• Čtvrtek, 25. květen 2017
  • Svátek má Rukojmí Viola

Naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk…
Počet návštěv: 2162

Naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk…

- Břetislav Olšer - Povídka od - Břetislav Olšer -

Naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk…

30. Červenec, 2013 – 7:56

Letní povídka pro Víkend MF iDnes - Bylo by to proti logice života, kdyby neproklínal celý svět. Nesnášel všechny, sám sebe nejvíc; nenáviděl den, noc, slunce i květy za oknem, co na ně nemohl dosáhnout; byly až daleko v oknech paneláku naproti nemocnice. Ten dům měl ještě spoustu kvetoucích záhonků před vchodem. Snažil se vymýšlet ty nejsprostší nadávky na tu hnusnou nemocniční beznaděj, aby přestal na pár vteřin myslet na to, jak je vyřízený a na samém dně.

Dveřmi, co nebyly vlastně běžnými dveřmi, jelikož byly neustále otevřené, byl horký červen, ale hlavně, aby měly sestry přehled o pacientech, vcházel a vycházel personál, jakoby ani netušil, že je ten pacoš na sračku. Drtilo ho při představě, o čem sestry celou směnu přemítají; odbýt si šichtu s několika kávičkami, oběděm a pak domů, pryč z toho nemocničního pachu, za rodinou, k bazénu, do hospůdky, na diskošku…

Sestry také nesnášel proto, jak pružně uměly chodit, pohybovat se, smát se, být samý odporný optimismus. Ale všemu všichni, také uklízečky i doktoři, smrděli lyzolem, dezisanem a všemožnými dezinfekcemi. To sterilní prostředí ho děsilo, nemohl dýchat, jako by vzduch byl očištěn nejen od bakterií a virů, ale též od kyslíku.

Lapal po dechu, dusil se a nemohl tomu utéct; nemohl se pohnout, měl ochrnutou polovinu těla i s bránici, a to mu zasadilo do jeho psychiky ránu dranžírákem. Bránice prý řídila dýchání a tak se každou chvíli zalykal, hystericky se nadechoval, aby si nastřádal co nejvíc kyslíku. Byl to nesmysl, ale co s člověkem, jemuž ještě před týdnem všecko fungovalo, jak mělo a najednou z něj byla jen bezmocná troska.

“Člověče, ve vašem věku byl ukřižován Kristus, ale ten věděl, že bude věčný, co zůstane po vás, když to teď zabalíte?” zahuhňal dýchavičně senilní doktor, když četl jeho přijímací lejstra. Měl trapnou paruku a mžoural do zprávy o jeho zdravotním stavu přes tlusté dioptrie na špičce židovského nosu.

Moc ho nevnímal, byl totálně na dně a na nějaké filozofování se mohl vykašlat. Kristus věděl, že z něj jeho otec učiní v rámci božské konspirace nejproslulejšího člověka na planetě. Věděl, že nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti. A jelikož se Kristus za člověka moc nepovažoval, měl do jasné tím tuplem…

Pak ho naložili do postele, jako když doma nakládali kvašáky. Jako první k němu vešla pro krev a napojit ho na infúzi blondýna, které jediné sám v sobě dovolil, aby uměla chodit, udržet rovnováhu i bez chodítka, a smát se. Byla jiná. Ostatní byly cítit dezinfekcí, jen blondýna voněla kávou; přesto se odmítal ze svého naivního vzdoru podívat na její vizitku, protože ji měla na modrém kacafráčku ve výšce levého ňadra. Určitě bylo hrotité, tak akorát do dlaně, jak to měl nejraději. Kdysi… sex mu teď už nic neříkal, proto se tomu pohledu na vizitku vyhýbal. Byla prostě jiná; voněla kávou. Skvělou kávou, co miloval, když ještě měl svůj obřad; hřešil a ke kávě kouřil…

„Měl byste vyzkoušet to chodítko,“ řekla mile a usmála se. Byla jediná, kdo s ním mluvil, ostatním nadával a tak protestovaly, že s takovým idiotem nebudou nic mít. Zbyla mu tak jen blondýna. Vlastně to tak chtěl. Kvůli ní se podíval i z okna, na město, zalité letním sluncem. Chvíli ho to jen krátkým mžikem potěšilo, ale hned si uvědomil, že je s ním stejně konec, tak co by se těšil nadarmo.

Ze setrvačnosti ho přepadly myšlenky na to, jak zbožňoval plaché dívky, vonící jak svěží jarní louka s polním kvítím. Jejich pot měl za prýštění čiré ranní rosy a čerstvě ochmýřené klíny za březnová holátka. Dojímaly ho svojí vůní právě rozkvetlých potočních blatouchů, prvosenek a bledulí či sametem zvlhlých růží. Nebo lilií s lepkavými pestíky.

Zatočila se mu hlava z připomínky toho, co se už asi nevrátí, jak nasával aroma voňavých dívek a skláněl se nad jejich hebkou nahotou. Kdysi byl, vlastně ještě před sedmi dny, vášnivý příznivec rašení všeho druhu, jak ho povznášely jemné dívčí póry, chvějící se řasy a nejistě roztažená stehna, připravená se kdykoli sevřít a nepustit. Jen hebce laskal drobná ňadérka jadérka, nadzvedával je obezřetně, s pokorou, jakoby k sobě obracel okvětní plátky magnolií. Prsty se sotva dotýkal drobounkých bradavek, aby ty citlivé mimózky neucukly a nepřekazily mu jeho štěstí. Skláněl se k jejich klínům a cítil zurčení jarní touhy…

Trhnul sebou, aby zahnal ty zlé myšlenky, co ho už nevzrušovaly a nechávaly lhostejným…

Jeho Pavlinka mu přinesla do nemocnice banány a bochniček ovčího sýru od rodiny na Slovensku, který mu krájela na malé kousky, aby je mohl líp pokousat a polykat. Používala k tomu malý kuchyňský nožík, tak půl pídě, krátká čepelka, stejně decentní držátko ze dřeva. Ten nůž byl starý jak Metuzalém, kdysi v pravěku si ho udělal ve školních dílnách z kousku železa, které sám opracoval a nabrousil, pak zase sám k němu připevnit dvě zakulacená dřívka. Když jen ležel, měl si s ním krájet pokrmy, aby se mu vleže líp jedlo. Ráno nožík zmizel; vrchní sestra ho zabavila, prý aby si ten blázen ještě tak podřezal žíly, když za to všecko na oddělení odpovídá ona.

A zas se vrátily deprese; týral se vzpomínkami, jak se za zdmi jejich starého bytu rozbují jiný život, co ho už nechá netečným, jednou stejně i tyto zdi někdo zboří, až se byty začnou rozpadávat, nebo bude scházet místo pro nový supermarket či aquapark. Ničil se svojí paranoiou. Nikdo už nebude ani tušit, co vše se po stranách betonových panelů odehrálo. Kolikrát si ty vymodlené díly státní rychlo stavebnice připomněl, jak je na počátku všeho zavěšené na jeřábu zasazovali stavbaři do jejich ještě napůl imaginárního domu. Betonově tak bylo vymezeno pár desítek kubíků exhalátů a vznikl oddělený prostor, jedna z buněk lidských pláství, zatím bez strdí, v níž se začaly odehrávat i životní epizody jeho rodiny.

Smíchat cement, písek, hašené vápno, vodu, dodat armatury, zalít je betonem, přikořenit láskou, vidinami i tužbami a na světě bylo bytové jádro, jež se sice už dál nemnožilo, zato v něm se to životy jen hemžilo. Zázrak. Jak málo stačilo k pokrytí lidské reprodukce. Nájemníci si příběhy svých panelákových rodin a bytů brali sebou do hrobu a to ho děsilo, že přibude i ten jeho posmrtný příběh. Hrozilo to úplným zapomenutím a přitom se rodily bujné legendy betonových zakuklenců, co si o přežití samy žádaly. Myslel tím sebe, ale zase ne tak úplně. Kolik vzácných motýlů vylétlo z těchto panelových kokonů… Viděl sebe, co by se mu křídla hodila, když je z něho Lazar Lazarovič…

Představoval si masochisticky, jak i v tom jejich bytě jednou vyhasne život, v bazarech a kontejnerech stáří skončí iluze, stejně jako nábytek, koberce, obrazy, lustry i postele, též kusy stěn s ryskami, jak rostly děti, a koloběh se uzavře; osiří zdivo, vydrolí se beton a rozpadnou se sídlištní ulity, vyvětrají se pachy člověčiny, umlknou hádky a vyšumí vzdechy, pláč i halekání opilců. Zbude jen vakuum a kostra. Ze všeho zbývali jen kostlivci, kostní moučka žalu a drť snů do podkladu vozovek nových nadějí…

„Tak co s tím chodítkem?“ uslyšel znovu blondýnku, co pořád trpělivě stála u jeho postele.

„S jakým chodítkem?” trhnul sebou.

„No, s chodítkem, co vás naučí zase chodit…“ řekla pořád ještě mile, proto se zadrhl, když už se na ni chtěl obořit.

„Stačí mně vozík“, odfrkl unaveně.

„Přivezu chodítko…“ usmála se a odešla; ovanulo ho aróma báječné kávy.

„Jak víte, že to přežiju…“ zvolal vystresovaným hlasem za ní…

Zatím ho vždycky přenesli do invalidního vozíku, a pak ho vozili po všech možných vyšetřeních; sonografie, CT - Computed Tomografy, jak říkal, když anglicky mluvil, jako když bičem mrská, a vůbec se ho to ještě netýkalo, magnetická rezonance, celebrovaskulární patlání hlavy lepkavým želé a pak se mu přes obrazovku počítače dívali na jeho zúžené cévy na mozku, a Bože, kdoví, na co ještě.

Bylo to trapné; ještě před týdnem se koupal, plaval jako ryba, pak si byl zaběhat v parku, bez potíží se osprchovat a pak milovat… a vůbec ho nenapadlo, že by si měl někdy uvědomovat, jak je chůze to nejdůležitější na světě. Víc než sex. Teď už o tom nepochybuje. Nebyl přece tak velký hříšník, aby ho osud klepl přes prsty. Zasloužil si pecku, ale hned takovou…? Měli jet k moři, do prdele, zaklel, pojede, ale do prdele… Nohama napřed…

Ucítil závan kávové vůně, zvedl oči, vlastně ho jen přesměroval ze stropu, kde už věděl, kde a jak velký je každičký stroupek omítky…

„Tak vám ho nesu,“ zašveholila blondýnka a postavila k posteli chodítko, lehounký aparát, ale pevný, asi z z nějaké slitiny hliníku, za něhož se stačilo postavit, opřít se a snažit se dělat krůčky, šoupat nohama, ale cítil jen jednu a to ještě nejistě.

„Zavoláte mně toho mého lapiducha?“ řekl pokorně. Mezi sestrami byl i mladík, co ho posunoval po pokoji a rozličných rentgenech. Dívky by s ním nepohnuly a též by se styděl. Mladík byl silák.

“To zvládneme sami,“ mrkla na něho, až mu zatrnulo, jestli si to děvče bláhové nemyslí na nějaké důvěrnosti s totálně vyřízeným chlapem nad hrobem, co nic nemůže. Pak k němu postrčila hrazdičku nad postelí, pomohla mu, aby se nazvedl, chytil a přitáhl. Když se pak posadil, dala mu jeho ruku kolem svého krku a společně se posunuli až k pelesti postele, pak z něho sundal nohy, postavil se, zavrávoral a rychle se přilepil k chodítku. Přidržela mu ho, až si vyrovnal rovnováhu a udělal první krok, první šoupavý posun. A druhý, třetí, čtvrtý…

„Kampak, kampak, máte vysoký tlak, vysoký cukr a na mozku třícentimetrové ischemické ložisko…“ uslyšel za sebou. Přednosta oddělení se naoko tvářil výhružně, pak mrkl na blondýnku.

„Tak pokračujte, pokračujte, už vám chystám francouzské hole… Ať máte u sebe aspoň tisícovku; pojišťovna není zaopatřovací ústav… stavte se, Zuzanko…“ řekl, prošel kolem a byl cítit desinfekcí, ale mu už to nevadilo. Nemusí mu donekonečna vonět jenom káva…

Sedm prošlých nocí probděl, hlavu měl jako střep, ruce dopíchané od krevních odběrů a infúzí, pak mu píchli něco na spaní, aby nemusel brát nitrák z toho nevyspání. Pak usnul, ale zase jen na půl. Vtom vešla nezavíracími dveřmi nějaká bytost. Viděl jen její velké a konejšivé oči.

“Jste nová sestra?” zeptal se.

“Jsem Naděje,” řekla laskavým hlasem a usmála se.

“Není to divné jméno?” zachvěl se divným pocitem z převapivého snu.

“Jsem naděje pro tebe, doma na tebe čekají, nemůžeš je nechat v trápení…”

“A já se snad netrápím…?” přerývaně povzdechl. “Naděje prý umírá poslední…” ušklíbl se pohrdlivě.

“Naděje umírá předposlední. Musíš věřit…” zašeptala. Zavřel oči, když je otevřel, pokoj byl prázdný…

Když se probudil, cítil se jinak. Nejspíš, že se konečně vyspal. Návštěvu Naděje si připomněl jen zvláštním stavem své mysli. Sestra se snídaní se udiveně podívala, když se na ni usmál. Když ho přivezli ze sona, jeho nožík byl zase na svém místě, po blondýnce Zuzaně začal komunikovat i s vrchní sestrou a doktory… Vůně kávy mu už splývala s pachem dezinfekcí… A bránice už zase masírovala obě jeho plíce, Pomyslel si, že psychika je svině…

Napadlo ho, že naděje přece jen neumírá poslední, poslední že umírá až člověk, co si neví sám se sebou rady…

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Válečné příběhy – Yehuda Bacon, jediný Čech, který před 56 roky v dubnu 1961, svědčil v Jeruzalému tváří v tvář proti nejhledanějšímu válečnému zločinci Adolfu Eichmannovi…

Válečné příběhy – Yehuda Bacon, jediný Čech, který před 56 roky v dubnu 1961, svědčil v Jeruzalému tváří v tvář proti nejhledanějšímu válečnému zločinci Adolfu Eichmannovi…

Holokaust přežil také Yehuda Bacon, ostravský Žid, který prošel útrapami Terezína, Osvětimi i Mauthausenu a jako sedmnáctiletý se vystěhoval do Palestiny. Nacisté mu umučili matku, otce i mladší sestru. Dnes žije v domku na okraji Jeruzaléma, nedaleko rezidence izraelských prezidentů.

                                     P.C.Roberts: Pravda je neamerická

P.C.Roberts: Pravda je neamerická

Washington a Izrael ohrožují světový mír. Washington si pro sebe žádá vládu nad světem a Izrael vládu nad Středním východem. Washingtonu překáží v dosažení cíle Rusko a Čína, což je pro něj dostatečný důvod, aby proti oběma těmto zemím plánoval nukleární válku. Což je pro lidstvo hrozba, nad kterou si stěží dovedeme představit děsivější. A přesto, anebo právě proto, se o této  hrůze málo mluví. Myslím tím v Kongresu, v médiích a ve veřejnosti jak Spojených států, tak jejích vazalů v Evropě.

Poslední domácí zprávy