• Středa, 17. říjen 2018
  • Svátek má Rukojmí Hedvika

V Litvě začal proces se sovětskými vojáky, schází hlavní viník; perestrojkový Gorbačov
Počet návštěv: 3655

V Litvě začal proces se sovětskými vojáky, schází hlavní viník; perestrojkový Gorbačov

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

V litevském hlavním městě Vilniusu dnes začal soudní proces s několika desítkami bývalých sovětských vojáků a důstojníků, kteří se účastnili v roce 1991 útoku na vilniuské televizní centrum. Přítomni jsou jen dva sovětští vojáci.

Tragický incident, při němž zahynulo 14 lidí a 700 dalších bylo zraněno, vyvolal vlnu nevole v celém světě a urychlil proces rozpadu SSSR. Většina obviněných je ale souzena v nepřítomnosti. Obžaloba shromáždila 13 svazků důkazů. Z údajných 65 viníků stanuli dnes na lavici obžalovaných jen dva: bývalý důstojník Gennadij Ivanov, který žije v Litvě a se soudem spolupracuje, a Jurij Mel, velitel tanku, který byl zadržen v roce 2014 při návštěvě Litvy.

Oba popírají jakoukoli vinu. Chybí však ten hlavní viník, jímž je Michail Gorbačov, který vojáky do Litva poslal a způsobil tak definitivní rozpad SSSR. Litva si 11. března 2016 připomene 15. výročí vyhlášení nezávislosti země a přejmenování Litevské SSR na Litevskou republiku. Tímto dnem také začal rozpad Sovětského svazu. Akce Gorbačova Vilnius kopírovala invazi na Grenadu jeho ho idolu Reagana...

Zahájení soudu... Autor: Vavrušák Jan DOP

Gorby se asi pořádně zalekl; hrozbu soudem totiž loni zaznamenal též od poslanců Stání dumy; její různé frakce nedávno připravili generálnímu prokurátorovi RF Juriji Čajkovi požadavek provést prověrku událostí v době rozpadu SSSR a zahájit trestní stíhání, mj. vůči Michailu Gorbačovovi. Žádost uvádí, že přes 76 procent sovětských voličů se v referendu vyslovilo pro zachování SSSR, ale představitelé i tak provedli řadu nelegálních kroků, jež vedly k rozpadu země. Sovětská prokuratura chtěla koncem roku 1991 Gorbačova stíhat, ale pod nátlakem Kremlu od tohoto záměru ustoupila. Následující řádky budou jenesejí z tragických příběhů Michaila Gorbačova…

Ješita, co byl šťastný, že ho proslavily „glasnost a perestrojka“. Tvářil se veledůležitě, jak bedna kytu a sdělil národu, že mu zachránil mír, když 8. prosince 1987 podepsal ve Washingtonu Smlouvu o úplné likvidaci raket středního doletu (500-5000 kilometrů). Zahrnovala zničení především sovětských SS-20, amerických Pershing 2, a řízených střel s plochou dráhou letu (Cruise Missile). Tím se začaly odpočítávat Gorbyho politické dny; na havárii AE Černobyl Moskva zareagovala až za tři týdny. Tovaryšť Michail Gorbačov v rámci “glasnosti” mlčel jako hrob. Po třech týdnech pronesl 14. května 1986 srdceryvný proslov: “Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí…”

Foto: Reuters...

Asi se mu dnes stýská po jeho „vynálezu“ glasnosti a perestrojky; jejich zásluhou se z obyčejného sovětského politika stala světová hvězda. Ovšem ne pro své schopnosti, ale pro svoji submisivitu, s níž podlézal Reaganovi a Thatcherové. Bylo to k něčemu? V těchto dnech se krvavě válčí ve více zemích světa, než během 2. světové války před 75 lety. Kdo za to může? Možná i perestrojka a glasnost, ne nadarmo podala ruská Duma již zmíněný návrh. Gorbačovův populismus šel na ruku militantovi číslo jedna Reaganovi; zaslouží si trest za vlastizradu.

