• Úterý, 04. srpen 2020
  • Svátek má Rukojmí Dominik

Statečný Pražan - Kurd : Tariq Aqrawi..
Počet návštěv: 1469

Statečný Pražan - Kurd : Tariq Aqrawi..

- Yekta Uzunoglu - Článek od - Yekta Uzunoglu -

Tariq se stal velvyslancem Iráku v Rakousku. Mohl si vybrat, proč se vyhýbal Česku a Německu nevím, ale jen tuším že člověk má přece někde schované stále krvácející rány… Bylo to někdy 30.10.1970, kdy jsem konečně mohl odletět z Istanbulského letiště do Evropy. Z těch pár starších bratrů (tak, jak se u Kurdů říká), kteří mně onen večer doprovázeli na letiště, kde jsme měli poslední rozloučení, dnes už nikdo nežije, buď byli v Turecku ve vězení upáleni nebo se utrápili ...

Když letadlo vzlétlo, dlouho jsem si nebyl jistý, že jsem už mimo území Turecka, než jsme přistáli v Mnichově. Ten pocit, že jsem ještě v tureckém teritoriu, mně nechtěl opustit.

Z Mnichova jsem letěl letadlem do Berlína, kde jsem měl jednu jedinou adresu, kam jsem měl jet. A to, že jsem neletěl přímo do Berlína, bylo jen kvůli tomu, abych ve své naivitě zmátl turecké úřady, lépe řečeno abych nepřitahoval na sebe pozornost, že jedu do Berlína, kde žilo pár státem odepsaných Kurdů.

V Berlíně mně můj adresát Hamres Reso, zástupce Kurdské demokratické strany v Evropě, hned vítal ve svém malém bytě se svou německou manželkou, následně mi našel byt a práci ve fabrice Schluter-Brot, abych mohl svému spolužákovi, který se jako jeden z mála Kurdů dostal na lékařskou fakultu (viz naše korespondence http://yektauzunoglu.com/tr/archiv/ ), abych mu mohl poslat peníze na jeho studium. Musel jsem čekat na jazykový kurs a chtěl jsem čas zhodnotit aspoň s tímto způsobem a byl jsem šťasten, že můj spolužák může v Turecku studovat.

Někdy v prosinci Hamres Reso mně a ještě dalším pár kurdským studentům říkal, že nás zve na oběd s Aziz Aqrawi, který přijel do Berlína. Málem se nám zastavil dech u jména Aziz Aqrawi…. Byl to legendární náčelník kurdských Pashmarga v Iráku, který rozsekal Baasickou armádu a mezi Kurdy se mu říkávalo Kurdský Giáp po legendárním vietnamském vojevůdci.

Tenkrát v Berlíně se ke Kurdům hlásilo tak na nejvýš 50 lidí a všichni drželi spolu jako jedna rodina.

Onen den jsme se sešli v na poslední chvíli nám oznámené restauraci a ano, před námi stal Aziz Aqrawi…. Srdečně nás objal jednoho po druhém, bylo nás tak 8-10 a ze všech části Kurdistánu. Mně bylo 17 let a on s námi jednal jako rovný s rovným, tak jak to určuje kurdský kodex a jen nám zdvořile radil, abychom na chvíli zapomněli na politické dění na Středním východě a abychom plnou energii a čas věnovali na studium, že Kurdistán nás potřebuje jako vystudované jedince, abychom neměli předsudky, byli věrni hostitelským zemím a dodal :“když vám nabídnou i vepřové maso, ne abyste váhali ….“ takový byl strýc Aziz Aqrawi.

Po různých anabázích jsem v Paříži s pomocí posledního kurdského prince Kamurana Badir Chana dostal stipendium do ČSSR a měl jsem jet opět přes Berlín. „Kluci“ v západním Berlíně mně doprovázeli na Československý konzulát, kde jsem dostal vstupní vízum. Měl jsem oprávněné starosti do jakého systému jedu a co mně čeká, přece jsem byl jeden z mála studentů vůbec z Turecka ze země člena NATO, který měl jet studovat země Varšavské smlouvy, když jsem už předem věděl, že můj diplom ani po evt. úspěšném dokončení studia nebude v Turecku uznán a možná dle tureckých tehdy platných zákonů dostanu doživotní trest za to, že jsem studoval v komunistické zemi. Na moje opakované dotazy, zda mi tam vůbec někdo pomůže, kluci s úsměvem odpovídali: „je tam někdo z rodu Aqrawi, kdo se o tebe bude starat“. Se jménem Aqrawi mi spadl kámen ze srdce, ve vší pohodě mně posadili do vlaku a jel jsem směrem do Prahy. Bylo to 3.9.1971, pak následovaly nekonečné prohlídky napřed západoněmeckých, pak východoněmeckých a československých celníků či policajtů, ale mně to skutečně nemohlo rozházet.

Někdy kolem 7 hodiny ráno jsem dorazil na nádraží Praha Střed s jedním malým kufrem. Na nástupišti směrem ke mně šel rychlými kroky vysoký štíhlý člověk, který již z dálky zářil jak srdečný Kurd, hned mne objal a vítal mně v Praze jako můj vlastní bratr, přesto že jsme byli oficiálně ze dvou rozlišných zemí.

Pak jsme si sedli do jeho auta, měl nějaký starší model Volkswagenu a jeli jsme vyřizovat papíry, pak mně odvezl do „karantény“ a na Albertově mi dal svou adresu a telefonní číslo, abych se mu ozval, kdyby něco a pečoval o mne dál.

Někdy když jsem byl v jazykovce, napsal mi dopis, jestli se nechci stát členem Svazu kurdských studentů v Československu, což jsem bez zaváhání přijal a teprve tehdy jsem se dozvěděl, že on je předsedou tohoto Svazu, který byl jedinou Kurdskou organizací v celé Evropě a měl svoje svazové organizace ve všech evropských zemích. Když jsem pak úspěšně udělal přijímací zkoušky na FVL UK a přijel do Prahy, měl takovou radost jako já, objal mně a tiskl mně k sobě a řekl, že již tehdy na nádraží Praha Střed tušil, že to dokážu. Při první příležitosti mně vzal na irácké velvyslanectví, kde v rámci autonomní dohody mezi Kurdy a Bagdádem, byl velvyslancem Kurd z dalšího významného rodu, jeho excelence Muhisin Dizei.

Brzy se Tariq stal předsedou Svazu kurdských studentů v Evropě, jediné celokurdské organizace Kurdů na světě, který měl za členy několik set studentů ze všech částí Kurdistánu a ze všech „ideologií“, od ultranacionalistů až po trockisty, až na ortodoxní komunisty, ale většina, tuším kolem 70 %, vždy byli členové Demokratické strany Kurdistánu či její sympatizanty a Tariq byl pochopitelně členem této strany.

Jako kurdští studenti jsme to měli nejtěžší v ČSSR, byli jsme vnímáni úřady jako zahraniční studenti poslední kategorie, jejich nejcennějšími studenty byli zahraniční studenti zaslaní komunistickými stranami, pak studenti zaslaní jako vládní stipendisté a až pak někde dole my Kurdští studenti, kteří nebyli ani komunisté, ale ani neměli svůj vlastní stát…. a podle toho se k nám úřady chovaly a dost jasně nám dávali najevo, „co jsme zač“…

Tariq se někdy kolem roku 1972 stal předsedou Svazu kurdských studentů v celé Evropě a ze „záhadných“ důvodů v této souvislosti mu už pak nebylo umožněno žít na území ČSSR, tím byla rozbita i jeho rodina, kterou tady v ČSSR měl. Potkávali jsme se na pravidelných ročních schůzích našeho Svazu, konal se pokaždé v hlavním městě jiné země, aby to bylo demokratické, že žádný Svaz v žádném státě nemá větší vliv na chod Svazu. Skutečně to byla jediná organizace na světě, která zastřešovala všechny Kurdy z celého světa a všech vyznání či ideologií. Tak jsme se sešli třeba v Berlíně a trochu až dětinsky jsme se radovali, že někdo z našeho československého svazu se stal předsedou celé organizace v Evropě.

Pak přisel tragický den 6.3.1975, tragicky osudné datum pro celý kurdský národ, kdy Saddám Hussein podepsal v Alžírsku s Iránským šáhem Rezá Pahlavím tzv. „Alžírskou smlouvu“ a Henry Kissinger (ministr zahraničních věcí USA) učinil vše, aby Kurdové přestali bojovat proti Saddámovi….. celý svět byl najednou proti Kurdům, Saddám, který měl podporu východních zemí a Rezá Šáh Pahlaví, měl zase za sebou celý západ…. To byla největší zrada na Kurdech v celé historii, kdy proti tak statečnému, ale bezmocnému národu stál celý svět a celý „demokratický“ svět dal Saddámovi, iránskému Šáhu Pahlavímu a Turecku volné ruce nakládat se „zlobivými“ ale po svobodě toužícími Kurdy tak, jak považují za správné. Pochopitelně k tomu potřebné zbraně byly dodané ze západu tak, jako vždy za plnou cenu!

Náš strýc velvyslanec Iráku v Praze na štěstí nebyl zatčen a deportován, včas našel cestu z ČSSR a měl poté nepopsatelnou cestu životem. V loni jsem ho navštívil v Kurdistánu a poděkoval mu za to, že se k nám choval jako ke svým vlastním. Jeho děti, ale i děti jeho příbuzných s jeho pomocí dokončili přední vysoké školy a dnes jsou na klíčových místech kurdské vlády v severním Iráku.

„Alžírská smlouva“ měla svůj ohlas i v ČSSR, československé úřady začali zatýkat členy Svazu kurdských studentů pocházejících z Iráku a sympatizujících s Demokratickou stranou Kurdistánu a každý čtvrtek posílali zpět letadlem London-Praha-Bagdád nějaké studenty, kteří byli popraveni po příletu do Bagdádu. A tak jsem já a pár dalších kurdských studentů v Praze obsadili švédské velvyslanectví, kde jsme zahájili protestní hladovku, aby úřady ČSSR už nepředávali zpět další kurdské studenty, kteří již byli zatčeni a čekali na deportaci do Bagdádu. Ano, podařilo se nám tento masakr pozastavit a naši kamarádi nebyli sice deportováni do Bagdádu, ale do Německa…. ale byli vyhoštěni, přestože všichni už tady měli svoje rodiny, tak jako Tariq…. Rodiny tady pochopitelně zůstaly, aby deportovaným přidali na celý život další krvácející ránu…

Každý ze studentů, co tehdy drželi hladovku na švédském velvyslanectví, je dnes někde na klíčových místech kurdského boje za svobodu a demokracii, někdo je předsedou jedné ze stran, někdo je šéfem strategie v jiné straně, další je vedoucím poradcem bývalého iráckého prezidenta, ale nikdo nesedí někde doma u televize a neužívá si života. Událost, jak posílali naše kamarády na smrt do Bagdádu, nás všechny bytostně poznamenala.

Naše cesty s Tariqem se zkřížily někdy na začátku 80 tých let v Bonnu, nevěděl jsem, kde je a jestli vůbec ještě žije (u kurdských bojovníků to není nikdy jisté). Založil jsem Kurdsky institut a najednou se objevil můj starší bratr Tariq, tak jako vždy se svým srdečným úsměvem a tak jako tenkrát na nástupišti nádraží Praha Střed, žil v Bonnu, znovu se oženil a tak jako vždy se ze všech sil snažil pomoc Kurdům prchajícím před genocidou Saddáma Husseina…. Nikdo z nich neměl prostředky a to málo, co měli, rozdávali těm přijíždějícím. Byli pronásledováni tak jako všichni Kurdové tenkrát na západě ze strany bezpečnostních složek hostitelské země, jako kdyby byli teroristé. Teror a genocidu spáchal Saddám a ti, kterým se podařilo utéci a zachránit si život, byli pronásledováni jako teroristé, protože to tak chtěl Saddám, Turecko a Irán. Proto mělo pronásledování Kurdů čistého nebe právní základ, na žádost Saddáma Demokratická strana Kurdistánu, jakožto jedna z nejstarších demokratických stran (možná jediná) se dostala na seznam teroristických stran světa …. K vyškrtnutí Demokratické strany Kurdistánu došlo teprve před dvěma roky, když kurdský prezident odmítl jet do USA, dokud bude ještě jeho strana je na seznamu teroristických stran a tak byla přes noc ze seznamu vymazána.

Tariq, tak jako valná část kurdských vzdělanců v západní Evropě vše, ale naprosto vše, obětoval jen proto, aby pomohl utečencům, kterým západní země odmítali pomoc. To nebylo stejné, jako je tomu dnes, že utečenci dostávají veškerou podporu západních zemí, my jsme nebyli utečenci, my jsme byli Kurdové na které se žádné národní či mezinárodni smlouvy o utečencích nevztahovaly. Vzpomínám si, jak v Bonnu chtěla německá policie deportovat zpět rodinu žijící v Německu už 16 let (některé děti se tam narodily a chodily už do školy), až po mém zásahu u tehdejšího minstra vnitra Severního Porýní-Vestfálska pana Schnorra byla pozastavena deportaci…. Kolik rodin bylo deportováno zpět než jsem stačil zareagovat, nelze ani spočítat….

Boží mlýny melou a tak přisel rok 2003, kdy USA a její spojenci najednou objevili Kurdy jakožto nejspolehlivější, demokraticky smýšlející, důstojný a bojovný národ proti totalitním režimům a najednou byli Kurdové partneři!

A Tariq, tak jako všichni Kurdové, šel i do tohoto boje, když už konečně měli oporu v USA a její koalici. Saddám padl, byla vyhlášena kurdská autonomní vláda a parlament, prezidentem Iráku se stal kurdský bojovník za svobodu Džalál Talabání a ministrem zahraničí Iráku další kurdský celoživotní bojovník Hoshyar Mahmud Mohammed Zibarí.

A Tariq, který Evropu znal jeho málokdo? Tariq se stal velvyslancem Iráku v Rakousku. Mohl si vybrat, proč se vyhýbal Česku a Německu nevím, ale jen tuším že člověk má přece někde schované stále krvácející rány…

Dlouho působil jako mimořádně úspěšný diplomat a následně se konečně vrátil do svého vytouženého Kurdistánu, kde pomáhá i českému generalnimu konzulátu v Kurdistánu, když je potřeba, a to pomáhá vždy..

Toto je jeden z mnoha příběhů statečných, nezlomených a vždy důstojných, přes veškeré způsobené bolesti, vděčných Kurdů z ČSSR….

 

- Yekta Uzunoglu -
MUDr. Yekta Uzunoglu (kurdským jménem Yekta Geylanî, narozen 10. května 1953 Silvan, Turecko) je kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny (mezi jeho předky byli turečtí Arméni, oběti Arménské genocidy na konci první světové války). Mimo svých profesí se celoživotně angažuje jako kurdský aktivista (upozorňování na potlačování kurdské menšiny v Turecku, Íránu a Iráku), spisovatel a překladatel: Je například autorem překladů částí Bible a děl Karla Čapka do kurdštiny, a naopak kurdské poezie i prózy do češtiny a němčiny. Má trvalý pobyt v ČR a od roku 1996 německé občanství.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Pokud by byl Salvini migrant a dopustil se znásilnění, nehrozil by mu tak vysoký trest.

Pokud by byl Salvini migrant a dopustil se znásilnění, nehrozil by mu tak vysoký trest.

Matteo Salvini je hrozbou pro současné držitele moci v Itálii. Vyhrál by totiž volby. A zřejmě je také vyhraje. Proto se ho italský senát snaží diskreditovat a strčit do vězení. Hodila by se nějaká defraudace nebo zneužití veřejných prostředků, nebo tak něco, ale není kde brát. Proto po prozkoumání všech možností přišlo obvinění pro "nezákonné zbavení svobody lidí". Hrozí mu 15 let odnětí svobody.

Zpráva o islamofobii ...jak si stojíme?

Zpráva o islamofobii ...jak si stojíme?

Na počátku léta vyvolala kratičký záblesk prchavého zájmu veřejnosti i medií Evropská zpráva o islamofobii za rok 2019. Záhy však zapadla, zasypána všudypřítomným Covidem a zásadními informacemi o tom, ve kterých turistických destinacích je nezbytná rouška… A to je možná trochu škoda. Pokusme se proto alespoň dodatečně o nápravu a pojďme se na tohle dílko podívat zblízka.

Poslední domácí zprávy

Srpnová předtucha

Srpnová předtucha

Bez ohledu na rozmary počasí a plíživou pandemii nás naše veřejnoprávní média letos zásobují hlavně novými pohledy na historii.

Prapodivné rozsudky

Prapodivné rozsudky

Ve veřejnosti probublává pohoršení nad prapodivnými rozsudky nad provinilci z okraje společnosti, kteří se dostali do vazby nebo byli odsouzeni za...