• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Bolševici zakazovali Kryla, havlisté zakazují Nohavicu...
Počet návštěv: 709

Bolševici zakazovali Kryla, havlisté zakazují Nohavicu...

Jiří Vyvadil Článek od Jiří Vyvadil

Když jsem si dnes otevřel všechny deníky, neboť mou úchylkou je už od doby svého poslancování všechny kupovat, připadal jsem si jako za dávných časů soudruha Kojzara s jeho známým příspěvkem Zaprodanci a ztroskotanci. Tedy přesněji to mělo znít v singuláru: Zaprodanec a ztroskotanec .

A kdo? No samozřejmě Jarek Nohavica. Ten, který slouží Putinově propagandě, nechá se tímto světovým tyranem dekorovat a rozrušuje tak naše pevné probruselské a euroatlantické řady.

No chvíli jsem na tomto místě chtěl vášnivě vykřiknout: A to je ta svoboda z listopadu 1989? A pak jsem se chvíli zastavil a tuto emotivní větu nevykřikl.

Není samozřejmě sporu, že žádný z deníků, které si každý den kupuji, počínaje Právem, přes Lidovky, Dnes či Hospodářské noviny by tento článek neuveřejnilo.

Na druhé straně: Je to jejich chyba. Čím více se uzavírají ve své bublině jediných pravd, tím méně je někdo čte. Freneticky hudrají, že lidé dávají přednost sociálním sítím. Ale jsou natolik pitomí, že nechápou, že za to mohou jejich lži.

Zatímco levicové (Nová republika) či pravicové (Pravý prostor) portály skvěle a pozitivně Jarka ocenily, tištěná média je pravý opak. A to i časopisy. Nemluvme o Respektu. Ten je fanaticky protiruský, čili fanaticky liberální a dle sebe svobodný.

A podobný je i Reflex. Přesto jeho šéfredaktor Marek Stoniš, kvůli němuž Reflex už leta nekupuji, napsal úvodník se zajímavým názvem, který zakončil textem. Jaromíra Nohavici si prostě vážím, měl jsem jej rád kdysi a mám i dnes. A jestli mi teď chcete hodit na hlavu jeho pletku s estébáky, nešť. Je mi (to) jedno.

Puškinovu cenu mu přeji, protože to, za co ji má, přesně dokázal. Jako málokdo u nás.

Lidé i na sociálních sítích chtějí přehlednost. Jsi buď pro či proti a pokud možno hněvivě.

Oceňuji Putina, že udělil Nohavicovi Puškinovu cenu a oceňuji Nohavicu za skvělý projev v ruštině. A je jedno, že by deníky můj text neuveřejnily.

Svět jde dál a ke svobodě projevu už určitě deníky či časopisy nepotřebujeme. Ať klidně zhynou. I toho Stoniše jsem našel na internetu a jeho jinak odpudivý Reflex kupovat nemusím.

Ještě by stačilo „rozbombardovat“ Českou televizi a budeme skutečně svobodní…

A to je nádherný dar.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

06.11.2018 21:14

Ti blbci si ani neuvědomují,že Nohavicovi dělají ještě reklamu.Pokud by vyšel jeden článek,zabývající se touto tématikou,měl by větší účinek než sto uveřejněných.Je vidět,že každý bezejmenný tvor si chce u svého chlebodárce nasbírat body a vylepšit si své postavení.Zatím co na Nohavicu budou lidé stále vzpomínat,po těch bezejmenných štěkajících psech se neohlédne ani jejich nynější pán.


 
Helen Ista

Helen Ista

06.11.2018 18:27

Chceš najít si ženu na jednu noc? Přijďte na ==> www.3xDate.top


 
Vladimír  RUDOLF

Vladimír RUDOLF

06.11.2018 10:52

...."vylézají z oceánů, řek a děr, aby se nám cpali do obydlí a vymývali nám mozky......" Óóó, jak aktuálně nadčasové je literární dílo Karla Čapka "Válka s mloky".


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy