• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Václav Havel. Vzpomínáme a fakt „nezapomeneme!“
Počet návštěv: 1193

Václav Havel. Vzpomínáme a fakt „nezapomeneme!“

Jiří Baťa Článek od Jiří Baťa

Po celé České republice v úterý někteří pravdoláskaři a havlisté uctili památku posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla. Zemřel před sedmi lety na následky dlouhodobých zdravotních problémů. Tímto perexem začíná článek na portále „S“ zprávy k sedmiletému výročí úmrtí Václava Havla.

Pozoruhodné je zvláště ten časový úsek – dlouhodobě! Tento fakt svádí k příměru se současným prezidentem M. Zemanem, který má jak známo, rovněž „dlouhodobé zdravotní problémy“, ale na rozdíl od V. Havla s těmito problémy vykonává svou funkci de facto bez přerušení. Pokud si pravdoláskaři pamatují, či chtějí upamatovat, V. Havel nevykonával po dobu svého působení ve funkci prezidenta v důsledku jeho několika těžkých nemocí několik měsíců. Tak např.:

- V letech 1996 až 1998, čelil asi patnácti chorobám, často spojeným s operačními zákroky.

- Na podzim 1996 prodělal těžký zápal plic. O několik dní později mu však již byla odstraněna polovina pravé plíce kvůli zhoubnému nádoru, což si následně vyžádalo dlouhou rekonvalescenci, kdy Havel nemohl vykonávat své prezidentské povinnosti.

- V následujícím roce jej trápily vleklé problémy s průduškami a konečně

- V roce 1998 byl prezident častěji v nemocnici než na Hradě, neboť

- V dubnu roku 1998 se musel Václav Havel podrobit těžké operace tlustého střeva s pooperačními komplikacemi. O několik dní později následovala tracheotomie, která se opět opakovala v srpnu, kdy zároveň Havla postihl zápal plic.

- Koncem roku V. Havla trápila viróza horních cest dýchacích.

Tento (velmi) stručný (zkrácený) přehled nemá být výtkou na adresu V. Havla, jen smutným konstatováním toho, co Havel podstoupil z hlediska svého zdravotního stavu, aniž by všichni ti, kteří jej dříve bezvýhradně „milovali“, zbožňovali, glorifikovali, obletovali, pochlebovali mu a lezli do zádele atd., jakýmkoli způsobem zmínili, natož veřejně hrubě vytýkali nebo upozorňovali (případně verbálně útočili) na jeho zdravotní stav, na jeho problémy, potíže, případně jeho neschopnost (nemožnost) vykonávat funkci prezidenta, jako to s oblibou (a uspokojením) činí M. Zemanovi jeho nepřátelé a odpůrci. Tolik reakce na úvod článku.

 

Kromě zdravotních problémů, které ostatně mohou postihnou každého z nás, má V. Havel na svědomí další, mnohem závažnější problémy. Ten hlavní je z dob počátku jeho „výstupu na pomyslný Olymp“. Tím byl jeho chucpe proslov z prosince 1989. Je-li něco, co nemůže být Havlovi nikdy zapomenuto, pak toto:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že (ne)jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, protože již brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň, sám odstoupím z funkce. Pro mně není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojované, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismus. Za svůj třetí úkol považuj i podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny těm, kteří je nejvíc potřebují. Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražovaní? Mnohokráte a jasné tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoli sociálních krizí a podobně. Žádné gigantické zdražovaní nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme! Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury. Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátám základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prosté jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné: NEJDE TO."

Není od věci poukázat, kolikrát V. Havel ve svém projevu řekl že „slibuje“, nebo dokonce „slibuje na svou čest“, kolikrát upozornil na lži a pomluvy jiných a kolik z jeho slibů „ba jeho čest“ se splnilo nebo uskutečnilo! Sorry, ale to Havla nectí, ale pasuje do role lháře a intrikáře!

Dalším nezapomenutelným činem zbožňovaného V. Havla byla skutečnost, že patřil k nejhorlivější podporovatelům NATO, navzdory jím veřejně uvedeného výroku, že „Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme!“ Tento výrok byl, vzhledem k pozdější změně jeho rozhodnutí, předmětem velké kritiky, neboť se předpokládalo, že za A) to byl předem naplánovaný lživý kalkul, nebo za B) Havel později podlehl tlaku amerických přátel a na vstup do NATO „velkoryse“ přistoupil. Jak se dnes ukazuje, správně je za B). To také později svým způsobem mělo vliv na katastrofální dopad na bombardování Kosova, dnešního Srbska, o kterém se „američany oblblý“ Havel vyjádřil jako o humanitárním: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolávány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární. To, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu OSN.“

Slova, která by měla být vytesána do jeho náhrobku, protože tímto výrokem si získal nejen mnoho nepřátel u lidí, kteří odmítali naši účast v NATO a odmítali akce NATO na území bývalé Jugoslávie, ale na druhé straně také mnoho uznání od svých amerických přátel (za všechny jmenujme např. „krvavou bábu“, českou rodačku M. Albrightovou), kteří bombardování v Jugoslávii osnovali a aktivně podporovali. Toto „humanitární bombardování“ během Kosovské války mimo jiné za pouhé tři měsíce připravilo o život 3500 lidí, z toho 2500 civilistů. a 500 dětí. To jsou oběti podle Havlova tzv. humanitárního bombardování. Havel tyto zrůdnosti, vraždy a genocidu podporoval, nebyl však bezprostředním vrahem-vykonavatelem. Měl však na rukou krev nevinných obětí, včetně dětí (které on sám nikdy neměl) a to nelze nijak omluvit. Ovšem on dělal, jakoby se nic nestalo a nikdy se za tyto skutky neomluvil!

Přesto se dnes najde dost lidí, kteří na něj budou vzpomínat s láskou jako „...na prezidenta, prima člověka,“ a jinými superlativy, ale i takoví, co by si přáli. „... aby tu bylo více takových lidí jako on“ (i se záměry na „humanitární bombardování)!

Mezi ty, kteří vidí v Havlovi svého idola a „velkého guru“ patří lidé, jako např. dnes jedni z nekontroverznějších lidí v Česku Daniel Herman (KDU-ČSL, bývalý ministr kultury) a prý Havlův „dlouholetý přítel“, nejprofláknutější, proradný katolický kněz Tomáš Halík. „Pamatuji si na den jeho pohřbu. Den před Štědrým dnem, kdy jsou obchodní domy obvykle naplněné lidmi, byly prázdné. Praha zmlkla,“ nechal se „pateticky“ slyšet Halík. Člověk, představitel katolické víry a lže jako když tiskne. Herman a Halík a řada dalších jsou důkazem, jaké lidi měl Havel kolem sebe, jaké měl přátele, kam směřovaly jeho myšlenky a plány, které z velké části, sobě ku prospěchu, také realizoval.

Vzpomínat na osobu Václava Havla nelze samozřejmě nikomu upírat, nicméně jisté je, že pro mnohé občany ve vzpomínkách Václav Havel nikdy nebude tím „prima prezidentem“, na rozdíl od těch, co na něho nostalgicky vzpomínají, mj. zde:

"Václav Havel je sedm let mrtev a my se někdy necháme zbytečně vystrašit. Nebojme se a říkejme pravdu. Je to nesmírně osvobozující, vzhledem k nadcházejícím svátkům vás ujišťuji, že vám to přinese také velkou radost." (Karel Schwarzenberg,TOP 09), nebo

„Václav Havel má obrovskou zásluhu na tom, že jsme svobodní a že jsme součástí mezinárodních struktur. Budova v Evropském parlamentu nese jeho jméno a zejména díky němu jsme se stali součástí NATO. Tento odkaz nám zanechal a je teď na nás, abychom jej dál nesli,” ( Markéta Adamová, TOP 09). Na prezidenta mj. vzpomněli i europoslanci Martina Dlabajová, Petr Ježek (oba za ANO), Jiří Pospíšil TOP 09) a Jaromír Štětina (STAN). Podle bývalého komunisty Štětiny je prý třeba se k Havlovi, který dokázal vnést světlo do tmy, vrátit. Celkem logicky, když člověk tápe ve tmě a nevědomostech, potřebuje si na další cestu posvítit.

