• Úterý, 19. únor 2019
  • Svátek má Rukojmí Patrik

Obsadí cizí dům, zfetují se tam, že by nepoznali matku. Potěš pánbů, až převezmou otěže této země, obává se Ivan Vyskočil. A má vzpomínku na Palacha, která mnohé naštve...
Počet návštěv: 998

Obsadí cizí dům, zfetují se tam, že by nepoznali matku. Potěš pánbů, až převezmou otěže této země, obává se Ivan Vyskočil. A má vzpomínku na Palacha, která mnohé naštve...

-  Rukojmí.cz - Článek od - Rukojmí.cz -

NEDĚLNÍ RÁNO S IVANEM VYSKOČILEM „Chtěl bych slyšet řev onoho pana Putny, kdyby obsadili jeho byt nebo dům,“ říká k událostem na Klinice herec Ivan Vyskočil. Právě toto téma „zvedl“ tentokrát pro ParlamentníListy.cz. Známý herec pro vás bude jednou za 14 dní komentovat události, které se během uplynulých dvou týdnů staly. V prvním díle promlouvá nejen o podivném vykládání demokracie právě i v souvislosti s Klinikou, ale také se velmi vážně zamýšlí nad smrtí Jana Palacha, od které uplynulo právě tento týden padesát let.

Demokracie není chaos a cochcárna

„V jednom z minulých článků jsem v souvislosti s nechutnými hesly na demonstracích okolo 17. listopadu, uvedl, že nevím, proč ti demonstranti volají po demokracii, když jí mají dle mého názoru až příliš. Jenže to, co je u nás, není demokracie. Pro tento druh zřízení mám název pseudodemokracie,“ říká na úvod prvního dílu „Nedělní ráno s Ivanem Vyskočilem“, herec a vysvětluje. „Demokracie totiž není chaos a cochcárna, jak říkal pan Werich. Má svá pravidla, a pokud si neumí tato pravidla uchránit, případně i vynutit, je to špatně. Nemůže-li se občan spolehnout na státní ochranu, kterou si mimochodem platí, má tendenci brát spravedlnost do vlastních rukou. Jen tak na okraj. Takto vznikla mafie. Má-li pachatel zajištěná větší práva než jeho oběť, je něco špatně,“ poukazuje Ivan Vyskočil a dává hned také příklad, který se stal nedávno v Rakousku, když žena, obtěžovaná Afgháncem, zlomila muži nos.

„Jestli se uvažuje o soudu se ženou, kterou někdo fyzicky obtěžoval, a ona grázlovi v sebeobraně zlomila nos, je na tom cosi nenormálního. Když jsem zlobil a rozbil si kolena, když jsem se pral a můj soupeř mi nabančil a rozbil mi frňák, řekla mi maminka: ‚Dobře ti tak‘! A měla pravdu. V našem zřízení by mělo platit, že jde-li někdo páchat trestnou činnost, musí počítat s tím, že při ní může přijít k úhoně,“ říká Ivan Vyskočil a dostává se tak přímo k tématu vystěhování aktivistů z Kliniky, které v posledních dnech plní stránky tisku.

Tak korektní, že na to jednou dojedeme

„Tady někdo obsadí cizí majetek a jde to dokonce k soudu? Nevím, kolik instancí se vyjádří, že je to protiprávní a že musí objekt vyklidit. A nic? Po dlouhé době dojde k pokusu dům vyklidit. A co se děje? Exekutor se squatterům div neomlouvá a se vší jemností je vyzývá k opuštění objektu. Vlastně nechápu, na co se s tím obtěžuje soud? To přece zbytečně stojí to naše peníze. Stačí přece zjištění, komu objekt náleží, a pak už je to práce policie, aby zjednala nápravu,“ kroutí hlavou Ivan Vyskočil.

„Jenže my jsme tak korektní a tak humánní, že na to jednou dojedeme. A ještě jsou takoví, co těmto chaotům fandí. Chtěl bych slyšet ten řev onoho pana Putny, kdyby tak obsadili jeho byt nebo dům. Myslíte, že by stále byl tak vstřícný a chápající?“ ptá se herec a dodává. „A to celé je ještě podtrženo tím, kdo jsou ti, co to obsadili. Nejvíc mě rozhodil nápis: Klinika uzdravuje. Opravdu nevím, kdo by se mohl v tom strašlivém svinčíku uzdravit. Ano i my jsme revoltovali proti dospělé společnosti. Protestovali jsme dlouhými vlasy a poslechem muziky, která byla na indexu. Dnešní mladí se asi také chtějí odlišit. I oni mají svůj protest. Jestli ale spočívá v tom, že obsadí cizí dům, který téměř zničí, žijí tam v neuvěřitelné špíně a bordelu, zfetují se, že by nepoznali ani vlastní matku, tak to nás potěš pánbů, až převezmou otěže řízení této společnosti. Ale svým způsobem je v tom část společnosti podporuje,“ poukazuje Ivan Vyskočil.

Vzpomínka na další „demokratický“ počin: plápolání trenýrek na Hradě

V souvislosti s podobně „podivnou“ demokracií pak herec zavzpomínal na „netradiční“ ozdobu, která nám před časem zaplápolala na Hradě. „Pokud nějací umělci považují za úžasné hrdinství vylézt na Pražský hrad, ukrást prezidentskou vlajku a vyvěsit tam červené trenýrky, tak je opět něco v nepořádku! Pražský hrad je přece sídlem českých králů už od 9. století. Jestliže za takovou urážku symbolu české státnosti nedostanou téměř žádný trest, tak jakoby podnítili jiné k následování jiných a obdobných protispolečenských činností,“ říká Ivan Vyskočil s tím, že každý nemusí souhlasit zrovna s tím prezidentem, který na Hradě v současnosti sedí, ale měl by mít k úctu k prezidentovi jako k instituci a k místům, která symbolizují český stát. „A těm pochybným umělcům se téměř nic nestalo. Uvědomují si vůbec, že ve vrcholně demokratické zemi, jakou jsou USA, by nedokázali vylézt ani do prvního patra Bílého domu? Ochranka by je totiž bez milosti zastřelila dřív, než by dotáhli svůj trapně humorný kousek do konce. Američani si asi umějí svoji demokracii ochránit,“ uzavírá Ivan Vyskočil.

Psali jsme:

Zprávu o upálení Palacha přinesl herec Husák

Velmi vážně se pak zamyslel nad výročím upálení Jana Palacha, od kterého tento týden uplynulo už neuvěřitelných padesát let. „Poslouchal jsem v rozhlase, jak na toto téma hovořil soudce Josef Baxa. Z jeho řeči jsem cítil, jak kolem této události opatrně našlapuje. Asi ani moje řeč nebude jiná,“ vysvětluje herec a vzpomíná přímo na osudný den. „Začínali jsme zrovna představení v Činoherním klubu, když do šatny přiběhl rozčílený František Husák (výborný herec) s tím, že u Muzea hořel člověk. Nikdo jsme z jeho líčení nechápal, co se stalo. Potom ten mladý chlapec několik dní umíral vedle v Legerově ulici na klinice popálenin,“ vzpomíná a na rovinu říká. „Budu zcela upřímný a vím, co si za to zasloužím kritiky, jestliže se i nechtěně nějak dotknu národního idolu. Kdo jsem já, abych o tom mohl mluvit? Vůbec si nedovedu představit, co ten mladý, idealistický chlapec musel prožít v čase, než se odhodlal k tak strašnému činu. Po něm následoval Jan Zajíc a měli být i další,“ říká herec a vrací se opět do současnosti.

„Josef Baxa ve svém rozhlasovém povídání srovnal Jana Palacha s hrdinstvím mladých kluků, kteří utíkali před hnědým morem, aby proti němu mohli z ciziny bojovat. Moje maminka vyprávěla, že některý z jejích bratrů také bojoval a padl u Tobruku. Ale to byla jiná doba. Tehdy věděl každý, že válka je na spadnutí, a když se nemohli Hitlerovi postavit s puškou v ruce doma, mohou to udělat zvenku,“ vysvětluje Ivan Vyskočil s tím, že v roce 1968 byla opravdu přece jen jiná situace. „Bylo mi tehdy 22 let. Rok 68 jsme prožívali velmi těžce a byli jsme i odhodlaní něco dělat. Byli jsme naivní a v mnohých věcech hloupí, přiměřeně k našim 22. Ale jedno jsme věděli jistě, že válka z toho nebude,“ říká Ivan Vyskočil s tím, že bylo jasné, že nikdo kvůli Československu Sovětskému svazu válku nevyhlásí. „Už tenkrát ve svých hloupých 22 jsem věděl, že se sovětskými vojsky Palachův čin nehne. A národ? Ten zas neměl to správné vedení! Tak lidem nezbylo nic jiného než emigrovat, nebo přežít,“ přemýšlí umělec a dodává, že to asi nebylo to, čeho chtěl Jan Palach a ostatní, kteří ho následovali, dosáhnout. „Dnes po 51 letech s úctou vzpomínáme sebeobětování Jana Palacha. Ano, přes všechny pro i proti je tento idealistický čin, čistého mladého kluka hoden nesmírné úcty.“

Nechtěl bych být rodičem Jana Palacha!

Jde o velmi smutné téma a Ivan Vyskočil se zamýšlí, jak by něco takového zvládl jako rodič. „Dnes mám sám děti, a přestože jsou už velké a samy mají děti, mé vnuky, mám o ně skoro stejný strach a starost, jako když se malé nevracely dlouho z vyjížďky na kole,“ vysvětluje herec a dodává. „A tak z čistě lidského a rodičovského hlediska – nechtěl bych být rodičem Jana Palacha! Asi bych v pláči neuctivě křičel: Jděte mi s veškerým hrdinstvím a pompou do háje, když mi v nemocnici v bolestech umírá dítě!!!“

Psali jsme:

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

20.01.2019 19:48

Není se čemu divit.V tomto státě je spravedlnost neznámým pojmem,který začíná už u "ombudsmana" a pokračuje přes státní zástupce a velení PČR.Pokud se má zasáhnout proti bezpráví a trestným činům,je na to dost času.Demokratické mlátičky jsou určeny pro zásahy proti nespokojeným občanům.Havlošvábi to mají dokonale pohlídané.Zločinci se mají dobře a jsou chráněni politiky,kteří jsou stejného zaměření.Tady porušování svých vlastních zákonů,které schválili v parlamentu.Sami zákony nedodržují a tak nemohou ani proti jiným porušovatelům zasáhnout.To by museli trestat sami sebe.A znáte politika,který je bez charakterových vad?Čeští voliči mají možnost volby ze samého zla a musí rozhodnout,které je menší.A to se voličům příliš nedaří.


 
Před nedávnem řekla bývalá wimbledonská šampiónka Martina Navrátilová, tenistka českého původu, směrem k transgender sportovkyním: „Je to šílenství a je to podvádění”. S penisem nelze s ženami soutěžit, dodala...

Před nedávnem řekla bývalá wimbledonská šampiónka Martina Navrátilová, tenistka českého původu, směrem k transgender sportovkyním: „Je to šílenství a je to podvádění”. S penisem nelze s ženami soutěžit, dodala...

Už loni v prosinci bývalá světová tenisová jednička Martina Navrátilová na svém Twitteru kritizovala účast transgender žen na ženských turnajích. „Nemůžete jen sama sebe prohlásit za ženu a najednou soutěžit proti ženám. Musí existovat nějaké standardy, a to, že má někdo penis, ale soutěží se ženami, do nich rozhodně nezapadá,” napsala tenistka na sociální síti.

Prošli od Buzuluku doslova peklem; nálety nepřátelských letadel, explozemi bomb, dělostřeleckou palbou, mrazy i blátem zákopů; Ludvík Svoboda, Alexander Ber či Heliodor Píka, jež spolu vytvořili 1. Československý. armádní sbor v SSSR

Prošli od Buzuluku doslova peklem; nálety nepřátelských letadel, explozemi bomb, dělostřeleckou palbou, mrazy i blátem zákopů; Ludvík Svoboda, Alexander Beer či Heliodor Píka, jež spolu vytvořili 1. Československý. armádní sbor v SSSR

Bude to deset let od chvile, kdy se 24. února 2009 uskutečnil v Domě knihy Kanzelsberger v Praze na Můstku křest knihy „Deník z doby válečné“ Ludvíka Svobody. Rukopis k vydání připravila jeho dcera Zoe Klusáková-Svobodová. Jde o první úplné vydání válečných zápisků významného československého důstojníka z období červen 1939 až leden 1943.

Poslední domácí zprávy