V červenci 1986 zaslal Reagan Gorbačovovi svůj plán týkající se jaderného zbrojení. Ne odzbrojení. V pořadí druhé setkání Reagana s Gorbačovem se uskutečnilo 11. – 12. 10. 1986 v Reykjavíku. A pak dostaly události prudký spád; 12. června 1991 byl Boris Jelcin zvolen v přímých prezidentských volbách prezidentem a hlavou výkonné moci Ruské federace. A přišel převrat, zda to byla jen hra, nebo skutečnost, to se už dnes nikdo nedozví, ty můj kvítku medový, každopádně Jelcin převzal velení nad armádou na území Ruska; na mimořádném zasedání se sešel ruský parlament, kterému Jelcin oznámil, že převrat byl neúspěšný a 22. srpna v noci se Gorbačov vrátil do Moskvy, aby se zřekl postu generálního tajemníka KSSS, ale zůstal prezidentem SSSR; pak přišel “dočasný” Jelcinův zákaz činnosti KSSS.

Poté 8. prosince 1991 podepsali prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska v Brestu dokument o ukončení existence SSSR a Gorbačov odstoupil z funkce sovětského prezidenta. Nad Kremlem zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR. Důsledky se projevují dodnes, viz. návrat neonacismu na Ukrajinu v těchto dnech, občanská válka v zemi, kde též během Velké vlastenecké války padlo 27 milionů Rusů. Gorbačovova ješitnost a sebestřednost vedly k současné globální katastrofě. Nepochopil, že ho měl Reagan na drátku jako poslušnou loutku. Zatímco Gorbačov se chtěl svému velkému vzoru podlézat svojí glasností a pererstrojkou, Reagan bez skrupulí naopak pokračoval v upevňování síly Spojených států.

Američané, co byli hladoví po dalších územích, doma už zlikvidovali původní indiánské obyvatele, zásluhou anexí a státních převratů si svůj stát rozšířili; šlo mj. o ozbrojený konflikt mezi Spojenými státy a Mexikem vyvolaný americkou anexí Texaské republiky. Mexiko přišlo o více než polovinu svého území, na němž vznikly postupně i bez referenda americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. A co třeba Latinská Amerika, co je odedávna  “zadní dvorek“ Spojených států, především pak Guatemala a Salvador. USA odstartovaly předlouhou šňůru násilných převratů „úspěšnou premiérou“ právě v Guatemale v roce 1954 svržením legitimně zvolené vlády. 200 let terorismu USA

Následovaly puče v latinskoamerickém regionu za podpory a často přímé účasti regionálního Kmotra – USA: Brazílie 1964, Dominikánská republika 1965, Bolívie 1971, Uruguay 1973, Chile 1973, Peru 1975, Argentina 1975, Nikaragua (osmdesátá léta), Salvador (1980 až 1992), Grenada 1983, Panama 1989. Většinou nešlo o čajové dýchánky, ale o opravdové katastrofy, kdy v některých případech prakticky lehla popelem… Dnes se Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády včetně přidružených států s vnitřní samosprávou Portoriko, Severní Mariany a samosprávných území Spojených států Guam, Panenské ostrov a Americká Samoa, kde je i vojenská základna USA. Kam se hrabe Rusko na svého soupeře se svojí tisíciletou neměnnou velkou Rusí…?

Dnes začal po 25 letech Ve Vilniusu soud s těmi, kdož měli na svědomí tragédii, když 13. ledna 1991 ruské tanky komanda Alfa vjely do demonstrujících Litevců před vilniuskou televizní věží, okupovanou sovětskými vojáky, a třináct Litevců zahynulo. Na místním lesním hřbitově jsme v pietě postáli u ještě čerstvých hrobů .Sedl jsem tenkrát s kamarádem do expresní rychlíku směr Vilnius a po dvou dnech, plní dojmů i ruského čaje od chodbové děžurné, jsme dorazili na místo. Bylo to měsíc poté, kdy 13. ledna 1991 ruské tanky komanda Alfa vjely do demonstrujících Litevců před vilniuskou televizní věží, okupovanou sovětskými vojáky, a třináct Litevců zahynulo. Na místním lesním hřbitově jsme v pietě postáli u ještě čerstvých hrobů.

