U vstupu do letadla byl dalši přistroj s podivnym gelem, kery si všeci naprosto automatycky střikali na ruky.

“Nesanytyzoval ste si ruce, seňor,” upozornil mě statny černoch v unyformě letecke společnosti a zahradil mi cestu.

“Mate pocit, že na tych padesati metrach z letištnich dveři se mi korona mohla nalepit na ruky?” vyvlil sem na teho cypa oči.

“Je to nařizeni vlady, seňor, bez teho vas nesmim pustit do letadla,” trval na svojem ten mily chlapec.

Dal sem ruku pod přistroj a prudce zmačknul tlačitko. Kypanec gelu proletěl okolo mojeho zapěsti a dopadnul černochovy na naleštěne lakyrky. Promnul sem si ruky, letuch si teho naštěsti nevšimnul, bo se sklaňal dozadu.

“Teď je to v pořadku, pane. Tady mate žlutu roušku, už je unor, nemožete mět svoju lednovu černu roušku.”

“To se u vas nosi jine barvy roušek každy měsic?” podivil sem se.

“Ano, bylo zjištěno, že mnoho lidi si roušky pravidelně neměni a tak ohrožuju okoli aji sebe. Takže vlada rozhodla, že každy měsic musime všichni mět roušky stejne barvy.”

“Mate moudrou vladu,” pochvalil sem černocha. Usmal se a spokojeně pokyval hlavou.

Let byl kratky. Z Hispaňoly do Kokakolombije to neni tak daleko. Těšil sem se na tu zemi. Do kafe si pry davaju taky bily prašek a pak tři dny nemusi spat. Na vychodu z letadla sem se pod žlutu hadru usmal na černocha a on mi spokojeně pokynul hlavu, bo splnil všecka nařizeni a tym zabranil šiřeni korony dle nařizeni vlady.

Uřednik za zdvojenu přepažku si mě přisně prohližal.

“Mate propadly koronovy pas, seňor, nemohu vas vpustit do země,” přikazal nekompromisně.

“To neni možne, aktyvoval sem ho před odletem, dokonce aji žlutu hvězdu mam, podivejte!” odkryl sem pažu, aby mohl uřednik vidět čarovy kod, bez kereho dle nařizeni blahoslavenneho doktora Blativeho nesměl nikdo opustit Republiku Moravskou.

“Tento kod na našem uzemi neplati, seňor. Od včerejška byly u nas zavedene misto čarovych kodu mikročipy, bo čarove kody se často falšovaly. Postavte se k te male skupince tam vlevo. Budete odveden do detenčniho zařizeni…”

“Cože? Nechci detenčni zařizeni! Mam svoju žlutu hvězdu v pořadku! Pusťte mě!” řval sem na ty kurvy, zatimco všechny ostatni cestujici ovce na mě s nezajem čuměly a opovrhovaly hajzlem, kery si dovolil ohrozit jejich bezpečnost.

——————————

Ještě chvilu sem se zpoceny převaloval v posteli, pak sem vyšel na terasu. Dole třiskaly vlny Sargasoveho mořa do černeho utesa, vzduchem voněly taštičky plněne kuřecim masem, na kere sem hned po vychodu slunka chodival k babce do male pekarni a po ulici chodili normalni Hispaňolci. Někteři měli hader na pysku, ale žluty nebyl žaden.

Zkurvene sny. Ještěže se člověk vždycky probudi.

Ladislav Větvička, Hispaňola
PS: Jednobarevne hadry přes pysk už su realitou. V lednu musel mět každy při nastupu do letadla Noname společnosti bleděmodru. Žlute hvězdy už fašistycka vlada připravuje.