• Středa, 14. listopad 2018
  • Svátek má Rukojmí Sáva

Kdo z Čechů by jako židovský kibucník s láskou dřel pro svůj stát, celou výplatu by odevzdával do společného fondu, přičemž by měl jen kapesné, aby tak hrdě myslel na přežití svého národa…?
Počet návštěv: 4266

Kdo z Čechů by jako židovský kibucník s láskou dřel pro svůj stát, celou výplatu by odevzdával do společného fondu, přičemž by měl jen kapesné, aby tak hrdě myslel na přežití svého národa…?

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Proč je šokem pro současné Čechy, co nikdy nezažili děsivost válečných vřav, ta nepochopitelně nezištná posedlost židů vlastním národem? V kibucech byli a jsou hlavně ti, kdož přežili hrůzy holocaustu, mučivé chvíle ve smrtících válečných zákopech plných bláta, ale též sněhu a mrazů, to vše bez jídla, pití, hygieny a lékařů.

Ti všichni hlavně toužili po vlastním státu, a když už jim ho v roce 1947 VS OSN hlasováním vrátilo do jejich dávné tisícileté domoviny, udělali by první poslední, aby o něj znovu nepřišli; třeba ochotně odevzdávali své platy do společného fondu a spokojili se s minimálním kapesným...

A měl jsem ideální paralelu; česká plná koryta a skomrné židovské kibucy. Proto přes třicet roků se brodím marasmem pochybné filozofie českých politických vyčůránků, kteří by za své koryta prodali vlastní babičku. Proto, byť křtěný valašský katolík, tak rád létám do Izraele, kde mám spoustu židovských přátel, jež mě obdařili inspirací ze své bezedné studnice poznání.

Pro cestopis „Izraelské osudy, aneb Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi“ jsem využil poznatky své akreditace na izraelské volby a ze setkání s premiérem Arielem Šaronem, v jeruzalémské nemocnici Hadassah jsem zase na transplantačním oddělení čerpal fakta pro svůj román „ Krev pod obojí“, abych následně navštívil řadu kibuců, z nichž byl základ pro  knížku literatury faktu „Krev na meči džihádu“, jenž uspěla v soutěži o Cenu E. E. Kische… Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

Tak jsem putoval od kibucu T. G. Masaryka, až po komunu v Deganii, kterou v roce 1900 založili ruští Židé a první dítě, které se v něm narodilo, se jmenovalo Moše Dajan. Nejvíc mě fascinoval kibuc Hachotrim u Haify. Mezi slavné kibucníky patřil i bývalý ministerský předseda Ben Gurion, kibucník v Negevské poušti, či premiérka Golda Meyrová, pracující v kibucu Merchaviah… “Byli jsme šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná…“

Řeč je o obyvatelích izraelských kibuců, což jsou donedávna existující vesnické komuny, v nichž je nejen pro Středoevropana spousta nezvyklostí. Všechno zde měli společné, nevěděli, co je to kriminalita, neznali drogy ani nezaměstnanost, netušili, co je to bezdomovec, zato místo výplat dostávali pouze kapesné, z něhož si museli našetřit na dovolenou či třeba nákup auta; ocitali se tak na rozpisech služeb ve společných stravovacích zařízeních.Výsledek obrázku pro foto olšer šaron

Bývalý premiér Izraele Ariel Šaron...

Takže i na kibucníka, který byl šéfem významného podniku, mohla přijít řada a musí jednou za týden, většinou v pátek, do veřejné kuchyně kibucu, obléct si tam na pár hodin zástěru a škrábat brambory, rozdávat jídlo nebo umývat nádobí či podlahu v jídelně. Aniž by se za něho jeho rodina musela stydět.

Nejednalo se tedy ani o záměnu trvalou, natož výchovně potupnou. A to ještě tento ředitel, pokud chtěl žít v kibucu a dodržovat pravidla života v něm, musel do posledního šekelu odevzdat svůj nemalý plat do společné kasy. Tak se stalo, že místo osmi tisíc šekelů, což je zhruba jeho měsíční příjem, dostal za stejnou dobu jen kibucnické kapesné ve výši asi patnácti stovek. Žil sice skromně, ale bez větších starostí o to, jak zaplatit byt, velmi vzácnou a notně drahou vodu či jak si zajistit zcela placené veškeré potřeby v důchodu. http://bretislav-olser.enface.cz/?s=nad-izraelskymi-kibucy-se-zatahuji-mracna

Všude na světě může být několik důvodů, proč se ředitel podniku, významný politik nebo třeba zdatná lékařka změní v kuchtíka či uklízečku. Vesměs jde o trapnou profesní degradaci. V Izraeli však nemusí být tato záměna funkcí ničím potupným, ani existenčním problémem, natož nucenými pracemi. Své si u kuchyňských dřezů odpracovali i čeští Židé, kteří se před více než půl stoletím přistěhovali do Izraele a stali se kibucníky.

Za třemi z nich jsem před lety přijel do izraelské komuny Hachotrim nedaleko Haify, který mi nejvíc leží na srdci; David Raz ze Znojma byl v Izraeli už přes jednašedesát let, Milan Maršík z Prahy a Fredy Wurzel z Ostravy o zhruba deset let míň.

„Přišli jsme do nevlídného úhoru, postavili strážní věž, kolem ní stany a začali žít,” smál se David Raz a kroutil sám na sebou nedůvěřivě hlavou. „Dřeli jsme, aby se nám něco urodilo a my měli co jíst. Nechápu, jak jsme tu bídu vydrželi… Nebylo možné, aby každý předpokládal zisk ze svého záhonku, muselo se dělat společně; co zbylo, to se prodalo...” Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

„V kibucích pracuje každý podle svých možností a dostává stejnou finanční odměnu jako všichni ostatní kibucníci. Spíš kapesné. Život v této komuně znamenal ze začátku doslova boj člověka s přírodou a bažinami, s pouští i malárií. Nezřídka rovněž s Araby. Přistěhovalci se ocitali v neúrodné oblasti jen s batohem, obsahujícím většinou pár pro poušť nepotřebných věcí,“ zasvětili mě moji hostitelé do filozofie svého kibucnického života.

„Potřebovali jsme žít a přežít, hlavně udělat všechno pro to, aby přežil stát Izrael, takže nám nezbylo, než se spojit se stejně postiženými repatrianty a založit své vlastní společenství,“ říkal David Raz. Obdivoval jsem ho, že i po více než šedesáti letech života na Blízkém Východě uměl perfektně česky. „A když někomu poslala bohatá teta šicí stroj, používali jsme ho všichni. To samé platilo o rádiích, pračkách a jiných užitečných darech. Přepych jsme oželeli jako každý, kdo má konečně vlastní střechu nad hlavou, i když zatím s prázdným obývákem.“

Byli to oni, kteří v těchto komunách vytvořili v Izraeli z vyprahlých pouští vinice plodící nejlepší víno, kteří zasadili bohaté sady, v nichž se ročně sklízí tisíce tun oliv, fíků, granátových jablek a banánů či datlí. A přestože se jednalo zejména o ateisty, bylo pro ně velkým požehnáním, že mohou žít ve svaté zemi svých praotců. Hladoví, ale závislí jen sami na sobě, jejichž Tórou byly ideje sionismu a duchovního otce státu Izrael Teodora Herzla.Související obrázek

Kibucy se daly snadno rozpoznat, protože už z dálky připomínaly zvláště v okolí Judské pouště životadárné oázy. Dnes je zde spousta stromů, většinou olivovníků nebo jabloní, vinice a banánové plantáže.

„Zakladatelé našeho kibucu pracovali v Palestině na konci třicátých let jako rybáři a dělníci v továrnách a přístavech Haify,“ vyprávěl David Raz, nejvíc si pamatující Čech v kibucu Hachotrim. „Když opustili jednu ze svých osad, usadila se v ní britská armáda, která po skončení svého mandátu OSN z Blízkého východu odešla a nastěhovali jsme se tady v jednapadesátém my…“

Předtím byl ale David nedaleko Haify v táboře mladých přistěhovalců ve věku od 15 do 17 let. Během dvou let se půl dne učili, půl dne pracovali, včetně neděle, sobotu měli volnou. I když byli nevěřící, v duchu židovské tradice dodržovali všechny svátky, v rámci možností i symbolicky šabat. Byli zálohou pro výstavbu úplně nových kibuců a pro posílení těch již existujících. Zásobárnou oddaných sionistů, snílků, kteří věřili v ideály beztřídní společnosti, v níž mají všichni všeho stejnou měrou.Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

Milan Maršík ve společné prádelně osadníků kibucu Hachotrim...

