• Pondělí, 26. říjen 2020
  • Svátek má Rukojmí Erik

Post-pravda
Počet návštěv: 2389

Post-pravda

- Petr Žantovský - Článek od - Petr Žantovský -

Poslední dobou se kolem nás uhnízďuje s nebezpečnou častostí slovo „post-informace“ či „post-pravda“. Obvykle těmi slovy chtějí ti, kdo je zavedli do veřejného prostoru, říci, že my – „post-moderní“ – lidé vlastně už nepotřebujeme nic tak obyčejného a všedního, jako jsou informace, natož tak banálního, jako je pravda.

Vždyť o kolik působivější a atraktivnější je, když informaci (tedy co možná pravdivou zprávu o nějaké osobě, věci či události) nahradíme „post-informací“, tedy vlastně informaci o informaci. Esenciálním jádrem „post-informace“ je totiž to, co by žádná informace v žádném případě obsahovat neměla: totiž interpretace. „Post-informace“ je výklad skutečnosti očima toho, kdo ji vysloví. A úplně stejně se to má s „post-pravdou“. Dnešní doba prý už není pravdivá, nemůže ani být pravdivá, protože i kdyby se nedejbůh někde nějaká obyčejná, nahá, strohá pravda objevila, ihned by byla navlečena do tolika „post“ interpretací, že by se její původní obsah a smysl vytratil do astrálu.

Pokud vám to připomíná jisté dobré, ale děsuplné knihy světové literatury, třeba Huxleyho Brave New World či Orwellovo 1984, nemýlíte-se. „Post-informace“ a „post-pravda“ jsou jen efektněji pojmenované, ale naprosto explicitní nástroje masového ohlupování a manipulace. Nikoli náhodou totiž v úvodu padlo slovo „postmoderna“. Právě od ní, jako té neslepější ze všech slepých cest novodobé filosofie, se všechny tyto nové metody zotročení duše i těla odvozují. Postmoderna již od časů Derridových či Baudrillardových nás učí, že vlastně vše si je rovno, neexistují žádné hierarchie hodnot, a proto tedy vlastně nemohou existovat ani žádná objektivní fakta či pravdy, protože jejich fakticita a pravdivost je odvozena od názoru jedince, jenž ji posuzuje. Nemyslete si, to není jen pouhá intelektuální anarchie, jak by se mohlo zdát. To je grunt pro ty nejodpornější tyranovlády, jaké si umíme představit.

Tyhle úvahy mi šly hlavou před nějakým, nepříliš dlouhým časem, kdy jsem se na jedné pražské vysoké škole zúčastnil vskutku inspirativní konference, která se vcelku bezelstně svým názvem tázala: Jak asi dopadnou parlamentní volby? Jako člověk „od novin“, jak se říkávalo, jsem téma pojednal jednoduše: kampaň bude ještě agresivnější, arogantnější, osobnější, přibude rádoby investigativních, popravdě však především vyfabrikovaných kauz a dehonestací, z čehož poplynou zisky novinám (do určité míry tyto „kauzy“ ještě pořád mírně zvyšují prodej periodického tisku) i televizím (na všechny ty nesmysly navěší ještě více úžasných reklam na prací prášky a dámské vložky). Jenže je zde důležité to „do určité míry“. Občan přesycený tolikerou špínou zareaguje nakonec tak, že prostě vypne. Televizi i vlastní zájem o to.

A zhruba v tomto okamžiku vystoupil kolega politolog se zásadní úvahou. Jsme-li tedy už v éře post-informační a post-pravdivé, nejsme náhodou taky už rovnýma nohama v epoše „post-politické“? Strany, které kandidují do voleb, nenabízejí návody a recepty na řešení nejdůležitějších otázek, které tíží voliče: dnes zejména bezpečnost, vnitřní i vnější, s tím související otázky národní integrity a svébytnosti, míra závislosti na nadnárodních institucích politického a ještě více ekonomického typu – a ve výsledku otázka nejobecnější: jaký smysl má náš dnešní život? Teprve po těchto kruciálních, podstatných otázkách nastoupí otázky řekněme realizační, nějaká sociální či zdravotnická politika, školství či kultura. To by měly být větve onoho základního stromu. Jenže stojí ten strom vůbec ještě? Soudě podle předvolební „post-myšlenkové“ produkce většiny těch, kdo se ucházely o naše hlasy, to vypadalo, že nikoli. Aspoň oni dávali zřetelně najevo, že nic takového, jako pevný bod ve vesmíru, nepotřebují. Stačí jim jen ty trafiky, v nichž budou inkasovat tučné provize ze státních zakázek přihazovaných spřáteleným firmám. A budou mít k tomu ještě pohodlné alibi: vždyť přece všechnu důležitější politiku za nás už dělají v Bruselu. A budou mít, želbohu, velký kus pravdy.


Má ještě tedy v této „post-politické“ éře smysl mluvit o hodnotách, o informacích, o pravdě, o politice? Možná se budeme divit, jakou odpověď nám v každých dalších volbách, třeba právě těch evropských, na jaře nastávajícího roku, právě na tuto otázku dají naši voliči.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

25.12.2018 18:34

V každém režimu se najde sorta lidí,která se povyšuje a chce rozhodovat i o tom,co si mají lidé myslet.Platilo to za socíku a platí to i dnes.Nakonec se tomu nikdo nemůže divit.Zdegenerovaný český národ umí jen mlčet a huhlat na netu.Proto si tato sorta lidí může dělat,co uzná za vhodné.Jen jsem se domníval,že po zkušenostech od komunistické vlády budou lidé trochu víc dbát o svůj život.Takto se dostaneme opět do stádia dob mnichovského diktátu.Komu není rady,tomu není pomoci.Jen se zase bude říkat "my jsme si to představovali jinak".Klasika MČČ.


 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

24.12.2018 13:28

PS: Ještě ukázka sarkasmu nazvaná: "Ranní ptáče". Jsou lidé, kteří se kochají rozbřeskem a nechtějí o ten požitek přijít. Typické ranní ptáče o své dovolené prchá k blízkému jezeru ještě před úsvitem. Nikdo nikde. Jen klid a šplouchající vlny. Vrátí se pln dojmů do zahrady hotelu. Po osmé hodině přicházejí první rekreanti. Vybírají si z laskomin, které jsou k dispozici. První z nich naskáčou do bazénu, den začíná, všichni si ho užívají, jen ranní ptáče usne uprostřed skotačících lidí jako špalek. Nikdo ho neprobudí, je zcela vyčerpané ranním úsvitem. Má ale jiný zážitek. Vidělo něco, co jiní nevnímají. Šedorudý východ slunce v ranním chladu nad jezerem!....Miluji sarkasmus, buďte ke mně shovívaví. .....JP.


 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

24.12.2018 13:02

PS: Omlouvám se za sarkasmus. je to těžká disciplína humoru. Nestor sarkasmu napsal: " Chcete-li mít v bytě čerstvý vzduch, otevřete na chvíli okna. On vám tam potom vydrží po celá léta". Jeho jméno zde neuvedu, (dochází k nedorozumění), ale proslavil se tím. ....JP.


 
Klečíme před revolučními marxisty?

Klečíme před revolučními marxisty?

Český fotbal se otřásá kauzou Berbr a spol. a zdá se, že by v jeho vedení neměl zůstat kámen na kameni. Teď se ve všech pádech skloňuje slovo korupce, už tolikrát falešně rozehrané, a proto značně zprofanované. Do jaké míry prostoupila všemi patry českého fotbalu, to se teprve ukáže, bude-li vůle vše zjistit.

Nejsme jako oni…

Nejsme jako oni…

Za několik týdnu bude výročí, ze kterého si pamětníci vzpomínají na hesla: „NEJSME JAKO ONI“ a „MÁME HOLÉ RUCE“. Byli jsme to my, naše děti, kteří se vzpouzeli na prvních demonstracích v Praze systému. Tehdy jsme byli označování hanlivě vládnoucími strukturami. Psal se rok 1989 a nepamatuji si, že by na nás byla nasazena tak brutální technika, jako tomu bylo na Staroměstském náměstí minulý týden. 

Poslední domácí zprávy

Nejsme jako oni…

Nejsme jako oni…

Za několik týdnu bude výročí, ze kterého si pamětníci vzpomínají na hesla: „NEJSME JAKO ONI“ a „MÁME HOLÉ RUCE“. Byli jsme to my, naše...