(Časopis literatury faktu "Přísně tajné" přináší málo známá nebo zcela neznámá, nově zpřístupněná, odhalená či objevená fakta. Snaží se nahlížet do zákulisí historického dění. Zajímá se o války, jednotlivé významné bitvy, armády, politické aféry, skandály, špionážní akce, politické úklady a pikle, atentáty, převraty a násilné puče, ale i o význačné objevy, průkopnické a hrdinské činy, dějiny našeho prvního i druhého odboje a zápasu o demokracii i o pozoruhodné osobnosti a nevšední lidské osudy...)

Nyní se ještě vraťme k Terezínu, místu, jež se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Proudily sem tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 140 000 mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.

Bohužel, jak transporty do ghetta přicházely, tak také postupně odcházely – do neznáma. Od října 1942 směřovaly téměř všechny právě do Osvětimi – Birkenau, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů; spojení osudů přímo pupeční šňůrou nacistické nenávisti. Z Terezína na „Východ“ bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142. Jen ty děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly šanci se zachránit. Ke dni osvobození se v Terezíně nacházelo kolem 1 600 dětí ve věku do 15 let. O jejich životě vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – často to jediné, co po nich zůstalo.

Zažil jsem kontakt s Terezínem přímo v Izraeli a naslouchal tam zajímavé vzpomínce. „Můj dědeček Mořic Bachner měl čtyři syny a čtyři dcery. Když zemřel, byla z toho senzace, svůj testament snad poprvé u nás nahrál v ostravské nemocnici na gramofonovou desku. Podle ní se pak řídila celá rodina. Nejstarší syn dostal obchodní dům, můj otec, vyučený řezník převzal řeznictví a uzenářství, třetí syn zdědil textilní obchod, zatímco na toho čtvrtého nezůstalo nic, protože se oženil s Němkou…“

Historie hodná ostravského rodu Bachnerů. Vyprávěl mi ji jeden z vnuků bohatého dědečka – Bedřich Eli Bachner v izraelské osadě Moledet. Vystěhoval se z Ostravy v roce 1947, stal se zde vojákem, potom pastevcem, později starostou a ekonomem. Osvětimský vězeň č. 1983. Napřed ale musel do Terezína…Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim zakázaný papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně…

“Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!” zasněně se Bedřich zasmál. A zasmušile dodal, že na tuto „humanitu“, že dal Židům celé město, Hitlerovi naletěl i Červený kříž…

Ten den v roce 2003 v židovském státu mi zůstane natrvalo v paměti. Nejen proto, že jsem se setkal s izraelským premiérem Arielem Šaronem. Zatímco jeho politická strana Likud oslavovala své vítězství v mimořádných volbách, první izraelský kosmonaut Ilan Ramon, který před několika hodinami pozdravil z Vesmíru Izraelce, brzy poté tragicky zahynul. Šestnáct dnů trvala vesmírná pouť prvního izraelského kosmonauta v americkém raketoplánu Columbia.

Při sestupu doplatila posádka na startovní poruchu v keramickém obložení raketoplánu, který se v atmosféře silným žárem rozpadl a všichni kosmonauti zahynuli. (Viděl jsem to v přímém přenosu v izraelské televizi v telavivském baru.) Shořela i kresba „Měsíční krajina“ českého židovského chlapce Petra Ginze, jenž ji nakreslil inspirovaný Juliusem Vernem pár hodin předtím, než zemřel v koncentračním táboře Osvětim.

Po návratu z Izraele jsem se vydal do Terezína, kde jsem mohl vzdát hold i Petru Ginzovi. Dokladem jeho neobyčejné fantazie byl obrázek „Měsíční krajina“ – a právě tuto kresbu vybrali pracovníci jeruzalémského muzea Yad Vashem, aby spolu s prvním izraelským kosmonautem Ilanem Ramonem se dostala do vesmíru s raketoplánem Columbia. Tragický osud raketoplánu otřásl celým světem. Ilan, tak jako ostatní členové posádky, výzkumný let nepřežil. A s ním i Ginzova kresba…

Každý dnes ví, že v Terezíně byla tzv. budova L417, kde učily jako vězni ty největší osobnosti světové vědy, kultury a umění. Zde jsou někteří velikáni tehdejšího kulturního života v ghettu: spisovatelé Karel Poláček, Norbert Frýd, hudba – Karel Berman, David Grünfeld, Ada Hechtová, Karel Ančerl, Rudolf Franěk, Karel Reiner, Viktor Ullmann, Gideon Klein, Pavel Haas, Hans Krása, F.E. Klein, divadlo a kabaret – arch. František Zelenka, Gustav Schorsch, Vlasta Schönová, Karel Švenk, Zdeněk Jelínek, Ota Růžička, Kurt Gerron, Hanuš Hofer, Leo Strauss, výtvarné umění – Bedřich Fritta, Otto Ungar, Leo Haas, Ferdinand Bloch, Karel Fleischmann, Petr Kien, Adolf Aussenberg, Charlota Burešová, Rudolf Saudek, Jo Spier, Arnold Zadikow…

“Pošlete mi arabskou gumu, nějaké sešity, lžíci na jídlo, nádobu, chleba a pár rytin…” psal domů Petr Ginz,  který jel po nemoci na podzim 1944 jedním z posledních transportů z Terezína do Osvětimi-Březinky. Tam byl podle očitého svědectví na osvětimské rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor...

Petr Ginz se narodil ve smíšené českožidovské rodině v roce 1928 v Praze. Jeho matka se přistěhovala do Prahy, do židovské rodiny svého muže. Petr chodil do židovské obecné školy v pražské Jáchymově ulici. Již v té době se zamiloval do knih a zejména do románů Julia Verna. Vášeň pro fantazii jej přivedla k vlastní tvorbě – psal povídky a romány, které si sám ilustroval.

Byl nesmírně talentovaným a všestranným člověkem, kterému však nebylo souzeno, aby prožil nebo uskutečnil něco ze svých snů. Ve svých 14 letech byl 24. října 1942 zařazen do transportu do Terezína. V terezínském ghettu se dostal na Domov č. 1 („Jednička“, budova L417), kam byli umisťováni nejnadanější chlapci z ghetta. Stal se jednou z nejvýraznějších postav tohoto Domova. Založil a redigoval tu nejlepší z dětských časopisů vznikajících v ghettu – Vedem.

V Torontu mně dal právník Josef Čermák, předseda Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, v rámci Festivalu terezínských filmů nahlédnout do knihy básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané “Je mojí vlastí hradba ghett?” Terezínský vězeň Jiří Weil v předmluvě ke knize “Motýla jsem tu neviděl” popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy.

Je to město vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.”

Inu, buďme nesmírně vděčni hrdinům holocaustu, že nám svým věčným světlem ozařují naše dočasné pozemské bytí...

Foto: ČTK

http://www.rukojmi.cz/clanky/2725-byla-tragikomedie-s-vyznamenanim-bradyho-podporou-holocaustu-nebo-jeho-kompromitaci-znam-spoustu-veznu-kteri-osvetim-prezili-jez-by-si-medaili-zaslouzili-mnohem-vic

http://www.rukojmi.cz/clanky/164-jako-mladik-svedcil-v-procesu-s-adolfem-eichmannem-jemuz-se-pry-pri-spatreni-pece-krematoria-podlomila-kolena

Nutil dvojčata k souloži, aby zjistil zda zplodí zase dvojčata…

Ubohý biskup Williamson: “Nevěřím, že existovaly plynové komory“

http://www.rukojmi.cz/clanky/2438-herman-nazyva-landsmansaft-ceskymi-rodaky-pisalek-vondracek-dostal-sudetonemeckou-cenu-za-film-o-zabijeni-po-cesku-panek-jeste-dnes-tvrdi-ze-ma-sve-spolupracovniky-v-ceskych-sudetech

Z mého románu: Černá krev: Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – I. část

Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – II. část

Píchli mu drogu a jako opilého stevarda ho propašovali do letadla

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os