• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Už je to tady: Hlasovat v referendu o EU by lidé mohli, ale jen ti, kteří tomu rozumí
Počet návštěv: 1971

Už je to tady: Hlasovat v referendu o EU by lidé mohli, ale jen ti, kteří tomu rozumí

František Matějka Článek od František Matějka

Brexit vyvolal paniku. Politici, politologové a samozvané elity se předhánějí ve frontě veřejného prostoru, aby nám sdělili, proč je referendum o EU špatně. Některé argumenty svou absurdností předčí očekávání.

Za našimi hranicemi například Juncker nebo Schulz, u nás doma Sobotka, Pehe nebo třeba Halík. Mezi těmi všemi vyjádřeními, jaká chyba byla svěřit osud státu Britům a jaká chyba by byla svěřit ho občanům u nás, by neměla zapadnout slova dalších. Roztrhl se s nimi pytel. Se zajímavým postojem k referendu vystoupil politolog Thomas Kulidakis.Podle jeho názoru, který si upevnil studiem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a prací na Generálním sekretariátu Evropské komise, by se tzv. velká referenda konat mohla, ale rozhodovat by v nich měli jen ti, kteří tomu rozumí: „Za předpokladu, že by mu předcházela dlouhá informační kampaň, která by představila všechny úhly pohledu. K samotnému hlasovacímu archu by se mohl připojit třeba dotazník, na kterém by hlasující na několika otázkách dokázali, že vědí, o čem hlasují. Tak by se k vyslovení svého názoru kvalifikovali, jinak by hlasovat nemohli.“ Fascinující.

Představil jsem si na chvíli poslance Evropského parlamentu, kteří zvedají ruku i 10x za minutu k normám, které změní životy 500 milionům občanů členských států EU, jak podle slov pana Kulidakise vědí, o čem hlasují. Kdybych neznal důsledky, smál bych se. Pokud jste ještě neviděli, fakt doporučuji video z hlasování v závěru článku.

Nechoďme daleko. Bývám poměrně častým hostem ve Sněmovně a Senátu. Obsah zákonů, o kterých se vede alespoň rozprava, což je podstatná menšina, protože o normách z Bruselu, určených k implementaci, se rozpravy ani nevedou, není podle mých osobních zkušeností z rozhovorů znám většině našich zákonodárců. Kdybych neznal důsledky, smál bych se. Funguje to tak, že jim na jednání klubu, výboru a v kuloárech jejich lidi řeknou, jestli je to ok nebo ne. Je utopií domnívat se, že naši zákonodárci bezpečně vědí, jaké dopady bude mít jejich hlasování.

Představil jsem si, jak se musí v Evropském parlamentu či našich komorách kvalifikovat k hlasování volení zástupci tím, že vyplňují dotazníky, aby prokázali, že vědí, o čem hlasují. A také jsem si vzpomněl na „dlouhou informační kampaň, která by představila všechny úhly pohledu,“ když bylo referendum o vstupu do EU, jeho logem byl nápis ANO na modrém pozadí a písmeno „O“ bylo ze žlutých hvězd. Řecký kavárník nám na videospotu vysvětloval, jak to všechno jejich vstupem dobře dopadlo, zástupce irského lidu byl šťastný, že vstup do EU je postavil na nohy, a Finka tvrdila, že Unii teď mohou úspěšně ovlivňovat zevnitř. A to byly ty všechny úhly pohledu, které nám vláda představila.

Referendum je projevem vůle nejvyššího suveréna. Občanů, kterým patří stát. Stát, který mají politici jen na omezenou dobu ve své správě, zatímco občané v něm žijí své životy mnoho volebních období. Rád bych jednou viděl v našem ústavním pořádku zakotvené lidové veto po vzoru Švýcarska, tedy institut, který občanům umožňuje v referendu shodit již přijaté zákony ze stolu. V každém případě požaduji referendum o vystoupení či setrvání v Evropské unii (jehož výsledek by mohl končit například tímto dopisem Vlády ČR Evropské radě) a v průběhu kampaně budu nejen já argumentovat pro opuštění EU a za suverénní, svobodnou a samostatnou Českou republiku, aby ty úhly pohledu byly tentokrát opravdu všechny. Na rozdíl od těch, kteří souhlasí s výsledky referend jen v případě, že dopadnou podle nich, se také zavazuji, že výsledek budu respektovat a nebudu volat po opakování hlasování, pokud se lidé u nás většinově rozhodnou v EU setrvat. To je, myslím, férová nabídka. Rozhodně férovější, než jakékoli omezení práva hlasovat.

 

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy