• Úterý, 19. únor 2019
  • Svátek má Rukojmí Patrik

Předseda Rady České televize rozdává ceny Bakalovým novinářům. Petr Žantovský se pokoušel zjistit, kdo to všechno platí, a zjistil ještě děsivější věci
Počet návštěv: 288

Předseda Rady České televize rozdává ceny Bakalovým novinářům. Petr Žantovský se pokoušel zjistit, kdo to všechno platí, a zjistil ještě děsivější věci

- Petr Žantovský - Článek od - Petr Žantovský -

TÝDEN V MÉDIÍCH Členem Společnosti Ferdinanda Peroutky, která čerstvě rozdala další novinářské ceny, je i Jan Bednář, jinak také předseda Rady České televize a také redaktor Českého rozhlasu. Petr Žantovský se v nejnovějším přehledu mediálních zajímavostí pozastavuje nad tím, zda by se z pozice veřejnoprávního funkcionáře měl podílet na takové podivuhodné aktivitě. Mediální analytik přináší výčet laureátů této ceny, z něhož je patrné, že jde takřka výlučně o novináře z médií nechvalně proslulého Zdeňka Bakaly. Pochvalu našel tentokrát pro komentáře o europoslaneckém duu Telička, Štětina a o politické korektnosti říznuté novomarxistickou snahou vnucovat dobro.

Dva komentáře ze stejného média si tentokrát vysloužily zařazení do pravidelného sobotního přehledu mediálních zajímavostí uplynulého týdne. „Jedná se o portál Info.cz, který patří do vlastnictví Křetínského konglomerátu, stejně jako Reflex, Blesk a podobné tituly. Já tu mám před očima komentáře, které napsali Petr Holec a Jan Palička. Začnu tím prvním jmenovaným, jehož text vyšel pod titulkem ‚Telička, Štětina a spol. aneb Založ si vlastní partu a zmiz v Bruselu‘. Petr Holec, dříve redaktor Reflexu, se v něm zabývá tou dnes velmi módní tendencí různých politiků, kteří se dostali na výsluní po zádech nějakého silného politického subjektu. Z těch v titulku jmenovaných to v případě Teličky bylo hnutí ANO a v případě Štětiny TOP 09, předtím Zelených a tak dále,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Tihle lidé zřejmě dospěli k názoru, že jejich samotný věhlas je dostatečně samonosný, aby na něm mohli postavit vlastní nový politický subjekt. „A díky tomu uspět v květnových eurovolbách – a jak píše pan Holec – zmizet v Bruselu. To ‚zmizet‘ je velice přesné sloveso, protože když tyhle osobnosti uspěly ve volbách do Evropského parlamentu, pan Telička se stal dokonce jeho místopředsedou, tak jsme o nich potom téměř vůbec neslyšeli. S výjimkou občasných hysterických výronů pana Štětiny, který si po mnohaletém členství v KSČ a posléze členství v různých jiných organizacích všiml, že by bylo dobré začít bojovat s komunismem. Tak se k tomu vždy jednou za čas vrátí a vysype ze sebe nějakou antikomunistickou agitku. Ale celkem nevíme nic o tom, co vlastně v Evropském parlamentu pro českého voliče udělal,“ podotýká mediální analytik.

Telička, muž bez vlastností, se zbavil pocitu, že je českým občanem

Říká si, že asi čte špatně nebo málo, ale v každém případě nezaznamenal jediný Štětinův legislativní podnět, názor, odlišné stanovisko nebo cokoli, co by vyjadřovalo, že zastupuje své voliče a naše občany. „U pana Teličky je to ještě mnohem a mnohem horší. Ten už se totiž zcela zbavil pocitu, že je českým občanem a že by měl ve jménu této skutečnosti nějak konat. Místo toho se stal takovým tím euroúředníkem, euroobčanem, takovým tím euroevropanem z profese. Takových je tam samozřejmě velké množství od Junckera přes Tuska až třeba právě po Teličku nebo Jourovou. To jsou lidé, kteří už nemají žádný názor. Možná nikdy neměli, nevím. Nemají žádný zájem kromě toho, aby udrželi co nejdéle sami sebe na vrcholu této evropské exekutivy. A nemají vůbec žádný pocit loajality vůči občanům vlastní země,“ upozorňuje Petr Žantovský.

Psali jsme:

Dokonalou ukázkou takového postoje je předseda Evropské rady Donald Tusk. „Do Polska poté, co tam prohrál vlastní politické boje, posílá neustále samé lidskoprávní a jiné kontroly. Mstí se vlastnímu národu za to, že ho nedostatečně obdivoval a volil. Tak u pana Teličky to zatím nenabralo úplně tenhle rytmus, ale v každém případě je to člověk zcela bez vlastností. Robert Musil, rakouský spisovatel, kdysi napsal dvoudílný román ‚Muž bez vlastností‘. Vždy, když vidím pana Teličku, tak si na ten román vzpomenu, a myslím, že to je docela přesná asociace. Pan Holec ve svém článku velmi správně píše, že Telička byl dlouhodobý kariérní komunista a prošel všemi možnými kariérními a statutárními pozicemi stejně jako Štětina, a že to jsou takové ty podivuhodné postavy, které se stále vracejí z nějakých děr, abych tak řekl,“ připomíná mediální odborník.

Do lukrativních pozic vylezli po zádech strany, kterou odkopli jako veteš

Vzpomíná i na to, že Pavel Telička byl jednu dobu velkým chráněncem politiků ČSSD. „Štětina, jak jsem uvedl, to má komplikovanější od komunistů přes Zelené až po TOP 09. Teď se rozkmotřil s panem předsedou Pospíšilem, tak se distancoval od TOP 09. Telička se zase předtím distancoval od Babiše a hnutí ANO. To samo o sobě by mělo českému občanovi volícímu do Evropského parlamentu cosi signalizovat. Jestliže je někdo schopen nechat se zvolit na zádech silného politického subjektu do takhle prominentní pozice a potom tu sílu odkopne jako nepotřebnou veteš, tak to vypovídá něco o jeho charakteru a o tom, co je to za člověka a o jaké zájmy mu jde. A jestli mu jde o občana, nebo nikoli. Takže bych velmi poděkoval panu Holcovi za tenhle komentář a každému bych doporučil si ho přečíst, protože je to koneckonců zase jednou hlas rozumu, a to v českých médiích není každodenní chleba,“ oceňuje Petr Žantovský.

Ze stejného portálu je i komentář, jenž vyšel pod titulkem „Mysleli jste někdy jako rasista? Teď vás může stihnout trest“, jehož autorem je Jan Palička. „Pana Paličku neznám, ale jeho text se mi velmi líbil. Jde v něm o to, že nový film s Liamem Neesonem Mrazivá pomsta nebude mít slavnostní premiéru proto, že ji producenti zrušili, neboť Neeson má být údajně rasistou. To samo o sobě je označení dosti drsné, drastické a radikální, a tak je dobré vědět, proč byl takto označen. Protože tento původem irský herec známý z mnoha vynikajících filmových výkonů se před lety dopustil – abych tak řekl – rasismu v myšlence. To samo o sobě je poněkud orwellovské, přemýšlet o činu v myšlence, když čin nebyl vykonán a bylo na něj pouze pomýšleno a ten čin dávat na pranýř a ztotožňovat ho s tím, kdo se ho měl údajně dopustit. To je stejně radikální a stejně nebezpečné jako trestání za vyjádření názoru,“ tvrdí mediální analytik.

Udavači ve jménu nějakého dobra označili slavného herce za rasistu

Považuje to za hru s ohněm totality a ohněm diktatury. „Neesonovi nějaký muž tmavé pleti před mnoha lety znásilnil přítelkyni. Herec tím byl, jak sám vypověděl v novinovém rozhovoru v těchto dnech, tak nervově otřesen, že pak chodil do černošské čtvrti a přemítal o tom, jak by se za tenhle nechutný čin pomstil. Dokonce uvažoval, že by přepadl nějakého černocha a namlátil mu, což nikdy neudělal a posléze se téhle obsedance zbavil. Jen ta hořkost v něm zůstala, když měl potřebu ji zveřejnit v tom rozhovoru. Nu a teď se toho zmocnili všichni ti lidskoprávní právníci a všichni udavači ve jménu nějakého dobra a prohlásili, že Neeson je vlastně rasista. Pouze proto, že v určitém nervovém vypětí a v extrémní situaci pomýšlel na to, že mu nějaký jinokulturní nebo jinorasový občan znásilnil blízkého člověka a že by to zachtělo nějaké fyzické pomsty,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Kroutí hlavou nad tím, že i když k ní nikdy nedošlo, byl i tak hollywoodský herec označen za rasistu. „Jako když si někdo bude třeba na internetu listovat z čistého zájmu chemika stránkami, kde se popisuje výroba nějaké výbušniny, a bude ihned označen za teroristu. Nebo bude někdo studovat chemické složení nějakých návykových látek a bude ihned označen za narkomana. To je všechno z jedné díže velmi nebezpečného obviňování lidí z činů, které nevykonali, na které možná ani nepomysleli, nebo pomysleli velmi krátce a v nějakém extrémním vypětí. Zdá se to jako banální záležitost, nakonec co nám záleží na nějakém americkém či irském herci. Ale položme vedle toho další zprávu z těchto dnů, jak firma Gucci musela stáhnout jeden typ svetru z trhu, protože se někomu zdálo, že je rasistický. Černý vlněný svetr s rolákem měl v oblasti úst červeně orámovaný otvor a pro někoho šlo o analogii útoku na občany tmavé pleti,“ vysvětluje mediální odborník.

Politická korektnost říznutá novomarxistickou snahou vnucovat dobro

Připadá mu to srovnatelné s tím, jakým způsobem se dnes zachází s režisérem filmu Bohemian Rhapsody Bryanem Singerem. „Byl obviněn z toho, že údajně – nikdo to nedoložil, nikdo to neprokázal, proto je to údajně, neprokázaně – znásilnil nebo obtěžoval nějaké mladé chlapce, protože je bisexuál. A kvůli tomu byl perzekvován. Nejprve ho vyhnali z homosexuálního festivalu GLAAD, potom ho dokonce vyřadili z cen BAFTA, což jsou britské obdoby filmových Oscarů. A všechno se to staví jenom na tom, že byl z něčeho obviněn nějakým MeToo příznivcem nebo někým takovým, ale nic se mu neprokázalo. Je to velmi nebezpečné, protože dnes si kdokoli cokoli o vás vymyslí, někde to řekne, a už v tu chvíli jste povinen dokazovat svoji nevinu. Je na vás přenesena důkazní povinnost a zároveň jste zatížen presumpcí viny. Jste vinen, dokud neprokážete, že jste nevinen,“ žasne Petr Žantovský nad světem naruby.

Kroutí hlavou nad tím, že i když k ní nikdy nedošlo, byl i tak hollywoodský herec označen za rasistu. „Jako když si někdo bude třeba na internetu listovat z čistého zájmu chemika stránkami, kde se popisuje výroba nějaké výbušniny, a bude ihned označen za teroristu. Nebo bude někdo studovat chemické složení nějakých návykových látek a bude ihned označen za narkomana. To je všechno z jedné díže velmi nebezpečného obviňování lidí z činů, které nevykonali, na které možná ani nepomysleli, nebo pomysleli velmi krátce a v nějakém extrémním vypětí. Zdá se to jako banální záležitost, nakonec co nám záleží na nějakém americkém či irském herci. Ale položme vedle toho další zprávu z těchto dnů, jak firma Gucci musela stáhnout jeden typ svetru z trhu, protože se někomu zdálo, že je rasistický. Černý vlněný svetr s rolákem měl v oblasti úst červeně orámovaný otvor a pro někoho šlo o analogii útoku na občany tmavé pleti,“ vysvětluje mediální odborník.

Vnímá to jako krok úplně mimo jakýkoli demokratický systém a obraz dnešního světa, postmoderního a v podstatě totalitárního uvažování. „To je rámované na jedné straně politickou korektností zahnanou do extremismu, a na druhé straně tou novomarxistickou snahou každému vládnout a vnucovat své dobro. Strašně se toho bojím, protože to je na každém kroku a je to nejvýraznější rys dnešní euroatlantické nebo eurounijní společnosti. A je to velmi zlé. Nevím, jestli se tomu dá nějak zabránit, protože je to úplně nepřirozené a zcela proti logice věcí, nicméně je to tady. Jsem rád, že aspoň v článku pana Paličky na Info.cz se to pojmenovává absolutně přesnými a korektně pravdivými slovy. Ono mezi korektností a politickou korektností je asi takový rozdíl jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Pan Palička je v textu opravdu korektní, nikoli politicky korektní,“ ujišťuje mediální analytik.

Předseda Rady České televize rozdává Bakalovy ceny, a nikomu to nevadí

Na závěr si nechal glosu k udílení Ceny Ferdinanda Peroutky, jejímiž laureáty se stali Jaroslav Kmenta z časopisu Reportér a Ondřej Kundra z týdeníku Respekt. „Tahle cena se uděluje už hromadu let a zajímavý je seznam, jací lidé ji udělují a jací lidé ji průběžně dostávají. Třeba pan Šídlo, který je dnes členem Společnosti Ferdinanda Peroutky, tedy tím, kdo uděluje, byl v roce 2006 laureátem této ceny. Pan Bednář, což je velmi zvláštní, je členem téhle Společnosti Ferdinanda Peroutky a zároveň je redaktorem Českého rozhlasu a také předsedou Rady České televize. Tak nevím, jestli by se z pozice veřejnoprávního funkcionáře měl podílet na takové podivuhodné aktivitě. Ostatně stejně jako Jiří Kánský, ředitel regionální stanice Českého rozhlasu Pardubice. Ale těch lidí je tam více,“ konstatuje Petr Žantovský.

V čele Společnosti Ferdinanda Peroutky stojí Martin Groman, který do předloňska šéfoval Českému rozhlasu Dvojka. „Nu a pak je tam samozřejmě paní Kaslová a podobné postavy. Jsou tam i lidé ne-novinářští, kteří nemají s novinami nic společného, jako senátor a prezidentský kandidát Pavel Fischer nebo také Petr Pithart. Jak tihle lidé mohou rozhodovat o kvalitě české novinařiny a českých novinářů, to je opravdu podivuhodné. Když se podíváme na laureáty z posledních let, tak jen tak namátkou: rok 2004 – Tomáš Němeček z Respektu pana Bakaly, 2005 – Adam Černý z Hospodářských novin pana Bakaly, 2006 – Jindřich Šídlo, v té době byl v Hospodářských novinách pana Bakaly, 2008 – Erik Tabery z Respektu pana Bakaly, 2009 – Jan Macháček, v té době z Respektu pana Bakaly, 2011 – Jaroslav Spurný z Respektu pana Bakaly,“ vyjmenovává mediální odborník oceněné ovečky z Bakalovy stáje.

Mezi laureáty se nedostanou novináři, kteří si udrželi zdravý rozum

Pokračuje rokem 2012, kdy byl dekorován Petr Fischer, nedávno propuštěný ředitel ČRo Vltava, v té době ovšem pracoval v Hospodářských novinách Zdeňka Bakaly. „Můžu pokračovat: rok 2013 – Jiří Peňás, v té době byl v Respektu pana Bakaly, 2014 – Martin Veselovský, pracuje v DVTV pana Bakaly, 2016 – Petr Honzejk pracuje v Hospodářských novinách pana Bakaly. Nu a nyní Ondřej Kundra z Respektu pana Bakaly. Myslím, že je docela zjevné, kam směřuji tímhle výčtem. Když vidíme Cenu Ferdinanda Peroutky, tak bychom si měli uvědomit, že to jsou ceny pro jednu skupinu českého novinářství. Pak je tady ještě mnoho dalších novinářů nejenom alternativních webových médií, ale třeba i takových, které jsem jmenoval v souvislosti s Info.cz nebo i s Reflexem, které tu občas glosujeme. To jsou novináři, kteří si ještě udrželi zdravý rozum a nepropadli totálně propagandistice jako ti jmenovaní laureáti Peroutkovy ceny,“ míní Petr Žantovský.

Jako zajímavé vidí to, že nás neustále ti laureáti, ale i Společnost Peroutky poučuje o tom, jak jsme vlastně zkažená společnost. „Zaznělo to i v těch pochvalných projevech ke Kmentovi a ke Kundrovi, že se tihle novináři věnují divným věcem v české společnosti a že to jsou stateční odhalovači a bojovníci za tu pravdu a lásku. Nejen proto je dobré pokusit se zjistit, kdo to všechno celé platí. Když se podíváte na zdroje informací, tak se dočtete, že Společnost Ferdinanda Peroutky je v tuto chvíli komplet placená Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky, který řídí pan Šlerka. Na stránkách tohoto nadačního fondu zjistíte, že ročně rozděluje několik milionů korun, většinou tedy mezi spřátelené novináře a média, jako jsou Reportér, Fórum24, Neovlivní a podobně. To je jejich právo. Když se tam však snažíte dočíst, odkud se ty peníze berou, tak se to nedočtete,“ podivuje se mediální analytik.

Nemusí jít o úplně nejčistší zřídlo novinářské nezávislosti a čistoty

Ve zveřejněných výročních zprávách se nelze dopátrat zdrojů financí, a že těch financí není zrovna málo. „Jsou to hromady peněz. Vykazují, že mají jednoho zaměstnance, to je zřejmě ten Šlerka, a vzhledem k uváděnému objemu mzdových prostředků má plat zhruba čtyřicet tisíc měsíčně. Ale to není podstatné. Podstatné je, že tam tečou skrze ten fond statisíce korun a my nevíme, odkud jsou, ani nemáme, jak si to zjistit. Tak jestliže nás tedy někdo neustále poučuje o té transparentnosti, o poctivosti a o tom odhalování nepravostí, tak by měl zatraceně dobře dbát na to, aby byl sám transparentní a aby sám sděloval, odkud ty peníze má. Protože pak se můžeme domnívat, že je může mít ze zdrojů, které nejsou úplně nejčistším zřídlem novinářské nezávislosti a čistoty. A to minimálně v mých očích tuhle cenu poněkud znehodnocuje,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Psali jsme:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Predseda-Rady-Ceske-televize-rozdava-ceny-Bakalovym-novinarum-Petr-Zantovsky-se-pokousel-zjistit-kdo-to-vsechno-plati-a-zjistil-jeste-desivejsi-veci-569849

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Silvinka Pink

Silvinka Pink

10.02.2019 00:14

Opravdu smutné čtení


 
SMĚJÍCÍ SE BESTIE 2

SMĚJÍCÍ SE BESTIE 2

09.02.2019 23:17

Podobně to funguje i v kulturní sféře.


 
Petr Majevský

Petr Majevský

09.02.2019 20:44

Co je zač onen spolek ,tedy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,víme všichni.To pan Žantovský nepřinesl nic nového.Najít řešení nelze,neboť k tomu není politická podpora.Parlamentní partaje si tam nasadí vlastní lidi a potom se o nic nezajímají.Už se parlament rozhodl ohledně dvou posledních výročních zpráv ČT?Také chybí politická snaha o vyřešení situace.Proto se nepohneme z místa a můžeme jen psát na netu.A to je všechno.Při volbách tam stejně voliči hodí lístek partaji,která pro nic neudělá a jede se dál.


 
Před nedávnem řekla bývalá wimbledonská šampiónka Martina Navrátilová, tenistka českého původu, směrem k transgender sportovkyním: „Je to šílenství a je to podvádění”. S penisem nelze s ženami soutěžit, dodala...

Před nedávnem řekla bývalá wimbledonská šampiónka Martina Navrátilová, tenistka českého původu, směrem k transgender sportovkyním: „Je to šílenství a je to podvádění”. S penisem nelze s ženami soutěžit, dodala...

Už loni v prosinci bývalá světová tenisová jednička Martina Navrátilová na svém Twitteru kritizovala účast transgender žen na ženských turnajích. „Nemůžete jen sama sebe prohlásit za ženu a najednou soutěžit proti ženám. Musí existovat nějaké standardy, a to, že má někdo penis, ale soutěží se ženami, do nich rozhodně nezapadá,” napsala tenistka na sociální síti.

Prošli od Buzuluku doslova peklem; nálety nepřátelských letadel, explozemi bomb, dělostřeleckou palbou, mrazy i blátem zákopů; Ludvík Svoboda, Alexander Ber či Heliodor Píka, jež spolu vytvořili 1. Československý. armádní sbor v SSSR

Prošli od Buzuluku doslova peklem; nálety nepřátelských letadel, explozemi bomb, dělostřeleckou palbou, mrazy i blátem zákopů; Ludvík Svoboda, Alexander Beer či Heliodor Píka, jež spolu vytvořili 1. Československý. armádní sbor v SSSR

Bude to deset let od chvile, kdy se 24. února 2009 uskutečnil v Domě knihy Kanzelsberger v Praze na Můstku křest knihy „Deník z doby válečné“ Ludvíka Svobody. Rukopis k vydání připravila jeho dcera Zoe Klusáková-Svobodová. Jde o první úplné vydání válečných zápisků významného československého důstojníka z období červen 1939 až leden 1943.

Poslední domácí zprávy