• Pondělí, 23. září 2019
  • Svátek má Rukojmí Berta

Jsem unavený z Milionů šašků, nechtěl jsem už ani psát o Anthropoidu; synonymu umučených  obyvatel Lidic a Ležáků: Nejstarší oběti z Lidic bylo 84, nejmladšímu 14 let, resp. Ležáky a zastřelení všech 33 lidí starších 15 let
Počet návštěv: 2548

Jsem unavený z Milionů šašků, nechtěl jsem už ani psát o Anthropoidu; synonymu umučených obyvatel Lidic a Ležáků: Nejstarší oběti z Lidic bylo 84, nejmladšímu 14 let, resp. Ležáky a zastřelení všech 33 lidí starších 15 let

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

To, že jsem zase prožíval ty zbytečné a nelidské masakry vlastně způsobila Mgr. Martina Lehmannová, co je od 1. dubna 2017 ředitelkou Památníku Lidice a předsedkyní Českého výboru Mezinárodní rady muzeí ICOM. Byla též u toho, když 24. června 2019 uplynulo 77 let od vypálení a vyhlazení osady Ležáky.

A právě paní Lehmannová pro ČT24 řekla (věřím, že jsem si to špatně nevyložil…), že kdoví, jestli by se nezměnila historie 2. sv. války, nebýt hrdinství našich parašutistů z akce Anthropoid... (Že by snad bez londýnských paragánů Rudá armáda tu druhou a nejděsivější válku prohrála? Nesmysl!) A tak dne 27. května uplynulo rovněž 77 let od likvidace Reinharda Heydricha. Kdyby prý nedošlo k tomuto atentátu, český národ by prý zmizel... Zatím ale po násilné smrti šéfnacisty zmizely vesnice Lidice a Ležáky...

Vše začalo až po jeho smrti v čele s Adolfem Eichmannem… Nechystali hrdinové na padácích a s poruchovými zbraněmi Anthropoid číslo dvě, aby odstranili také Kurta Daluegeho a K. H. Franka…? http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Novým zastupujícím říšským protektorem po Heydrichovi se totiž stal Kurt Daluege, který s Hermanem Frankem jako odplatu za Heydrichovu smrt vypálili české vesnice Lidice a Ležáky Během Daluegeho vlády si Frank upevnil postavení do té míry, že byl fakticky nejmocnějším úředníkem v protektorátu, když byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu (Deutscher Staatsminister für das Protektorat) a byl povýšen do hodnosti SS-Obergruppenfuhrer und General der Polizei v Praze…

 „Bylo to strašné, když přišli a pažbami pušek vyráželi dveře, noc opravdové hrůzy. V každém okně bylo vidět světlo, ačkoliv normálně by všude byla tma, protože se vypínala elektřina. Nahnali nás do budovy školy. Staré ženy a děti plakaly, když je uprostřed noci vzbudili. Ráno nás odvezli ve dvou nákladních autech. Byla to noc." Vzpomíná Anna Nešporová, pamětnice hrůz z Lidic… 

Lidičtí muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny gymnázia.

Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny…

 A pak přišlo časné odpoledne 24. června, kdy obklíčilo Ležáky 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku „Böhmen“ pod vedením gestapa. Němci shromáždili obyvatele Ležáků i z okolí, kde se právě zdržovali, a odvezli je do pardubické vily Zámeček, kde policejní pluk sídlil a za heydrichiády popravoval. Následně domy vyrabovali, a kolem páté zapálili; všech 33 obyvatel starších 15 let bylo po deváté hodině večer zastřeleno u Zámečku.

Vypálení Ležáků, podobně jako Lidic, v roce 1942 přišlo jako trest za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Všichni obyvatelé osady Ležáky byli popraveni, přežily jen dvě dívky, které nacisté poslali do Německa na převýchovu. Nacisté ztrestali vesnici proto, že podle zjištění gestapa měli parašutisté odtud udržovat vysílačkou spojení mezi domácím a zahraničním odbojem.

Všechny naložili a odvezli je do Pardubic. V Pardubicích je postříleli a v krematoriu pak spálili. V Pardubicích v Zámečku se najdou sloupy, jak k nim byli uvazováni a jak je tam stříleli. Pět lidí střílelo do každého jednotlivce... (A byly zde též Kobylisy… Byl Miloš Havel homosexuál, kolaborant či zachránce českého filmu?)

Ležáckou tragédii nepřežilo padesát jedna obyvatel obce. Třicet tři žen a mužů z Ležáků bylo zavražděno nacisty 24. června 1942 nedaleko pardubického Zámečku. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942.

Jedenáct dětí z Ležáků našlo smrt v plynových vozech ve vyhlazovacím táboře Chelmno nad Nerrem. Konce války se dožily pouze dvě ležácké děti - sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy vybrané na převýchovu do Německa. Osada byla vyrabována, vypálena a kompletně srovnána se zemí.

Je proto nezbytné znovu a znovu opakovat již chronicky známá fata. Jak to tedy bylo s našimi hrdinnými exilovými vlastenci? Naši generálové a exilová vláda se poplácávali po zádech, jak zachránili čest údajného kolaborantského Československa, kdy tak hrdinsky zlikvidovali strůjce židovského holocaustu, přičemž Heydrich s vyvražďováním židů; plynovými komorami a krematorii neměl prakticky nic společného.

Začněme však zradou západních mocností v Mnichově, když už tehdy v očekávání 2. světové války se Československo připravovalo na svoji obranu. Celkem mělo být na hranicích postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, pevností a tvrzí. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Náklady by dosáhly skoro jedenáct miliard korun. Suma na tehdejší dobu astronomická.

Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat pouze jednu pětinu částky. Postaveno tak bylo jen 226 pevností, mělo stát i 17 tvrzí. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo dokončit necelých 10 tisíc, vydaných nakonec bez jediného výstřelu. Dne 23. září 1938 byla mobilizace, povoláno bylo 1 250 000 mužů do zbraně.Výsledek obrázku pro foto prapor pěšího pluku 8 – Slezský frýdek místek. beneš

A zde vstupuje do našeho děje Edvard Beneš a to hned v několika dimenzích, resp. v akci a reakci. Napřed se předvedl jako muž hrdina, když prorocky řekl:

„Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, muži, ženy. Ale budeme se bránit do posledního dechu. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se až k smrti, to já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a padnu s nimi.“

To pronesl ten statečný muž 26. září 1938 a pět nejvyšších českých generálů u prezidenta Edvarda Beneše mu přitakalo a pak 28. září 1938 v rámci ní přísahali: „Musíme do války, ať jsou důsledky jakékoli. Západní velmoci budou nuceny nás následovat. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit.“ bili se do svých hrdých hrud...í

Slova se však vedou, činy ovšem ne vždy odpovídají nastalé skutečnosti; o týden později jsme totiž byli donuceni po Mnichovské dohodě hraniční bunkry a obranné objekty odevzdat nacistům. „Máme doma hodně kolaborantů a náš průmysl je největším a nejhorlivějším dodavatelem zbraní do Německa. S tím je potřeba něco rychle udělat!“ řekl Jaromír Smutný, důvěrník prezidenta Beneše. A tak se také dělalo…

Kdo nám zaplatí reparace: https://www.petice24.com/petice_za_vyplaceni_dluznych_valecnych_reparaci?uv=16152170

Po dvouletých zkušenostech se rozhodně ukázalo, že dosazení silné říšské ústřední moci, podřízené pouze Vůdci, je pro české oblasti naprosto správné.(K.H.Frank)

A máme tady Beneše, který nechal svůj národ sám sobě a odletěl do Londýna, kde se statečně postavil do čela exilové československé vlády a i přes protesty domácího odboje, tedy toho národa nechaného v hrůze Protektorátu Böhmen und Mähren, naplánoval v Anglii akci na Heydrichovu likvidaci – Anthropoid. Musel se nějak rehabilitovat za své plané řeči o svém válečnickém odhodlání a dokázat Spojencům odhodlanost a bojeschopnost Čechoslováků.

Zde je však nutná vsuvka, jelikož dle pražské kavárny Beneš neměl mít ani zdání o akci parašutistů; domluvili to bez exilové vlády v Londýně, což nesvědčí o její důvěryhodnosti, generál Moravec s britskou vojenskou rozvědkou. Když se o tom Beneš dozvěděl, nesouhlasil s odvoláním na souhlas domácího odboje. Nechal se údajně zlomit jen s podmínkou, že Francie a Británie odvolají své podpisy na Mnichovské dohodě, což se též stalo, ale obyvatelům již několik let fungujícímu Protektorátu Böhmen und Mähren to bylo platné jako mrtvému kabát…

Nejhorší bylo, že šlo jen o osobní účty Moravce, který se chtěl Heydrichovi pomstít na popravu českých generálů a vojáků; nepřipustil si, že každý voják jde do vojny s vědomím, že může padnout; to si nemohly říct stovky českých civilistů, kteří byli umučeni následkem atentátu v rámci akce Anthropoid...

Proč Benešova exilová vláda v Anglii místo výsadku parašutistů v Praze nevytvořila armádní sbor jako v Buzuluku...? V roce 1942 zde začal spolu se Svobodou divizní generál Heliodor Píka formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s Ludvíkem Svobodou dokázal čelit tlaku Klementa Gottwalda na zpolitizování jednotky.

“Pokud se chcete najíst a zase se vrátit domů, pomůže vám jedině armáda, jejíž 1. československý samostatný polní prapor organizuje v Buzuluku Plk. Ludvík Svoboda!” řekli jim Rusové. Na zveřejněnou výzvu v rozhlase a v novinách se začali sjíždět ze všech koutů Sibiře mladí i staří, muži i ženy, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti. Bylo jim řečeno, že jestli s chtějí vrátit se domů, ať odjedou do Buzuluku…Londýn pasivně mlčel... http://olser.cz/5346/je-to-uz-sedmdesat-let-kdy-v-buzuluku-vznikla-svobodova-armada/

Vraťme se ale do časů, kdy 27. května 1942 v Praze provedli atentát na Heydricha dva parašutisté vyslaní z Velké Británie – Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Spolupracovali však s dalšími výsadkáři i s některými příslušníky domácího odboje. Po důkladné přípravě akce Anthropoid, kterou vedlo britské oddělení pro zvláštní a nestandardní operace SOE, selhal v rozhodující chvíli Gabčíkův samopal, ale Kubiš hodil na vozidlo bombu plněnou plastickou trhavinou a s velmi citlivým nárazovým zapalovačem upraveným z protitankového granátu…

Heydrich byl zraněn a svých zraněním v nemocnici podlehl, čímž dle Spojenců, jimž dnes přitakává i amatérský badatel Padevět, nastala tím hvězdná hodina našich moderních dějin… Celý svět si povídal, jak jsou ti kolaboranti v Protektorátu stateční... Ten samý svět však mlčel, když u nás začaly popravy, jak na běžícím pásu a začal krutý teror. Okamžitě bylo vyhlášeno stanné právo a začalo se s masivním zatýkáním. Jistý si nemohl být nikdo.

Hlavně ti, kteří měli shodná jména s atentátníky (Gabčík - Kubiš), byť jinak s nimi neměli (kromě příjmení) nic společného. Německá pomsta se nezastavila před ničím. Ani před nízkým věkem. Nejednou se stalo, že byl zastřelen chlapec mladší 17 let. Popravy bez řádného soudu, likvidace celých rodin a každodenní vyhláška se jmény popravených, což mělo fungovat jako psychologický strašák a účinný nástroj ke každodenní depresi. Každý si měl uvědomit, že zítra může být na vyhlášce jeho jméno. A v té době stačilo málo.

Třeba stará zášť, spojená s udáním, znějícím „Schvaloval atentát!“. Důvody a hlavně důkazy byly pak bezpředmětné. Byla jen smrt. Mnozí si takto vyřídili své účty. Mnozí se stali obětí nedorozumění. A mnozí byli jen ve špatnou dobu na špatném místě. Kobyliskou střelnici sloužící jako popraviště poznalo v té době mnoho vlastenců, stejně jako nevinných civilistů. Mezi nimi i bývalý předseda vlády generál Alois Eliáš. Ten byl na přímý rozkaz K. H. Franka, Heydrichova nástupce, popraven den poté, co byli v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje zabiti atentátníci. Ano, cesta k nim vedla rovněž přes udání.

A ještě jedna kariéra se v tom  čase odehrávala v ovzduší před tzv. heydrichiádou. Opakování je matkou moudrosti; po výroku prezidenta Beneše v roce 1937: „Raději Hitler než Habsburk!“, se Milada Horáková stává obdivovatelkou „německého národního socialismu“. Fascinuje jí Hitlerova schopnost vyhladit nezaměstnanost a obrovský podíl žen v institucích nacistického Německa. Ovšem, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava její nadšení opadá. Neúprosně zjišťuje: To, co bylo dovoleno německým ženám v říši, neplatí pro okupované oblasti Evropy…

Jde o tu samu Horákovou, která byla později byla Gottwaldovým režimem popravena na základě skutkových podstat vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c, zákona 231/48 Sb.). Na magnetofonovém záznamu zanechala po sobě osobní závěť, kterou komunisté nikdy nezveřejnili a která byla odhalena až po „sametové revoluci“:

Předtím si však žila na vysoké noze. Jako jednatelka Ženské národní rady (ŽNR) začínala rebelovat. Nastává totiž jakýsi paradox: Židé a české ženy se nesměli stát členy některých nacistických organizací. Hlavně se jednalo o Národní souručenství a Vlajku. To Horákovou připravuje o klidný spánek: Postavit Češku na úroveň Žida!? To je pro ni neslýchaná drzost! Apeluje na K. H. Franka a Emanuela Moravce.

Není to nic platné. Předsedkyně ŽNR, Františka Plamínková, jí nepodporuje – bojí se. Po válce byla ŽNR vydávaná jako buňka protinacistického odporu. Šlo však pro masového občana pouze o upravenou legendu neodpovídající historické skutečnosti.

Související obrázekŽNR byla legální organizací protektorátu, odpovídající nacistické osvětě. Její předsedkyní byla Plamínková (též zvaná „strašpytel“) a jednatelkou Horáková (nacisté jí vedli pod krycími jmény „Králová“ a „Pěkná“). Hlavní pracovní náplní předsedkyně ŽNR nebyl údajný “odboj“, nýbrž nicnedělání a to bez výjimky. Plamínková neměla ráda Heydricha, neboť onen bezohledný nacistický pohlavár a kariérista na ní vyžadoval konečně nějakou činnost.

Proto schvalovala atentát na zastupujícího protektora a byla za to 30. 06. 1942 popravena. Zde však šlo o nedorozumění. Plamínková neschvalovala atentát jako takový (k tomu by se neodvážila), nýbrž si slibovala od tohoto aktu, že nástupcem nebožtíka se stane K. H. Frank se kterým, ve svém libovém „nicnedělání“, výborně vycházela. Mýlila se však. Nástupcem se stal Kurt Daluege. Ten žádal angažmá ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava.Výsledek obrázku pro Bar 'Boccaccio

Milada Horáková ovšem ruce v klín neskládala. Bojovala houževnatě o to, aby umožnila českým ženám členství v nacistických organizacích protektorátu. Zatímco jí K. H. Frank celkem s úspěchem ignoroval a vyhazoval, zavěsila se na Emanuela Moravce. Tam se to zdálo být průchodnější. Scházela se s ním ve vládním baru „Boccaccio“ v Grand Hotelu Steiner: Milada Horáková byla totiž údajně bisexuální a více než muži jí zásadně zajímaly ženy. Hlavně mladé dívky.

Lída Baarová v jednom rozhovoru pro Rozhlas Svobodná Evropa v roce 1970 ve Vídni prohlásila: „Ano, byla lesbická. Do ‚Boccaccia‘ chodila, ale poměr měla pouze s mladou ženou ministra Moravce, Jolandou Moravcovou. S ním nikdy. Jednoho dne se obě o něčem pohádaly. Jolana byla důvěrnou agentkou Gestapa. Výsledek byl ten, že Miladu za něco udala. V srpnu 1940 Gestapo zatklo celou rodinu Horáků a odvezlo je do Pankrácké věznice…“ (“Bar ‚Boccaccio‘ – České milenky nacistických pohlavárů 1938 – 45“, blog iDnes.cz, 11. 07. 2011).

Zde se Lída Baarová poněkud mýlí. Gestapo nezatklo „celou rodinu Horáků“, nýbrž pouze Miladu a jejího manžela. Okolnosti „zatčení“ jsou přesto obestřeny záhadou. Prý k tomu došlo ve čtvrtek 02. 08. 1940 v 10:00 hod. v Horním Bradle u Nasavrk, okr. Pardubice. Důvod „zatčení“ měla být pracovní činnost Horákové v ŽNR. Jinak se neuvádí nic konkrétního. Ovšem ve čtvrtek v 10:00 hod. by se měl manžel Bohuslav nacházet v zaměstnání a Milada v kanceláři ŽNR a ne někde na nějaké pustině u Nasavrk…

Spíš než na „zatčení“ vypadá komplot na konspirativní schůzku. V Nasavrkách se nachází zámek. V té době patřil Josefu Trautmannsdorfovi a sloužil jako místo setkávání důstojníků německé Státní bezpečnosti SD (Sicherheitsdienst). Spolupracovníkem Gestapa nebo Abwehru mohl být kdejaký hlupák, ovšem zahraniční spolupracovníci pro SD byli vybíráni velmi opatrně a to z obzvláště spolehlivých kruhů… Projevila snad SD o manžele Horákovi zájem a pozvala je do Nasavrk na konspirativní schůzku? Okolnosti by tomu nasvědčovaly.

Posléze dochází pro normálního vězně k neobvyklým postupům. V letech 1940 – 1942 je Horáková “vězněna“ na Pankráci a Karlově náměstí “současně“ – podle potřeby pendluje sem a tam. Sdílí cely se skutečnými odbojáři a ty po čase opouští, aby se opět do nich vracela. Něco takového se praktikuje pouze za účelem zpravodajské činnosti… Pobyt jejího manžela a důvod jeho „zatčení“ nelze zjistit.

Každopádně v uvedeném časovém úseku nebyli oba z ničeho obžalováni a nikdy nestanuli před soudem. To byla tehdejší praxe v nacistické justici a exekutivě velmi neobvyklá. V roce 1942, po atentátu na Heydricha se opět oba společně náhle objevují v terezínské Malé pevnosti, kam byli jinak hromadně dopravovány protinacističtí odbojáři. Manželé Horákovi získávají dvě samostatné cely hned vedle sebe ve vězeňském traktu pro prominentní vězně. Ostatně, Bohuslav tam nebydlí a má svojí vlastní garsoniéru mimo koncentrační tábor…

Milada, údajná “vězeňkyně“, získává v malé pevnosti vedoucí zaměstnání jakési „provozářky“. Je kompetentní pro rozdělování potravin a léků. Navíc kontroluje provoz gastronomie a nemocničního zařízení. Může se neomezeně pohybovat po táboře, opouštět ho a zase se vracet. O její chrup se stará zubař, jinak kompetentní pouze pro Wehrmacht a jednotky SS. Někdy přespává mimo – v bytě svého manžela. Do svojí cely v malé pevnosti si čas od času vodí dámské návštěvy. Věra Vacková vzpomíná:

„Miládce jsem musela vždy dát, a hlavně zazpívat, pokud k tomu byla příležitost… A pak po dozpívání jsme vždycky zůstávaly v objetí dlouho a beze slov. Bylo mi 18 a Miládce 42. Dr. Sailer se pohyboval prakticky po pevnosti neomezeně; chodil s různými léky, které měl i ze zásob SS-lazaretu; s dobrým čajem zásoboval pravidelně Miládku i protityfovými tabletami, jimiž jsme byly všechny pak vybaveny…“

Zpravodajský důstojník si nyní musí položit otázku: Čím si ona „vězeňkyně“ koncentračního tábora vydobyla tak obrovskou důvěru nacistické státní bezpečnosti SD, že má přístup k lékařským zásobám příslušníků SS, fasuje od nich léky a podle vlastního uvážení je rozdává vězňům? Podle jaké logiky se lékař Wehrmachtu a SS stará o její zdraví? Jak je to možné, že “vězeňkyně“ podezřelá z “velezrady“ rozhoduje o rozdělování potravin a gastronomické vyzásobování vězňů celého tábora? Tady něco nesouhlasí!Výsledek obrázku pro “Milada Králová“ a “Milada Pěkná

Ostatně, vězňové z Terezína vypovídající po válce a svých kontaktech s “JUDr. Horákovou“ v prostorách koncentráku, sotva mluví pravdu, protože dotyčná osoba tam figurovala pod krycími jmény “Milada Králová“ a “Milada Pěkná“ a toto nekompromisně dodržovala. Nemohli tedy logicky vědět, že mluví s JUDr. Horákovou.

V letech 1940 – 1944 nedošlo pro manželé Horákovi k žádnému obžalování, což je krajně neprůhledné. Navíc se to dělo v době, kdy jinak nacisté s odsouzením spěchali a vynášely i rozsudky během 24 hodin. I kdyby byla Horáková zatčena za svou (ne)práci v ŽNR – jak vždy později sama tvrdila, proč se u toho pořád plete její manžel a „sedí za mřížemi“ vedle ní, ačkoli prokazatelně za nic nemůže!? Tak se též stalo, když je v létě 1944 oba odvezli do Drážďan k trestnímu soudu.

Častá oficiální tvrzení, že ona byla odsouzena k trestu smrti, který nebyl vykonán, a on dostal 25 let těžkého žaláře, jsou absolutním nesmyslem. Rozsudek zněl pro Miladu 8 let s tzv. “vycházkovým režimem“ (to znamená, že ve vězení pouze přespávala) a její manžel 4 roky “domácího vězení“, přičemž mu byly započteny léta 1940 – 1944 jako „vazební“, takže měl zaražené vycházky pouze na cca 14 dní a poté byl na svobodě… Skutková podstata pro oba zněla „pokus o zradu“. Jak a kde se měli o tu tzv. “zradu“ pokoušet, není v rozsudku uvedeno.

Milada Horáková a Alois Štůla (druhý zleva) doprovázejí britského ministra zdravotnictví v Masarykových domovech, 1937

Jak se to jeví, o žádný klasický soudní rozsudek nešlo. Německá SD zřejmě potřebovali manžele Horákovi na rychlo „uklidit“. Patrně v Terezíně hrozilo nebezpečí nějakého prozrazení. Jejich transport do říše jim zaručoval bezpečí a rozsudek trestního soudu jim dodal alibi “politických vězňů“. Oba zůstali v Bavorsku. Bohuslav si odpykával “trest“ v Ebrachu v klášteře cisteriánů s přilehlým kostelem.

Tento objekt zčásti sloužil od roku 1851 jako domácí vězení pro neposlušné mnichy. Miladu umístili do prominentní ženské věznice v Aichachu: cely s ústředním topením a sprchami. Možnost stravování mimo oblast věznice byla zaručena… Výsledek obrázku pro URV ÁLEK

Po válce má Horáková dost sil a zakládá “Svaz přátel SSSR“ (později “Svaz československo-sovětského přátelství“) a stává se jeho místopředsedkyní. Stalinští bolševici v Kremlu jsou nadšeni a zvou jí v říjnu 1946 do Moskvy. Tam jí ubytovali v nejluxusnějším moskevském hotelu “National“ a vedli s ní dlouhé rozhovory, o kterých není veden žádný záznam; uprostřed únorového puče si našla Milada Horáková čas navštívit oslavnou schůzi SČSP v Národním divadle.

Co všecko víme o Miladě Horákové: http://www.rukojmi.cz/clanky/domaci-politika/6993-milada-horakova-zalozila-svaz-pratel-sssr-stala-se-jeho-mistopredsedkyni-a-v-rijnu-1946-letela-do-moskvy-ubytovali-ji-v-luxusnim-hotelu-national-vratila-se-domu-a-v-roce-1950-byla-pro-velezradu-popravena

Pak ale přišel na tragickou scénu Josef Urválek (1910 – 1979), prokurátor a soudce. Justiční vrah, který měl 1945 – 1952 na svědomí desítky poprav katolíků, socialistů a nakonec i komunistů… Iracionální popravou Horákové chtěli komunisté vytvořit odstrašující příklad. Ve své ideologické tuposti však dosáhli pravého opaku. Z průměrné a ničím nezajímavé, socialistické fanatičky, vybudovali celosvětovou politickou kapacitu. Ještě navíc z ní nechtěně vymodelovali „hrdinku“ a tím jí postavili věčný pomník.Parašutisté Jan Kubiš (vlevo) a Jozef Gabčík na poštovní známce

 Parašutisté Jan Kubiš (vlevo) a Jozef Gabčík na poštovní známce... FOTO: Profimedia.cz

Je to skutečně pravda, že atentát na Heydricha byl největším hrdinským činem českého odboje z Londýna, resp. parašutisty akce Anthropoid na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který prý byl hvězdnou hodinou československého válečného odboje i celé domácí historie 20. století...? Už v tu chvíli prý vstoupili do evropských dějin, ovšem v jakém tragickém světle, o tom už propaganda mlčí; jako by žádné Lidice, Ležáky či Kobylisy a desítky zabitých ani nikdy nebyly... A Milada Horáková sice unikla smrti po akci Andhropoid, ale její kdysi sentimentální vztah k německému nacionalismu ji nakonec dohonil..

Inu, dnes si tedy připomínáme 69 let od chvíle, kdy se stala česká politička Milada Horáková (25. 12. 1901 – 27. 6. 1950) obětí justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech 20. století za vykonstruované spiknutí a velezradu. Jaká to byla hrdinka, to si každý z vás jistě přebere sám… O 14 židech v čele s Rudolfem Slánkým, kteří byli evidentní jističní popravou, se raději mlčí...

PS: Jistě známe rovněž detaily jiných českých procesů z 50. letech; na rozdíl od Milady Horákové si jiní před popravou života moc neužili. První byl na jaře v roce 1949 zatčen komunista Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, po něm Otto Šling, tajemník brněnské KSČ, následovali Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti, Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí, Rudolf Slánský, generální tajemník ÚV KSČ a další…

Zločiny, jichž se mělo 14 obžalovaných dopustit, byla špionáž, trockismus, titoismus, spiknutí proti republice a záškodnictví. Byli popsáni jako sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno za osoby židovského původu. Na ÚV KSČ přišlo přes 10 500 dopisů, které obsahovaly výkřiky: „Utopte je jako kočky!“, „Všichni musí na provaz!“; „Je to banda zločinců!“. Nechyběly ani nenávistné projevy antisemitismu: „Hitler jich mnoho likvidoval, ale ještě jich bylo málo!“. Bylo sepsáno na 8 500 peticí, které podporovaly nejtvrdší potrestání obžalovaných.

Obžalováni byli na hlavní líčení připravováni tak, že byli nuceni učit se zpaměti předem sepsané otázky a odpovědi. Výpovědi obviněných tak působily velmi nevěrohodně. A opět úřadoval hlavní prokurátor a justiční vrah JUDr. Josef Urválek udělil odsouzeným židovského původu 11 rozsudků trestu smrti oběšením, zbylí tři byli odsouzeni k doživotí a zbaveni státního občanství… Rudolf Slánský během procesu sám odhrkal naučený text jako po másle: „Nebudu ve svých výpovědích šetřit ani sebe, ani svoje spoluobviněné… Chci především přiznat svoji vinu na tom, že jako nepřítel uvnitř komunistické strany a lidově demokratického zřízení jsem organizoval protistátní centrum… Toto centrum, do kterého jsem soustředil mnoho kapitalistických a podvratných živlů, z nichž mnozí se v různých dobách stali agenty imperialistických rozvědek, francouzské, anglické a především americké, provádělo nepřátelskou činnost…“  

A Slánský se i sám podle podvržených odpovědí StB odsoudil: „…Vím, že rozsudek trestu smrti, jaký navrhuje státní prokurátor, je rozsudek nanejvýš spravedlivý za všechny ty strašné zločiny, které jsem spáchal…“ http://www.lidice.cz/obec/historie/komentar.html

Generál Šándor rovněž o demonstracích Milionů chvilek: https://www.youtube.com/watch?v=vZsv9Z-Z0eM

http://www.rukojmi.cz/clanky/2399-neco-malo-o-tom-jak-se-syn-sefa-policie-a-cs-protektoratni-vlady-za-treti-rise-richarda-bienerta-ozenil-s-evou-peroutkovou-dcerou-publicisty-ferdinada-peroutky-co-pry-nebyl-antisemita

http://www.rukojmi.cz/clanky/1640-zulove-diky-ameriko-v-plzni-dostalo-trhlinu-pry-prirodni-neduh-ale-spis-trest-za-lidskou-nadutost-lez-ma-zkratka-kratke-nohy-a-tomu-odpovidajici-defektyIn

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
břetislav olser

břetislav olser

28.06.2019 15:43

Což tak sebevražední hrdinové, co vraždí, kde jen můžou a statisíce lidí, jen pro svého Alláha a 72 černookých panen...? Jsou to také hrdinové...?


 
Břetislav Olšer

Břetislav Olšer

28.06.2019 14:19

Jaké je to hrdinství, když pro pár zabitých hrdinů zemřou tisíce...?


 

27.06.2019 20:35

Fenomen hrdinství jde vždy ruku v ruce s pochybnostmi o tom pravém hrdinství. Hrdina se stává hrdinou, nebo zbabělcem v podstatě náhodně. Vnější podmínky, rozhodnutí někoho jiného, nebo se ironií osudu dostane do situace se nějak zachová, uvidím někoho, kdo se topí a mám na výběr, skočit, nebo ne. A když nepodlehnu pudu sebezáchovy, stanu se prý hrdinou bez ohledu na to, že jsem byl celý živit svině. Budou mě oslavovat a pak najednou někdo mou mrzkou povahu a jednání uvede na pravou míru. Přestanu být uznávaným hrdinou, nebo se stanu hrdinou podmínečným. A ještě závisí na společenském vývoji. Dneska tě maj za svatého a zejtra jsi sviňák. Klasický příběh je Julius Fučík


 
Bylo jich cca 300 000 tisíc pivařů a párkařů, co se se zadarmo tísnili na Dnech NATO, bez sebereflexe, jako národ, co byl zbrojnicí Hitlera, pak zase Stalina a dnes leze do zadku USA.

Bylo jich cca 220 000 tisíc pivařů a párkařů, co se se zadarmo tísnili na Dnech NATO, bez sebereflexe, jako národ, co byl zbrojnicí Hitlera, pak zase Stalina a dnes leze do zadku USA.

Bydlím nedaleko mošnovského letiště, takže mi v uších ještě doznívá hukot hlavně bombardéru B-52 a mně nezbývá si připomenout si, jak v jednom obskurním plátku se na hlavní straně tloukly dva titulky vedle sebe: „Myslivci skolili 230 tisíc kanců“ a signifikantní pro tento bulvár - „NATO v Ostravě a 220 000 diváků…“ Nechci nikoho urážet, ti divočáci za to nemohou, že onemocněli, byť geneticky jsou lidem blízké…

Jak to bylo s Čáslavskou nejen v roce 1968, ale i s jejími protisovětskými gesty, jak je v minulých dnech okázale prezentovala ČT, když pouze ukázala předávání medailí jí a sovětské gymnastce; Čáslavská odvrací svoji tvář od vlajky SSSR

Jak to bylo s Čáslavskou nejen v roce 1968, ale i s jejími protisovětskými gesty, jak je v minulých dnech okázale prezentovala ČT, když ukázala pouze předávání medailí jí a sovětské gymnastce; Čáslavská odvrací svoji tvář od vlajky SSSR

V České televizi před několika dny závěru srpna 2019 odezněla jen laciná propaganda roku 1968, když při předávání medailí jí a sovětské gymnastce Čáslavská okázale odvrací na protest svoji tvář od vlajky SSSR. Ani slovo o tom, jak přišel říjen 1968 a sedminásobná olympijská vítězka - gymnastka Věra Čáslavská a stříbrný olympijský medailista - běžec Josef Odložil si před více než půl stoletím řekli 26. října 1968 své “ano“ během letních olympijských hrách v Mexico City.

Bude se FAMU distancovat od svého nejznámějšího absolventa Emirá Nemanja Kusturici kvůli vyznamenání od prezidenta Zemana k 28. říjnu 2019?  Na FAMU, kterou proslavil, se prý proti němu chystá velká akce

Bude se FAMU distancovat od svého absolventa Emirá Kusturici kvůli vyznamenání od prezidenta Zemana k 28. říjnu 2019? Na FAMU, kterou proslavil, se prý proti němu chystá velká akce "vítačů" uprchlíků a odpůrců Zemana

„Je možné, že se FAMU bude chtít od Emira distancovat ještě dřív, než vyznamenání od prezidenta dostane. Teď se o tom začíná mluvit, ale nejvíc se to rozjede až v říjnu, kdy začíná výuka a fakulta bude naplno žít. Některé katedry jsou dost angažované a většinu tam tvoří lidi levicově-progresivistických názorů,“ sděluje redakci ParlamentníchListů.cz zdroj z fakulty pod podmínkou zachování anonymity. 

První premiér Ben Gurion vedl Izrael 13 roků, před 71 lety připomněl komuny zvané kibucy; řekl, že “socialismus byl pro židovský stát stejně důležitý jako hebrejská Bible”..

První premiér Ben Gurion vedl Izrael 13 roků, před 71 lety připomněl komuny zvané kibucy; řekl, že “socialismus byl pro židovský stát stejně důležitý jako hebrejská Bible”..

Chci širokou vládu národní jednoty“, prohlásil centrista Benny Ganc po úterních předčasných volbách v Izraeli. Vyjádřil radost nad výsledkem své koalice Modrá a bílá, hlavní soupeř stávajícího premiéra Benjamina Netanjahua se ale vítězem voleb neprohlásil. Volby pravděpodobně skončí patem.

Poslední domácí zprávy