V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

„No fakt, docela sprostě všem upískli peněženky!“ snažil se Béďa vysvětlit situaci. „A co budeme dneska pít?“ pohoršili se Mára s Pepanem.

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.