Litevská žena pod pásem tanku, který ji připravil o obě nohy, přesto svolila, abychom ji navštívili ve vilniuské nemocnici…

Pár týdnů mého litevského pobytu stačily na to, abych si tuto pobaltskou republiku projel z Vilniusu až po města Kaunas a Šiauliai u Hory křížů, plážovou Palangu i přístav Klajpedu... Hlavním cílem mé cesty bylo interview s prezidentem Litvy. Vytautas Landsbergis se narodil 18. října 1932 v Kaunasu; jeho otec byl architekt, matka oční lékařka. Absolvoval Státní konzervatoř, jeho žena je pianistkou, profesorkou na Litevské Hudební Akademii. V březnu 1990 byl zvolen komunistickým předsedou Nejvyššího Sovětu Litevské SSR, předsedal i parlamentní schůzi, na které byl vyhlášen Zákon o obnovení nezávislosti Litvy. Podle Prozatímní Ústavy se stal nejvyšším činitelem Litvy, prezidentem právě vzniklého státu.

Landsbergis přebírá v Parlamentu Litvy norskou Národní cenu Za mír
Ceremoniál skládání slibu věrnosti litevské domobrany byl jeden z cílů mé návštěvy Litvy. Jejich nepřítelem byly speciální jednotky sovětského Omonu, proti nimž postavili kolem Parlamentu ve Vilniusu mohutné barikády z mnohatunových betonových bloků. Paradoxy; na území Vilniusu je 56 kostelů. Nejstarším je barokním kostel sv. Kazimíra, klenotem litevské gotické architektury je červený cihlový kostel sv. Anny. A najednou pro samé tanky a barikády bylo po půvabech…
Vilnius se podobal městu v obležení. Na ulicích pusto, jen občas někde parkoval ruský tank, mosty byly zabarikádovány náklaďáky s účelově prořezanými pneumatikami a Parlament měl kolem sebe pětimetrové zábrany z betonových kvádrů, speciálně vytvořených pro tento symbol vzdoru. Vydali jsme se do nemocnice navštívit jednu z obětí, které pásy tanku přejely obě nohy. A pak přišel rozhovor s prezidentem Vytautasem Landsbergisem, profesorem hudby, jehož žena byla skvělou klavíristkou.
U prezidenta Vytautase Landsbergise…

Byl to příjemný šok, když nás Vytautas Landsbergis přijal hned druhý den. Chvíli jsme čekali v předsálí jeho kanceláře. “Počkejte, prosím, malou chvíli. Pan prezident má nečekanou návštěvu…” Zdvořilostní fráze. Za pár minut se ale otevřely dveře a z nich vyšla šedovlasá žena středního věku – Jelena Bonnerová, manželka sovětského disidenta akademika Sacharova a mírová aktivistka, která rovněž podepsala protestní dopis proti pronásledování na Kubě. Nyní některé z otázek mého rozhovoru...

Litevská Hora křížů u Šiauliai...

Máte v celé kanceláři jedinou fotografii a jde o prezidenta Václava Havla. Máte k tomu nějaký důvod?

“Je to můj velký vzor. Byl jsem během vaší sametové revoluce v Praze. Moc věřím a doufám, že vaše republika jako první země uzná samostatnou Litvu…”

Trochu mě zamrazilo, že se na dálku budu stydět, když se tak nestane. Měl jsem pravdu. Neuznala. Bylo nutné posečkat, co na samostatnost Litvy řeknou USA po konzultaci se SSSR; 11. února 1991 Island jako první uznal nezávislost Litvy. V únoru téhož roku jako první navázal diplomatické styky s Litvou. Československá vláda uznala nezávislost Litvy a druhých pobaltských republik 29. srpna 1991. Diplomatické styky byly obnoveny 9. září 1991, byli jsme až jako dvacátá země.

Znáte se s Jelenou Bonnerovou už dlouho?

„Byla tvrdou kritičkou režimu od konce 60. let, kdy jsme se poznali; odmítla totiž mimo jiné podpořit sovětskou invazi do Československa v roce 1968. Po sedmiletém členství vystoupila z KSSS. Pak se vdala za akademika Sacharova, byl jejím druhým manželem, „otcem“ sovětské vodíkové bomby; když před několika lety zemřel, Bonnerová začala aktivně vystupovat na obranu lidských práv…“ (Taťjána Jankelevičová, její dcera z prvního manželství, nedávno oznámila, že Jelena Bonnerová zemřela ve věku 88 let v americkém Bostonu.)

Nejtragičtější předehra začala již 8. ledna 1991, kdy se ve Vilniusu pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády objevily sovětské zvláštní jednotky. Napřed Michail Gorbačov požadoval obnovení účinnosti sovětské ústavy. Podpořila ho demonstrace rusky hovořících obyvatel u budovy parlamentu. Oznámil jste, že iniciátorem demonstrace bylo promoskevské hnutí Jednota a vyzval všechny vlastence, aby přišli hájit budovu parlamentu; co se všechno stalo?

“Napřed rádio Sovětská Litva vysílala opakovaně provolání Výboru národní spásy o vyhlášení výjimečného stavu a zákazu nočního vycházení v celé Litvě. Občané neměli opouštět bydliště, pořádat mítinky, demonstrace, shromáždění a stávky, používat zbraně stejně jako filmové a záznamové techniky. Byla taktéž zakázána činnost ozbrojených a polovojenských seskupení, jejichž existenci neschválilo sovětské zákonodárství…”

Byli jsme se poklonit mrtvým na hřbitově…

“Gorbačov se projevil v tom nejhorším světle; poslal na nás komando, které právě řádí ve Vilniusu. Oddíl Alfa 13. ledna 1991 obsadili televizní věž, zabili třináct Litevců a sedm set jich zranili, některé přejely tanky. Viděli jste, že celé sídlo je obehnáno barikádami. Naši lidé jsou ale stateční. Gorbačov je populista s perestrojkou a glasností. Viděli jste tanky v ulicích, to je ta jeho glasnost. Faktem je, že jsou hodně slyšet…” řekl a tiše se zasmál, stejně jako jeho hlas zněl tichounce, tak i smích měl jen chichotavý zvuk, vsadil bych se, že si dal na jeho pošetilosti a sarkasmu dost záležet.

Nezávislost; jakou o ní máte představu? (Založení Iniciativní skupiny Sąjudisu 3. června 1988 tvořilo 35 významných osobností litevské vědy a umění, z nich 17 členů komunistické strany. Právě hlasy poslanců a Landsbergise ze Sąjudisu rozhodli o přijetí Zákona o obnovení nezávislosti Litvy dne 11. března 1990…)

„Litevský boj proti Sovětskému svazu má svoji statečnou tradici; ozbrojený odpor vůči SSSR vedli litevští partyzáni, přezdívaní “Litevští bratři”. Dokázali jsme to tenkrát, dokážeme to i dnes…“ Pobaltské země

Co by si zasloužil Gorbačov za své agresivní chování?

Jednou se to stane, měl by před soud…“

Máte ještě čas si někdy zahrát na klavír?

„Máme tady v Parlamentu v přízemí klavír, je chráněný pytli s pískem. Někdy jen tak pohladím jeho klávesy, raději si poslechnu svoji ženu, třeba budu zase chodit na její koncerty…“

Když jsem si byl omrknout pupek světa – sál Rady bezpečnosti OSN v New Yorku, stál jsem jak opařený a modlil se za konec všech válek a lidských nepravostí…

Dnes má pan Landsbergis už 85 let. Nemá rád Gorbačova, ani Putina, asi ví, že Putin zase nesnáší Gorbačova, možná víc než on. Přišlo mi na mysl, skoro ani nevím proč, moje setkání s bývalým a posledním prezidentem Jugoslávie Stipe Mesičem. Hrál v Umagu tenis, když umírali lidé v Kninu, u Maslenického mostu, v Krajině či Slovinsku. Nechal mi čas na pár otázek během přestávky po vítěznému fiftínu. „Co říkáte na Ustašovce?“ Usmál se a pokčil rameny: „Jsou to dnes už neškodní staří lidé. Kdy skončí v Jugoslávii válka? Až řekne USA a mezi její nové státy rozdělí jugoslávské peníze…“ Vzal poté raketu a šel na kurt do dalšího setu.

Po rozhovoru s Vytautasem Landsbergisem jsme si zašli na kopec nad Vilniusem do televizní věže. Vojáci s kalašnikovy proti nám. Chtěli jsme velitele. Po chvíli váhání a domluv ho přivedli, sedli jsme si v hale věže a vedli řeči. Proč mrtví, k čemu vlastně přijeli do Litvy… A připomnělo mi  to, co říkal už Landsbergis, ale poněkud v jiném duchu; Litevci byli na straně německých nacistů, jejich tzv. partyzáni zabili stovky sovětských vojáků… Odpovědi byly strohé, ale jasné. Jde pořád o republiku SSSR, ústava se prý musí dodržovat. Přijeli chránit tisíce ruských obyvatel. Mrtví? První prý byl zabit sovětský voják, pak po půlnoci došlo ke snahám protestujících zabránit tankům v postupu. Ve tmě tankista neviděl před sebe, několik osob proto přejel…

Pár let poté jsem měl před sebou jinou trasu po SSSR; Sevastopol, Moskva, pak ze Šeremetěva do Volgogradu, následně do Irkutsku a lodí po Angaře až do Listjanky u Bajkalu. Čekal jsem koncem roku 1987 na odlet Tu 154 v Oděse. Byl jsem nedočkavý a naštvaný, jelikož mně borci s kalašnikovy zabavili film, na který jsem si vyfotil kotvící vojenské lodě v přístavu. Už jsem měl na jazyku sdělení, že jsem nedávno byl v italském Janově na křižníku NATO, který měl Den otevřených dveří a fotek jsem měl na kila.

Naštěstí se ozval z reproduktoru hlas, co oznamoval, že let bude opožděn, jelikož bude mít v televizi mimořádný projev Michail Gorbačov. Nuda. Ješita, co byl šťastný, že ho proslavila “glasnost” a perestrojka”. Tvářil se veledůležitě, jak bedna kytu a sdělil národu, že mu zachránil mír, když 8. prosince 1987 podepsal ve Washingtonu Smlouvu o úplné likvidaci raket středního doletu (500-5000 kilometrů). Zahrnovala zničení především sovětských SS-20, amerických Pershing 2, a řízených střel s plochou dráhou letu (Cruise Missile).

“Kašmar. Eto durak, katorij vljulbilsa do halyvudu i Reagana,” zafuněl vedle mě na barové židličce statný Sergej, veterán afghánské války, co se chystal na vánoční svátky do Moskvy. “Dejte nám láhev šampaňského – Sovětskoje polosuchoje,” zavelel symbolicky a hrdě si poplácal na medaile na svátečním sáčku. “Napřed “suchý zákon”, pak vodka Gorbačov. Durak – nevěděl, že už báťuška car Petr Veliký dával každému, kdo přijde do muzea, stakan vodky a hrst kaviáru…?” A pak ještě vztekle dodal, že na havárii AE Černobyl Moskva zareagovala až za tři týdny. Tovaryšť Michail Gorbačov v rámci “glasnosti” mlčel jako hrob. Po třech týdnech pronesl 14. května 1986 srdceryvný proslov: “Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí…”

Dnes už bych se pana prezidenta Landsbergise zeptal, jestli též nenávidí prezidenta Reagana, co si obtočil Gorbačova kolem prstu a ten se zamiloval do amerického stylu života, byl na sebe hrdý, jak spolu ovládá svět. Udělal jsem chybu, když jsem se ho nezeptal ještě na jednu věc; proč mu nevadilo, že jím nenáviděný Gorbačov měl za kamaráda prezidenta Reagana, který svoji demokracii projevil krvavou invazí na Grenadu v roce 1983 se stovkami zabitých, aby si napravil chuť po fiasku ve Vietnamu…? Byl Gorby jako Reagan jen psem s vrtícím ohonem, co občůrává patníky, aby si vyznačkoval své teritorium…?  200 let…

Velitelský štáb aliančních vojsk NATO loni v litevském Vilniusu slavnostně otevřeli generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg a litevská prezidentka Dalia Grybauskaitéová... Foto Reuters...

O to směšnější mi dnes připadají další populistická slova Gorbačova, která pronesl nedávno u příležitosti zboření Berlínské zdi. Snažil se omluvil svoji zradu a submisivnost z doby, kdy byl hlavním strůjcem „studené války“. Snažil se ostošest očistit své jméno a „hrdinsky“ řečnil, „jak americká média vytrubovala o vítězství ve studené válce a o tom, že socialismus je na dně. Tahle nákaza extrémního sebevědomí Západu vedla k přesvědčení, že to takhle půjde pořád. A skutečně to nějakou dobu vydrželo… Teď si z toho všichni musí vzít tvrdé ponaučení…“ Dělal ze sebe proroka, který všechno ví, ale neřekl, jak to, že na to nepřišel před třiceti roky, kdy se zuby nehty držel svého Moskevského koryta jako někdejší generální tajemník KSSS a první i poslední prezident SSSR.

Nyní to všechno odnáší ve zlém Putin, zatímco to byl Gorbačov, jenž poslal zabijáky Alfy do Vilniusu a Jelcin zase začal krvavou válku v Čečensku. V souvislosti s nezávislostí Litvy a jejím odtržením od SSSR mi přišlo na mysl referendum o Krymu. Také se odtrhl, protože několik století byl ruský, ale bez jediného mrtvého a celý svět křičí: Fůůj, agresivní anexe… Krym a exprezident Francie Valery Giscard d’Estaing

Inu, a tak, jak se do Haagu k soudu pro mezinárodní zločince nikdy nedostanou Johnson, Reagan, G. Bush ml. či Albrightová, marně bychom čekali ve Vilniusu na Michaila Gorbačova, análního politika, hřejícího se u krbu v Reaganově usedlosti nedaleko Washingtonu...

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Luboš Černý

Luboš Černý

31.01.2016 09:39

Zase hromada hnoje od Olšera, Gorbačovův omyl byl ten, že chtěl dostat rusáka do civilizované společnosti...


 
Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Milada Horáková založila “Svaz přátel SSSR“, stala se jeho místopředsedkyní a v říjnu 1946 letěla do Moskvy, ubytovali ji v luxusním hotelu “National“; vrátila se domů a v roce 1950 byla pro velezradu popravena

Letošní říjen znamená nejen 100. let založení Československa, ale je rovněž doslova napěchován dramatickými chvílemi i lidskými tragédiemi. Ta, která se týká Milady Horákové, je velmi ponurá a začala de facto v Moskvě, kde s ní vedli dlouhé rozhovory, o kterých není veden žádný záznam.

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce

Už se mi ty kulatiny blížily a já se cítil stále víc ztuhlý. Jasně, když člověku schází pohyb. Avšak přišel podnět. Od syna, třicátníka. Docela se vychloubal, že běhá na delší tratě a že mu to svědčí. Za nedlouho někde na nettu přečetl, že lepší než běh je ostrá chůze.

Kdo víc lže o Tibetu? Předseda exilové tibetské vlády Lozang Sanggjä, nebo fakta, která jsem zažil přímo v Tibetu; bez údajného sledovacích kamer a prohlídek vna kontrolních stanovištích ve Lhase..?.

Kdo víc lže o Tibetu? Předseda exilové tibetské vlády Lozang Sanggjä, nebo fakta, která jsem zažil přímo v Tibetu; bez údajného sledovacích kamer a prohlídek na kontrolních stanovištích ve Lhase..?.

Přečetl jsem si v Lidových novinách článek Ivany Milenkovičové, specialistkou na protitibetskou propagandu, její další rozhovor, tentokrát ne s Tibeťankou paní Nyimou Lhamovou, neteři lámy a duchovního vůdce Tenzina Deleka Rinpočheho, nýbrž s předsedou exilové tibetské vlády Lozangem Sanggjänem.

„Míšení ras. Cílem je vznik světle hnědé rasy v Evropě. Proto musí přijmout 1,5 milionu přistěhovalců ročně.“ Na půdě Sněmovny padla slova, ze kterých mrazí

„Míšení ras. Cílem je vznik světle hnědé rasy v Evropě. Proto musí přijmout 1,5 milionu přistěhovalců ročně.“ Na půdě Sněmovny padla slova, ze kterých mrazí

Na půdě Poslanecké sněmovny se konal seminář s názvem „100. výročí vzniku Československa v době neutichající evropské integrace“ s podtitulem „Přežijí národní státy snahu o evropský superstát?“ Seminář pořádal poslanec Jan Skopeček (ODS), který si přizval zajímavé hosty z různých částí politického spektra. O budoucnosti Evropy mluvil proděkan Národohospodářské fakulty Vysoké Školy Ekonomické v Praze Miroslav Ševčík, výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl, režisér a někdejší předseda KSČM Jiří Svoboda a analytik Ondřej Krutílek z think-tanku Pravý břeh.

Poslední domácí zprávy