„Všechno tady od začátku bylo a podnes je společné. Platy neexistují. Každý člen komuny dostává roční rozpočet. Jeho výše je určena podle toho, zda žije sám, nebo s manželkou a dětmi,“ počítal Fredy Wurzel, narozený v roce 1928 v jednom z domů na ostravské Sokolské ulici. „Z toho musí vyjít. Z těchto peněz si musí platit také snídaně, oběd i večeře, dále elektřinu a plyn. Voda a byt je zdarma. Z této částky si musím našetřit také na cestu do zahraničí, na auto. Já žiju už sám a ročně mám od kibucu na všechny tyto věci asi osmnáct tisíc šekelů, tedy zhruba tisíc pět set na měsíc.“

Nutné je připomenout, že průměrný měsíční příjem byl v Izraeli mimo kibucy přes sedm tisíc šekelů, tedy necelé tři tisícovky amerických dolarů. A ti, kdož si je vydělali, neměli ale zdarma byty či spotřebu vody, jak tomu bylo v kibucech. A nájemné v dvoupokojovém bytě ve městě stálo kolem pěti stovek dolarů za měsíc. Pokud by si kibucník chtěl takové bydlení koupit, zaplatil by minimálně dvě stě tisíc dolarů.

„Rodiče s dětmi dostávají v kibucu ročně dvakrát patnáct tisíc. Na každé dítě do té doby, než jde na vojnu, se také vyplácejí nějaké šekely. Ale je to asi jen pětina toho, co vydáme jako dědové za dárky na jejich narozeniny. A ještě k padesátinám jsem dostal sto šekelů, když mně pak bylo sedmdesát, dali mi jich sto osmdesát,“ chlubil se Fredy Wurzel, v jeho hlase byla znát mírná ironie.

„Můžeme si ale v našich obchodech dokoupit oblečení nebo potraviny. Za levnější ceny než ve městech, i když u nás není takový výběr,“ přiznával zase Fredy další skromnou výhodu. “Já jsem koncem čtyřicátých let bydlel ve stáji, kde Němci kdysi chovali prasata. Objekt měl místo oken jen díry. Uprostřed byl žlab, všude plno krys, myší a komárů. Nebyly ledničky, ale žilo se spokojeně.“Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

Jako předseda mladých národních socialistů v Ostravě neměl po únoru 1948 snadný život. Při nejlepším ho čekala šachta, vojna u „pétépáků“, při nejhorším vězení. Naštěstí se dostal ke skupině Židů, chystajících se vystěhovat do Izraele. Byl Žid jen po otci, matka byla křesťanka. To je oba zachránilo před koncentrákem. Fredy se přesto raději po válce vystěhoval do Izraele.

„Když začali po druhé světové válce Němci dávat Židům odškodnění, naše řady značně prořídly. Zvláště v české komunitě. Zásady života v kibucu totiž podnes říkají, že ať má jeho člen jakýkoli příjem, vloží ho celý do společné pokladny. A to se týkalo i peněz od Němců. No a to se mnohým nelíbilo, hlavně Čechům, tak odešli i se svým odškodněním žít do města. My jsme ale tyto své peníze kibucu odevzdali. Někteří je nedali z jiného důvodu. Odmítli je totiž vůbec převzít. Tvrdili, že těch pár tisíc marek jim jejich vyvražděné rodiny a ztracený čas stejně nevrátí,“ představil mi Milan Maršík ekonomiku kibucu a i charaktery jeho (českých) členů.

„Neměl jsem jako kluk ponětí, co je Izrael. Ale jak začala v Československu tříletka a další komunistická opatření, bylo jasné, že tam nevydržím, zvláště jako nacionalista,“ pokrčil rameny Fredy Wurzel.

„On přijel do Izraele jen proto, aby se tady naučil jezdit na traktoru a mohl se vystěhovat do Ameriky,“ smál se David Raz.

„Můj cíl byla Kanada, ale pak se to nějak zvrtlo, chytlo mě to, jsem přece Žid, byť jen napůl, tak jsem zůstal,“ přiznal Fredy.

„Naše děti se už narodily do kibucu. Ty si život v něm na rozdíl od nás nevybraly. Jen měly možnost tady zůstat nebo jít jinam. Pokud zůstanou, tak většinou z pohodlnosti. Mají tady mnohem snadnější, byť také skromnější podmínky pro život,“ dodal Fredy Wurzel.

