A jako v pohádce jsme – třeba v té o císařových nových šatech. Teprve dítě se odvážilo zakřičet, že slovutný císař je nahý. Není ta pohádka skvělou paralelou dnešní situace?

Vyděšený premiér s autistickým kyborgem Blatným chtějí zavírat, zakazovat, trestat, protože podle nich nemocnice úpí pod náporem nemocných a hrozí jim kolaps. Chce se mi zařvat – jste nazí, že už to víc ani nejde!

Počet hospitalizovaných klesá, počet nemocných zdravotníků také klesá (podle Blatného dramaticky) a dokonce celá Nemocnice Jičín – nejspíš z nudy – natočila video s propracovanou hudební choreografií. Opravdu by na to vyčerpaní zdravotníci, trpící pod návalem smrtelně nemocných, měli čas?

Nemocnice v Chebu nestíhá a podle všeho to je impuls k úvaze politiků, že nebudeme moci cestovat mezi kraji. A tak nevěřícně hledím na to, jak se z Chebu v přímém přenosu převážejí nemocni s mírnými příznaky do jiných nemocnic. Kvůli tomu to drama?

Politici se ztrapňují každý den v přímém přenosu. Interpretují data tak, aby se mohli naparovat a předvádět jako ti, kteří něco řeší a zachraňují lidstvo. V roli maršálů se jim zalíbilo. Cítí se v ní lépe než v pozici neslaných nemastných šedivých byrokratů, kteří jen vymýšlí blbosti bez přímého dopadu. Teď se mohou kochat, jak jejich přičiněním stojí celá země. Co dokázali ovlivnit předtím? Nic a stokrát nic.

Kašpaři si vytvořili svůj svět vzhůru nohama a my jako ti dvořané v pohádce se musíme tvářit, že nestojíme na hlavě. Občas někdo něco vykřikne, ale tu je vyhozen z práce, tu z něho klaka snaživých novinářů s inkvizitory z vědecké obce udělá šarlatána. Zoufalí podnikatelé jsou okřikováni a jejich odpor je zadupáván do země.

Divadlo pokračuje, ale nic to nemění na tom, že ve světě postaveném na hlavu se producírují nahatí potentáti!