• Středa, 21. srpen 2019
  • Svátek má Rukojmí Johana

Když jsem dělal přímo v cele ve věznici na Mírově rozhovor s posledním odsouzencem k trestu smrti Zdeňkem Vocáskem a nyní nejdéle v Česku od roku 1987 nepřetržitě vězněným člověkem...
Počet návštěv: 6604

Když jsem dělal přímo v cele ve věznici na Mírově rozhovor s posledním odsouzencem k trestu smrti Zdeňkem Vocáskem a nyní nejdéle v Česku od roku 1987 nepřetržitě vězněným člověkem...

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Okresní soud v Sokolově včera zamítl žádost o podmínečné propuštění doživotně odsouzeného Zdeňka Vocáska, který ihned využil možnosti a odvolal se. Jeho sen mít vlastní šapitó v Horních Počernicích, kde by předváděl cvičené psy, nadále tedy trvá. Naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk... Jednání se odehrávalo přímo ve věznici v Horním Slavkově, kde si Vocásek odpykává trest za dvě vraždy z roku 1987.

Nebylo to poprvé, co se doživotně odsouzený Vocásek snažil dostat na svobodu. Sokolovský soud jeho žádost zamítl už minulý rok. V minulosti ji řešily i soudy v Šumperku (v jeho obvodu je věznice Mírov) a Ostravě; oba ji taktéž zamítly...

V roce 1988 byl Zdeněk Vocásek odsouzen k trestu smrti a popraven měl být v prosinci roku 1989, pak ale 2. srpna 1990 byl u nás trest smrti zrušen a nejvyšším trestem bylo 25 roků, jelikož tehdy ještě trest na doživotí v Československu neexistoval, avšak zrušením ortelu smrti bylo doživotí zavedeno...

Stráž v soudní síni... Snímek Břetislav Olšer

Chtěl jsem v roce 1993 napsat knihu: "Revizi svědomí". Vocáska i naší justice. Éra Kajínka a jeho zázračného útěku byla ještě daleko, takže mi stačilo se ohlásit u ředitele věznice PhDr. Milana Kohoutka, který začínal na Mírově jako vychovatel, pak vystudoval psychologii a jako psycholog léta ve věznici pracoval. Ten se zeptal Zdeňka Vocáska, jestli mě chce přijmout a poskytnout mi rozhovor, samozřejmě za přiměřený honorář. On souhlasil, takže jsem se jednoho dne ocitl na mírovském druhém nádvoří, na jehož levé straně se tenkrát nacházelo oddělení pro devatenáct největších zločinů České republiky, odsouzené na 15 a více let vězení.

Než jsem se dostal až do třetího patra vězení, musel jsem projít po schodištích s několika pevnými mřížemi. Doprovázela mě vězeňská stráž se psem a než nám strážný otevřel mříž, nechal jsem se poučit, že první zmínka o hradu Mírov pochází z roku 1256, kdy ho nechal zbudovat olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku. V kanceláři hlavního dozorce jsem pak čekal, až přivedou Zdeňka Vocáska.

Vešel nakrátko ostříhaný muž střední postavy v šedomodrých kalhotách a bundě, přivítali jsme se, podali si ruce, jelikož neměl ani pouta, nikde mezi námi žádné mříže, posadili jsme se a já jsem si náš rozhovor začal natáčet. Napřed mi ale řekl, že mu bylo řečeno něco o honoráři. Domluvili jsme se tedy na sumě, kterou jsem pak nechal u hlavního dozorce… Je nutné dodat, že Vocásek tvrdil i před usmívajícími se tomuto tvrzení bachaři, že je nevinný...

Bývalý ředitel mírovské věznice PhDr. Kohoutek mi vysvětlil, než po útěku Kajínka spáchal sebevraždu skokem ze své pracovny na druhé nádvoří Mírova, psychiku odsouzenců na doživotí. (Důvod sebevraždy? Bylo nad slunce nad Mírově jasnější, že by Kajínek neuprchl bez pomoci některých z jeho podřízených…)

Podle ředitele věznice je taková reakce vězňů přirozená; při zahájení výkonu trestu dostanou totiž svůj kompletní trestní spis, takže si ho mohou důkladně přečíst a nastudovat, doživotí je dosti dlouhá doba, aby si dál vše sami vykombinovali podle popsaných okolností, jak vraždy probíhaly a jak také mohly proběhnout, aniž by padla vina na ně. Jdou ve své fabulaci až tak daleko, že jsou schopni této své lži po určitou dobu i sami uvěřit. A s Vocáskem jsem byl poprvé necelých pět let po jeho odsouzení, takže to "ještě pracoval" na vyhledávání důkazů pro svoji obhajobu...

