• Úterý, 18. únor 2020
  • Svátek má Rukojmí Gizela

Chlapec 9
Počet návštěv: 158

Chlapec 9

Potůček se začal Chlapci ztrácet před očima, mizel mezi trsy ostřice a sítiny; chvílemi se voda ještě zaleskla v pásu rákosí, ale když ji Chlapec chtěl následovat, začal se propadat do bahna.

   Polekal se. Pak začal zrádnou půdu obcházet, až našel cestičku, která ho přivedla k velikým stromům. V řadě tam rostly velkolepé duby, jasany a olše. To ještě netušil, že jde po hrázi rybníka, protože ten se skrýval za hustým, neprůhledným pásem orobince. 

   „Jsou jako meče,“ napadlo Chlapce při pohledu na široké, pevné listy. „Jako vojsko s kopími a palicemi,“ dodal, protože mezi houštinou zeleně vyrůstaly stvoly s hnědými šiškami. Nosem vtáhl vzduch a pocítil hořkost smíchanou se sladkostí. Pak to zavonělo rybinou a vodou. Před očima se Chlapci otevřel výhled na rozlehlou hladinu rybníka. Nebyla to žádná louže, ale malé moře. Čirý drahokam zarámovaný pestrou zelení. 

    Hráz byla nevysoká, v jednom místě z ní vybíhal úzký jazyk, po němž Chlapec seběhl k vodě. Byla čistá, průzračná, dno bylo pokryto bělostným pískem. Chlapce to zlákalo, aby šel dál. Nejprve po kotníky, pak mu voda sahala ke kolenům, ale kráčel dála dál, až pocítil vlahé teplo na hrudi.

   „Húúú,“ vydechl slastně. „To je balada, pohádka, nádhera…“ Pak mu došla slova a pojednou ležel ve vodě na zádech. Nepocítil ani špetku strachu. Voda ho nadnášela a lehounce houpala. 

   „Chichichi,“ uslyšel tenounký hlásek. „Copak to tady máme za znakoplavku?“ Na nos Chlapce se posadilo stvořeníčko s blankytnými křídly, velkou hlavou, a ještě s většíma očima. „Kdopak to k nám zavítal?“

   Než však Chlapec stačil odpovědět, zavrčela křídla a okřídlený lovec se vrhl na komára. Pak znovu přistál Chlapci na nosíku s komárem v předních nožkách. „Začínají se rojit, za chvíli jich bude nad rybníkem plno. Musím pro kamarády, dneska budeme mít plná bříška. To víš, my, vážky, se komáry živíme. Večer nám přiletí na pomoc netopýři.“

   Znovu to zavrčelo a vážka zmizela v dálce. Chlapec se postavil, opláchl si tvář a rozhlédl se kolem. A teprve teď si povšiml, že není v rybníku sám. Z rákosí vyplouvaly na volnou hladinu kachny a husy. Ve vzduchu se vznášela křičící hejna racků, něco ho šťouchlo do lýka. V čiré vodě viděl zelený hřbet velikého kapra a za ním plavalo hejno menších rybek.

   „No toto? Samé překvapení – a kdo ví, co ještě na mě čeká?“

   Luplo to, cáklo to – a před Chlapcem se vynořil černý pták s bílou lysinkou na čele. „Mám tě přivítat, jsi náš milý host,“ řeklo ptačisko a dodalo: „Budu tvým průvodcem, pokud nespěcháš.“

   „Nespěchám,“ řekl Chlapec a pohladil ptáka po lesklém peří. 

   „Já jsem lyska, víš? To podle té lysinky na čele. Poplav za mnou, jestli se nebojíš. Máme před sebou kus cesty.“

   A Chlapec se znovu položil na vodu. Měl pocit, jako kdyby ho objala neviditelná ruka, která ho nadnášela a pomáhala mu na cestě za dalším dobrodružstvím. 

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

13.02.2020 19:22

Po krásách přírody už téměř nikdo netouží.Dnes se musí jezdit k moři,aby se pak mohli jeden před druhým vytahovat.Nakonec krásu neumí každý uvidět a užívat.


 
Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.

Poslední domácí zprávy