• Středa, 17. říjen 2018
  • Svátek má Rukojmí Hedvika

Po smutku za naše vojáky přichází Tereza Spencerová s tvrdým výkladem o Afghánistánu
Počet návštěv: 1094

Po smutku za naše vojáky přichází Tereza Spencerová s tvrdým výkladem o Afghánistánu

-  Rukojmí.cz - Článek od - Rukojmí.cz -

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Boj proti terorismu? To se musíte podívat jinam, glosuje současnou diskusi kolem západních operací v Afghánistánu editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. V rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz, které přichází krátce po smrti českých vojáků na misi v Afghánistánu, se Spencerová detailně věnuje politické i vojenské situaci v této středoasijské zemi.

Česko truchlí za naše tři vojáky zemřelé v Afghánistánu. My jsme se problematice vleklé války v této zemi již v posledních týdnech věnovali. Na úvod tedy jen stručně vysvětleme čtenářům: Jak se boj proti Tálibánu za tu dobu vyvíjel a v čem koaliční vojska selhala, že dodnes není vyhráno?

Ano, Česko truchlí a politici prolévají krokodýli slzy a pronášejí celé haldy pustých slov. Obzvlášť mě fascinuje, když mluví o tom, že naši vojáci jsou v Afghánistánu kvůli boji proti terorismu nebo tak něco. Ano, Bush po 11. září ukázal na Afghánistán a připsal tehdejší teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu Al-Káidě, kterou si USA s Pákistánem a za saúdské peníze zřídily k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu. Ano, vedení Al-Káidy se v té době aktuálně nacházelo zrovna v Afghánistánu. V Kábulu tehdy vládli tálibové a nabídli Američanům, že Usámu bin Ládina vydají, ale Washington odmítl, ostatně stejně, jako když už dříve Usámu Americe nabízel Súdán. To by bylo všechno moc snadné a nebyly by dostatečné záminky k rozpoutání válek. Nezapomínejme, že v amerických plánech bylo nejen ovládnutí obřího surovinového bohatství Afghánistánu, ale i kontrola nad plynovody přes jeho území nebo možnost destabilizovat Rusko a Střední Asii.

Čili hlavní teroristé museli prostě „být z Kábulu“, aby existoval důvod k útoku a zahájení okupace, samozřejmě pod všemi těmi nezbytnými hesly o demokracii a tak podobně. Když ale v roce 2016 nechala Obamova administrativa odtajnit klíčových 28 stran vyšetřovacího spisu z teroristických útoků z 11. září, tak se ukázalo, že tehdejší atentátníci, vesměs Saúdové, byli přímo napojeni i na saúdskou ambasádu ve Washingtonu a dostávali odtud i peníze. Ale protože Bushovic rodina se saúdskou královskou rodinou obchodovala a měla z toho miliardy, tak se prostě ukázalo na „teroristy“ v Afghánistánu, kteří ale nikdy mimo území své země neútočili a nikdy žádné takové choutky ani nenaznačili. Chci říci, pokud opravdu budeme chtít „bojovat proti terorismu“, tak bychom měli naše vojáky přesunout z Afghánistánu úplně někam jinam...

Nicméně, když Bush zaútočil na Afghánistán a poměrně rychle svrhl vládu Tálibánu, většina jeho bojovníků se „rozpustila“ po území nebo odešla do Pákistánu, přičemž se úplně stejně „rozplynula“ i Al-Káida. Za takové situace USA odmítly afghánské kmenové vůdce, kteří chtěli obnovit království, a místo toho jim silou začaly vnucovat naprosto cizí formu vlády, „západní demokracii“. Do nové vlády, vyfutrované americkými a obecně západními miliardami, byli dosazeni vůdci „prozápadní“ Severní aliance, z nichž mnozí ale nebyli ničím jiným než masovými vrahy, přidalo se i několik afghánských exulantů. Všem šlo hlavně o americké peníze, skutečně vládnout – natož se starat o národ – chtěl málokdo. A válčení, mučení lidí byť jen podezřelých z kontaktů s Tálibánem nebo Al-Káidou nebo samozřejmě zabíjení civilistů pak ve finále poměrně rychle pomohlo tomu, že si Západ Afghánce znepřátelil. Jistě ne všechny, protože mnozí z okupace tyjí nebo alespoň žijí a přežívají, ale Tálibán už pouhé čtyři roky po svém svržení znovu ožil a v mnoha oblastech země měl okamžitě významnou podporu naštvaných místních obyvatel.

Americká armáda byla v té době ponořená do bojů v Iráku a Afghánistán, v němž přece už „zvítězila“, nevnímala jako problém. Reagovali roztěkaně, střídavě posilovali a zase stahovali své oddíly i síly NATO, ale čím déle se bojovalo, tím víc Afghánců se proti němu stavělo, což ostatně platí dodnes. A situaci nijak nevylepšily ani miliardy, které USA do Afghánistánu posílaly, vesměs ale jen k rozkradení, ať už místními, nebo americkými a západními „kontraktory“. Ve výsledku tak dnes Západ včetně České republiky v Afghánistánu už osmnáct let „bojuje proti terorismu“, ale – překvapení! – Tálibán ovládá přes polovinu území a o zbytek se s různou intenzitou bojuje.

A mimochodem, celá ta „válka proti terorismu“, kterou zahájil Bush a ostatní v ní pokračují, podle různých odhadů už stála životy 1,3 milionu lidí. Kolik mezi nimi bylo opravdu teroristů, nikdo neví. Pár určitě. Většinu ale stejně určitě tvoří obyčejní civilisté. A je vcelku logické, že třeba po takové vybombardované svatbě, kterou si americké letectvo v Afghánistánu čas od času splete s nebožtíkem Usámou a jeho pobočníky, vyrůstají noví nepřátelé Západu. Čili čím víc proti terorismu dosavadními způsoby bojujeme, tím víc nepřátel si vytváříme. A lze předpokládat, že nějaké procento z nich se ke skutečným teroristům opravdu přidá. A přijde k nám.

Probírali jsme i vyjednávání, které údajně probíhá mezi USA a Tálibánem. Protože je Afghánistán různorodá a členitá země, jisté vrstvy jsou i uvnitř hnutí Tálibán. Jaké frakce obsahuje? Jak silné jsou ty síly Tálibánu, se kterými se „dá mluvit“ v porovnání s těmi, které nás touží zmasakrovat za každou cenu? Dovedete si představit mírovou koexistenci s těmi „lepšími“ z nich? Lze si představit, že by pod vidinou integrace do mírového života v zemi a podílu na moci bojovali tito případní naši „spojenci“ proti svým bývalým druhům, popřípadě proti Daeši a Al-Káidě? 

Myslím, že takto problém vůbec nestojí. Jistě, Tálibán tvoří několik různých proudů s různými veliteli a různými lokálními zájmy i taktikami, ale nezdá se, že by mezi nimi šlo rozlišovat, že s některými se dá mluvit“ a jiní nás chtějí „zmasakrovat“. Obecně totiž platí, že všechny proudy usilují o „afghánský“ Afghánistán, tedy bez jakýchkoli zahraničních okupantů. A jedni jen jsou ochotni jednat o podmínkách, za kterých americké a obecně alianční jednotky ze země odejdou, zatímco jiným to připadá zbytečné. Takže ne, o žádné mírové koexistenci s Tálibánem nemůže být řeč, nebo lépe, oni opravdu o nějaké koexistenci s „námi“ ani nepřemýšlejí. A to, že bojují proti Al-Káidě nebo proti Daeši, by nás v žádném případě nemělo mýlit, že jsou to nějací naši spojenci. V první řadě platí, že s ohledem na postoje Západu vůči Al-Káidě či Daeši v Sýrii není zcela jisté, zda obě skupiny opravdu považuje za „teroristy“ k likvidaci, nebo za „vhodné nástroje“ k prosazování svých cílů. V druhé řadě platí, že Daeš do Afghánistánu vědomě zavlekli Američané z Iráku a Sýrie, kde už svůj úkol splnili a prohráli – mluví o tom otevřeně třeba první „americký“ prezident Afghánistánu Hamíd Karzáí. A ve třetí řadě platí, že pro Tálibán jsou „nadnárodní“ islamistické skupiny typu Daeše nebo Al-Káidy stejně nepřijatelné jako NATO a USA, protože Tálibán zastupuje afghánské „nacionalisty“, kteří si ve své zemi chtějí vládnout sami. Bez kohokoli cizího, ať už je to americký, nebo český voják nebo na první pohled spřízněný islamistický fundamentalista, ale ze Saúdské Arábie nebo Čečenska.

Jak vlastně popsat politický systém Afghánistánu? Probíhají tam volby, alespoň formálně. Jakousi demokracii jsme tam tedy zavedli. Jak se to snoubí s kmenovými, klanovými a vojenskými vůdci? Každé údolí vlastně může mít svého „warlorda“. Do jaké míry tedy funguje stát, armáda, policie apod.?

O politickém systému bych ani nemluvila, protože ve skutečnosti se o moc v Kábulu dělí – nebo spíš perou – Tádžikové s Paštuny a netálibánskými islamisty. K tomu všemu se do afghánské metropole vrátil „řezník z Kábulu“ Gulbuddín Hekmatjár, lídr džihádistické Islámské strany. Jeho běsnění při „prosazování islámu“ bylo kdysi příliš i na Tálibán, který ho před dvaceti lety vyhnal do Pákistánu, ale teď v něm kdosi, kdo o chodu Kábulu rozhoduje, vidí asi nějakého „žolíka“ nebo tak něco. Prostě chaos. A to, že tam mají volby, bych obecně snad taky ani nezmiňovala, protože když se řekne A, tak by se mělo říci i B, tedy jak ty volby vypadají, jak jsou do nich připouštěni jen „prověření“ kandidáti, kteří Západu vyhovují, a vítěz bývá znám předem, jak brutálně zmanipulované „hlasování“ je a tak dále. Mimochodem, v půli června zajel do Kábulu šéf OSN Antonio Guterres. Není moc jasné, proč tam vůbec jezdil, ale tím, co na místě uviděl, byl podle oficiálního prohlášení „otřesen“.

A když nefunguje stát, tak je vcelku logické, že nefunguje ani armáda, která ani po sedmnácti letech výcviku není bojeschopná a trpí vysokou mírou dezercí – to se prostě někdo přihlásí, projde výcvikem, dostane výzbroj a výstroj a se vším odejde zpátky k Tálibánu. A „mizí“ dokonce i „elitní“ vojáci, kteří se dostanou na výcvik až do USA a tam se po nich slehne zem… Bizarní. Šéf americké zvláštní inspekce pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) John Sopko nedávno situaci shrnul následovně: „Problém spočívá i v afghánské vládě, kterou místní obyvatelé často vnímají velmi negativně, zatímco my potřebujeme nastolit vládu, která by měla lidovou podporu, vládu, která by nebyla predátorská, vládu, která by nebyla jen bandou warlordů, pro něž neplatí žádné zákony. V zásadě platí, že vláda, kterou jsme instalovali, obzvláště pak některé místní policejní složky jsou ve skutečnosti jen někdejší ozbrojené milice navlečené do nějakých uniforem, a jsou stejně špatné, jako teroristé před nimi.“

Nebo jinak. Tady u nás se ozývá hurónský pokřik pokaždé, když někdo označí „pobyt“ vojsk NATO v Afghánistánu za okupaci. Zkusme si tedy jen na chvíli představit, kdo je okupovanější: Krym, nebo Afghánistán? Odvážili bychom se v Afghánistánu provést nějaké lidové referendum o tom, jakou budoucnost pro svou zemi vidí Afghánci?

Odpovědi netřeba.

Pokud změníme téma na oblast Sýrie, tak minule jsme uvedli, že Bašár Asad vítězí, Kurdové se mu pomalu podvolují a Turecko na svém severozápadě země nerušeně úřaduje. Jak tyto tři entity poznají mezi hromadou běženců někdejší fanatiky Daeše? Vždyť „běženec“ ještě před časem mohl řezat hlavy, pak se oholil... A dal na cestu? Existuje alespoň nějaká filtrace těchto osob? A vůbec, kam míří? Do Turecka? Nebo ještě dál?

Vycházíte z běžné logiky „bílého muže“, jemuž všichni ti „Arabové“ připadají stejní. V zásadě je fakt, že naše oči a mozky umějí rozlišovat rysy „našich“ tváří, zatímco „jejich“ tváře nám připadají všechny stejné. I já mám tu zkušenost. Když jsem kdysi začínala v Káhiře, pár týdnů mi trvalo, než jsem se naučila poznávat svého tlumočníka. To jsme si dali sraz někde ve městě a já tam stojím a v té záplavě vesměs černých hlav čekám, až mě někdo zatahá za rukáv, že je to jako on… A pak mám ještě jednu pozoruhodnou zkušenost. Kdysi jsem bydlela tady v Praze za rohem od afrického baru. Občas jsem tam zašla na skvělé palmové víno a bavila se s barmanem. Byl z Konga. Všichni kolem černí a podle mého na jedno brdo, ale on mi ukazoval, že ten je z Pobřeží slonoviny, onen zase odjinud. Když jsem se ptala, jestli je všechny zná, zavrtěl hlavou, že prý je přece snadno rozeznává, podle obličeje…

Takže ano, místní se mezi sebou umějí poznávat, a navíc je tu jazyk. Vzhledem k tomu, že většina teroristů Daeše pochází ze zahraničí, tak nemluví syrským dialektem arabštiny a jsou pro místní snadno rozpoznatelní. A pak jsou ve hře samozřejmě tajné služby všech tří vámi zmíněných entit, které mají dobře zmapovaný pohyb těch, proti nimž bojují.

Takovým „sítem“ drtivá většina teroristů neprojde, pokud tedy „projít nemá“ čili není propuštěna záměrně. Turecko-syrská hranice byla pro teroristy donedávna zcela otevřená a z turecké strany jim v pohybu nikdo nebránil, bůh suď, kolik skutečných – tím myslím vycvičených, v bojích zocelených a ideově dostatečně zaslepených – teroristů prošlo až do Evropy. Určitě jich ale budou tisíce. Daeš před pár dny vyzval své „osamělé vlky“, aby proti Západu použili biologické zbraně, byť i třebas jen v podobě virů z krysích výkalů… „Donutíme vás bát se vzduchu, který dýcháte,“ slibují…

Předseda evropského výboru Poslanecké sněmovny Ondřej Benešík (KDU-ČSL) řekl, že Západ v Sýrii neprohrál, protože tam vlastně ani nebojoval. A že Česko neprohrálo vůbec, protože drželo umírněnou linii. Benešík rovněž pochválil naši velvyslankyni v Damašku Evu Filipi. Vnímáte tu změnu u KDU-ČSL poté, co Ivan Gabal změnil politický dres a kandiduje nyní za Zelené?

Západ že v Sýrii nebojoval? Americké, britské, francouzské a jiné nálety v Sýrii, americké britské, francouzské a jiné speciální oddíly operující a bojující přímo v Sýrii, americké, britské, francouzské raketové útoky proti Sýrii… Celých sedm let. Pan Benešík má asi za to, že „bojování“, aby stálo za jeho pozornost, začíná vysláním třebas 100 tisíc vojáků, nebo tak něco. Ale pokud to vezmeme poctivě, tak Západ v Sýrii bojoval. A bojoval, protože chtěl svrhnout Asadův režim, k čemuž si vyzbrojoval a financoval spousty džihádistických skupin, včetně Al-Káidy. A teprve až časem se nejspíš ukáže, jak to bylo se vznikem Daeše, který byl ustaven vlastně v jedné z amerických věznic v Iráku. To jen tak na okraj k té už probírané „válce proti terorismu“. Nicméně, Asad v čele státu zůstává, džihádisté prohráli, takže prohrál i Západ. To se nedá „okecat“.

Ale k vaší otázce, fakt nevím, jestli má smysl se zabývat změnou názorů u KDU-ČSL, protože jsem si „skoro jistá“, že ani takový důležitý mentální veletoč našich lidovců na situaci v Sýrii žádný velký vliv mít nebude. Ale každý příklon k racionalitě je obecně samozřejmě fajn. A paní Filipi si obrovský respekt zaslouží.

Vladimir Putin má problém – rozhodl se osekat štědrý ruský důchodový systém, pročež mu spadla popularita na úroveň doby před ukrajinskou krizí. Je to pro ruského prezidenta problém? Mimochodem, velmi hlasitě protestují ani ne tak „naši“ liberálové, jako spíš ruští komunisti. Mohli bychom se jednou probudit s tím, že Rusko buď bude komunistické, nebo tam komunisté budou mít významný vliv?

Představa, že se jednou probudíme a Rusko bude komunistické, mi připadá zábavná, přinejmenším i s ohledem na fakt, že komunistický protikandidát, který stál proti Putinovi v posledních volbách, je úspěšný byznysmen s tučnými konty ve Švýcarsku i jinde. Nesleduji Rusko natolik pečlivě, abych měla ponětí o současném programu tamní komunistické strany, ale vsadím boty, že i kdyby byli „soudruzi kapitalisté“ sebekovanější, tak žádný návrat třebas do třicátých let minulého století na obzoru není. Dějiny se totiž nevracejí zpět, to prostě ani nejde. Vše se ubírá dopředu a nikdy se nic neopakuje jako přes kopírák…

Připomíná se 10 let od začátku rusko-gruzínské války. Gruzínci ruské působení v Abcházii a Jižní Osetii vnímají jako bohapustou okupaci své země. Mají v tom pravdu? Jak vnímat slova ruského premiéra Medveděva, že vstup Gruzie do NATO by měl velmi vážné následky?

A když se zeptáte Abcházců a Jihoosetinců, tak vám řeknou, že Gruzie pro změnu okupovala je. A že mají pod Ruskou federací větší volnost než předtím za Gruzínů. A co s tím? Má pravdu Gruzie jen proto, že ji potřebujeme k destabilizaci ruského Kavkazu? Nebo budeme mít na paměti skutečnost, že vše je – takřka vždy – mnohem složitější a nemusí nám to zapadat do píárově vytyčeného obrázku?

Ano, z pohledu Ruska by vstup Gruzie do NATO nějaký negativní význam samozřejmě měl, ale proč by Gruzie vůbec do NATO vstupovala? Proboha! Vždyť už neúnavnou osvětovou péčí pana Trumpa víme, že „kvůli nějaké Černé Hoře“ přece USA do války nepůjdou – a Gruzie právě takovou nevýznamnou „Černou Horou“ akorát je. A když do takové války, navíc proti Rusku, nepůjdou USA, tak Evropané už teprve ne. A když k tomu už víme, že hlavním smyslem současného NATO je nakupovat zbraně od amerických zbrojovek a za čím dál větší miliardy, tak kýho čerta se Tbilisi tlačí do NATO? Už tam přece mají televizi i internet, ne? Už to přece všechno musejí vědět, ne? Nebo jsou jejich lídři jen natolik dobře zaplacení, že obětují HDP své nevelké země pro dobro amerických zbrojařů? Nebo jen, podobně jako ti naši, nejsou s to samostatného myšlení a umějí žít jen v „blokové mentalitě“, kdy za ně myslí a rozhoduje někdo jiný?

Nechápu to, ale je to koneckonců problém Gruzie… A samozřejmě NATO. Pokud máme pořád potřebu na Rusko tlačit a obepínat ho svými základnami, tak to někomu asi nějaký smysl dává. Jen pozor, aby zas někdo nevystřelil nějakou tu raketu jako předevčírem ten Španěl nad Estonskem. Mimochodem, opravdu se dá raketa z moderní stíhačky odpálit jen tak „omylem“? Fakt by mě zajímalo, jak blízko jsme v tu chvíli byli ke třetí světové – mimochodem asi poslední číslované – válce…

Co bychom měli v příštích týdnech sledovat?

Nic konkrétního mě nenapadá, každý den přináší něco zajímavého…

Psali jsme:

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

09.08.2018 22:38

Přerod původních, talibánských hrdinů bránících svoji zemi před Sovětskou agresí a okupací na teroristy, se skutečně povedl. Ti, co bránili svoji zemi proti Sovětům, byli vyhlášenými hrdiny. Dnes jsou ti, co brání svou vlast, teroristy. Přitom obránci země vyvíjejí stejnou činnost, jako když bojovali proti SSSR. Co je tedy v nepořádku? Rusko na cizím území je okupant, zatímco USA na cizím území je...co?.....Mějte se hezky.


 
Petr Majevský

Petr Majevský

09.08.2018 20:01

To,co zde uvádí Tereza Spencerová,ví každý normálně uvažující člověk.Jen nemyslící člověk věří lživým slovům politiků,že nás v Afghanistanu chrání před teroristy.Tento stát nás nijak nenapadl a nemáme žádné právo,to ani morální,udržovat tam vojenskou jednotku.Zvláště v případě,kdy naši"spojenci" teroristy dováží do Evropy ve velkém.Nelituji ty vojáky,ale ani je neodsuzuji.To,že okupují cvizí stát stejně,jako Německo 1939-1945,či SSSR 1968-1992,to si musí srovnat sami se svým svědomím,pokud nějaké mají.Jenom to vypadá,že pro peníze jsou ochotni zabíjet druhé,kteří pouze brání svou zem!


 
Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Letošní říjen znamená nejen 100. let založení Československa, ale je rovněž doslova napěchován dramatickými chvílemi i lidskými tragédiemi. Ta, která se týká Milady Horákové, je velmi ponurá a začala de facto v Moskvě, kde s ní vedli dlouhé rozhovory, o kterých není veden žádný záznam.

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce

Už se mi ty kulatiny blížily a já se cítil stále víc ztuhlý. Jasně, když člověku schází pohyb. Avšak přišel podnět. Od syna, třicátníka. Docela se vychloubal, že běhá na delší tratě a že mu to svědčí. Za nedlouho někde na nettu přečetl, že lepší než běh je ostrá chůze.

Kdo víc lže o Tibetu? Předseda exilové tibetské vlády Lozang Sanggjä, nebo fakta, která jsem zažil přímo v Tibetu; bez údajného sledovacích kamer a prohlídek vna kontrolních stanovištích ve Lhase..?.

Kdo víc lže o Tibetu? Předseda exilové tibetské vlády Lozang Sanggjä, nebo fakta, která jsem zažil přímo v Tibetu; bez údajného sledovacích kamer a prohlídek na kontrolních stanovištích ve Lhase..?.

Přečetl jsem si v Lidových novinách článek Ivany Milenkovičové, specialistkou na protitibetskou propagandu, její další rozhovor, tentokrát ne s Tibeťankou paní Nyimou Lhamovou, neteři lámy a duchovního vůdce Tenzina Deleka Rinpočheho, nýbrž s předsedou exilové tibetské vlády Lozangem Sanggjänem.

„Míšení ras. Cílem je vznik světle hnědé rasy v Evropě. Proto musí přijmout 1,5 milionu přistěhovalců ročně.“ Na půdě Sněmovny padla slova, ze kterých mrazí

„Míšení ras. Cílem je vznik světle hnědé rasy v Evropě. Proto musí přijmout 1,5 milionu přistěhovalců ročně.“ Na půdě Sněmovny padla slova, ze kterých mrazí

Na půdě Poslanecké sněmovny se konal seminář s názvem „100. výročí vzniku Československa v době neutichající evropské integrace“ s podtitulem „Přežijí národní státy snahu o evropský superstát?“ Seminář pořádal poslanec Jan Skopeček (ODS), který si přizval zajímavé hosty z různých částí politického spektra. O budoucnosti Evropy mluvil proděkan Národohospodářské fakulty Vysoké Školy Ekonomické v Praze Miroslav Ševčík, výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl, režisér a někdejší předseda KSČM Jiří Svoboda a analytik Ondřej Krutílek z think-tanku Pravý břeh.

Poslední domácí zprávy