• Sobota, 20. říjen 2018
  • Svátek má Rukojmí Vendelín

Nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti, proto si znovu připomínám nedožitých 93 roků Josefa Škvoreckého. Myslím na něho o to víc, jelikož už nikde neexistuje žádný jiný člověk tohoto příjmení…
Počet návštěv: 1898

Nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti, proto si znovu připomínám nedožitých 93 roků Josefa Škvoreckého. Myslím na něho o to víc, jelikož už nikde neexistuje žádný jiný člověk tohoto příjmení…

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Znovu si vybavuji to naše torontské setkání... Pořád vidím Josefa Škvoreckého, jak růžolící popíjí whisku, když jsme spolu u jeho švagra Lumíra Salivara, kterého jsem znal již z mého předcházejícího torontského pobytu, oslavovali Mistrovy 73. narozeniny. Narodil se 27. září 1924 v Náchodě, zemřel 3. ledna 2012 v kanadském Torontu.

Nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti, proto si připomínám nedožitých 93 roků Josefa Škvoreckého. O to víc na něho myslím, jelikož už nikde neexistuje žádný člověk tohoto příjmení; neměli totiž se Zdenou Salivarovou žádné děti, navíc není už mezi námi nikdo z příbuzných rodiny Škvoreckých…

Byl jsem v Torontu i 27. září 1997 a měl to štěstí být u toho, když speciálně se mnou zapíjel své třiasedmdesáté narozeniny. Je to už dvacet let... Byla to tak trochu dopolední předoslava v duchu pánské jízdy, jíž byl přítomen i domácí pán Lumír Salivar, literátův švagr, v jehož bytě se oslava konala.Výsledek obrázku pro foto olser škvorecký

A tak trochu s námi vlastně byl ještě jeden mužský - nesmiřitelný romantik Danny Smiřický z Miráklu a Tankového praporu. Mladík, jemuž se ze všeho nejvíc líbila sličná děvčata, a kterému lezly na nervy primitivní móresy nevycválaných omezenců, jimiž se to v Československu padesátých let dvacátého století jen hemžilo. Brýlatý Danny, do kterého Josef Škvorecký navždy převtělil své mládí a touhy, čímž rafinovaně zastavil jinak neúprosný čas a zajistil si nesmrtelnost do chvíle, než zeměkouli i s jeho civilizací zcela rozdrtí nevypočitatelný meteorit.

A přestože oslavenec vždycky uznával Hemingwaye a jeho literární styl respektoval, tentokrát neposlechl jeho radu, že každý dobrý příběh má končit smrtí. Nechal pro nás Dannyho žít jako chlácholivou iluzi, že ne všechno jednou stejně špatně dopadne. Jedna věc rodu ženského tam s námi přece jenom byla – jednalo se o láhev skvělé kanadské whisky VO - Seagram s ledem.

Pouštím si teď ze stařičkého  magnetofonu kazetu plnou otázek a odpovědí z rozhovoru s Josefem Švoreckým. Je to pro mě přívětivý počin, zopakoval si onu atmosféru našeho setkání…Související obrázek

Snímek: Břetislav Olšer

„Kdysi jsem holdoval jen vínu, protože becherovka, fernet a další české nápoje kromě piva jsou bolehlavy,” smál se náš dobře naladěný hostitel. “Kvalitou mezi alkoholickými nápoji je pouze whiska - Seagram místo fernetu. Dokonce se mi dnes už zdá i český prazdroj příliš hořký. Hlavní pro mě ale je, abych přežil rok 2000…”

Byl jsem unesen tou báječnou souhrou okolností. Popíjel jsem přece s moudrým mužem a světovým spisovatelem, který vytvořil nezapomenutelné dílo. Dokonalou hodnotu. Kde by mě to napadlo, že při pracovní cestě do Kanady s povinností psát reportáže o romském exodu, se mi naskytne tak úžasný příběh. Nebyl to přece žádný fotbalista s IQ šimpanze, ani zpěváček pop muzik, který si pletl basový klíč se šperhákem, jímž se zamyká cela v mírovské věznici.

Lumír Salivar na snímku Břetislava Olšera...

Znovu slyším Škvoreckého hlas, který jsem si nahrál před lety v Torontu.

“Jak jsem se dostal k psaní detektivek?” odpovídá Josef Škvorecký nostalgicky na moji řečnickou otázku, jako by ani on sám přesně nevěděl, kdy to všechno začalo, přitom si možná právě tento moment pamatuje ze svého života nejvíc. “To jsem byl ve svých Kristových letech při drobné operaci nakažen žloutenkou a musel na infekční oddělení do nemocnice v Praze - Motole, kde jsem se trápil skoro čtyři měsíce,”  zamračí se, jako by pořád cítil nepříjemné syndromy dávné choroby.

Snímek Břetislav Olšer

“Mé nemoci nezažily ani penicilin, ani „disposable needles“, takže se injekční stříkačky musely převařovat. Je ale známo, že ani ten největší několikahodinový var nezničí viry hepatitidy,” mimoděk si instinktivně sáhl na břicho, jako by si kontroloval játra. “A když jsem chtěl mluvit se svojí mladou manželkou, jíž byla v té době teprve dva roky Zdena Salivarová, musel jsem se vyklonit z okna nemocničního pokoje a bolestivě si o rám mačkat svá nemocná játra,” poposedne a na tváři se mu objeví bolestná grimasa.

“Jelikož jsem se dost nudil a ke čtení byly jen Sebrané spisy Klementa Gottwalda a Pět knih o lásce a míru Pavla Kohouta, poslal mi přítel Jan Zábrana pár detektivek Agathy Christie. Nebyl to škrob, jelikož věděl, že z infekčního oddělení se už nic nemůže vrátit. Ani knížky.” Odmlčí se, což naproti sedící Lumír Salivar pochopí po svém, popadne láhev whisky a švagrovi, sobě i mně dolije zlatavého, i když ne pivního moku.

Snímek Břetislav Olšer

“Přečetl jsem ty detektivky za dva dny a chtěl další, takže než mě vyléčili, zhltal jsem několik těchto „brakových paperbacků“. A pak jsem se vyléčil a začal je sám psát s kamarádem Zábranou, přestože jsem je kdysi tak nesnášel,” pobaveně se usměje. A dodal, že Zábrana psal v 50. letech hrabalovsky laděné prózy (Sedm povídek, 1993). Později napsal spolu s Josefem Škvoreckým několik detektivek (Vražda v zastoupení, 1967) a dětskou knížku Táňa a dva pistolníci (1965).

Vašim vzorem byl přece Hemingway,” dodávám rozpačitě...

“No právě. Na jedné straně on a velká literatura, vedle toho sešitky o detektivu Tomu Sharkovi, který usvědčil vraha vyfotografováním jeho podoby utkvělé v čočce oka oběti´,” rozesměje se. “Napřed jsem po přečtení těchto nesmyslů od primitivních autorů začal tímto žánrem pohrdat. Zvláště, když mi pak jiný „literární“ detektiv sdělil, že jakémusi fotbalovému mužstvu nešlo vstřelit gól jen proto, že před jeho branku postavili z neviditelných paprsků pevnou zeď…”

Po skončení druhé světové války začal studovat lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale po roce přešel na její filosofickou fakultu, kde v roce 1951 absolvoval angličtinu a filosofii. Po skončení vysoké školy učil na středních školách v Polici a Hořicích. V roce 1953 nastupuje jako redaktor do pražského Státního nakladatelství krásné hudby, literatury a umění, pak působil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura.

V roce 1958 musel ale po vydání románu “Zbabělci”redakci opustit a nastupuje do nakladatelství Odeon. V témže roce si vzal za manželku Zdenu Salivarovou a záhy se stává spisovatelem z povolání. Kromě vlastní tvorby překládá americkou literaturu, jeho oblíbenci se stali R. Bradbury, W. Faaulkner, E. Hemingway, R. Chandler či W. Styron. A hlavně psal další romány - MIrákl, Tankový prapor, Hříchy pátera Knoxe a další.Související obrázek

Na počátku roku 1969 dostali manželé Zdena a Josef Škvorečtí od státních a stranických orgánů Československé socialistické republiky velkorysé povolení legálně na půl roku vycestovat za oceán, kde měl slavný spisovatel absolvovat cyklus přednášek o literatuře, o své zemi a svém psaní. Brzy ale začali přemýšlet, co je pro ně lepší – zda se vrátit do svazující normalizační atmosféry, strážené sovětskými samopaly, nebo zůstat v Severní Americe a začít svobodný život.

Všichni si je tam předcházeli, mohli si říkat a psát, co chtěli, nikdo je nesledoval, nekontroloval obsah přednášek, ani v nich neškrtal, nezamykal jejich filmy do trezorů, a když šli s rukopisem do tiskárny, nikde nebyl žádný cenzor, aby zhodnotil, zda je jejich dílo ideologický závadné či nikoli. Bylo nutné si jen rozmyslet, jakou nabídku přijmou.

Josef Škvorecký měl šanci přednášet na některé z univerzit v USA, nebo v Kanadě. Nebyl to pro něho problém, anglicky uměl perfektně. Jediná potíž byla v tom, že jeho žena Zdena vládla francouzštinou, a chtěla proto do Quebeku. Tak nakonec vznikl kompromis – nezůstali ani ve francouzsko-kanadském Montrealu, ani v anglicky mluvícím Los Angeles v Kalifornii, nýbrž v Torontu s největší českou komunitou.Výsledek obrázku pro foto Sixty-Eight Publishers škvorecký

Foto: Reuters...

Zdena a Josef Škvorečtí peníze, které si vydělali na vydání jedné knížky, z velké části ihned investovali, aby mohli vydat další rukopis, většinou propašovaný z Československa. Takto vzniklo na dvě stě třicet knih, mezi nimi i vydání básní Ivana Blatného, tragické postavy české emigrace. V roce 1947 vyšla osmadvacetiletému Ivanu Blatnému v Československu jeho sbírka Hledání přítomného času, rok poté se rozhodl žít ve Velké Británii, čímž se nad ním zavřela hladina a ve své rodné zemi byl prohlášen za zrádce. V emigraci trpěl depresemi a vážně onemocněl.

Teprve v roce 1977 poslala Frances Meachamová, náhodná známá, která se o básníka začala v ipswichské nemocnici svatého Klementa starat, rukopis jeho básní do Toronta Josefu Škvoreckému. “Byl to pro mě šok. Je to sice smutné, ale tehdy jsem netušil, že Ivan Blatný ještě žije!” vzpomíná Josef Škvorecký. “Zaslané básně byly nádherné. Vydali jsme je pod názvem Stará bydliště. A hned jsem požádal o zaslání dalších. Z nich naše Sixty-Eight Publishers vydalo o deset let později další sbírku pojmenovanou Pomocná škola v Bixley.”

Ivan Blatný zemřel ve věku nedožitých jedenasedmdesáti roků v nemocnici svatého Klementa 5. srpna 1990. Přičiněním slečny Frances Meachamové a Josefa Škvoreckého však pro milovníky poezie zůstane žít navěky.

Pak ho zaujal život Lídy Baarové, alias Ludmily Babkové. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.” Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval.Výsledek obrázku pro foto lída baarová

Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem “Útěky - život české herečky”. Po sametové revoluci však Baarová Filipovi zavolala a rezolutně prohlásila, že s jejich obsahem nesouhlasí a kniha nesmí v Československu vyjít. Tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského”.Výsledek obrázku pro foto lída baarová

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.

Josef Škvorecký byl slavný, ctěný, uznávaný a hodně čtený. Když si představíme, kolik miliard si vydělává Rowdingová, autorka podivných textů o brýlatém kouzelníkovi Potterrovi, musí být přece skutečný světový literát alespoň trochu bohatý. Pobaveně říká, že na jeho kontě v bance mu záleží jen do míry jeho skromných potřeb. Má své bydlení v Torontu, kde žije už přes třicet let. Na zimu vždycky odlétá za sluníčkem do letní vily na Floridu. Automobil nikdy neměl, ani řidičák. Byl boháčem? Možná jednou, kdy byl považován jistou agenturou v USA za milionáře.

„Bylo to brzy po mé emigraci, kdy jsem byl vyzván, abych jezdil po USA a v největších městech přednášel o Československu,” s chutí vzpomíná na rozmarnou historku. „Celé mé turné trvalo asi měsíc a já jeden den vyprávěl třeba v Bostonu, abych v noci přeletěl až do Washingtonu a tak dál. Rovný měsíc jsem používal pro svoji přepravu pouze letadla. Platil jsem vše kreditní kartou s tím, že mi pak výdaje a honorář najednou zaplatí agentura, která si tento přednáškový cyklus u mne objednala,” vypráví rozšafně...

Škvoreckého lavička v Náchodě...

„Když se ale na mé kreditce ukázalo, že jsem v ten rok prolétal různými letadly po USA a Kanadě více než 50 tisíc amerických dolarů, všimla si toho moje banka a poslala mi jako svému „nadmíru solventnímu“ klientovi katalog zboží pro boháče. Byly tam například večerní dámské šaty za 60 tisíc USD. Nejlevnější v té nabídce byly zřejmě pánské trepky asi z krokodýlí kůže za 250 USD. Jestli jsem si něco objednal? Copak jsem blázen? Navíc nepatřím k boháčům…”

Vždy se zajímal o všechno, co souviselo s psaním slušné literatury. Hodně přednášel mladým lidem v Česku, Kanadě i USA o literatuře. Napadlo ho, že studování jazyka, schopností slov a vět, které pak vytvoří literární dílo, román nebo novelu, se podobá výuce na konzervatoři, kde se všichni učí napřed teorii a potom si během praktických cvičení zkoušejí komponovat a hrát svá hudební díla.

“Proč by něco podobného nemohli absolvovat i budoucí literáti?” řekl si Josef Škvorecký a založil katedru tvůrčího psaní napřed v Kanadě, později v Praze. “Učil jsem několik velmi talentovaných studentů. Jedním byl bohatý Ind z ostrova Haiti. Měl schopnost dokonale vykreslit charaktery svých postav. Málokdo z mých studentů to uměl jako on. Když napsal svůj první román, byla to velká kvalita. Měl jen smůlu, že to byla satira na poměry na ostrově Haiti a spousta lidí se v té knize poznala. Když se pak vrátil na ostrov, kde měl převzít nějaký zděděný majetek, za dva dny ho tam zapíchli…” povzdechne.

“Místo něho tam ale určitě běhá jeho potomek. Když se mu narodil, přišel tenkrát za mnou a říká: Dal jsem synovi jméno po jednom z hrdinů vašeho románu Zbabělci. Já na to, že to je krásné a zeptal jsem se, o jaké jméno se jedná? Odpověděl hrdě: Krokan. Zarazil jsem se, protože jméno Krokan jsem žádnému svému hrdinovi nikdy nedal. Pak jsem přišel na to, že se jednalo o pana Krocana…”

Snímek Břetislav Olšer

Světové encyklopedie ho podnes Josefa Škvoreckého uvádějí jako kanadského spisovatele, přesto on sám se pořád považuje za Čecha. Je přece autorem typicky českých literárních skvostů jako jsou Tankový prapor, Zbabělci, Mirákl, Lvíče, Prima sezona či detektivní příběhy poručíka Borůvky, nebo novela Bassafofon, první jeho kina napsaná v Kanadě, a další z exilových titulů Příběh inženýra lidských duší.

A jsou vůbec Kanaďané bohatí?

„V Kanadě je mnoho velmi zámožných lidí, ale faktem je, že řada zdejších lidí žije skromně,“ pokyvuje uvážlivě hlavou a vypadá spokojeně, že se příliš nemusí bát o bankrot své banky. „V anglosaském světě, tedy i v Kanadě, USA nebo v Anglii, do nedávné doby neexistovalo žádné sociální zabezpečení a lidé se proto naučili spořit, jak se říká na stará kolena, kdy přestanou pracovat a mít stálý příjem,“ znovu se zasměje a zvedne pohárek s whisky.

Toulky Torontem... Snímek Břetislav Olšer

„Kdo tady má v důchodu své peníze v bance, je na tom dobře. Opačný případ je zlý. My Češi jsme hauři, jezdíme v taxících, zatímco Kanaďané jen tak deset dolarů nevyhodí,“ zvedne varovně svůj prst a pořádně se napije. „Také v Česku se ale budete muset naučit žít bez velkého utrácení. Dnes už sice sociální výhody jsou také v Kanadě, ale šetřivost tady přetrvává.“

Mají Kanaďané při své životní filozofii vůbec zájem o velké zisky?

„Peníze sice nejsou jejich modlou, jak je tomu třeba v USA, ale i tady jsou multimilionáři. Jeden můj student z Toronta mi nedávno řekl, že letí na severní pól. Užasl jsem a on mi vysvětlil, že jeho otec je spolumajitelem jednoho z největších kanadských pivovarů a rozhodl se, že vánoční celopodnikovou oslavu prožijí na severu. Proto pro své zaměstnance pronajal nejdražší letadlo světa Concorde a nad severním pólem si pak na jeho palubě připíjeli na zdar firmy.“

Nebylo v knihách, které jste napsal, až příliš mnoho politiky?

„Mně to nepřipadá, zvláště když třeba knihy Lvíče, nebo Inženýr lidských srdcí, v nichž by se dal nějaký politický dozvuk pocítit, byly v Kanadě přijaty velmi příznivě,“ zatváří se překvapeně, možná i zklamaně, že na mě jeho texty působí tímto dojmem. I když nevím, proč by ho měl zrovna můj názor zajímat a rozladit.

Mluvil jste se spoustou svých kanadských nebo amerických čtenářů, jak si vaše texty vykládali?

„Lidé je četli jako běžné milostné romány. Ale na druhé straně je fakt, že tady nikdy neměli socialismus, nezažili pokusy o nastolení komunistického zřízení, netušili, co je to totalita, porušování svobody slova, neměli ani zdání, co jsou to čeští disidenti a co je vyhazování ze zaměstnání jen proto, že někdo chodil do kostela nebo nebyl v KSČ,“ odmlčí se a usrkne ze sklenky. Pak se zády pohodlně zaboří do křesla, posune si brýle ze špičky nosu blíž k očím, usměje se svou červenolící tváří a založí si spokojeně ruce na břichu. A protože je odjakživa alergický na pyl a oka jsou otevřena dokořán, a venku je teple pastelový podzim, často smrká a nos má celý zarudlý a oči červené, jako nevyspané. Nebo že by dojetí...?

„V mých rukopisech bylo o mnohých těchto ryze středoevropských záležitostech. Proto jsem musel často mladým Kanaďanům hodně vysvětlovat o podivných věcech v životě v Československu po roce 1948, jelikož některé záležitosti prostě nechápali,“ pokývne hlavou a hned dodává: „Tady prožijete celý život a nemusíte vědět, kdo je právě ministerským předsedou Kanady a nikdo vás za to nebude diskriminovat. Tady nemusíte jít k volbám a představte si, že byste v Československu za minulého režimu nevolil, co by vás potkalo.“

Zde jedna peripétie ze života Lumíra Salivara: Jak Lumír Salivar měnil v Praze Škvoreckého milion

Pak přišel čas loučení. Bylo to moc příjemné posezení s Lumírem Salivarem i jeho švagrem Josefem Škvoreckým. Bylo to pro mě náramná pohoda, potkat tak moudrého, sečtělého a přitom nesmírně skromného člověka, jemuž to pořád skvěle myslí a píše. Když jsem se jednoho z Čechokanaďanů zeptal, jestli je pro něj dobře, že má dvě své domoviny, nadechl se, aby mi dlouze a patřičně filozoficky sdělil, jak se tyto věci mají. Pak si to ale rozmyslel, mávl rukou a chvíli se přehraboval v šuplíku, aby z něho nakonec vytáhl nějaký popsaný papír.

Josef Škvorecký při oslavě svých narozenin v Torontu s lahodnou whisky... Snímek Břetislav Olšer

„To napsal jeden místní literární kritik o Škvoreckém, ale jako by to psal o nás všech,“ řekl stručně. Když jsem si těch pár vět přečetl, musel jsem mu dát za pravdu. Ostatně posuďte sami. „…Co umí Josef Škvorecký s bravurou? Zachytit smutek plynoucí z komedie a vytvořit komedii ze smutku – to zvládá mistrně. Je to také znamení exilu, poznamenání spisovatele, jemuž byl upřen docela obyčejný dar, dar domova. Spisovatele, který musí neustále studovat nekonečnou lhostejnost, aby vůbec obstál. Lhostejnost je naše matka, naše spása, naše zkáza…“

„Spěchám, protože mám ještě schůzku se svojí literární agentkou,“ řekl mi Josef Škvorecký omluvně, když jsme už vypili celou láhev. „Je to neteř Grahama Greena, s nímž jsem se osobně znal. A pak se chystám do Vídně, z ní do Frankfurtu nad Mohanem, kde mně vydávají novou knížku, a nakonec přiletím na tři týdny do Česka, abych se podíval i do svého rodného Náchodu…“

Pokud mě ještě nemáte dost, zde je názor Josefa Škvoreckého na smrt Jana Palecha... http://www.rukojmi.cz/clanky/870-jan-palach-absolutni-sebeobetovani-jako-memento-pro-nas-vsechny-opravdu-nezbytnost

Náš rozhovor jsem začerstva zpracoval a na druhý den mu ho poslal faxem, aby mi text autorizoval. Za hodinu mi telefonoval a potěšil mě slovy: „Velice příjemně jste mě překvapil, protože na rozdíl od jiných českých novinářů jste se ve svém textu, s nímž bez výhrad souhlasím, nedopustil ani jediné pravopisné chyby…“

Inu, až dnes chápu, jaká to pro mě byla čest povídat si s člověkem, který byl ten pravý, jenž by si zasloužil státní pohřeb bez zbytečného patosu a trapných gest… Kdypak bude v Praze otevřena: Knihovna Josefa Škvoreckého, jak by se slušelo a patřilo dle havloidních móresů...?

PS: Náš rozhovor byl dlouhý, třeba by měl někdo z vás zájem o to, jak Josef Švorecký posuzoval tzv. romský exodus…? Zde: http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/72-josef-skvorecky-a-romove-v-kanade

http://www.rukojmi.cz/clanky/126-epidemie-ebola-cholera-malarie-hiv-paraziti-a-muj-znamy-josef-skvorecky-rikal-spisovatel-olser-promluvil-o-prinosu-uprchliku-evrope

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Letošní říjen znamená nejen 100. let od založení Československa, ale je rovněž doslova napěchován dramatickými chvílemi i lidskými tragédiemi. Ta, která se týká Milady Horákové, je velmi ponurá a začala de facto v Moskvě, kde s ní vedli dlouhé rozhovory, o kterých neexistuje žádný záznam.

Budoucnost našeho státu nevypadá dobře, je rozkradený a rozprodaný. Bohatství se koncentruje u jednoho procenta lidí, v minulosti to končilo krvavými revolucemi.

Budoucnost našeho státu nevypadá dobře, je rozkradený a rozprodaný. Bohatství se koncentruje u jednoho procenta lidí, v minulosti to končilo krvavými revolucemi.

ROZHOVOR „Když se podíváme na strukturu našeho hospodářství, dojdeme asi ke stejnému závěru jako některé agentury, které vloni zařadily Českou republiku mezi rozvojové země s odůvodněním, že naše vláda nemůže ovlivňovat ekonomiku, neb její rozhodující část je v cizích rukou. Z tohoto pohledu jsme kolonií… Kdybych to měl shrnout do jednoho slova, tak nás ohrožuje lhostejnost. Lhostejnost k naší minulosti i budoucnosti, k bližním, k rodině, přírodě, vlasti i k nám samotným. Připočtu-li k tomu ty hrozby a rizika, která jste vyjmenoval v otázce, budoucnost našeho státu nevypadá dobře,“ říká exministr Jaroslav Bašta.

Poslední domácí zprávy