• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

„Mladý“ profesor Knížák (78) kritizuje senilního „starce“ Zemana (74).
Počet návštěv: 923

„Mladý“ profesor Knížák (78) kritizuje senilního „starce“ Zemana (74).

Jiří Baťa Článek od Jiří Baťa

Člověk se v životě setkává s mnoha lidmi, různé povahy, charakteru, názorů, politické či ideologické orientace, zdraví, věku, atd., nicméně rozhodujícím faktorem u člověka je, aspoň si to myslím, jeho rozum, soudnost, objektivnost, tolerance a lidské chápání. Snažím se být korektní, ale hranice mé korektnosti končí tam, kde není zbytí pro jiné pojmenování stavu věci.

Tím se dostávám k meritu věci, k osobě známého provokatéra, pana profesora Knížáka. Ten poskytl rozhovor Parlamentním Listům.cz, kterým dokazuje, jak je kontroverzní, hlavně však netaktní je člověk. Nehodlám komentovat obsah jeho rozhovoru, který má ze strany jeho odpovědí velmi nízkou úroveň, chci hlavně poukázat na jeho charakterovou neotesanost a nedostatek slušnosti, pokud jde o jeho postoje a názory k osobě prezidenta Zemana. V poslední době se stalo jakoby módou, že čím větší hrubost a vulgarita vyjádření, tím větší by měl asi vyznít důraz na demokratické postoje tohoto člověka. Důkazů je toho celá řada, především od od inteligence „demokratů“ z pražské kavárny, kteří se v hrubosti, hulvátství a vulgaritách snad trumfují. Že je výsledek žalostný, či spíše žádný, je nasnadě.

Pan profesor Knížák svým slovníkem rozhodně nedělá čest ani sobě, ani lidem stejného postavení, tj. profesorům obého pohlaví, jak je známe z dob dávno minulých, kdy člověk na postu profesora byl považován za člověka citlivého, slušného, korektního, společenského, vyjadřující se vybranou řečí a jednající decentními způsoby tzv. společenským bontonem. Takový člověk byl obyčejnými lidmi vážen a ctěn právě díky jeho slušnému, někdy až upjatému vystupování. Ne tak dnes, kdy se páni profesoři holedbají snad jen titulem, ale svým osobním jednáním, vystupováním a projevy naprosto dehonestují společenské postavení a význam hodnosti profesora. Jmenovat není třeba, protože čtenář jistě zná řadu takto privilegovaných společenských a vědeckých kapacit.

Zmínil-li jsem profesora Knížáka, pak je řeč právě o takovém člověku, kterého jsem výše popsal. Nakolik je jeho umělecká znalost, odbornost, a významnost srovnatelná s jeho profesurou nevím, zato vím, že jeho společenské vyjadřování významně postrádá slušnost, taktnost a úctu k představitelům státu, především pak k prezidentu republiky. Tím se dostávám k již zmíněné hrubosti, případně netaktnosti a neúctě, kterou pan profesor projevil, když hovořil o osobě pana

prezidenta Zemana.

Profesor Knížák a mám nutkání jej nazvat (budiž mi prominuto) „profesor hovado“, se o M. Zemanovi totiž vyjádřil, že je to „záštiplný senilní stařec“. Jaký paradox a výsměch sobě samému, když si uvědomíme, že onomu „senilnímu starci“, tedy prezidentu Miloši Zemanovi je „jen“ 74 let, zatímco namyšlenému a netaktnímu profesůrkovi je „pouhých“ 78 let! To jen dokazuje, jak moc takoví „páni profesoři“, rádoby uvědomělí demokraté umí, či spíše neumí krotit, ovládat a korigovat své city, postoje a názory byť k člověku, kterého zrovna osobně nemusí, nicméně který zasluhuje všeobecnou společenskou úctu a vážnost.

Otázka také je, zda by pan profesor byl vůbec schopen jakoukoli svou případnou nevoli a zášť potlačit, kdyby byl na postě prezidenta kdokoli. Pokud se však profesor Knížák domnívá, že svou ješitnou přímostí a otevřeností , alias hrubostí a netaktností umocní relevantnost svého názoru na otázku redaktorky PL.cz, zda je prezident Miloš Zeman ještě také schopen vykonávat svůj úřad ve prospěch České republiky a na kterou odpověděl: „Rozhodně ne. A nebyl, ani když nastupoval. Srší nenávistí a záští a vyřizuje si osobní účty. Takový člověk nemůže být prvním mužem země,“ pak to jen svědčí o tom, jak on sám Zemana strašně nenávidí, jakou má vůči němu zášť a jak trpně snáší skutečnost, že byl M. Zeman již podruhé přímou volbou zvolen prezidentem. Ostatně jeho ego a postoje dokonale a dostatečně výmluvně představuje jeho fotografie. Chce se mi říct, že je mi ho líto. Není! Je to netolerantní extrovert, kterému není pomoci.

(Zdroj:https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Milan-Knizak-uctuje-Zeman-srsi-nenavisti-a-zasti-a-vyrizuje-si-osobni-ucty-Takovy-clovek-nemuze-byt-prvnim-muzem-zeme-564852)

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

31.12.2018 19:41

Knížák je přece uznávaný profesor něčeho.Stal se obětí profesionální deviace a podle toho je třeba na něho pohlížet.Mezi obyčejnými lidmi se o takových "profesorech říká:vždyť je to pitomec,tak co se s ním zabývat. Jeden z mých kamarádů,protože nechce nikoho urazit,o takových říká,že je chytrý jak tři dny starý pes.Co platí o Knížákovi?


 
Pavel Petro

Pavel Petro

31.12.2018 12:36

Knížákovi chybí k úplné dokonalosti pouze kroužek v nose a nějaké to potetování ks obličeje. Už se na něj zapomnělo takže se potřebije zviditelnit. Další slova jsou k tomuto exotu "umění" jsou zbytečná.


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy