• Čtvrtek, 19. říjen 2017
  • Svátek má Rukojmí Michaela

Poselství srpna 1968: Jaromír Štětina rozvraceč KSČ, nebo hrdý neonácek? Plavec ve stínu KGB. Převerbován ještě před Velkou sametovou? Jak věčný bolševik doplaval až k „nové Evropě“
Počet návštěv: 3079

Poselství srpna 1968: Jaromír Štětina rozvraceč KSČ, nebo hrdý neonácek? Plavec ve stínu KGB. Převerbován ještě před Velkou sametovou? Jak věčný bolševik doplaval až k „nové Evropě“

- Michal Semín - Článek od - Michal Semín -

Michal Semín u příležitosti 47. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 odkrývá pravou tvář antikomunismu europoslance Jaromíra Štětiny a brání jej před obviněním, že je obyčejným převlékačem kabátů.  

 

„Okupace Československa byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu, mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě a přelom roku 1968 a 1969 byl pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.“


Miluji Brusel

Autorem tohoto sebezpytu je bývalý senátor a současný europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina. Tento patrně nejznámější současný komunistobijec, usilující o zákaz KSČM, dnes varuje před obnovením Sovětského svazu a novou invazí jeho vojsk na naše území. A aby k ní nedošlo, přeje si zde trvalou přítomnost vojsk amerických.

O tom, že je hrdým občanem protiputinovského „světového společenství“ podal dostatečný důkaz i svým nedávným poselstvím z centra Říše: „Zase v Bruselu. Šel jsem nakoupit do Lidlu, kousek od Evropského parlamentu. Pocítil jsem opět barevnost a rozmanitost. Černí šoféři, muslimské krásné holky v šátcích chodí jako holky v Praze, Indové na corner shopech – bruselští Vietnamci, šikmoocí důchodci a pobudové všech barev, bělovousí starci ze všech koutů světa… Rodí se nová Evropa. Líbí se mi, protože se dere do světa“.




Svatá válka proti Rusi

Tuto multikulti Evropu by navíc rád obohatil o prvky ukrajinského neonacismu. Pokud mu to soudruzi z vedení Evropského parlamentu nezatrhnou, rád by poslancům představil svého kamaráda Andrije Bileckého z praporu Azov. Ten se nechal slyšet, že „historickou misí našeho národa je vést bílou rasu do konečného křížového tažení za její přežití“. Zajímavý příspěvek k oné „barevnosti a rozmanitosti“ rodící se nové Evropy. Štětina má ostatně pro různé typy radikálů již delší dobu pochopení. Má to však podmínku - musí mít ochotu vést svatý boj proti Rusku. Jeho čečenští kumpáni, šířící teror za účelem destabilizace Ruska, jistě na svou dnešní bruselskou spojku vzpomínají v dobrém.

Z výše uvedeného je snad každému jasné, že Štětinu onen „zápal, čistota úmyslu a velká schopnost filantropie“ zdobí i dnes. Ještě než mu k tomu uznale pogratulujeme, připomeňme si, čím vším se v boji proti bolševikovi vyznamenal. Za následující životopisné črty vděčíme především Tomáši Pecinovi, respektive příslušným materiálům Archivu bezpečnostních složek, jež Pecina pečlivě prostudoval.
 

Sovětská privilegia soudruha Mirka

O Štětinovi je všeobecně známo, že v éře posrpnové normalizace horlivě dál navštěvoval Sovětský svaz. Jak ve svém životopise uvádí, do „říše zla“ jezdil prý výhradně jako vodák a horolezec. Celkem prý pětkrát. Opravdu? Spisový životopis uvádí něco jiného – jen mezi lety 1959 – 1972 byl v SSSR osmkrát. Připočteme-li k tomuto číslu jeho další oficiálně přiznané návštěvy po roce 1972, pak z toho nelze učinit jiný závěr než ten, že zemi svého úhlavního ideového nepřítele navštívil dvanáctkrát. Mnohé z těchto cest navíc podnikl do míst, kam obyčejný Rus vstoupit nesměl.

Čím si tuto zvláštní výsadu onen údajný antikomunista, jenž prý „vrátil rudou knížku ještě před prověrkami“, asi tak zasloužil? Možná s tím nějak souvisí jeho odvážný výpad proti komunistickému režimu z února 1977. Krátce poté, co měl Státní tajné bezpečnosti udat svoji kolegyni Šárku Neumannovou, že na pracovišti rozšiřovala úvodní prohlášení Charty 77, se svým podpisem zavázal k tomu, že s StB bude spolupracovat.
 

 
Vodák, nebo Plavec?

Od tohoto okamžiku získává náš neohrožený bojovník proti totalitě nové jméno – Plavec. O něco později byl převerbován k 1. správě, tedy komunistické rozvědce. Pecina v této souvislosti píše: „Nejpozoruhodnější na celé záležitosti je, že o Štětinově spolupráci s komunistickou rozvědkou neexistuje v dostupné části Archivu bezpečnostních složek jediný záznam, dokonce ani zápis v registru svazků. Že by si rozvědka jeho materiály vyžádala, a aniž by se ochotného tajného spolupracovníka, který se sám dobrovolně kompromitoval už při prvním kontaktu, jakkoli pokusila využít, odložila je ad acta? To je divné. Pravděpodobnější se jeví možnost, že Štětina byl v té době blokován ještě odjinud, z míst, s nimiž se ani v StB nediskutovalo, a tato jeho ochrana mimo jiné způsobila, že Štětina směl dál jezdit do zahraničí a trpět pod komunistickým jařmem způsobem, který dnes tak rád a tak dojemně popisuje“.
Krédo „antikomunisty“

Tušili byste, že k ideové výbavě příkladného antikomunisty patří následující „vyznání víry“?

„Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Vyškrtnut ze strany jsem byl kvůli odlišnému názoru na způsob řešení krizové situace v r. 1968. Své vyškrtnutí považuji za zcela logické, neboť odpovídá zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuji, že jsem si svého členství ve straně vážil. Přesto nejsem po svém vyškrtnutí zatrpklý. Události mne vedou pouze k hlubšímu přemýšlení a hledání kontextů v širších souvislostech (11. 5. 1977).
 



Soudruh s otevřeným srdcem

Chartistka Neumannová však není jediný člověk, kterého taváryšč Plavec zklamal. Nad jeho oportunismem dnes lamentuje i jeho bývalý kamarád, tehdejší šéfredaktor Světa v obrazech, Zdeněk Hrabica. Ten v literárním časopisu Obrys-Kmen (2005) zavzpomínal na to, jak spolu po roce 1970 sjížděli sibiřské řeky na jejich milované Matyldě, ozdobené symboly Komsomolské pravdy a Mladé fronty.

Štětina si prý získal důvěru nejen sovětských novinářů, ale i Hlavní správy pohraničních sil SSSR. „Když jsem se s nimi souběžně s Jaromírem Štětinou potkával, netajili se slovy o Štětinově lásce k Sovětskému svazu, o jeho obdivu ke krásné a tvrdé přírodě, k národopisu veliké ruské země a oblastem, kde žily malé národy. A tato pověst se zejména o něm, jako o vůdčí osobnosti, šířila rychlostí světla i do nejvyšších orgánů tehdejšího Ústředního výboru Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže, k nejvyšším představitelům Komunistické strany Sovětského svazu a SSSR. A zejména se odtud přenášela do výkonných orgánů Pohraničních vojsk Sovětského svazu a Ministerstva vnitra SSSR, které o takové expedici vždy s konečnou platností rozhodovaly. Štětina jim otevřel své srdce a oni jej přijali jako svého bratra.“
Převerbován?

A nyní Hrabicova vzpomínka na dobu, kdy se v českých dějinách opět lámaly ledy. A při pohledu na Jaromíra Štětinu můžeme dodat – i lidské charaktery.

„Když jsem v pátek 17. listopadu 1989 kráčel spolu s průvodem zdaleka nejen studentů z Albertova přes Vyšehrad na pražskou Národní třídu, srazil jsem se já a náš průvod najednou na přístupovém schodišti Národního divadla s dvěma postavami, téměř nehybně stojícími; připomínaly sochy. Svou roli hrály dokonale. Byly ozdobeny trikolórou a zvednutou pravou rukou s "V" a držely heslo: "Nejsme jako ONI!" Nebylo možné je přehlédnout, kolegyni z Mladé fronty Danu Mazalovou a zasmušilého herce v roli téměř antického boha, Jaromíra Štětinu.

Hlavou mi náhle proběhlo: Jaromír Štětina vstupuje do velké politiky! Jenom jsem nechápal, kdo za ním tentokrát, právě v tuto chvíli, stojí? O této otázce přemýšlím vlastně dodneška. Zvláště mi všechno vstupovalo do hlavy proto, že předchozího dne, ve čtvrtek 16. listopadu 1989, mi při oslavě narozenin jedné mé dobré kamarádky v závodním klubu v Praze 2 sdělil tehdejší předseda ÚV SSM Vasil Mohorita následující: "Zítra přijď na Albertov, bude se obracet stránka historie. Kdyby došlo k zádrhelu, vyndám poslanecký průkaz a půjdu proti SNB, sám a v čele!" Jak se zdá, ani Mohoritovi, ani Štětinovi nechyběly tenkrát, na rozdíl ode mne a miliónů jiných, velmi důležité informace.

