• Neděle, 25. srpen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radim

Rukojmmí zveřejňují jako první reportáž o Peteru Bachrachovi - kandidátu na státní vyznamenání prezidentem Milošem Zemanem k 28 říjnu...
Počet návštěv: 3686

Rukojmí zveřejňují jako první reportáž o Peteru Bachrachovi - kandidátu na státní vyznamenání prezidentem Milošem Zemanem k 28 říjnu...

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Když jsem se v roce 1996 chystal na svoji první cestu po Izraeli, seznámil jsem se s pravým Izarelcem Peterem Bachrachem, který byl v Ostravě na návštěvě. Poprvé jsem mluvil s opravdickým Izraelcem; poplukovníkem izraelské armády.

Nedávno jsme se setkali znovu na kávě v hotelu Golden Beach v Tel Avivu. Nyní Peterovo curriculum vitae; jeho otec pocházel z Hranic na Moravě, matka z Opavy. Narodil se jim v polském městě Bialsko - Biala. Přežil holocaust a v roce 1948 se vystěhoval do právě vzniklého státu Izrael. Se svým ostravským kamarádem Janem Rosenbaumem, dnes Chananem Ronem…

Před vstupem do Libanonu...

“V Polsku jsme žili do konce roku 1939. Když vypukla druhá světová válka, první starostí Němců bylo, jak se zbavit Židů. Měli jsme sice finanční možnosti prchnout na Západ, ale můj táta byl vysokým důstojníkem ještě z dob Rakousko-Uherska a myslel si, že se mu nic nemůže stát. A byl mezi prvními Židy, které vzali už v roce 1939 do transportu z Ostravy do pracovního tábora Niska v Polsku...”

Kolem 1.200 Židů z Ostravska se vydalo se zavazadlem o maximální váze 50 kg přes Bohumín, Krakov, Rzesow do Niska nad Sanem. Při útěku na východ byl Petrův otec zastřelen. Jeho syn se v roce 1990 vydal do Polska, aby našel, kde je jeho otec pochovaný. Známý mu poskytl nákres, podle něhož hledal otcův hrob. Bylo to jako detektivka. Tam, kde byl před půl stoletím les, tam se prostíralo pole, kde kdysi tekl potok, byla silnice. Bylo to složité hledání, ale nakonec místo posledního otcova odpočinku našel...

“Byl to pečlivě udržovaný hrob s dřevěným křížem. Původně jsem chtěl ostatky otce převézt do Ostravy, ale když jsem viděl, jak se tam o něj starají, nevadil mi ani ten kříž. I můj syn se mu už byl poklonit...”

Jeruzalémská Zeď nářků... Snímek Břetislav Olšer

Když se Petrova matka dozvěděla o smrti svého manžela, snažila se zachránit alespoň své syny. Proto zařídila, aby byli propašováni na Slovensko, kde žili u známých až do roku 1942. Připravovali se zde k odchodu do Palestiny. Pak ale začal hon na Židy také na Slovensku. I když to Němci zatím nežádali, Slováci vycítili možnost zbavit se židovských spoluobčanů a sami začali organizovat deportace s úmyslem získat jejich značný majetek.

“V prvním transportu, který skončil v Majdanku, byl i můj bratr. Mezitím se moje matka, která se přestěhovala k příbuzným do Olomouce, ocitla v transportu do Terezína. Už jsem ji nikdy nespatřil. Sám jsem se protloukal na útěku od Liptovského Mikuláše až po Ružomberk. Slováci mě ale chytili a dali do transportu. Udělal jsem si díru ve ztrouchnivělé podlaze vagonu a utekl jsem do hor. Ujal se mě starý bača, který mi umožnil kontakt s partyzány. Stal se jedním z nich, třináctiletým „práčetem“...

Když se ke konci války jeho oddíl spojil se Svobodovou armádou a s ní se dostal až domů. Po osvobození začal chodit v Ostravě do školy, aby dohnal ztracené učivo. Stále častěji se však ozývaly nepřátelské útoky jeho českých spoluobčanů: Židé, táhněte do Palestiny! Tak se tam s kamarádem Honzou Rosenbaumem, dnes Chananem Ronem, vypravil.