„Kdysi žila v kibucech drobotina odděleně. Ráno jsme šli do práce, naše ratolesti byly v dětském domově, kde i přespávaly. Když jsme se vrátili odpoledne domů, ve čtyři hodiny za námi děti přišly, byly s námi až do osmi večer a na noc šly zase mezi ostatní děti. Mohli jsme je uložit ke spánku, říct jim pohádku,“ objasnil mi zvláštní systém výchovy Milan Maršík.

Přežil Terezín, Osvětim i opravy německých vagónů v Gliwicích. Když se blížila ruská vojska, snažili se Němci své vězně odklidit dál na západ. Únava z války padla i na jejich esesácké strážce. Jednoho dne Milan i s pěti kamarády utekl. V polských lesích měli hlad, tak si zabili opuštěné prase. Jako Žid by to neměl dělat, ale také židovské zákony dovolují porušit košer stravu, pokud jde o život. Hůř než hřích šlo v tomto případě o nebezpečné zatížení žaludku, vyčerpaného hladem.

V Praze šel po válce tam, kde mohl být nejpotřebnější. Aniž si to uvědomoval, z polovičního Žida se stával skoro úplný. Nemusel studovat Tóru, stačil mu koncentrák, aby pochopil věci, nad nimiž dřív nepřemýšlel. V Židovské obci začal pomáhat s organizací vystěhovávání Židů do Izraele. Nakonec se vystěhoval s nimi a pro něho i jeho rodinu a děti se stal kibuc Hachotrim osudem.

„V dětských domovech pracovaly kvalifikované pečovatelky, které to s dětmi uměly možná lépe než jejich matky. Těm byla umožněna každé dopoledne tzv. hodina lásky. Když měly mámy své děti moc malé, mohly chodit do domova se s nimi pomazlit. Vždycky ráno mezi desátou a jedenáctou,“ popisoval Milan Maršík systém, pro mě zcela nepochopitelný.Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

Arnošt Lustig v kibucu Hachorim...

Poslouchám vyprávění svých hostitelů a jde mi mráz po zádech z toho na první pohled citového odcizení, které podle mne muselo nastat touto oddělenou výchovou. Pak si vzpomenu, že nás naši rodiče nemuseli vodit každý druhý den do bunkrů proti náletům.

„V domovech byly i noční služby, pečovatelky děti hlídaly, šly je utišit, když se třeba rozplakaly. Děti z těchto domovů byly otužilejší, skoro nemarodily. Byty se proto stavěly menší, bez dětských pokojů a tedy levněji. Rodiče tak měli možnost si víc odpočinout, vzdělávat se, číst si nebo jít do divadla, čehož jsme dost využívali a potom také odváděli víc práce. Hospody nebyly, alkohol se zde nikdy nepil,“ dodával Milan Maršík a bylo vidět, že ho to nemrzí.

„Ve vašich městech sice máte děti doma u sebe, ale stejně se mnoho rodičů o děti nestará, další toho příliš nevědí, kde a jak tráví svůj volný čas. Přes den jsou ve škole, potom někde na ulici, večer na diskotékách. Rodiče neví, co dělají, kolik vypijí alkoholu a vykouří marihuány, jestli někde nevykrádají auta či zdali je někdo nepřepadne, neoloupí a neznásilní. Nic z toho ty naše děti neznaly, z ničeho takového jsme jako rodiče nemuseli mít obavy,“ obhajoval zvláštní systém...

„Oddělená výchova dětí se však začala postupně rušit. Vyžadovala si také přesnost při ukládání dětí. Nebylo možné děti v osm uložit, aby nepřesná matka pak už ty spící rušila svým pozdním příchodem. Takto nedisciplinovaně se začaly chovat mámy z přistěhovalecké vlny z Jižní Ameriky. To bylo samé „maňána“, na všecko je čas,“ doplnil Fredy Wurzel, proč se jejich ratolesti vrátily domů a oddělená výchova byla v Hachotrimu definitivně zrušena.

V Hachotrimu měli dvě továrny, které nemalým podílem přispívly do pokladny kibucu, aby se udržel nad vodou. Jeden podnik vyráběl plastické materiály, druhý zpracovával bavlněné odpady. Zájem o jejich výrobky byl značný, doma i v cizině. Produkce plastických výrobků byla realizována ve spolupráci s podnikem Fatra Napajedla. Její odborníci přijeli do kibucu na zaškolení, z Německa jim pak byly dodány potřebné stroje a dnes z hachotrimských folií vyrábějí v Fatře široký sortiment igelitových sáčků. A zatímco Izraelci prodávají na západní trh také napajedelské výrobky, Fatra jde zase s hachotrimskými produkty na svá východní odbytiště.Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

„Začínali tam s výrobou plastických sítí z polyetylenu. Potom se přidal polypropylen na výrobu fólií. Z nich jsou sáčky na košile, punčochy či květiny,“ dělali mi čeští kibucníci průvodce po továrně. „A pak jsme začali kupovat odpady z bavlny a dělat z nich ty nejlepší hadry na umývání podlahy. Prostě se z bavlněných chomáčků udělal nekonečný jakoby filcový pás, který byl prošit a zpevněn křížem krážem devíti sty jehlami tak, že z něho byla v podstatě nezničitelná bavlněná textilie. Znamenitě saje,“ prokázal Fredy, že už žije sám a musí občas umýt podlahu...

“Také sloužíme našim nebožtíkům. Židé se totiž nepochovávají v rakvích jako křesťané, ale balí do látky. Dnes do umělých textilií od nás,” uzavřel výčet výrobků kibucu Milan Maršík. „V Česku jste tuto látku vyráběli jen ze zbytků syntetických látek, které používáme také, ale navíc kupujeme levně bavlněný odpad a nestačíme hadry vyrábět,“ dodal k jeho výklad David Raz. „Ze zmíněných umělých odpadů podobným způsobem děláme ubrusy či izolace pro stavební průmysl, hlavně pod beton na střechy. Vyrábíme různou tloušťku. Izolace o síle až pět centimetrů.“

Jako mladý sionista byl plný revolučního elánu, snil o spravedlivé zemi, kde si budou všichni rovni, kde nebudou peníze, a každý bude spokojený. Už jako kluk chtěl do Palestiny. Šel se proto jako řada mladých Židů vyučit řemeslu do Ostravy, do Vítkovických železáren...Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

„Pak jsem se počátkem devětatřicátého dostal do Blanska, do přípravného tábora mladých Židů, kteří se chystali k odjezdu na Blízký východ. Učili jsme se hlavně práci v zemědělství. Staral se tam o nás Adolf Eichmann. Jo, ten sám Adolf Eichmann, který nechal potom vyvraždit milióny Židů. Zpočátku měl totiž za úkol se jen zbavit Židů jejich vystěhováním z Třetí říše, takže mu bylo dobré každé území, jen aby nečistá židovská rasa nějak nakazila árijského nadčlověka,“ sarkasticky se rozesmál...

„Když jsme měli málo jídla, tak hned křičel, že nám mají dát každý den maso. Že musíme být silní, protože budeme budovat svoji novou zemi. Čtrnáct dnů před vypuknutím druhé světové války jsem pak přistál 15. srpna 1939 u břehů Palestiny,“ povzdechl si David Raz a kroutil hlavou nad faktem, že právě Izraelci po válce Eichmanna z Argentiny unesli a po procesu v Jeruzalémě ho nakonec popravili, tělo spálili a popel rozprášili do moře nedaleko Jaffy...

„Dnes u nás lidé už chtějí peníze rovněž za přesčasy. Ale je nutné kontrolovat, jestli pracovník nedělá náhodou v přesčase to, co měl udělat v normální pracovní době,“ hartusil starý poctivec. Měl už sice bříško, ale na to, že mu už šlo na devátý křížek, byl nezvykle čilý. „Nastávají situace, které nikdy předtím nebyly. Najdou se chytráci, kteří vloží kartičku, jako že jsou na šichtě, a jdou na melouch do Haify. Pak se za pár hodin vrátí a kartičkou se zase jen odepíšou. Jako že mají odpracováno. Jejich práce ale ve skutečnosti stojí. A pak by chtěli placené přesčasy, aby vše dohnali.“

Kibucy se zadlužily, muselo přijít nepopulární řešení; jediné, co se dnes po zprivatizování kibuců nemusí platit, jsou činže na byty, který byly převedeny na jména členů kibucu. Byty mohou dědit jejich děti. Kibuc byl rozdělen na parcely a každý člen kibucu měl právo na 350 m2 půdy, na níž může stát domek se základnou 142 m2, zbytek musí tvořit zeleň... Po zrušení zákonů o kooperativním hospodaření bylo členům dovoleno pracovat mimo kibuc. Nemuseli už své platy odvádět do společné pokladny, ale zato si dnes už musí sami platit elektřinu, vodu, plyn, kanalizaci i odvádět daně státu a na tzv. Fond svépomoci...