Nicméně, zdání klame. Václav Havel nebyl zas až tak dobrým prezidentem, jak se o něm někteří vyjadřují, nebyl ani dobrým vlastencem (vlastenec totiž zbytečně nemluví, nepředvádí se, neudivuje silnými slovy,, viz proslov v prosinci 89, vlastenec čestně koná ! Bez toho, že mu někdo klepe na rameno a chválí jej, jak je dobrý, viz jeho účast a vystoupení před americkým kongresem!), zato byl víc než dobrým lhářem, intrikářem,

prospěchářem, egoistou, který měl rád sebe, chlast, bohatství a slávu, kterou mu jeho západní přátele s velkou pompou darovali za zradu, kterou na českém národě vykonal (důkazy viz výše). Jak moc si jej „za jeho velké činy“ ve světě „vážili“ a „cenili“, dokazuje nekonečný výčet jeho nepochybně „zasloužených(!)“ ocenění zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_ocen%C4%9Bn%C3%AD_V%C3%A1clava_Havla.

K tomu jen několik vztažných výroků :

„Přijmout dar (nebo ocenění) je prodat svobodu“! Všechna Havlem obdržená ocenění byly nepochybně darem za něco, neboť zadarmo ani kuře nehrabe a těch „za něco“ bylo více než dost.

„Poctami se mění lidské mravy, pocty čestného člověka zdobí, nečestného značkují.“ Upřímně řečeno, z pohledu moudrého člověk tyto pocty Havla ani tolik nezdobí, spíše jej více značkují, protože ten neuvěřitelný počet poct a ocenění jako důsledek vágní, neadekvátní, falešné a licoměrné adorace jsou až směšná.

Posuďte sami: státních vyznamenání obdržel celkem 30, čestných doktorátů bylo celkem 51, různých cen a medailí celkem 139., členství ve vybraných společenstvích 35. Sám Havel o svých obdržených řádech prohlásil: „Nevím, jestli si všechny ty řády zasloužím, vím jen, že jsou krásné ...“. V tomto měl zcela výjimečně pravdu, s tím nelze jinak, než souhlasit.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Silvinka Pink

Silvinka Pink

24.12.2018 02:43

Nebude to dlouho trvat a pes po něm neštěkne. Stejně jako na jeho adoranty, až se odebéřou za ním do pekla. Dnešním mladým už jeho jméno nic neříká.


 
SMĚJÍCÍ SE BESTIE 2

SMĚJÍCÍ SE BESTIE 2

23.12.2018 21:45

Stále je šance tomu kultu osobnosti nepodlehnout. Věci se ubírají správným směrem i když se Havlovi pohrobci a ČT snaží sebevíc.


 
Petr Majevský

Petr Majevský

22.12.2018 19:57

Havel byl obyčejná lidská svině.Lhal,jak otevřel držku.A peníze ze západu skutečně dostával.Byly kamuflovány jako platby za jeho hry.Proto si je nechával,i když byly určeny pro všechny,kdož se ozvali proti režimu.On se oprávněně spoléhal na debilitu českého národa,což se také potvrdilo.Když ptáčka lapají,pěkně mu zpívají.A na toto mu čeští pitomci skočili na Václaváku a Letné.Dnes většina zapírá,že tam chodili,nebo se omlouvají stylem,že si to představovali jinak.Národ je nepoučitelný a proto také na národní linii skončí.Němci se už o to postarají.


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy