• Pondělí, 25. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Marián

PŘÍRODA – NEZBYTNOST PRO LIDSKOU EXISTENCI
Počet návštěv: 3764

PŘÍRODA – NEZBYTNOST PRO LIDSKOU EXISTENCI

Po celý svůj život jsem se věnoval přírodě a přírodním tématům. Převážná část mé literární tvorby čerpá z tohoto zdroje; nejsilnější reportáže a črty, které jsem napsal, vycházejí rovněž  z přírody. V letech sedmdesátých a osmdesátých jsem se nořil do ekologických problémů, zpovídal odborníky ze všech oblastí a snažil se ve svých článcích burcovat veřejnost.

Dodnes vzpomínám na doktora Förchtgotta, meteorologa, který svou vědeckou činnost zaměřil na otázky slunečního svitu a meteorologické jevy v Moravské bráně. Jeho memento oficiální vědecké a zejména politické kruhy odmítly. Čím víc jsem se dovídal, tím více na mě doléhal pocit beznaděje. Dílčí výhry s lidskou bezohledností a zatvrzelostí – změna trasy dálnice D 47, jíž se podařilo odklonit z nivy řeky Odry a dnes chráněné krajinné oblasti Poodří, zmaření snahy postavit komplex lisů autovraků na terasách řeky Odry, kde rovněž vznikla chráněná lokalita Přemyšov (Ostrava) – mě fyzicky i psychicky vysály natolik, že jsem znovu musel uniknout do přírodních zákoutí, abych znovu nabral sílu. Snad jsem v  dlouhých stínech stromů i travin zahlédl tajemství života, tajemství naší minulosti a otazníky budoucnosti, snad jsem v tichu podvečera pochytil volání, jež má magickou sílu. Pravda je, že jsem se vrátil obrozen a napsal tři další knihy s přírodním námětem.

 

 Pojednou jsem necítil nutnost někam spěchat, šlapat na plynový pedál automobilu a mít zvukovody ucpané řevem civilizace. Neovládal mě pocit musíš, pouze jsem vnímal můžeš. Chaos městské aglomerace byl nahrazen přirozeným řádem, respektovaným vším, co tvoří přírodu.  Příroda je velkolepá, její síly nezměřitelné. Člověk soupeří s něčím, co se podařilo a co umělo popsat alespoň zčásti pár světových autorů píšících beletrii.  Abychom však mohli potvrdit také existenci další lidské vymyšlenosti – pekla – vytvářeli jsme ho sami. Nejkrásnější místa planety jsme zastavěli městy, zalili betonem a asfaltem, životodárné zemské tepny proťali dálnicemi. Ovzduší - po miliardy let vonící parfémy nejkrásnějších květů – sytíme pachy, které by snad ani peklo nemohlo vyprodukovat. Zabíjíme, znečišťujeme, vyprazdňujeme moře a oceány. Ničíme lesy včetně deštných pralesů – těch nepostradatelných plic Země. Ohromná síla přírody jen zdánlivě ustupovala našemu násilí, nepochopitelnému lidskému pudu vše podmanit, pokořit, ovládnout, zdevastovat...

 

 

  Děsí mě pokračující devastace krajiny. Ano, z pohledu techniků vznikají unikátní díla, ale rovněž nové a nové komunikace narušují stávající vodoteče, přetínají migrační cesty řady zástupců fauny, přinášejí hluk, znečištění ovzduší. Betonujeme krajinu, ubývá flóry, ubývá oáz klidu pro regeneraci. Zemědělská půda je zdevastována těmi, kdo by ji měli hýčkat, protože živí je a živí všechny ostatní. Vzdalujeme se přírodě každou jednotkou času, každou další generací…

 

 Chodívám v předjaří do lužní krajiny. Potůčky byly donedávna čiré, na jaře začíná tah ryb, všechno to stříbroploutvé se shromažďuje pod splavy a snaží se zdolat lidmi vybudované překážky, aby se dostalo na trdliště a založilo nový rybí rod. Úhoří monté začíná svou pouť ze Sargasového moře v Mexickém zálivu, aniž by se staralo, jak zvládne tisíce námořních mil oceánskou pustinou k ústím evropských řek. Tisícihlavá hejna divokých husí zaplaví nebeskou dálnici na cestě z historických zimovišť do historických hnízdišť. V horských doupatech se probudí medvědi, v norách našich lesů jezevci; ti z ledňáčků, kteří přežili čas zamrzlých řek a jezer, obnoví svá hnízda v březích. Svět začne být barevnější, nadějnější, voňavější. Ale i lidstvo se vyhrne do přírody. Bohužel, protože ztratilo smysl pro řád a proporce, chová se jako stroje: hlučí, přeplňuje, zanechává za sebou spoušť. Ovšem i toto neřádstvo příroda zvládala – zatím. Až toho bude mít dost, vymění třeba póly, zeměpisná pásma, zamění pouště s úrodnými pásy. Lidstvo se pohne také, nastane putování za životem, ale jak to zvládne, je zatím hádankou.

 

  Kladu si mnoho otázek. Můžeme něco zásadního změnit, ovlivnit? Můžeme úspěšně bojovat s ekonomickou mocí, která se řídí jinými zákony? Stačí se dívat, jak každý den dokazují struktury, které tvoří státní moc, že se jim věci tohoto světa vymykají z rukou. Vlády a parlamenty, úřednická mašinérie – to všechno přežívá jen díky setrvačnosti. Věci se dějí mimovolně, moc ve státě ovládá ekonomicky významná vrstva. Ti, co si hrají na politiky, jsou vlastně pouhými členy bezvýznamného, ale o to nebezpečnějšího komparsu. Je pouhou otázkou času, kdy i je pohltí autodestrukční proces, který je zastihne přímo v kulisách pomyslného jeviště, na němž probíhá poslední dějství jednoho z největšího dramatu lidské civilizace. Bohužel, jejich narcisizmus je utvrzuje v přesvědčení, že hrají své životní role. A s tou myšlenkou a s pocitem ublíženosti a nepochopení odejdou… Co však ti, kdo chtějí žít slušně a v souladu s přírodou? 

 

   Změnit přírodní zákony se lidstvo pokouší stále – a stále neúspěšně. Zemské kry se hýbou a sopky soptí, aniž bychom mohli cokoli  ovlivnit. My tak ještě můžeme sytit půdu jedy, zvětšovat ozónovou díru a podepisovat či nepodepisovat např. Kjótský protokol. Zacpávat si uši a zakrývat oči, abychom neviděli a neslyšeli ty, kdo varují, kdo dokazují lidskou ničivost a sebevražednost. Také se můžeme strašit blížícími se asteroidy a bádat nad tím, kam směřuje evoluční vývoj. Vzdělaní lidé studují zbývající primitivní kmeny. Tušíme, že Tibeťané, pralesní Pygmejové a možná pár původních obyvatel Bornea (či jiných zapomenutých enkláv) mají větší šanci na přežití než třeba zhýčkaní Evropané. Také se připravujeme na opuštění planety a uklidňujeme se tím, že Země má před sebou ještě stovky miliard let existence. Kupíme jeden nesmysl na druhý. Plýtváme. Hloupneme. Degenerujeme.

 Stále patřím k bojovníkům za práva přírody na existenci. Snažím se žít a nestarám se, jak dlouho mi to bude  ještě dopřáno. Snažím se neničit, či ničit co nejméně. Věnuji většinu svého času své rodině a pár slušným lidem, kteří stojí o mé myšlenky, jak se chovat k přírodě. Vždycky si dokáži najít pár míst, kde se mi dýchá volně vedle všech ostatních rostlin a tvorů. Pozoruji ostroretky v proudu, lovím sumce, obdivuji sluky při jarním tahu. Když upíjím za měsíční noci vínko, vedu bezhlesé debaty s tím, co mě obklopuje. Ničemu nedávám jméno, mlčím a vstřebávám krásu prostoru nad hlavou, jsem částečkou něčeho mohutného, trvalého, harmonického. Nadnáší mě to, je to velkolepé a – zcela běžné, normální. Cítím se součástí věčného proudu, nebráním se a nechávám se  unášet k cíli, který je stejně neznámý, jako zcela jistě bude nádherný díky své tajemnosti. V takových chvílích prožívám život až do morku kostí.

 

   Jak pravil Marcus Tullius Cicero, cituji: „Ex natura vivere summum bonum est.“ (Největší dobrem je žít podle přírody.)

 

   A na to, jak se zdá, lidstvo zapomnělo.

 

                                                                                              Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Anální Langer, co přinesl kdysi Klausovi obří známku s jeho portrétem, už není o 11 let později členem regionální rady strany na Olomoucku. Chybička se vloudila, byl anulován. Inspektorská zahrádka je zřejmě v pr.eli

Anální Langer, co přinesl kdysi Klausovi obří známku s jeho portrétem, už není o 11 let později členem regionální rady strany na Olomoucku. Chybička se vloudila, byl anulován. Inspektorská zahrádka je zřejmě v pr.eli

Konec nadějí o slavný návrat do náruče ODS? Bohužeĺ, zatím ejí bývalý místopředseda a někdejší ministr vnitra Ivan Langer není členem regionální rady strany v Olomouckém kraji. Výkonná rada ODS na sobotním zasedání v Praze rozhodnutí krajské organizace ho anulovala s tím, že jednání sněmu provázelo procedurální pochybení.

Kateřinu Jacques Jau Jau známe jako biomasu, pak z neúspěšného boje o křeslo v Evropském parlamentu v roce 2014, kdy končila na 5. místě kandidátky LES, dnes jde o další pokus o EP za STAN a TOP 09

Kateřinu Jacques Jau Jau známe jako biomasu, pak z neúspěšného boje o křeslo v Evropském parlamentu v roce 2014, kdy končila na 5. místě kandidátky LES, dnes jde o další pokus o EP za STAN a TOP 09

Kateřinu Bursíkovou Jacques si většina běžných lidí spojí především s jejími „zelenými“ léty ve Sněmovně a s nešťastnými výroky ohledně biomasy v show Jana Krause. Poté se politička na nějakou dobu přemístila do Británie, kde absolvovala prestižní kuchařskou školu v Londýně, dnes je ředitelkou coworkingového a vzdělávacího centra ve Sněmovní 7.

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zrůdná vietnamsko-americká válka; na jejím počátku bylo vojákům US Army řečeno, že jde jen o policejní akci, která do tří měsíců skončí rozbombardováním rákosníků do doby kamenné. Děsivá válka však trvala deset let a za oběti jí padlo na tři miliony Vietnamců a Laosanů. Byly shozeny miliony tun bomb, granátů a napalmu, k tomu na 70 milionů litrů jedovatého defoliantu Agent Orange. Nejkrutější akci bylo vyvraždění vesnice My-Lai…

Poslední domácí zprávy