• Pátek, 13. prosinec 2019
  • Svátek má Rukojmí Lucie

Pavel Skramlík: O jednom novinářském selhání
Počet návštěv: 448

Pavel Skramlík: O jednom novinářském selhání

-  Rukojmí.cz - Článek od - Rukojmí.cz -

Hušák ruinoval Sazku i svým platem 5,6 milionu měsíčně, a já jsem byl srab. Proč? Vysvětlím.

Před lety jsem měl v redakci malér právě kvůli Aleši Hušákovi, tehdejšímu generálnímu řediteli loterijní společnosti Sazka (jeho úřadování skončilo v roce 2011 bankrotem firmy a já si na ten malér vzpomněl).  

V roce 1997 jsem málem skončil na dlažbě: 

dostal jsem se k dokumentům, dokazujícím, že je Sazka v dluzích, ožebračuje český sport, ale přitom si žije nad poměry.

Já se o tom rozhodl psát, a kdyby se tím někdo v té době vážně zabýval, Sazka by bankrotem docela jistě neskončila.  

Jenže já si nechal „zavřít hubu“!

O co šlo?

Vypracoval jsem tehdy zprávu s konkrétními čísly o tom, jak ze Sazky klesají příjmy ČSTV a jeho svazů, přičemž management Sazky pobírá  statisícové, až milionové odměny (stejně tak, jako její představenstvo), výjezdní zasedání se konají v mexickém Acapulku nebo v Jižní Africe, všichni jezdí novými volvy a podobně.  

Po této úvodní informaci jsem měl připravena ještě dvě pokračování.  

Hušáka tento článek rozlítil natolik, že zavolal šéfredaktorovi a druhý den v 10 hodin jsem stál v pozoru před šéfredaktorovou kanceláří s tím, že „si o tom ve třech promluvíme“. K tomu ale nedošlo.  

Po deseti minutách čekání vyšel z místnosti nějaký „Hušákův člověk“, podal mi ruku, a pravil:

"Už je to vyřízené, pan šéfredaktor Vám všechno řekne."

Vstoupil jsem do kanceláře a celé jednání proběhlo během chvilky.  

"Podívej se," pravil šéf, "Sazka nám navýšila roční objem inzerce z 12 na 18 milionů, takže si ta svá pokračování strč do prdele, jinak máš hodinového padáka.  Nějaké námitky?!"

Byl jsem jako opařený.  

Pracoval jsem v tehdy největším a nejčtenějším deníku v zemi, a měl svou prominentní pozici investigativního sporťáka.  

Přinášel jsem zajímavé kauzy, přispíval ke zvyšování nákladu a užíval si tu prestiž. Je samozřejmé, že jsem o tuto pozici nechtěl přijít.  

Dnes se omlouvám celému českému sportu za svou zbabělost:  

měl jsem se vzepřít a nechat se vyhodit, protože tehdy by mne vzali v každé jiné redakci (zvláště s mými kontakty a materiály, které jsem měl v rukávě - a nejen o Sazce).  

Jenomže v ten den jsem si uvědomil jinou věc: 

že ani v demokracii hlavou zeď neprorazím!  

Do roku 1989 to chodilo tak, že šéfredaktoři všech důležitých médií se každé úterý dostavili na tiskový odbor ÚV KSČ a dostali instrukce, co se „může a nemůže“.  

Diktát strany byl zavazující a jeho plnění bezvýhradné.

Po roce 1990 se to změnilo: 

diktát strany nahradil diktát inzerce, a výsledek je do jisté míry stejný.  

Kdo zadává a platí inzerci, ten si může do značné míry diktovat, co a o čem se bude v novinách psát.  

Rozdíl je jen v tom, že je tu víc stran a víc firem spojených s těmito partajemi.  

K tomu existují specializované reklamní agentury, které „perou“ přes inzerci peníze pro politické partaje.  

Tyto agentury inzerci platí a tím pádem si také diktují.  

Z toho všeho vychází, že i dnešní svoboda médií je iluzorní, protože  každé médium má někoho, kdo mu diktuje.

Nehodlám moralizovat na téma Aleše Hušáka.  

Byl šikovný a dělal jen to, co mu akcionáři dovolili. 

A ti dovolili mu hodně, protože jim za všechno dobře zaplatil.  

Na valné hromadě ČSTV v Nymburce jsem se dověděl, že Sazka se od roku 1997 nikdy nedostala z řetězce dluhů a nakonec jí zlomila vaz polyfunkční megalomanská aréna ve Vysočanech, jejíž výstavbu Sazka financovala.  

Neměla na to, ale pokračovala v tom.  

Tuto halu si přál stát a realizací pověřil tehdejšího náměstka ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Ladislava Malého jako vládního zmocněnce, a tehdejšího šéfa hokejového svazu Karla Guta.  

Stát se zachoval jako naivní debil a nechal je konat tak, jak konali.  

Existují např. i doklady o tom, jak se likvidovala výběrová řízení (kdyby nechali halu postavit prvnímu vítězi výběrového řízení - americké firmě Stadivarios, která postavila polovinu hal pro NHL a NBA a zajistila jejich rentabilitu - tak by dnes bylo všechno v klidu!), protože ti, co je vyhrávali, nechtěli nic "pustit.

Do vězení se dostávají lidé za pár krádeží nad 5000 korun, ale ti, co inkasují úplatky v řádech desítek milionů, dostávají státní vyznamenání, vstupují do síní slávy a jsou celebritami, ti jsou bezúhonní!

Halu tedy nakonec financovala Sazka (i když na to neměla). 

První rozpočet v roce 2001 činil 2,75 miliardy korun, v roce 2004 už to bylo 8,5 mld. Kč, a výsledně souhrnné náklady překročily hranici 9 mld.  

Od samého počátku bylo zcela jasné, že náklady na výstavbu haly jsou  nevratné, ale Aleš Hušák se choval jako grand!  

Po dostavbě haly v roce 2004 rozdal managementu a představenstvu zhruba miliardu korun na platech a odměnách (šlo celkem o 15 lidí z managementu firmy, 10 lidí z představenstva a 11 lidí z dozorčí rady), a ti všichni si začali žít jako lordi.  

A utrácelo se dál:

v letech 2006 až 2010 bylo utraceno přes 41 milionů za pronájem soukromých letadel, za výlety na olympiády se v letech 2004 - 2010 utratilo asi 70 milionů, na firemní ošacení padlo v letech 2008 - 2010 přes 10 milionů.  

Do budovy Sazky na Žižkově, zejména do prostor užívaných Alešem Hušákem, byla pořízena umělecká díla v hodnotě téměř 33 milionů.

Aleš Hušák měl v letech 2007 až 2010 průměrný měsíční příjem 5 638 635 Kč, přičemž součet jeho čisté roční mzdy s odměnami v letech 2007 až 2011 činil 274 787 259 Kč.  

Měl zajímavé osobní benefity, např. osobního kuchaře, bezlimitní částky na pohoštění, pohonné hmoty, a další požitky pro členy své rodiny.

Přitom malé sportovní svazy, jejichž roční rozpočet by spasily dva až tři miliony, dostávaly částky v řádech statisíců, případně vůbec nic.  

Ředitel Hušák jezdil v Bentley za šest milionů, elita Sazky v Audi A8 4.2 (6 aut) za téměř 13 milionů, k dispozici byl i Hummer za 1,5 milionu,  členům představenstva sloužilo 15 aut Volvo, model XC 90.

Mnoho špičkových sportovců se nedočkalo příspěvků na svou činnost, přestože právě k tomu účelu byla Sazka ze zákona zřízena.  

Tito sportovci si hradili účast na závodech na úrovni mistrovství světa, Evropy či Světového poháru ze svého anebo z prostředků svých osobních sponzorů. 

Sport finančně skomíral, ale v Sazce to jen fičelo a Aleš Hušák seděl za stolem z palisandru (z Číny) za 1,5 milionu.  

Sazka si koupila zámek s klášterem a pozemky v Rabštejně nad Střelou za 63 145 481 Kč, vilu s pozemkem v Nouzově za 13 365 935 Kč, moravské vinařství Kolby za 44 794 163 Kč.  

Sazka, jako firma, už byla na odpis, ale nakoupila u Trutnova pozemky za 383 613 330 Kč pro projekt Arkadia (což mělo být gigantické casino a centrum hazardních her, něco jako evropské Las Vegas).  

Další centrum hazardu mělo vzniknout v blízkosti Rudné u Prahy.  

Sazka nakonec skončila v roce 2011 v bankrotu s pohledávkami, které desetinásobně přesáhly její základní jmění.

K tomu všemu došlo především v důsledku toho, že si Aleš Hušák dokázal zařídit naprostou volnost pro své rozhodování prostřednictvím zkorumpovaných „statutárů“, a byl přímo zamilován do svých nikým neomezovaných rozhodnutí.  

Důsledek?

Všichni ti, co chodili sázet Sportku, se těšili na výhru a současně byli přesvědčeni, že podporují český sport. 

Ve skutečnosti však podporovali Aleše Hušáka, jeho zkorumpovaný management, představenstvo, a dozorčí orgány.  

Byl to jeden z velkých podvodů a já se stydím se za to, že jsem v samém jeho počátku, v roce 1997, byl zbabělcem.  

Doplním svá fakta a v příštím roce už nebudu ………….

Pavel Skramlík

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

03.12.2019 20:23

Však to dnes není jiné.Jediný rozdíl je v tom,že je Sazka soukromý podnik a kromě jeho majitele se z něho nedostane nikam ani koruna.To není odsuzování majitele,protože ten má právo si dělat se svým majetkem cokoliv.Jen tam nesmí prát peníze!


 
Vzpomínka: Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny vzkaz od Tomáše Etzlera: „Tem patetickym cechackym utokum na moji osobu se smeji. Utocit na meho 30 let zesnuleho otce je jina vec. jste dobytek. Prekrocil jste hranici Olsere. Snad Vas potkam…“

Vzpomínka: Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny vzkaz od Tomáše Etzlera: „Tem patetickym cechackym utokum na moji osobu se smeji. Utocit na meho 30 let zesnuleho otce je jina vec. jste dobytek. Prekrocil jste hranici Olsere. Snad Vas potkam…“

Jak baron Prášil, pardon, ne šlechtic, nýbrž právě ten potulný žvanil Tomáš Etzler poskytl nedávno dlouhatánský rozhovor pro SeznamZprávy mimo jiné odpovídal na otázky. Čína, kam se podíváš. Česko už několik týdnů řeší spory s touto komunistickou zemí.

Blíží se Vánoce, ty nejkrásnější svátky v křesťanském světě; Američané se rovněž ve svém farizejském pokrytectví skrývají za Boží lásku, přičemž už přes 200 let přinášejí

Blíží se Vánoce, ty nejkrásnější svátky v křesťanském světě; Američané se rovněž ve svém farizejském pokrytectví skrývají za Boží lásku, přičemž už přes 200 let přinášejí "demokracii" a vraždí po celé planetě.

Jednou z ukázek USA, země neomezených možností a splněných přání, bylo během desetileté americko-vietnamské války se třemi miliony zavražděných Vietnamců a Laosanů, též vánoční bombardování Hanoje koncem šedesátých let, kdy nechal pouze prezident Richard Nixon shodit větší množství bomb, než kolik bylo svrženo na Drážďany během druhé světové války. Šlo bezpochyby o nejbrutálnější nálet v historii. 

Napřed o rabování Poláků na hrobech Židů vyšly knihy Jana Tomasze Gross - Zlatokopové a Sousedi, dnes zase jen opakování těchto zvěrstev od autora Piotra Reszka: Hledači židovského zlata

Napřed o rabování Poláků na hrobech Židů vyšly knihy Jana Tomasze Gross - Zlatokopové a Sousedi, dnes zase jen opakování těchto zvěrstev od autora Piotra Reszka: Hledači židovského zlata

Opět je v Polsku v prosinci 2019 další pozdvižení; přinesla ho kniha s názvem "Hledači židovského zlata", obraz svědectví o tom, jak lidé z obcí sousedících s vyhlazovacími tábory Belzec a Sobibor v Lublinském vojvodství na jihovýchodě Polska ještě i několik desetiletí po konci druhé světové války vykrádali masové hroby židovských obětí nacismu.

Poslední domácí zprávy