"Třikrát týdně k nám též přijíždí ordinovat lékař nemocenské pojišťovny, ale domovy důchodců s veškerou péčí a jídlem jsou pořád zadarmo, včetně filipínských ošetřovatelek...” řekl mi posmutnělý Fredy, když jsem u něho pojídal jím vlastnoručně upečenou bábovku. Holt, vdovec, s osmi křížky na svých bedrech. Přišel tak o další iluzi...

Moje návštěva v proslulé komuně končila. Ještě jsem se podíval na zúrodněnou poušť kolem. Jak asi tato oáza vypadala před půl stoletím, kdy ji začali srdnatí vystěhovalci proměňovat v životadárnou zem. Nejen vodou a prací v potu tváře. Rozhlížel jsem se za kibucem s podivem a uznáním. Záviděl jsem členům kibuců jejich skromnost, cením si dodnes jejich neúnavné houževnatosti, vytrvalosti a možná až diogenésovské nenáročnosti; přestože nebyli jako Diogénes zcela oproštěni od veškerých přání a tužeb...Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

Rozloučil jsem se s Davidem Razem, Milanem Maršíkem a Fredy Wurzlem. Byli rádi, že mě mohli provést svým kibucem. Svým nesnadným životem. Hachotrimem; svědkem i spolutvůrcem jejich životní pouti. Byl jsem také rád. Z nového poznání. Vždyť komu z nás se podařilo, tak jako jim, českým kibucníkům, naplnit alespoň na několik desítek let takřka beze zbytku své klukovské ideály...?

Arnošt Lustig s Fredy Wurzelem a jeho ženou v kibucu Hachotrim... Foto: Archiv Břetislava Olšera

Arnošt Lustig s Fredy Wurzelem a jeho ženou v kibucu Hachotrim... Foto: Archiv Břetislava Olšera

Konec je tedy jejich přesvědčení, že v židovském státu zavedli jako první na světě komunismus. Dnes už to netvrdí; ví, že utopie se nedá realizovat, ale mají zatracenou pravdu v tom, že nebýt na počátku této utopie a několika stovek kibuců, nebyl by dnes ani stát Izrael, v němž je nyní už jen 260 kibuců; žije v nich asi 140 tisíc obyvatel, v nichž zadarmo pracují už jen studenti, co přijeli poznávat Izrael...Výsledek obrázku pro foto olšer kibucy

Zbylo jen poetické vzpomínánína to, když bylo sklizeno a ze sýpek kynulo pomyšlení. Pluhy znovu zarytě linkovaly zem, hospodář už četl mezi řádky. Snil o příští bohaté úrodě. A počítal, kolik vody musí spotřebovat, aby plody uzrály. Kolik ho to bude stát šekelů, když překročí stejně jako v jiných izraelských osadách svůj vodní limit. Čas otočil list, stromům bylo zas o léto víc. A rána byla jako na trní. V očekávání nové mízy, živitelky nových plodů...

Desátá prosba modlitby Šmone erze: „Zaduj na velký pozoun na znamení naší svobody, pozdvihni korouhev, abys shromáždil naše vysídlence, sesbírej nás od čtyř konců země. Jsi velebený, Hospodine, který shromažďuješ rozptýlené svého lidu izraelského…“

Na rozloučenou mi řekli osadníci alespoň anekdotu, abych neodcházel se smutnou duší:

Kohn se vydal na aliji do Izraele. Na letišti v Moskvě ukázali celníci na velkou bustu, kterou vezl sebou.

“Co je to?” ptali se Kohna.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o vůdce světového proletariátu a geniálního politika V. I. Lenina…”

Celníci pokývali zúčastněně hlavami a Kohna i se sochou pustili dál. Na letišti v Tel Avivu zastavili Kohna izraelští celníci.

“Co je to?” spustili zhurta a ukázali na bustu.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o Lenina, největšího zločince, který způsobil smrt mnoha milionů Rusů. Bude mi sloužit jako věčné memento…”

Celníci pokývali vážně hlavami a Kohna vpustili do židovského státu. Když přišel ke své rodině, vnuk se ho zeptal:

“Kdo je to, dědo?”

“To je špatná otázka, synku! Měl by ses ptát: Co je to?”
“Tak, dědo, co je to?

