• Úterý, 07. červenec 2020
  • Svátek má Rukojmí Bohuslava

 Limity ministryně spravedlnosti
Počet návštěv: 489

Limity ministryně spravedlnosti

- Zdeněk Jemelík - Článek od - Zdeněk Jemelík -

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 dne 5.května (stojí za poslech  ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odšodnění.

Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: "Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala". „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila.

Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje  agenda.

Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná.  Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění  nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale coronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože coronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi  dobře ví, že z nezbytí  škody způsobila  a  průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Např. pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky  bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci.

S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně  na tři pražské obvodní soudy.  Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení  agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů.

Paní ministryně se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo  již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tis. obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců  s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí.

Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla,  jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní  pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako  úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání  soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným  prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční.

Paradoxní  ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé,  vyhodnocení  kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil.

Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně  zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem.   Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly.

Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované, čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný  někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal.

Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla,  že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti  procesním postupem soudce ve věci a  „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“.

Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání.

Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy.

Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Putin a náš svět…

Putin a náš svět…

Zatímco USA den po dni prohlubují svůj rozval, zatímco EU, kromě sankcí proti Rusku nezvládla ve své "vyspělé" západní části koronavirus a lidé umírali po desetitisících, Rusko ukázalo světu jak je semknuté, jak si drží tolik potřebné tradiční hodnoty.

Nechci zpoplatnit Sněžku. Bude to pro bohaté

Nechci zpoplatnit Sněžku. Bude to pro bohaté

Cestou z Velehradu hlásili v rádiu, že se uvažuje zavést poplatek za to, že půjdete v Krkonoších na Sněžku. Ač obyvatel obce (Pec pod Sněžkou), chodím nahoru jen tak 2x za rok. Při Svatovavřinecké pouti 10. srpna jdeme většinou celá rodina a pak obvykle ještě jednou nějací známí, co na Sněžce ještě nebyli, nebo tak něco. Takže by mne to finančně nezruinovalo. Ale věc má širší rozměr než peněžní.

Poslední domácí zprávy