S věhlasným izraelským malířem Yehudou Baconem... Snímek Břetislav Olšer

“Přistáli jsme začátkem osmačtyřicátého u břehů Haify a hned jsme se přihlásili jako dobrovolníci na frontu. Ještě nebyl Izrael oficiálně založen a už nás napadali libanonští bandité. A když byly 15. května 1948 vytvořeny hranice naší země, napadla nás Sýrie, Jordánsko, Iráčené a dokonce i Egypťané, kteří se dostali až k Tel Avivu. Nechtěli uznat OSN stanovené hranice. Museli jsme se bránit. To mi bylo už dvacet let. Nějakou zkušenost z války jsem měl. Musel jsem si jako voják umět často poradit i s málem. Třeba Jordánci měli dokonalé zbraně, děla a tanky britské výroby, protože toto území patřilo dlouhou dobu pod správu Velké Británie. My jsme měli jednu pušku na čtyři domobrance...”

První boje zažil ve druhé světové válce ve slovenských horách, pak bojoval jako dobrovolník u Jeruzaléma za samostatnost Izraele v roce 1948. Bylo to hrozné - ráno přijeli noví kluci, než se seznámili, byli mrtví. O osm let později vypukla Sinajská válka, v níž už byl kapitánem. Pak přišla šestidenní válka v sedmašedesátém, kdy dobyli Golanské výšiny. To už  byl přeškolený na velitele tanku. Jeho pátou válkou v roce 1973 byla válka jomkipurská. Začala ve sváteční den, kdy většina Židů byla v synagogách. Izrael zákeřně přepadla vojska sousedních arabských zemí. Přes toto zaskočení a mnoho izraelských obětí opět vyhráli. Poslední jeho válkou byl boj v roce 1982, kdy  se museli bránit teroristům, útočícím z území Libanonu.

Syn Rami s manželkou... Snímek Břetislav Olšer

Nejobtížnější boje Petra Bachracha? Asi když šli nedaleko Nazaretského jezera obsadit Golanské výšiny, z nichž židovské osady ostřelovali Syřané. Nejdřív museli jít v pouštních horách ženisté, za nimi jel buldozer, aby udělal cestu pro tanky, nakonec se přesunovala pěchota. Jestli někoho zabil?

“To se nedá v takové válce říct. Nebojovalo se přece v zákopech na bodáky člověk proti člověku. Střílelo se na velké vzdálenosti, takže jsem nevěděl, jestli byl mou střelbou někdo zraněn nebo usmrcen. Vím jen, že jsem jednou zapálil jordánský tank, který byl od mé jednotky asi kilometr. Arabové v Libanonu, Sýrii či Jordánsku byli sice mými nepřáteli, ale dnes jsou pro mne prostě národy stejné, jako je Izrael. Chceme s nimi žít v míru. Jejich matky přece pláčí za svými zabitými syny stejně bolestně jako izraelské mámy...”

 Kde je tedy problém? Proč se pořád lidé na obou stranách zabíjejí...?

“Chyba je v těch nahoře. Touha po moci. A to jsme zase zpátky u náboženství. Co je náboženství? Proč jsou mrtví v severním Irsku? Proč byly statisíce usmrcených v Bosně a Hercegovině? Jen z náboženských důvodů a z posedlosti dostat se k moci. Náboženská záminka byla po staletí pro paranoidní vůdce vždy tou nejosvědčenější metodou, jak získat vládu. Je ale třeba říct, že výjimka potvrzuje pravidlo. Muslimští fundamentalisté jsou fanatici; přestože společně uznávají jen svého Mohameda, jsou schopni se vraždit sami mezi sebou. Jen si vzpomeňte na válku mezi Irákem a Iránem. Jaké to byly masakry. Stejně to funguje také v Libanonu. Je těžké se dohodnout s Araby, kteří se nechtějí domluvit ani sami mezi sebou...“

Z čeho dnes žije? Na počátku dostal v České republice důchod ve výši 1.400 korun. K tomu 550 korun za dvěstěpadesátku, tedy za odboj. České občanství nikdy neztratil, izraelské získal, takže má nyní občanství dvě.

Tel Aviv... Snímek Břetislav Olšer

“Kdybych nepodnikal a nenašetřil si, nevím, jak bych existoval. Měl jsem v Haifě s kamarádem autoservis s šestadvaceti zaměstnanci. Ten kamarád byl Arab- křesťan, dlouhé roky jsme byli dobrými přáteli, než nedávno zemřel.. Z podniku jsem ale odešel v roce 1983, kdy jsem byl po smrti svého prvorozeného syna Dorona bez chuti do života. Můj mladší syn se ale o mne jako generální ředitel velkého gumárenského podniku postaral. Zastupoval jsem jeho firmu na severu země, prodávali jsme klínové řemeny, hadice, pásy na transportéry a další gumové výrobky.“

Peter Bachrach se v roce 1952 poprvé oženil. Jeho ženě se narodil syn Doron, hebrejsky “dar králům”. Měl s ním své plány, jako většina izraelských mladíků však musel na vojnu. Padl při bojích na libanonské frontě ve válce “Mír pro Galileu”. Někde mezi Bejrútem a Damaškem. “Byl jsem v té době v Bejrútu a odpovídal za transporty vojáků naší jednotky. Doron narukoval jako výsadkář také do Libanonu. Měl jsem volno, tak jsem za ním zajel na návštěvu. Jeho velitel mi ale řekl, že mu dal dovolenou na 24 hodin. O pár minut jsme se minuli….”

Když se vrátil k jednotce zavolal si ho na druhý den velitel do své kanceláře, v níž už byli i dva Peterovi nejlepší kamarádi. Pochopil a jen ze zeptal: Který? Rami nebo Doron? Tak se dozvěděl tu strašnou zprávu, že jeho prvorozený syn byl ihned po návratu zasažen přímo ve svém transportéru… Nejvíc z rodiny však se zbraní v ruce prožil Peter Bachrach, který bojoval v pěti izraelsko-arabských válkách. Začínal jako voják jednoho z tří prvních praporů izraelské armády, končil jako její podplukovník v záloze.

Snímek Pavla Olšerová

Každý otec v Izraeli, který ztratil ve válce svého syna, má právo svého druhorozeného už do bojových linií neposílat. Záleží pouze na otcově rozhodnutí. Přesto druhý i třetí syn Petra Bachracha si na tátovi vymohli, aby si mohli jít také oni splnit si svoji vojenskou povinnost. A ne někam do skladu nebo jinam do zázemí, ale přímo k tankistům na frontu. Dnes už má Peter tucet vnoučat a pravnoučat. Muži z jeho rodiny jdou ve stopách odkazu svého otce i strýců a jsou jako záložníci povoláváni do boje, které jsou stejně osudové, jako dnešní boj v Pásmu Gazy.

Po 42 letech života v zemi svých praotců se koncem roku 1990 po infarktu při dovolené ve Švýcarsku vrátil přechodně na patnáct let do České republiky, aby se zde snažil vždy pár měsíců v roce uspořádat jako předseda dění v ostravské Židovské obci. Měl obavy, že horké klima v Izraeli by jeho zdraví neprospělo. Tak se vrátil a dal se do práce při budování nové tváře Židovské obce na severu Moravy a ve Slezsku jako její předseda.

Dnes už opět žije převážně v Haifě a je rád, že má dvě domoviny. Obě jsou mu stejně drahé, přestože z obou byli jeho předkové vyhnáni. I proto si oba tyto domovy zaslouží. Za oba bojoval. Izrael v této fázi své nové existence ještě vlastní armádu neměl a tak si alespoň doma vyráběli zápalné láhve, z Československa dostali v první fázi dvě německá trofejní letadla a nějaké pušky a děla. Takto vyzbrojeni pak odráželi útoky nepřátel, jichž bylo mnohem víc a nechyběli jim ani samopaly, tanky, granáty a dostatek munice. Přesto je odrazili.

Moravští Židé v Izraeli… Snímek Břetislav Olšer

“Jako už několikrát se v Izraeli dostávají plynové masky, nahonem se vyklízejí kryty v bytech, které tvoří místnosti s půlmetrovými betonovými stěnami, ocelovými pancéřovanými dveřmi a větráky ve stropě s filtry proti chemickým bojovým plynům,” řekl mi Peter Bachrach, když mě během druhé libanonské války provázel novým bytem svého syna Ramiho nedaleko Haify, na kterou dopadaly rakety katuša Hizballáhu.

 Z velitele tanku, kapitána a poručíka skončil jako 50letý podplukovník v záloze…Dnes je Peter Bachrach (87) členem vedení “Yad Labanim - Paměti synů”, což je sdružení rodičů, jejichž děti byly zabity během šesti izraelsko-arabských válek. “Mým úkolem je pouze pozorovat, jak na 32 školách Haify dbají na památku svých studentů, kteří padli na frontě. Je jich jen z haifských školních zařízeních asi 1 800, celkem v Izraeli jich bylo zabito na 26 tisíc. Jen z Vojenské akademie v Haifě je přes tři sta padlých absolventů. Ve škole, do níž chodil i můj syn Doron, je to na padesát obětí… Ve válce Mír pro Galileu poprvé bojovali vedle sebe otcové i jejich synové…”

Komise Paměti synů zasedala v listopadu 2012 v Tel Avivu a rozhodla, že bude iniciovat zavedení předmětu izraelské historie, v níž by se žáci povinně učili, jak absolventi jejich školy bojovali za existenci státu Izrael. “Když jsem byl v jedné ortodoxní základní škole, šokovalo mě, že její žáci vědí, kdy bojoval Napoleon u Waterloo, či jak zahájil Punské války Hanibal na slonech, ale nemají ani zdání, co je to jomkipurská nebo šestidenní válka, o datu vzniku Izraele ani nemluvě. Ptal jsem se ředitele, co v jeho škole s 29 zabitými vojáky činí pro připomenutí izraelských hrdinů, řekl mi, že na jejich počest postavili novou synagogu. Znám takové alibisty, co tvrdí; vy za nás budete umírat, my se za vás budeme modlit… Na moji otázku, co mají zabití vojáci s náboženstvím, jen zalapal po dechu. Dnes už jsou i v této škole na důstojné nástěnce fotografie padlých žáků a popis jejich statečných činů…

Na břehu moře v Haifě postavil Peter Bachrach svému synovi Doronovi obelist - Snímek Břetislav Olšer

Petr Bachrach s nejlepším kamarádem Chananem Ronem… Snímek Břetislav Olšer

Haifa je rovněž jediné izraelské město, kde v letním období fungují autobusové linky na pláž i v sobotu. “Arabové, kteří v Haifě zůstali, moc dobře vědí, že se v Izraeli mají mnohem líp, než v jakékoliv arabské zemi v okolí,” říká Peter Bachrach. “Ti, co utekli v osmačtyřicátém, nikdo nevyháněl, ale utekli jen proto, že se báli výhrůžek svých arabských bossů, že když zůstanou, stanou se zrádci…”

Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Proto je třeba uchovávat vzpomínky na své přátele, na lidi, jejichž statečný život nebyl zbytečný. Opakování je matka moudrosti, proto není a nikdy nebude zbytečné psát o věcech, které si to zaslouží, třeba tisíckrát. Jen ignorant se tomu alibisticky brání, aby zakryl svoji zbabělost…

Inu, takový je stručný životopis dnes sedmaosmdesátiletého Petera Bachracha, malého velkého muže, který už přes šedesát šest roků žije v izraelské Haifě. Všichni z rodiny Bachrachovy nyní chodí pravidelně s pietou na vojenský hřbitov v Haifě i na břeh moře, kde otec učil své syny lovit ryby. Kousek dál stojí žulový obelisk Doronovi s nápisem: “Pokolení za pokolením bude chválit tvoje činy a o tvých hrdinstvích bude vyprávět…”

PS: Bývalý šéf Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), brigádní generál Ivo Schwarz, velvyslanec v Izraeli, předal v Tel Avivu Peteru Bachrachovi pamětní medaili na počest 70.výročí ukončení 2. Sv. války. Senát Parlamentu České republiky schválil udělení Medaile za hrdinství i Peteru Bachrachovi, v cestě k životní poctě pro válečného veterána je jen schválení vlády ČR. Blízkovýchodní paranoia už není stihomam aneb Po upotřebení odložit

Dvě rakety dopadly na Jeruzalém, Izrael v zádech s „pátou kolonou“…

Ženu ani květinou neuhodíš, za mord 21 lidí ji dáš čestnou plaketu

Byla jomkipurská válka zlým snem Goldy Meirové…?

izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

17.09.2015 20:14

Jak pojmout historii židovstva? Těch, kteří hovořili dokonalou němčinou a mysleli si, že díky perfektní znalolsti německého jazyka je Němci ušetří všech budoucích hrůz, se mýlili. Ta naivní víra v zázrak měla na svědomí holocaust. Z části to bylo selhání, protože si nikdo nechtěl uvědomovat nebezpečí, které židovstvu hrozí. S Davidovou hvězdou na klopě bylo už pozdě. Nebylo lze nakoupit základní věci k přežití. Pohrdání bylo řízeno strachem i skutečnou nenávistí. Málokdo si dovolil experiment a la "Obchod na korze". A tak přijížděly pro Židy transporty, kde potom byli rozpočítáni a uznáni, že potom půjdou vpravo či vlevo. Je lhostejné, kam šli. To podstatné bylo, že zmizeli ze světa. Jak navázat na hrdost těch, kteří o všechno přišli? Sir Winton je úžasný fenomém. Vrátil do života své zachráněné Židy. Nikdy bych nevěřil, že v tak submisivní bytosti se najde tolik síly. To pomyslné "předplatné" pro vstup mezi nemrtelné vyčerpal beze zbytku. Ti Židé, kteří přežili holocaust, jsou naším svědomím. Ruka, kterou jim podaly vítězné mocnosti v samém závěru války, byla podána pozdě. Neomluvitelné zločiny vůči židovskému obyvatelstvu, etniku zůstávají dodnes živé. ...Mějte se hezky.


 
Radovan Krejčíř a jeho rodina si mohou být jisti, že v naší péči je v bezpečí, prohlásil mluvčí jihoafrické vězeňské správy Singabakho Nxumalo. A než se jeho manželka vzpamatovala, „náhodou“ vyhořel jejich dům v Černošicích

Radovan Krejčíř a jeho rodina si mohou být jisti, že v naší péči je v bezpečí, prohlásil mluvčí jihoafrické vězeňské správy Singabakho Nxumalo. A než se jeho manželka vzpamatovala, „náhodou“ vyhořel jejich dům v Černošicích

Život Radovana Krejčíře v johannesburgské věznici Leeuwkop s maximální mírou ostrahy, kde si Čech odpykává pětatřicetiletý trest, není ohrožen, ujistila právě jihoafrická vězeňská správa podle místních médií. Reagovala tak na tvrzení Krejčířových příbuzných, kteří si v tisku stěžovali, že Čech bude brzy zavražděn, pokud nebude z Leeuwkopu přeložen do jiného zařízení.

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Poznal jsem operního pěvce Plácida Dominga osobně v Římě, pomluvy pro údajné anonymní obvinění ze sexuálních obtěžování pěveckých hvězdiček v 80. letech jsou výmysly; Havel tak činil se svými milenkami legálně

Legendární operní zpěvák a dirigent Plácido Domingo čelí obvinění, že řadu žen nutil k sexuálním stykům. Údajně jim nabízel práci a trestal je, když jeho návrhy odmítly. Informovala o tom v úterý agentura AP. Osmasedmdesátiletý Domingo tato obvinění označil za „hluboce znepokojivá a tak, jak byla představena, za nepřesná“. Dodal, že se domníval, že veškeré jeho chování a vztahy byly přijímány kladně a se souhlasem.

Nový ministr kultury Zaorálek blábolil ještě jako volební lídr ČSSD a šéf české diplomacie v červnu 2017:

Nový ministr kultury Zaorálek blábolil ještě jako volební lídr ČSSD a šéf české diplomacie v červnu 2017: "Mám vysoké ambice - vyhrát volby. Nikoho nenechám si do toho mluvit; přejímám celou zodpovědnost na sebe

To bylo směšných vyhrůžek a svalnatých řečí: „My Šmardu nedáme, raději vládnutí s ANO zbouráme!“ Pak ale musel Hamáček stáhnout před prezidentem Zemanem ocas mezi nohy; plné koryto je plné koryto, od kterého se socani neodtrhnou, ani omylem. A tak prozatimní šéf ČSSD raději zatáhl za záchrannou brzdu a připlazil se po čtyřech, aby navrhl na post ministra kultury Lubomíra Zaorálka.

                                            Winston Churchill o Rusku

Winston Churchill o Rusku

Žádná vláda, kterou kdy lidé vytvořili, by nebyla schopna přežít tak vážné a kruté rány, jaké zasadil Hitler Rusku. Sovětské Rusko však nejen obstálo a zotavilo se z těchto strašných ran, ale navíc samo zasadilo německé armádní mašinérii smrtelné rány, jaké by byla nemohla zasadit žádná jiná síla na světě.

Winston Churchill na jaře roku 1943

Poslední domácí zprávy

Jak poznat totalitu?

Jak poznat totalitu?

Ve zkratce: naše pravda je jedině správná, nesouhlasící je třeba zastrašit, umlčet, zostudit, když to nepůjde „podobrém“, potrestat, vyhodit...