„Správná otázka. Odpověď zní: To je dvacet kilo ryzího zlata…”

Inu, kdopak z Čechů by dnes s láskou a nezištně dřel pro svůj stát a celou výplatu by poté odevzdával do společného fondu, přičemž by mu zbylo jen kapesné, aby tak hrdě myslel na dobro a přežití svého národa…? Kdo z nich má na peníze stejný názor jako já, že jsou jako ponožky, co stejně smrdí, stejně rychle se dají vyprat a stejně tak brání krevnímu oběhu...?

Snímky Břetislav Olšer (9)

http://olser.cz/1790/tancili-jsme-ale-vedeli-ze-pred-nami-lezi-bitevni-pole/

 http://bretislav-olser.enface.cz/?s=nad-izraelskymi-kibucy-se-zatahuji-mracna

http://www.rukojmi.cz/clanky/244-muslimsti-bezenci-v-berline-kriceli-vy-chcete-zabit-nas-ale-my-zabijeme-vas-a-vedle-nich-sportovali-zide

Černé září 1970, Mnichov 1972 a OSN dnes; do třetice všeho dobrého?

Čím víc zavraždíš Izraelců… aneb Memento Olympiády Mnichov 72…

Pan Balfour by se divil, proč Britové nepřerušili holocaust Židů

Černé září 1970, Mnichov 1972 a OSN dnes; do třetice všeho dobrého?

Islám; stadiony jen pro muže; nápisy: muslims only, for non muslims

Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz:

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Nacistická svoloč zničila 1 200 synagog, 7500 židovských obchodů a podniků; při pogromu bylo zabito na 100 Židů a přes 30 tisíc jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen

Nacistická svoloč zničila 1 200 synagog, 7500 židovských obchodů a podniků; při pogromu bylo zabito na 100 Židů a přes 30 tisíc jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen

V noci z 9. na 10. listopadu 2018 uplynulo přesně 80 let od židovského pogromu známého jako Křišťálová noc. Nacisté pod záminkou odplaty za atentát na Ernsta von Ratha, který pracoval na německém velvyslanectví v Paříži, vyostřili protižidovská opatření.

17, listopad 1939 - 9 poopravených představitelů studentů, 1 200 jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde mučením zemřelo dalších několik desítek; 17. listopad 1989 - jeden údajný mrtvý student Šmídy

17. listopad 1939 - 9 poopravených představitelů studentů, 1 200 jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde mučením zemřelo dalších několik desítek; 17. listopad 1989 - jeden údajný mrtvý student Šmídy

Nemíním zaplétat do šarvátky na Národní třídě 17. listopadu 1989, kde byl jen jeden fingovaný mrtvý student Šmíd, alias rafinovaný agent Růžička, skutečnou tragédii, která se však neodehrála v devětaosmdesátém, ale o půl století před tím v Dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni.

Na mé straně je zkušenost s romskými azylanty nejen v Kanadě, ale též ve Velké Británii, kam se Romové vydali po vypovězení z kanadských měst do Anglie; aneb Když si na cikány stěžuji muslimové…

Na mé straně je zkušenost s romskými uprchlíky nejen v Kanadě, ale též ve Velké Británii, kam se Romové vydali po vypovězení z kanadských měst; aneb Když si na cikány stěžuji britští muslimové…

Dnes začnu skoro hamletovskou otázkou; je lepší být Romem, nebo muslimem? Mnozí Romové, alias cikáni, jsou svým způsobem lidští, takže se nikdy neopásají dynamitem, neodpálí se v sebevražedném atentátu, aby zabili spoustu nevinných lidí; neprahnou totiž po muslimském ráji a černookých pannách. Nicméně je občas jedna menšina proti druhé; tak by se dala popsat současná situace ve městě Sheffield na severu Anglie.

Zdeněk Jemelík, Úder na solár

Úder na solár

V posledních týdnech Andrej Babiš vychutnával plnými doušky svůj politický úspěch. Přecházel z jedné diplomatické akce na druhou, a když už byl ve vlasti, bylo jej vidět na nejrůznějších veřejných shromážděních. Ustalo otravné připomínání jeho postavení obviněného. Působilo to dojmem, že se na jeho stíhání snad zapomnělo.

Poslední domácí zprávy

Zdeněk Jemelík, Úder na solár

Úder na solár

V posledních týdnech Andrej Babiš vychutnával plnými doušky svůj politický úspěch. Přecházel z jedné diplomatické akce na druhou, a když už...