Při návštěvě předsedy FS Alexandra Dubčeka v Moskvě o nějaký týden později, kde jsem byl jako zpravodaj Světa v obrazech, jsem viděl, že Jaromír Štětina je v SSSR už zase jako ryba ve vodě. Dokonale se pohyboval mezi rychle pozměněnou politickou garniturou a uprostřed našich lidí s odznaky OF a VPN.“
Stále ve službě

Jaromír Štětina není v českých dějinách zdaleka jediný, kdo přeběhl na druhou stranu barikády. U příležitosti 70. výročí konce německé okupace naší vlasti můžeme zavzpomínat na různé české gestapáčky, kteří se hned krátce po osvobození stali agilními členy či alespoň spolupracovníky Revolučních gard, čistících národ od zrádců. Na rozdíl od Štětiny však jen chtěli – optikou „vyššího principu mravního“ samozřejmě neúčinně – zakrýt špínu, nashromážděnou předchozí kolaborací s okupační mocí.

Štětina však zamířil o patro „výš“ – za politickou kariérou, založenou na boji proti těm, kterým dříve tak ochotně sloužil. Nebo je to celé ještě trochu jinak? Co když jen správně rozpoznal, že „tábor míru a socialismu“ jen změnil své zeměpisné určení? Abychom tedy panu europoslanci nekřivdili – on žádným typickým převlékačem kabátů nejspíš není. Bolševikům totiž ve skutečnosti nikdy sloužit nepřestal.

I takové je poselství letošní připomínky invaze „spřátelených“ vojsk ze srpna L. P. 1968.

Protiproud - Nová republika

 

- Michal Semín -
Vyhozen ze studií na Pedagogické fakultě UK za založení nezávislé studentské organizace. V důvěře k "novým pořádkům" se několik let angažoval v ODA a řediteloval Občanskému institutu; stál u zrodu Akce D.O.S.T. a pár let ji stál v čele. Deset let se věnoval práci v Institutu sv. Josefa. Spoluvydával tradicionalistický časopis Te Deum (www.tedeum.cz), kde vycházejí články, jež by v jiných dnešních periodikách určitě nevyšly. Má jednu ženu a devět dětí, z nichž ti věkem školou povinní se po určitý čas vzdělávají doma.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Jan  Zaoral

Jan Zaoral

12.12.2016 02:09

Co byste chtěli po křivákovi Štětináči, vždyť je z Bratrstva kočičí pracky...


 
Dvakrát už se Tymošenková chtěla stát prezidentkou, marně; dveřmi ji vyhodí, oknem tam vleze. Asi právě proto teď oznámila, že se v roce 2019 zúčastní voleb prezidenta Ukrajiny, aby postavila zemi na nohy...

Dvakrát už se Tymošenková chtěla stát prezidentkou, marně; dveřmi ji vyhodí, oknem tam vleze. Asi právě proto teď oznámila, že se v roce 2019 zúčastní voleb prezidenta Ukrajiny, aby postavila zemi na nohy...

Kdo asi byl 17. října 2017 za demonstrací několika tisíců přívrženců opozice před sídlem ukrajinského parlamentu v Kyjvě? Další Majdan na obzoru,,,, Odpovědí je fakt, že se zde sešli přívrženci různých politických sil, včetně strany Otčina bývalé premiérky Julije Tymošenkové.

Pro pobavení i k zamyšlení – předvolební postřehy z internetu.

Pro pobavení i k zamyšlení – předvolební postřehy z internetu.

Předvolební dotaz na všechna mainstreamová média: „Tak koho nám Putin zvolí letos?“

Z předvolebního mítinku ANO 2011: „Před minulými volbami byl ten guláš i koblihy lepší.“ „To víš, letos Babiš zdanil dluhopisy a nějak musel ten ztracený zisk nahradit...“

Nerozhodnutý volič nad volebními programy: „Já su z teho zmatené, jak Sobotka v obchodě s parukama...“

 
Petr Hampl: Kdyby lidi v roce 89 věděli... Pověsili by disidenty na lampy

Petr Hampl: Kdyby lidi v roce 89 věděli... Pověsili by disidenty na lampy

ROZHOVOR „Češi jsou národem, který přišel s požadavkem svobody projevu už v roce 1420 a který raději čelil vyhlazovací válce, než by se vzdal ideálu svobody projevu,“ upozorňuje sociolog Petr Hampl. Současně ale říká, že když tradiční strany hovoří o svobodě, je tím myšlena pouze možnost korporací přeměnit lidi na své otroky. Hampl upozorňuje, že jsme přeceňovali nebezpečí komunismu, a podceňovali nebezpečí havlismu. „Myslím, že třeba Václav Klaus ten problém viděl celou dobu. Jenže říci v 90. letech, že havlovští intelektuálové představují větší hrozbu než komunistické mafie, to bylo nemyslitelné,“ uvedl Hampl.

Poslední domácí zprávy

Má volič na výběr?

Má volič na výběr?

Moje schopnost tolerance se přiblížila nule. Průzkumy veřejného mínění se nejen mýlí, ale volby specificky manipulují. Nebýt předplacených...