Zdeněk Vocásek byl zadržen 5. dubna 1987 v nočních hodinách na Poděbradské ulici v Praze 9 při kontrole hlídkou Veřejné bezpečnosti; marně se pokusil zbavit dvou kufříků a igelitové tašky. V jedné z nich byl ohnutý a zakrvácený nůž. O zavazadlech prohlašoval, že nejsou jeho – jen se do nich údajně díval. Protože i jeho oděv byl potřísněn krví, byl převezen na Obvodní oddělení VB. Před vstupem do policejní úřadovny se snažil odhodit peněženku.

Podle jejího obsahu bylo zjištěno, že patří Ferdinandu K. (1918), bydlícímu v nedaleké ubytovně Středočeských dřevařských závodů. Když přijeli kriminalisté na ubytovnu, našli Ferdinanda K. mrtvého. Pitva prokázala, že zemřel po útoku kuchyňským nožem. Na jeho těle bylo celkem dvanáct bodných ran vedených na hrudník, krk, ruku, zátylek a temeno hlavy. Vrah pak odcizil věci za necelých 600 korun, ke kterým přidal nedopitou láhev vína, místnost uzamknul a klíče hodil do kanálu. Klíče později byly v kanále skutečně nalezeny.

Dalším na řadě byl Quido F. (1939), známý pražský vekslák. Jeho osobu provázely legendy o vysokých finančních částkách, uložených ve švýcarských bankách. Sám o sobě tvrdil, že pracoval pro ruskou rozvědku a v srpnu 1968 prý zastřelil několik lidí. Když přišel následkem nemocí o zrak, musel vekslování zanechat, protože nedokázal rozeznat pravé bankovky od padělků. Propadl alkoholu a začal trpět paranoidní představou, že je sledován a příbuzní zavražděných z roku 1968 usilují o jeho život.

V den své smrti se setkal v jedné pražské restauraci se Zdeňkem Vocáskem, který později na policii uvedl, že večer 1. ledna 1987 se mu nechtělo jít přes celou Prahu domů a tak se rozhodl, že i se svým německým ovčákem, kterého používal v zaměstnání při ostraze objektů Dopravního podniku, přespí u Quida F. v Belgické ulici. Ten souhlasil, ale při společném pití začal být k Vocáskovi podezíravý a obviňoval ho ze sledování své osoby. Když ho mínil z bytu vyhodit, Vocásek vzal z poličky kladivo a zaútočil na slepcovu hlavu.

Po zlomení násady, použil k útoku sklenice a život muže ukončil bodáním šroubovákem do jeho hrudníku, břicha a pravého oka, což později při svém přiznání vraždy zdůvodnil tím, že šroubovák byl asi tupý, že se mu ho do těla nepodařili zabodnout, proto si vybral oko. Vycvičený pes zůstal během toho všeho na pokyn svého pána v klidu sedět. Pak Vocásek zakrvácené střepy vysbíral a položil je do umývadla. Obával se, že by se jeho pes mohl o střepy poranit… V bytě přespal na nafukovací matraci hned vedle zavražděného...

Na konci celého vyšetřování se Zdeněk Vocásek písemně doznal k další vraždě, která byla později kvalifikována jako pokus vraždy. V roce 1984 bydlel v bytě nad ním v Kateřinské ulici v Praze 2 Stanislav H. (1941), který byl alkoholikem. Ve čtvrtek 19. dubna 1984 v pozdních nočních hodinách se Vocásek vracel z restaurace domů a zašel do bytu Stanislava H., který opilý spal na zemi pod špinavými dekami. Tam vzal Vocásek opět kladivo a čtyřikrát Stanislava H. udeřil do hlavy a odešel do svého bytu. Byl překvapen, že Stanislav H. volal o pomoc.

Sám do vyšetřovacího spisu řekl, když se bránil nařčení z vraždy: „Je to vůbec možné, někoho praštit a pak ho zachraňovat?” Ke smrti nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci. Soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie po zkoumání duševního stavu Zdeňka Vocáska došli k závěru, že v době činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Jde u něj o polymorfní psychopatii s hysterionskými rysy (tj. poruchu osobnosti spočívající v disharmonii její struktury).

Absolutní neúcta k lidskému životu u něj pramenila z výchovné zanedbanosti, nízké intelektuální úrovně (IQ 77) i nepřítomnosti jakýchkoli hlubších zájmů. Jedinou zálibou, kterou hlouběji pěstoval, byla kynologie. Vychodil zvláštní školu a byl již předtím čtyřikrát soudně trestán. Jako mladistvý úmyslně poškodil autobus, přepadl ženu, které odcizil kabelku a později napadl další ženu jen proto, že šlápla jeho psovi na packu.

V cele na doživotí mírovské věznici se Zdeňkem Vocáskem... Snímek Břetislav Olšer

V roce 1993 jsem Zdeňka Vocáska na Mírově několikrát navštívil. Byl do místní věznice, před rokem 1989 určené k likvidaci, převezen z pražského Pankráce. Než jsem se dostal až do třetího patra vězení, musel jsem projít po schodištích s několika pevnými mřížemi. Doprovázel mě velitel vězeňské stráže se psem.

Rozhovor v jeho cele, která měla předsíňku a vedle byla cela pro spoluvězně, jsem začal poněkud pateticky:

Víte, jak zní páté přikázání Desatera?

"Nezabiješ!“ odpověděl bez zaváhání.

A zabil jste?

"Ne!“ opět řekl skálopevně a potom jsem si vyslechl jeho dlouhou obhajobu, kterou měl pečlivě sepsanou, a které tenkrát ještě skálopevně věřil.

Jste vinen?

"Nejsem!“ stál si za svým.

Všechno to bylo podle jeho naivního vysvětlení jen zatracená náhoda, nešťastný souběh okolností. Oba důchodci byli sice zavražděni, ale někým jiným. Jen to na něho hodili, jelikož se shodou okolností v té době zrovna nacházel na místech činů.

Kdy jste byl odsouzen…?

"Na to nikdy nezapomenu. Bylo to 8. září 1988 a Nejvyšší soud pak 23. srpna o rok později vše údajně přezkoumal a dostal jsem provaz. Žádost o milost mi Husák 6. prosince zamítl. Dali mě do cely smrti a poprava byla určena na 27. prosince…“

Jaké to bylo v cele smrti?

"Malá prázdná a studená místnost, jen s primitivním WC. Spal jsem na zemi na dece, kterou mi dávali jen na noc. Bylo to strašné, ale celu smrti si asi nejde představovat nějak milosrdněji…“

A kdy jste se dozvěděl, že nebudete popraven…?

"Může za to prezident Václav Havel, který pozastavil výkon trestu smrti, pak to sněmovna 2. května 1990, někdy před půlnocí schválila… To ale nebylo ještě nic jistého. Změnu v mém případě musel nařídit Městský soud v Praze. Pak za mnou přišli do cely, myslel jsem, že udeřila moje poslední hodinka, ale řekli, že mi byl 2. srpna 1990 změněn trest smrti na 25 roků. Byl jsem asi poprvé v životě opravdu šťastný, i když mi pak zase řekli, že žádných pětadvacet, ale doživotí…“

Když jsme skončili naše povídání, které jsem si převážně nahrával, dovolil se Zdeněk Vocásek dozorce, jestli by mi mohl ukázat svoji celu, abych ho v ní mohl vyfotografovat. Bydlel sám v dvojpokoji se společnou předsíňkou. Na okně byla pevná mříž, pod oknem železná postel, naproti ní polička s malou televizí. Sedli jsme si na pelest a já si listoval v sešitu, do něhož si Zdeněk Vocásek psal svoji virtuální obhajobu. Na rozloučenou jsem dostal ještě kopii jeho trestního spisu.

Pak jsem se byl podívat v nevelké místnosti s několika židlemi a stolem v další části vězeňské chodby, zřejmě určené pro setkávání vězňů s dozorci. Bez problémů bylo v cele možné fotografovat... Další obdobnou návštěvu  Zdeňka Vocáska ve věznici Mírov jsem absolvoval o několik měsíců později i se svým kolegou, který připravoval materiál o sexuálních potřebách vězňů a jejich uspokojování.

Jak je patrné, byl jsem asi poslední novinář, který mohl mluvit s Vocáskem bez mříží... Foto: ČTK

Knihu "Revize svědomí" jsem sice napsal, ale její vydání jsem zrušil poté, kdy mě Zděněk Vocásek obvinil, že chci na jeho trestu vydělat miliony. Tak jsem mu jen hotový rukopis o sto deseti stranách psaných ještě na psacím stroji poslal Vocáskovi přes ředitele Kohoutka...

Inu, přesto je mi svým způsobem Vocáska líto, jde přece jen o člověka, od roku 1987 skoro třicet let nepřetržitě a v Česku nejdéle vězněného; možná doplatil na hysterii kolem propuštění psychicky nemocných lidí z českých blázinců, jež poté někoho zabili a tak si dnes ani soudci nechtějí riskovat, co by mohl na svobodě znovu spáchat tento důchodce, kdysi odsouzený mladík k trestu smrti za dvě dokonané vraždy... Poslední vrah u nás odsouzený k trestu smrti... Jak to vymyslet, aby se John nažral a Kajínek zůstal celý (ne)vinný…?

ČSR vykonalo od roku 1918 celkem 1217 rozsudků smrti…

Napřed biskup Bruno, pak Husák, po něm i Kájínek „obývali“ Mírov…

Brutální bachaři jim znemožnili lepit si modely letadýlek…

Rotace kádrů, aneb Jak se zločinec vrátil na místo činu…?

Přes dva miliony čtenářů Kajínkova webu…

Můj poslední odsouzenec k trestu smrti

izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Legendární operní zpěvák a dirigent Plácido Domingo čelí obvinění, že řadu žen nutil k sexuálním stykům. Údajně jim nabízel práci a trestal je, když jeho návrhy odmítly. Informovala o tom v úterý agentura AP. Osmasedmdesátiletý Domingo tato obvinění označil za „hluboce znepokojivá a tak, jak byla představena, za nepřesná“. Dodal, že se domníval, že veškeré jeho chování a vztahy byly přijímány kladně a se souhlasem.

"Radovan Krejčíř a jeho rodina si mohou být jisti, že v naší péči je v bezpečí,“ prohlásil mluvčí jihoafrické vězeňské správy Singabakho Nxumalo. A než se jeho manželka vzpamatovala, „náhodou“ vyhořel jejich dům v Černošicích

Život Radovana Krejčíře v johannesburgské věznici Leeuwkop s maximální mírou ostrahy, kde si Čech odpykává pětatřicetiletý trest, není ohrožen, ujistila právě jihoafrická vězeňská správa podle místních médií. Reagovala tak na tvrzení Krejčířových příbuzných, kteří si v tisku stěžovali, že Čech bude brzy zavražděn, pokud nebude z Leeuwkopu přeložen do jiného zařízení.

Exministryně obrany Parkanová pro Bushe s kreslířem Výčítalem bryskně, jako kdysi Gustav Brom bleskem sepsal píseň pro Gagarina, stvořila a nazpívala na stejnou melodii kukaččí hit: “Dobrý den, prapore hvězd a pruhů! Vítej, radare…”

Exministryně obrany Parkanová pro Bushe s kreslířem Výčítalem bryskně, jako kdysi Gustav Brom bleskem sepsal píseň pro Gagarina, stvořila a nazpívala na stejnou melodii kukaččí hit: “Dobrý den, prapore hvězd a pruhů! Vítej, radare…”

Bývalý náčelník generálního štábu Josef Bečvář 13. srpna 2019 u soudu z pozice svědka hájil pořízení letounů CASA pro českou armádu. Uvedl, že stroje se stoprocentně osvědčily doma i na zahraničních misích, a zmínil se též, že si nevzpomíná, že by při dojednávání nákupu zaznamenal výhrady, například k ceně.

I přes údajný konec studené války mají jaderné zbraně hlavně její bývalí aktéři - Rusko a USA: Rusko cca 5000 strategických hlavic, USA 8000 hlavic; zbývajících cca tisíc je rozděleno mezi Francii, Velkou Británii a Čínu…

I přes údajný konec studené války mají jaderné zbraně hlavně její bývalí aktéři - Rusko a USA: Rusko cca 5000 strategických hlavic, USA 8000 hlavic; zbývajících cca tisíc je rozděleno mezi Francii, Velkou Británii a Čínu…

Spojené státy mají přes 8 tisíc jaderných hlavic, rozmístěných na stovkách svých vojenských základen po celém světě. Jen na německém území je rozmístěno na 35 tisíc amerických vojáků ne desítkách základen, kde je také asi 17 tisíc amerických civilistů ve službách armády; všichni by se prý měli z Německa stěhovat..

Poslední domácí zprávy