• Sobota, 17. listopad 2018
  • Svátek má Rukojmí Mahulena

Když jsem si povídal ve věznici Mírov s posledním odsouzeným k trestu smrti; 8. září 1988 si vyslechl tehdy sedmadvacetiletý vrah Zdeněk Vocásek trest smrti za dvě vraždy a jeden pokus
Počet návštěv: 1681

Když jsem si povídal ve věznici Mírov s posledním odsouzeným k trestu smrti; 8. září 1988 si vyslechl tehdy sedmadvacetiletý vrah Zdeněk Vocásek trest smrti za dvě vraždy a jeden pokus

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Před třiceti lety - 8. září 1988 - si vyslechl tehdy sedmadvacetiletý vrah Zdeněk Vocásek rozsudek trestu smrti za dvě vraždy a jeden pokus o vraždu. Před popravou ho zachránila sametová revoluce a jeho trest mu soud změnil na 25 let vězení, resp. na doživotí.

Několikrát se pokoušel o podmíněné propuštění, dosud ale marně. Vocásek se stal posledním odsouzeným Čechem k trestu smrti a prvním na doživotí. Do věznice nastoupil v roce 1987. Tedy v době, kdy auta Škoda Favorit teprve začala sjíždět z linky automobilky a v kinech běžel film Bony a klid. Bylo mu šestadvacet. Od té doby strávil za zdmi věznic po celé republice 31 let, nejdéle vězněný člověk v Česku.

Většinu času pobýval za mřížemi na Mírově. Svůj boj o svobodu ale ani po více než 30 letech nevzdává. Stále věří, že se z vězení nyní v Horním Slavkově jednou vydá do vytoužené Bílé Vody v Jeseníkách. Už několik let za mřížemi i pracuje, což je většinou pro odsouzené odměna. Co dělá? Montuje elektrosoučástky a koncovky. Ty se používají například do zásuvek. Moc ho to baví, je to prý rozumná práce. Tolik vrah Zdeněk Vocásek…

Zdeněk Vocásek v roce 2007, kdy žádal o podmíněné propuštění.

Zdeněk Vocásek v roce 2007, kdy žádal o podmíněné propuštění. FOTO: Lukáš Táborský, Právo

Jaký byla zatimní životní cesta Zdeňka Vocáska? Nevyučený podlahář a rodilý Pražan  vystřídal několik zaměstnání; mezi jinými sanitáře či asfaltéra. První střet se zákonem měl před svými dvacátými narozeninami. Na Nový rok 1987 se po práci potuloval v centru Prahy se svým psem. Pracoval  jako psovod u ostrahy budov dopravního podniku.

Navštívil také restauraci, kde potkal svého známého nevidomého muže. Po pár pivech se rozhodl, že domů se mu nechce a poprosil kamaráda, aby u něj mohl přespat v Belgické ulici i se svým německým ovčákem, kterého Vocásek používal v zaměstnání při ostraze objektů Dopravního podniku. Quido F. na začátku souhlasil, ale při společném pití začal být k Vocáskovi podezíravý a obviňoval ho ze sledování své osoby.

Pokračovali v pití a s přibývající hladinou alkoholu rostly i roztržky mezi oběma muži. Quido F. (1939) byl známý pražský vekslák. Jeho osobu provázely legendy o vysokých finančních částkách, uložených ve švýcarských bankách. Sám o sobě tvrdil, že pracoval pro ruskou rozvědku a v srpnu 1968 prý zastřelil několik lidí.

Následně přišel po těžké nemoci o zrak a musel vekslování zanechat, protože nedokázal rozeznat pravé bankovky od padělků. Propadl alkoholu a začal trpět paranoidní představou, že je sledován a příbuzní zavražděných z roku 1968 usilují o jeho život. Když mínil Vocáska z bytu vyhodit, ten ale vzal z poličky kladivo a zaútočil na slepcovu hlavu. Po zlomení násady, použil k útoku sklenice a život muže ukončil bodáním šroubovákem do jeho hrudníku, břicha a pravého oka.

To později při svém přiznání vraždy zdůvodnil tím, že šroubovák byl asi tupý, že se mu ho do těla nepodařili zabodnout, proto si vybral oko. Vycvičený pes zůstal během toho všeho na pokyn svého pána v klidu sedět. Pak Vocásek zakrvácené střepy vysbíral a položil je do umývadla. Obával se, že by se jeho pes mohl o střepy poranit… V bytě přespal na nafukovací matraci hned vedle zavražděného.

Vocásek při rekonstrukci jedné z vražd. foto: Pavel Ryšlink / CNC / Profimedia , Profimedia.cz

Poté byl Zdeněk Vocásek zadržen 5. dubna 1987 v nočních hodinách na Poděbradské ulici v Praze 9 při kontrole hlídkou Veřejné bezpečnosti, když se marně pokusil zbavit dvou kufříků a igelitové tašky. V jedné z nich byl ohnutý a zakrvácený nůž. O zavazadlech prohlašoval, že nejsou jeho – jen se do nich údajně díval. Protože i jeho oděv byl potřísněn krví, byl převezen na Obvodní oddělení VB. Před vstupem do policejní úřadovny se snažil odhodit peněženku.

Podle jejího obsahu bylo zjištěno, že patří Ferdinandu K. (1918), bydlícímu v nedaleké ubytovně Středočeských dřevařských závodů. Když přijeli kriminalisté na ubytovnu, našli Ferdinanda K. mrtvého. Pitva prokázala, že zemřel po útoku kuchyňským nožem. Na jeho těle bylo celkem dvanáct bodných ran vedených na hrudník, krk, ruku, zátylek a temeno hlavy. Vrah pak odcizil věci za necelých 600 korun, ke kterým přidal nedopitou láhev vína, místnost uzamknul a klíče hodil do kanálu. Za několik minut byl zadržen. Klíče později byly v kanále skutečně nalezeny.

Na konci celého vyšetřování se Zdeněk Vocásek písemně doznal i k další vraždě, která byla později kvalifikována jako pokus vraždy. V roce 1984 bydlel v bytě nad ním v Kateřinské ulici v Praze 2 Stanislav H. (1941), který byl alkoholikem. Ve čtvrtek 19. dubna 1984 v pozdních nočních hodinách se Vocásek vracel z restaurace domů a zašel do bytu Stanislava H., který opilý spal na zemi pod špinavými dekami. Tam vzal Vocásek opět kladivo a čtyřikrát Stanislava H. udeřil do hlavy a odešel do svého bytu. Byl překvapen, že Stanislav H. volal o pomoc.

Sám do vyšetřovacího spisu řekl: „Je to vůbec možné, někoho praštit a pak ho zachraňovat?“ Ke smrti nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci. Soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie po zkoumání duševního stavu Zdeňka Vocáska došli k závěru, že v době činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Jde u něj o o polymorfní psychopatii s hysterionskými rysy (tj. poruchu osobnosti spočívající v disharmonii její struktury).

Absolutní neúcta k lidskému životu u něj pramenila z výchovné zanedbanosti, nízké intelektuální úrovně (IQ 77) i nepřítomnosti jakýchkoli hlubších zájmů. Jedinou zálibou, kterou hlouběji pěstoval, byla kynologie. Vychodil zvláštní školu a byl již předtím čtyřikrát soudně trestán. Jako mladistvý úmyslně poškodil autobus, přepadl ženu, které odcizil kabelku a později napadl další ženu jen proto, že šlápla jeho psovi na packu.

Dnes se mi zase vrací vzpomínky na chvíle, kdy jsem jako redaktor Moravskoslezského dne navštěvoval na Mírově v roce 1993 posledního československého odsouzence k trestu smrti Zdeňka Vocáska. Byl do místní věznice, před rokem 1989 určené k likvidaci, převezen z pražského Pankráce.

Není to tak dávno, co se davy zvědavců procházely kaplí sv. Markéty, nádvořím a celami vězení Mírov, když zde byl “den otevřených dveří” v rámci výročí 150. roků od jeho založení. V polovině 13. století byl totiž vybudován na strmém vrchu poblíž Mohelnice opevněný hrad Mírov, chránící majetek olomouckého biskupa.

Potom do něho své provinilé kněží biskupové zavírali a Mírov se tak stal už ve 14. století vězením, nazývaným “český Alcatraz”. Současná mírovská věznice je od roku 1858 profilována jako věznice se zvýšenou ostrahou.

Dnes má oddělení s dozorem, ostrahou, se zvýšenou ostrahou, oddělení pro výkon doživotních trestů a oddělení specializované pro výkon trestu odsouzených s poruchou duševní a poruchou chování. Z Leopoldova sem byl poslán u Gustav Husák, ale slávu mu udělal až svým úprkem Jiří Kajínek. A poté jsem v roce 1993 Zdeňka Vocáska na Mírově několikrát navštívil.

V soudní síni... Snímek Břetislav Olšer

Chtěl jsem napsat knihu „Revizi svědomí“; revizi svědomí Vocáska i naší justiční mafie. Éra Kajínka a jeho zázračného útěku byla ještě daleko, takže mi stačilo se ohlásit u ředitele věznice PhDr. Milana Kohoutka, který začínal na Mírově jako vychovatel, pak vystudoval psychologii a jako psycholog léta ve věznici pracoval. Po útěku Kajínka pak spáchal sebevraždu skokem z okna své pracovny ve druhém patře na beton druhého náměstí, hned vedle oddělení mimořádných trestů…Výsledek obrázku pro foto kajínek mírov

PhDr. Kohoutek se v roce 1993 zeptal Zdeňka Vocáska, jestli mě chce přijmout a poskytnout mi rozhovor, samozřejmě za přiměřený honorář. On souhlasil, takže jsem se jednoho dne ocitl na Mírovském druhém nádvoří, na jehož levé straně se nacházelo oddělení pro devatenáct největších zločinů České republiky, odsouzených na 15 a více let vězení. Než jsem se dostal až do třetího patra vězení, musel jsem projít po schodištích s několika pevnými mřížemi.

Doprovázela mě vězeňská stráž se psem a než nám strážný a otevřel mříž. V kanceláři hlavního dozorce jsem pak čekal, až přivedou Zdeňka Vocáska. Vešel nakrátko ostříhaný muž střední postavy v šedomodrých kalhotách a bundě, Byl to paradox, kdy milovník psů Vocásek musel vydržet nenávistné vrčení statného německého vlčáka…

V cele na doživotí Zdenka Vocáska, co byl poslední odsouzencem k trestu smrti u nás... Foto: Květoslav Vícha.

Přesto jsme se přivítali, podali si ruce, nikde mezi námi žádné mříže, posadili jsme se a já jsem si náš rozhovor začal natáčet. Napřed mi ale řekl, že mu bylo řečeno něco o honoráři. Domluvili jsme se tedy na sumě, kterou jsem pak nechal u hlavního dozorce…

Náš rozhovor jsem začal poněkud pateticky:

„Víte, jak zní páté přikázání Desatera?“

„Nezabiješ!“ odpověděl bez zaváhání.

„A zabil jste?“

„Ne!“ opět řekl skálopevně a potom jsem si vyslechl jeho dlouhou obhajobu, kterou měl pečlivě sepsanou, a které ani tenkrát nevěřil.

„Jste vinen?“

„Nejsem!“ stál si za svým.

Všechno to bylo podle jeho naivního vysvětlení jen zatracená náhoda, nešťastný souběh okolností. Oba důchodci byli sice zavražděni, ale někým jiným. Jen to na něho hodili, jelikož se shodou okolností v té době zrovna nacházel na místech činů. Podle ředitele věznice je taková reakce vězňů přirozená; při zahájení výkonu trestu dostanou svůj kompletní trestní spis, takže si ho mohou důkladně přečíst a nastudovat, aby si dál vše sami vykombinovali podle popsaných okolností, jak vraždy probíhaly a jak také mohly proběhnout, aniž by padla vina na ně…

„Kdy jste byl odsouzen…?“

„Na to nikdy nezapomenu. Bylo to 8. září 1988 a Nejvyšší soud pak 23. srpna o rok později vše údajně přezkoumal a dostal jsem provaz. Žádost o milost mi Husák 6. prosince zamítl. Dali mě do cely smrti a poprava byla určena na 27. prosince…“

„Jaké to bylo v cele smrti“

„Malá prázdná a studená místnost, jen s primitivním WC. Spal jsem na zemi na dece, kterou mi dávali jen na noc. Bylo to strašné, ale celu smrti si asi nejde představovat nějak milosrdněji…“

„A kdy jste se dozvěděl, že nebudete popraven…?“

„Může za to prezident Václav Havel, který pozastavil výkon trestu smrti, pak to sněmovna 2. května 1990, někdy před půlnocí schválila… To ale nebylo ještě nic jistého. Změnu v mém případě musel nařídit Městský soud v Praze. Pak za mnou přišli do cely, myslel jsem, že udeřila moje poslední hodinka, ale řekli, že mi byl 2. srpna 1990 změněn trest smrti na 25 roků. Byl jsem asi poprvé v životě opravdu šťastný, i když mi pak zase řekli, že žádných pětadvacet, ale doživotí…“Výsledek obrázku pro mírov vocásek havel

Když jsme skončili naše povídání, které jsem si převážně nahrával, dovolil se Zdeněk Vocásek dozorce, jestli by mi mohl ukázat svoji celu, abychom si ho v ní mohli vyfotografovat. Bydlel sám v dvojpokoji se společnou předsíňkou. Na okně byla pevná mříž, pod oknem železná postel, naproti ní polička s malou televizí. Sedli jsme si na pelest a já si listoval v sešitu, do něhož si Zdeněk Vocásek psal svoji virtuální obhajobu.

Na rozloučenou jsem dostal ještě kopii jeho trestního spisu. Pak jsem se byl podívat v nevelké místnosti s několika židlemi a stolem v další části vězeňské chodby, zřejmě určené pro setkávání vězňů s dozorci. Další obdobnou návštěvu Zdeňka Vocáska ve věznici Mírov jsem absolvoval o několik měsíců později i se svým kolegou, který připravoval materiál o sexuálních potřebách vězňů a jejich uspokojování.

Jak vidět věznici Mírov z druhé stany: http://www.rukojmi.cz/clanky/3898-tento-clanek-venuji-jirimu-kajinkovi-mozna-pro-neho-brzy-uz-jen-jako-krutou-vzpominku-jak-jsem-videl-veznici-mirov-z-opacne-strany-nez-on-rotace-kadru-aneb-jak-se-zlocinec-vratil-na-misto-cinu

Za zdmi mírovského hradu tenkrát žilo 377 odsouzených. Z nich bylo tři sta dvacet zařazeno do nejpřísnějšího režimu se zvýšenou ostrahou. Sedm mužů si tu odpykávalo doživotní trest. Ubytovací kapacita byla 345 míst; na společných celách, eufemisticky nazývaných světnicemi, z nichž měla největší 18 lůžek. Celkem 32 “světnic” bylo určeno pro dva vězně, jednolůžkových světnic bylo v tom čase osm.

Takové to tedy byly pro novináře na Mírově zlaté časy, kdy se dalo povídat si s trestanci i bez mříží a přehnaných stráží. Než ty krásné časy pokazil urputný vězeň Kajínek se svým utopickým útěkem v železech…

Inu, přesto je mi svým způsobem Zdeňka Vocáska líto, jde přece jen o člověka, od roku 1987 přes třicet let nepřetržitě a v Česku nejdéle vězněného; možná doplatil na hysterii kolem propuštění psychicky nemocných lidí z českých blázinců, jež poté někoho zabili a tak dnes ani soudci nechtějí riskovat, co by mohl na svobodě znovu spáchat tento důchodce, kdysi odsouzený mladík k trestu smrti za dvě dokonané vraždy... Poslední vrah u nás odsouzený k trestu smrti... Jak to vymyslet, aby se John nažral a Kajínek zůstal celý (ne)vinný…?

ČSR vykonalo od roku 1918 celkem 1217 rozsudků smrti…

Napřed biskup Bruno, pak Husák, po něm i Kájínek „obývali“ Mírov…

Brutální bachaři jim znemožnili lepit si modely letadýlek…

Rotace kádrů, aneb Jak se zločinec vrátil na místo činu…?

Přes dva miliony čtenářů Kajínkova webu…

Můj poslední odsouzenec k trestu smrti

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
tom mayer

tom mayer

18.09.2018 01:51

Je na čase obnovit trest smrti.


 
Břetislav Olšer

Břetislav Olšer

16.09.2018 20:09

Asi jsem se nepřesně vyjádřil, ale když jsem si s ním povídal, tak jeho milovaní psi na něho u nohy bachaře cenili zuby a on je měl kdysi tak rád; možná moje falešná útlocitnost proto, že čím víc poznával zvířata, tím víc nesnášel lidi. Byl to jen můj okamžitý pocit...


 
Petr Majevský

Petr Majevský

16.09.2018 19:44

Vraha mi líto není,pane Olšere.Naopak jsem přesvědčen,že tzv.humanizace vězeňství vůbec neměla být.Televize,posilovny či stravu zadarmo mají teď vrazi a podvodníci.Jsou ve vězení jako na báječné dovolené.Není proto nic divného,že se tam tak rádi vrací.Vrazi a podvodníci všechno zadarmo a mnohé děti mají problémy,aby se v poledne mohly naobvědvat.Léčili se u nás ukrajinští fašisté na náklady českého národa.A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.I když jsem změnu režimu docela vítal,ale cinkat klíči jsem nechodil,právě kvůli zvýhodňování takových šmejdů si někdy docela přeju,aby se ty komunistické časy vrátily.Aby vrah a podvodník se neměl lépe,než ten,kdo poctivě pracuje.Tak mne napadlo,kde jsou v těchto případech ti slavní ochránci lidských práv?Vlastně by si na takových případech žádnou slávu a pochvalu v cizině nezasloužili.Tak nic.


 
Tak dlouho hlásala Slonková, že ji chtěli zastřelit za její údajnou investigativní žurnalistikou, až se odstřelila sama svým bulvárním humusem na úkor Andreje Babiše, z jehož deníku byla vyhozena

Tak dlouho hlásala Slonková, že ji chtěli zastřelit pro její údajnou investigativní žurnalistiku, až se odstřelila sama svým bulvárním humusem na úkor Andreje Babiše, z jehož deníku byla kdysi vyhozena

Premiéru Andreji Babišovi se musí otevírat nůž v kapse, když jen uslyší jména „novinářů“ Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka, kteří se zpronevěřili všem morálním normám; „natočili totiž reportáž“ se synem Andrejem Babišem, švýcarským občanem. Když s ním zmínění novináři vedli rozhovor, sdělili mu, že jsou žurnalisté, a on jim nezabouchl dveře před nosem.

17, listopad 1939 - 9 poopravených představitelů studentů, 1 200 jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde mučením zemřelo dalších několik desítek; 17. listopad 1989 - jeden údajný mrtvý student Šmídy

17. listopad 1939 - 9 popravených představitelů studentů, 1 200 jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde mučením zemřelo dalších několik desítek; 17. listopad 1989 - jeden údajný mrtvý student Šmíd

Letošní 17. listopad měl rovněž všechno perfektně načasované do posledního puntíku; v roce 2014 to napřed byly červené karty proti Miloši Zemanovi, tentokrát to byly demonstrace za demisi Andreje Babiš jako mafiána, který coby zlý muž "vláčí svého syna mafiánskými způsoby po světě". Tento nehorázný útok navíc zákeřně probíhal ve chvíli, kdy byl premiér Babiš v Palermu na Sicílii, kde má jako na zavolanou sídlo sicilská mafie Cosa Nostra. Už zase cizí moc útočí na premiéry české vlády, už opět mají padat jejich hlavy...?

Učme se spolupracovat napříč názory, řekl v pořadu Na prahu změn Ladislav Jakl

Učme se spolupracovat napříč názory, řekl v pořadu Na prahu změn Ladislav Jakl

Pořad Na prahu změn přináší každé pondělí banskobystrický Slobodný vysielač. Moderátorem je Stanislav Novotný, bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií, který si v pořadu povídá s výraznými českými osobnostmi. Hostem posledního dílu byl Ladislav Jakl, publicista, politik, hudebník a bývalý ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky.

Aktivisti se aktivizují.

Aktivisti se aktivizují.

Už zítra se chystají oslavy výročí listopadu 1989. Co může občan krásné české kotliny očekávat? Bohužel, nepůjde jenom o připomínku, jak jsme proti pendrekům vyzvonili klíči demokracii!

 

Poslední domácí zprávy

Aktivisti se aktivizují.

Aktivisti se aktivizují.

Už zítra se chystají oslavy výročí listopadu 1989. Co může občan krásné české kotliny očekávat? Bohužel, nepůjde jenom o připomínku, jak...