• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Není okupace jako okupace.
Počet návštěv: 417

Není okupace jako okupace.

Jaromír Bradávka Článek od Jaromír Bradávka

Uplynulo půl roku a máme tady další kulaté výročí okupace. Tentokrát opravdové, se všemi průvodními jevy. Nejsem její pamětník, zažil jsem jen rok 1968, ale moji rodiče prožili dětství v protektorátu a moji prarodiče zažili první světovou válku, první republiku, nástup Hitlera a Henleina k moci a samozřejmě Mnichov, nacistickou okupaci, heydrichiádu a osvobození v r. 1945. Mohu tedy s klidným svědomím položit vedle sebe jejich zážitky z té doby s těmi z období po r.1968. Srovnávat se však nedají, neboť jejich jediným společným jmenovatelem je vpád a přítomnost cizích armád na území Československa. Tím jakákoliv podobnost končí.  

Pro větší názornost se pokusím stručně vypsat nejdůležitější události.

 

Po obsazení zbytku Československa 15.3.1939 byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, který neměl mezinárodní subjektivitu a byl přímo začleněn do administrativního a politického systému Říše. Na Slovensku vznikl loutkový Slovenský stát – vazal Říše.

 

Byly vytvořeny samostané německé říšské orgány s působností na celém území Protektorátu a veškeré české úřady byly podřízeny německé okupační správě.

 

Byla znehodnocena československá měna a státní zlatý poklad byl německou okupační správou zabaven. Nad důležitými československými firmami převzala dohled německá okupační správa.

 

Československá armáda byla rozpuštěna a její výzbroj a objekty převzala německá armáda.

 

Na celém území protektorátu zahájily činnost SD a Gestapo, jimž padly za oběť desetitisíce českých odbojářů i nevinných civilistů.

 

Byly zřízeny sběrné a pracovní tábory pro Židy, komunisty, inteligenci, národnostní menšiny a ostatní nepohodlné skupiny obyvatelstva, odkud vedla cesta do koncentračních táborů, na nucené práce a na smrt.

 

Po 17. listopadu 1939 byly zavřeny české vysoké školy.

 

Po atentátu na říšského protektora R. Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo, vypáleno několik vesnic a začalo období zvýšených represí vůči celému národu. Začaly vznikat partyzánské oddíly, které aktivně bojovaly proti okupační moci.

 

V letech 1942 – 44 byly desetitisíce obyvatel Protektorátu odvezeny do Německa na nucené práce v převážně zbrojním průmylu.

 

V období 1938 – 1945 zahynulo nacistickým terorem, v odboji a na frontách cca 360 000 obyvatel Československa.

 

Po válce bylo rozhodnutím vítězných mocností na Postupimské konferenci odsunuto z Československa téměř 3 miliony sudetských Němců. Jejich majetek byl státem zkonfiskován a přerozdělen, neboť většina z nich zradila svou vlast a aktivně se podílela na jejím rozbití, za což byli Adolfem Hitlerem vyznamenáni.

 

Nic podobného tomu, co jsem vyjmenoval, se po r. 1968 nestalo.

 

Někdo může namítnout: a co mrtví a ranění po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968? Co normalizace?

 

Ano, v srpnu 1968 zahynulo a bylo zraněno několik desítek lidí. Tyto oběti jdou plně na vrub okupačních vojsk a těch, kdo je sem pozvali.

V srpnu 1969 ale už zasahovaly československé ozbrojené složky (SNB, StB, Lidové milice) na příkaz československých státních a stranických (KSČ) orgánů.

Normalizace pak byla dílem opět československých stranických a státních orgánů – zjednodušeně řečeno v boji o směřování země zvítězily prosovětské skupiny, které zradily svou zemi a její lid. Jejich vláda trvala 21 let a byla nahrazena vládou jiných skupin – tentokrát prozápadních, které zemi vrátily do poměrů před r. 1938. Ale to už je jiná kapitola.

 

Vzdávám úctu všem, kdo nesklonili před útiskem; vzdávám úctu těm, kdo se se zbraní v ruce postavili na odpor cizí nadvládě; a vzdávám úctu všem, kdo přišli o své blízké nebo sami zahynuli v této kruté době. Nikdo a nic nesmí být zapomenuto.

 

Vzdávám hold pamětníkům, kteří se nebojí veřejně mluvit o tom, co prožili; občanům, kteří zachránili dobové dokumenty a nebojí se je zveřejnit; nestranným historikům, že pravdivě popisují události, které se staly, a důsledky, které přinesly; a všem zmíněným za to, že předávají historickou pravdu dalším generacím.

 

 

https://www.stoplusjednicka.cz/nejen-uzemni-ztraty-co-vsechno-se-zmenilo-po-vzniku-protektoratu

 

https://www.stoplusjednicka.cz/konecne-reseni-ceske-otazky-co-planovali-naciste-s-ceskym-narodem

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

14.03.2019 20:21

Tak už to v životě chodí,blbost odkvete a přinese plody.Dostali se k moci lidé,kteří měli zájem na likvidaci české samostatnosti(i když značně omezené).Ti nám zařídili jiné pány a podstatně horší,než ty ze SSSR.Ti nás totiž netahali do svých válečných dobrodružství,jako teroristé z NATO.


 
Josh Ommi

Josh Ommi

14.03.2019 15:53

Ironie osudu... Zradci a valecni zlocinci jsou nasi pratale... Ti, co nas osvobodili nasi nepratele... Zivot tropi hlouposti....


 
Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy