• Neděle, 19. listopad 2017
  • Svátek má Rukojmí Alžběta

Drsní bachmači
Počet návštěv: 328

Drsní bachmači

Jan Padych Článek od Jan Padych

Někdy před 40 lety. Povolali mě na vojnu k bachmačům, k pracovním praporům, které za minulého režimu stavěly železniční tratě a mosty. Zařadili mě jako kuchaře. A zrovna do roty těch nejdrsnějších bachmačů.

Viděl jsem je, když přijeli ze stavby odněkud ze Šumavy, aby zimu strávili v útvaru, než zjara odtáhnou zase někam do divočiny budovat státní infrastrukturu. S dalšími vojíny, co jsme společně narukovali, jsme si venku před budovou kasáren zrovna čistili kanady. Bachmači, spíše než vojáky, připomínali velmi početnou bandu drsňáků, zarostlých, špinavých, s neutaženými opasky s přezkami spíše pod břichem, slušně řečeno.

Tedy o úpravě podle vojenských řádů u nich nemohlo být ani řeči. To ani náhodou! Vyskákali z vétřiések, nesli si dřevěné kufry na ramenou a na zádech ruksaky, takzvané velké polní. Když nás, nováčky, míjeli, nejeden z nich si odplivnul či odchrchnul a sem tam některý z nich na nás zavolal: „Holubi! Po ptákách!“ Posílali nám i mnohem tvrdší výrazy. A my, vystrašení, s kanadami a kartáči v rukách, jsme se divili, co tak zlého jsme jim udělali, že nás tak nenávidí.

Vždyť nás ani neznají, nikdy předtím nás nepotkali, tak o co jim jako jde? A ke všemu ještě vojenská vrchnost rozhodla, že když do začátku kuchařského kursu zbývá týden, tak každý z nás, budoucích kuchařů, stráví ten týden u své takzvané domovské roty. No a tou domovskou rotou pro mě byli zrovna ti nefalšovaní bachmači, které jsem viděl přijet ze stavby. No co bych dlouze vysvětloval? Měl jsem nahnáno.

A kdo by neměl? Na mém místě. V přijímači nám naši velitelé, poddůstojníci, samozřejmě mazáci, velmi barvitě a do největších podrobností líčili, co u bachmačů čeká holuba, tedy nováčka, který se jim nepodřídí. Třeba takový nástup na krev. To se holubovi rozmlátí huba, buší do něho, dokud se neřine krev, a ta se chytá do ešusu a on sám ji musí vypít, jinak ho mlátí dál. Bylo toho víc, co jsme museli poslouchat před spaním od těch zkušených starých mazáků, starých psů, starých pažeb ošahaných, jak o sobě hrdě vyhlašovali.

A všechno to nejhorší se týkalo právě té mojí domovské roty. No, ale já ten týden mezi bachmači vyřešil po svém. Do večerky jsem se zdržoval v kuchyňském bloku, vždycky tam bylo co dělat. Přímo v kuchyni určitě. Anebo jsme tam vykuřovali v odpočívárně nebo v šatně. A pak, po večerce, jsem přišel na rotu, zeptal jsem se dozorčího, kde je nějaké volné lůžko, vzal jsem si ze své skříňky spacák a šel si tam lehnout. Většinou ještě nespali, vždy svítila zatemnělá žárovka, takzvaná poplachovka.

Mazáci leželi ve spacácích dole, v regálech, holubi nahoře, na bidlech, jak se tomu říkalo. A sotva jsem vstoupil, vždycky se mě někdo zeptal, kdo jsem a co tam dělám. Vždy jsem odpověděl, že jsem kuchař.

„Co? Vy patříte do mého družstva?“ zněla pokaždé naprosto stejná otázka. Žádného z těchto velitelů družstev jsem neznal, ale vždycky jsem souhlasně přikývl, že ano. Každý z nich se zaradoval, ţe má ve svém družstvu kuchaře. Těšili se, že si mě ochočí a ţe jim na lusknutí prstů budu z kuchyně nosit lahůdky, a kdyby ne...

No a já každou tu noc spal jinde a před budíčkem se nechal vzbudit a vždycky jsem velmi bystře zmizel, než vstali ostatní. Takže jsem ten kritický týden překonal a opět jsem byl mezi svými a docela v klidu. Třeba někdo namítne, ţe mé jednání nebylo správné a vůbec ne podle platných vojenských řádů. Já přiznávám. Opravdu jsem nejednal podle vojenských řádů. Ani tehdy, ani kolikrát mnohem později. A přesto jsem to nakonec dotáhl na kapitána v záloze. I když to byla kariéra, o kterou jsem nejevil zájem. Asi to není tak úplně spravedlivé. Ale takový už je život.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

14.11.2017 20:31

Nikdo,kdo byl na vojně,nebude dozyčného odsuzovat.I mezi bojovými rotami se jednalo mnohdy o výraznou šikanu.PTP tedy nemohli být lepší.


 
Byl rok 2004 a opět se zhaslo (pokolikáté už?), aby se ještě snadněji kradlo; nejlíp z toho vyšel dámský krejčí Bakala; největší český zloděj, kterého zaštítil sám jedinečný humanitární bombardér Havel…

Byl rok 2004 a opět se zhaslo (pokolikáté už?), aby se ještě snadněji kradlo; nejlíp z toho vyšel dámský krejčí Bakala; největší český zloděj, kterého zaštítil sám jedinečný humanitární bombardér Havel…

Zdeněk Bakala je největším českým post sametovým kmotrem; podle svazku, který na něj po jeho emigraci do USA, kde se naučil krást, vedla StB, pochází z rodiny laborantky krajské hygienické stanice a po nepřijetí na gymnázium se vyučil dámským krejčím a rok pracoval v oděvním družstvu VKUS Brno.

Cítí se snad Dusilová po sametovém Koncertu pro budoucnost jako v jedné ze svých nejnovějších písní V hodině smrti? Asi je jen mimo, když z Medvídka z Bogoty padá bílý sníh…

Cítí se snad Dusilová po sametovém Koncertu pro budoucnost jako v jedné ze svých nejnovějších písní V hodině smrti? Asi je jen mimo, když z Medvídka z Bogoty padá bílý sníh…

Je patrně prototypem dívky, která se řídí rčením: „Dřív se dívky červenaly, protože se styděly, dnes se stydí, protože se červenají …“ Spolu s dalšími politickými šašky a „významnými umělci“ totiž 17. listopadu 2017 vystoupila na Koncertu pro budoucnost se svým ansámblem také Lenka Dusilová & Baromantika a pranic se nestyděla.

Poslední domácí zprávy

Po volbách zase…

Po volbách zase…

Znova, péče o veřejné blaho, se blíží k páchnoucí díře. Znova všechny ty sliby čekají ve frontě, aby je naši nově „vyvolení“ svým...