropy a proti multikulturalismu

Dne 13. ledna zemřel německý odborník na aktivity muslimů v Evropě a kritik současné podoby EU, bývalý muslim Udo Ulfkotte. Byť měl život komplikovanější než já, jeho skvělé analýzy a postřehy mě v mnohem inspirovaly.
Udo Ulfkotte napsal knihy nejen o tom, jak muslimové islamizují Evropu, ale psal i o tom, jak tajné služby a současný multikulturní režim korumpují v Evropě média a ovlivňují zpravodajství tak, aby se v médiích prezentovaly "režimem" protežované informace. Naopak "nevhodné" informace se tutlají či aspoň diskreditují.

Americký spisovatel Salinger napsal: Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít…

Americký spisovatel Salinger napsal: Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít…

Včera si studenti v Praze uctili památku Jana Palacha; jednadvacetiletý student filosofie Karlovy univerzity si 16. ledna 1969 před Muzeem odložil sako, pak se polil benzínem a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým vlastním kabátem; tři dny poté Palach zemřel v Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici.

 NEMRAVNÁ SVEŘEPOST ZNOJEMSKÉ ŽALOBKYNĚ

NEMRAVNÁ SVEŘEPOST ZNOJEMSKÉ ŽALOBKYNĚ

Od listopadu r. 2013 se v článcích stále vracím k případu, který označuji jako „znojemský justiční skandál“. V listopadu r.2016 jsem zadoufal, že mě čeká jen závěrečné vyhodnocení anabáze hledání spravedlnosti, započaté v říjnu r.2004 sdělením obvinění Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi a dospěvší 11.listopadu 2016 k zprošťujícímu rozsudku Okresního soudu ve Znojmě.

Poslední domácí zprávy