• Úterý, 07. červenec 2020
  • Svátek má Rukojmí Bohuslava

Variace na téma Robert Šlachta
Počet návštěv: 1267

Variace na téma Robert Šlachta

- Zdeněk Jemelík - Článek od - Zdeněk Jemelík -

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví  spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil.  

Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu.

Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude.

Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji  v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi,  ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat.

Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci,  byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, který Robert Šlachta  vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „ chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou,  rozhodně je nevynášeli novinářům a hlavně byli vnitřně soudržná parta.

Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování proti dobovým pseudoelitám. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav  Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek,  Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš,  Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat.

Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti.

Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání např. Ivo  Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí ?

Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu ze dne  13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji  tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tis. Kč za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Zejména Robert Šlachta nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není zajímavé. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit  být mu zavázáni.

Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou,  (cituji)„ usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi…Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického  státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito  poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí.

V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni  společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné  okamžitě vyměnit  vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš.

Je ovšem sporné, zda  Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu Poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády.  Teprve tím puč dostal smysl.

Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji než by to  dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila. A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní  soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení ?

Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít.

Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě.

Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta  zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun,  Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec.

Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí.

Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa v Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal.

Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“ : i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení.

Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. 

  

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Jiří Šedivý

Jiří Šedivý

17.05.2020 23:41

Bez ohledu na to, že si o Šlachtovi myslím jen to nejhorší, není to ani svatý Jiří na bílém koni, ani rytíř Bruncvík se lvem a kouzelným mečem, ale spíš Johanka z Arcu, slyšela hlasy, tak ji upálili. Vojáci stejně jako policie mají na celém světě zvláštní zákony pro normální lidi nepochopitelné. Především jejich kariérní řád má zvláštní zákony. Náčelníkem, nebo velitelem se téměř nikdy nestává jedinec nejschopnější, ale nejloálnější, rozuměj nejpodlézavější. On taky odborník naprosto netouží vládnout blbům na vyšší místa se tlačícím a pořizovat se blbům, kteří již mety náčelnické dobyli. Tenhle zákon profesora Parkonsona nikdo nikdy nezmění. A v zásadě nikdy nejde nikomu z náčelníků a lepší výkonnost složky, jen by na sebe upozornili neschopné nadřízené blby.


 
Putin a náš svět…

Putin a náš svět…

Zatímco USA den po dni prohlubují svůj rozval, zatímco EU, kromě sankcí proti Rusku nezvládla ve své "vyspělé" západní části koronavirus a lidé umírali po desetitisících, Rusko ukázalo světu jak je semknuté, jak si drží tolik potřebné tradiční hodnoty.

Nechci zpoplatnit Sněžku. Bude to pro bohaté

Nechci zpoplatnit Sněžku. Bude to pro bohaté

Cestou z Velehradu hlásili v rádiu, že se uvažuje zavést poplatek za to, že půjdete v Krkonoších na Sněžku. Ač obyvatel obce (Pec pod Sněžkou), chodím nahoru jen tak 2x za rok. Při Svatovavřinecké pouti 10. srpna jdeme většinou celá rodina a pak obvykle ještě jednou nějací známí, co na Sněžce ještě nebyli, nebo tak něco. Takže by mne to finančně nezruinovalo. Ale věc má širší rozměr než peněžní.

Poslední domácí zprávy