• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Po sto letech opět v pozoru, s čepicí v ruce…
Počet návštěv: 624

Po sto letech opět v pozoru, s čepicí v ruce…

Přemysl  Votava Článek od Přemysl Votava

Slavíme 100. výročí republiky. Bilancujeme… V roce 2004 jsme do EU vstoupili s velkými nadějemi. Hudba hrála, politici se předháněli ve slibech, z Bruselu nám klepali na ramena a říkali nám, jací jsme pašáci, zněly chvalozpěvy o naší šťastné budoucnosti, padaly sliby o naditých peněženkách, o rychlém srovnání výdělků… Nečekali jsme sice zázrak, přesto jsme dnes zklamáni.

Stojíme opět v pozoru před vrchností, zase žmouláme čepici, abychom si něco vyprosili. Čekáme na ten drobeček, který spadne z jejich stolu. Před staletími to byla Vídeň, dnes je to EU, které nám diktuje. Tak, jako kdysi Vídeň, tak i dnes EU uplatňuje vůči nám tzv. drobečkovou politiku. Ale i tu si musíme zasloužit!

Jak se ukazuje, jsme spíše těmi naivními prosťáčky, protože i po letech členství v EU naše výdělky jsou stále směšné v porovnání s těmi „západními“. Nedokážeme pochopit, že v miliardách zadlužené Řecko, je v příjmech občanů daleko před námi, obdobně jako Portugalsko, Španělsko, … Klademe si otázku, kde se stala chyba? Přitom slyšíme, že české ekonomice se dlouhodobě daří, že majitelé zahraničních firem jsou spokojeni se svými zisky. Také naše zahraniční obchodní bilance je vysoce aktivní. Na západní trhy směřuje téměř 80% našeho exportu, z toho do Německa přes 30%. Máme nejnižší nezaměstnanost v EU. „Makáme“ ve dne i v noci, děláme v sobotu, neděli, i ve svátky. Děláme na tři směny. A to vše za žebrácké mzdy.

Výsledkem je vysoká zadluženost domácností, počítáme ji již v bilionech. Půjčujeme si na vše i na vánoční dárky. Na byt se zadlužujeme hypotékou na 30let. Mladá generace hledá svou budoucnost v zahraničí, pociťujeme odchody řady vysoce vzdělaných odborníků. Z českých nemocnic prchají nejen lékaři, ale i střední odborný personál. Naše země s tradičním strojírenským průmyslem, se stává spíše velkou montovnou, či velkoskladem Evropy. Proto desetitisíce kamionů brázdí a tedy i ničí naše dálnice. Do zahraničí odchází u nás vytvořený kapitál, nejspíše i z té laciné pracovní síly.

Pýcha české (československé) ekonomiky, tradiční průmyslové obory, jako je strojírenství, investiční celky, sklářství,… ztratily po roce 1989 své zahraniční trhy. Politika sankcí vůči RF dopadá na naši ekonomiku. Ztrácíme po staletí budované východní trhy, naše místo zaujali jiní. Zahraniční obchod ČR s Ruskou federací dnes činí jen několik procent, navíc je pro nás vysoce pasivní.

V důsledku této politiky jen 30% občanů hodnotí pozitivně EU. V řadě dalších zemí EU je to obdobné. EU musí proto projít zásadní reformou, demokratizací, nemůže jít cestou diktátu a výhrůžek. Příkladem nefunkčnosti unie je i současná migrační krize, která dopadá na nerozhodnou EU.


V těchto dnech si připomínáme 100. výročí vzniku Československa. Opět hraje hudba, opět slavíme… Našim předkům diktovali před staletími panovníci ve Vídni. Před 80lety v Mnichově jsme se podřizovali zájmům i vyhrůžkám Anglie, Francie, Německa, v poválečně rozdělené Evropě zase zájmům SSSR. Dnes opět čelíme snahám o naše odnárodnění, opět stojíme s čepicí v ruce před bruselskou vrchností. Je co slavit?

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

29.10.2018 20:35

Tak to dopadá,když národ nemyslí a bere za pravdu sliby politiků.Za celou dobu existence lidstva se nenašel jediný politik,který by myslel víc na národ než na sebe.Každý chce jenom výhody pro sebe a klidně prodá nejen národ,ale i stát a sami sebe.Ti prodají vlastní desetiletou dceru do bordelu, ale musí z tohoto obchodu mít patřičný zisk.Ten mají politici a v případě našeho státu ještě bandité,kteří místo přepadávání dostavníků kradou právě s pomocí politiků.Chtěli jste do EU,tak tam jste a vyžerte si následky svého neuváženého jednání.


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy