• Úterý, 25. únor 2020
  • Svátek má Rukojmí Liliana

 Čtení na prázdniny:  Čí je to hrob?
Počet návštěv: 1305

Čtení na prázdniny: Čí je to hrob?

Jaromír Bradávka Článek od Jaromír Bradávka

Letní prázdniny se přehouply do druhé poloviny a na Vranovské přehradě byla turistická sezóna v plném proudu. Na plážích se opalovaly desítky lidí, ve vodě si hrály děti, u stánků s občerstvením postávali otcové rodin, popíjeli pivo a se zájmem sledovali hemžení kolem. Občas některý z nich kývl na ostatní, když kolem prošla mladá dívka v uzoučkých bikinách, a s povzdychem pomyslel na svou postarší manželku, která se pod slunečníkem věnovala konzumaci zmrzliny nebo ošetřování povadlé pleti.

Na protějším břehu přehrady byl klid. Nacházelo se tam jen několik roztroušených chat a chalup a jejich majitelé se ruchu na plážích snažili co nejvíce uniknout. Na jedné ze samot trávil prázdniny i vedoucí katedry antropologie na brněnské univerzitě profesor Daněk.

Po dobrém obědě si šel oddechnout do lehátka na zahradě, kam hluk z pláže na protější straně nedoléhal. Jeho paní poklidila ze stolu a právě když umyla poslední talíř, zazvonil telefon. Z mobilu se ozval vzrušený hlas doktora Slavíka, odborného pracovníka ústavu Antropos a současně profesorova asistenta. „Dobrý den, paní Daňková, můžete mi dát manžela? Musím s ním nutně mluvit.“ „Počkejte chvíli, podívám se, jestli nespí,“ odpověděla žena a sešla na zahradu. „Vladimíre, volá ti doktor Slavík. Je to prý velmi důležité.“ „Co mi chce, mám dovolenou,“ odsekl nevrle profesor. Žena pokrčila rameny a podala mu telefon. „Daněk. Co máte, Slavíku,“ zavrčel starý muž do mikrofonu. „Pane profesore, volali z Ředitelství silnic a dálnic, že někde u Přerova při stavbě dálnice odkryli staré pohřebiště, prý z doby kamenné. Máme se na to přijet podívat.“ „Tak jeďte, Slavíku, a až budete vědět něco bližšího, dejte mi vědět,“ odpověděl profesor a vypnul telefon. Ani o dovolené nemá člověk chvíli klid, povzdechl si a zavřel oči. Za chvíli už pravidelné oddechování prozrazovalo, že odpolední spánek dostal přednost před archeologickým nálezem.

Doktor Slavík se ozval za tři dny. „Jedu za Vámi,“ oznámil stručně do telefonu, když se profesor ohlásil. „Co se děje?“ „Bude lepší, když vám to ukážu osobně na fotkách, ale stejně mi asi nebudete věřit. V poledne jsem u vás,“ dodal asistent a zavěsil. Ve tři čtvrtě na dvanáct zastavilo před chatou auto a vystoupil z něj doktor Slavík s vážným výrazem ve tváři. „Tak se pochlubte,“ vybídl ho Daněk u šálku čaje. „Ale jen stručně, za chvíli bude oběd.“ „Dobře, pane profesore. Tak tedy – při bagrování zářezu pro dálniční těleso na trase Přerov – Lipník se u Prosenic utrhl kus svahu a odhalil tam podivný útvar. Vypadalo to jako zazděná jeskyně.“ „To myslíte vážně?“ zeptal se profesor s nádechem ironie. Asistent se zamračil. „Smrtelně vážně. Když jsem tam přijel, čekali na mě stavbyvedoucí se zástupcem ředitele a policie. Ve stěně byl proražen malý otvor a ohlásili mi, že uvnitř zahlédli nějaké kosti. Nechal jsem místo zabezpečit a potom jsme vlezli dovnitř.“ „A byla to jeskyně?“ zeptal se profesor. „Ne, je to kameny a hliněnými cihlami zazděný skalní převis a v něm je hrob. U skalní stěny je navršena nízká mohyla, na které na zbytcích kožešin ležely dvě kostry. Podle velikosti těla a tvaru lebky je jedna z nich neandrtálská a ta druhá patří druhu Homo sapiens.“ „To snad ne,“ vybuchl profesor. „Mám to tady zdokumentované,“ odrazil pochybnosti doktor Slavík a vytáhl z kufříku fotoaparát. „Kromě toho jsou na skále kresby lidí, zvířat, a podivné znaky, které ještě musíme rozluštit. Naprosto nepochybně je tam muž, žena a děti, potom slon, šavlozubý tygr, kůň, ryby“ – profesor se údivem málem zakuckal – „ano, ryby, podle tvaru těla a ploutví štika, candát a pstruh nebo hlavatka a taky kresby různých předmětů. Ve výbavě zemřelých jsme našli luk a šípy“ – „U neandrtálců?“ zvolal profesor – „a mnoho kamenných nástrojů. Nejdůležitějším poznatkem však je to, že v zubech lebky Homo sapiens jsem našel díry, pravděpodobně po plombách. Zbytky výplňové hmoty jsem poslal do laboratoře, ale hlavně – na jedné stoličce se nachází zoxidovaná, ale zachovalá zubní korunka.“ „Děláte si ze mě blázny, Slavíku?“ vykřikl znovu hněvivě profesor. „Ukážu vám to všechno na snímcích,“ odpověděl klidně mladý vědec. „A ještě něco.“ Sáhl do kufříku, vytáhl z něj do kapesníku zabalený předmět a podal jej profesorovi. „Rozbalte to, prosím, a řekněte mi, co to je.“ Profesor nedůvěřivě a opatrně kapesník rozbalil. Potom se nadechl a zeptal se: „To jsou brýle?“ „To byly brýle,“ odpověděl doktor Slavík. „Ty pochází také z toho hrobu?“ „Ano,“ přikývl Slavík. „Jaké je stáří toho hrobu?“ zeptal se ještě profesor. „Poslal jsem vzorky k analýze, ale podle těch kreseb to odhaduji na interglaciál riss – wurm, to jest sto třicet až sto patnáct tisíc let.“ Profesor se zamračil. „To stačí doktore, teď se naobědváme a vy mi potom ukážete ty fotky.“ Doktor Slavík zmlkl a oba se v klidu věnovali výtečnému menu z kuchyně paní Daňkové. Po obědě zkopíroval doktor Slavík obrázky z fotoaparátu do profesorova notebooku a skoro dvě hodiny je podrobně prohlíželi. Nakonec profesor kapituloval: „Máte pravdu, doktore, je to velmi podivný nález. Budu tam muset zajet s Vámi, sestavit tým a provést podrobný antropologický a archeologický průzkum. Odhaduji to na nejméně půl roku práce, s analýzou rok a více.“ Vtom Slavíkovi zazvonil mobilní telefon. Vědec chvíli poslouchal a potom se obrátil k profesorovi. „Volali z laboratoře. Podle radioizotopického měření u kostí obou lidských koster, kožešin, zbytků dřeva a několika uhlíků z místa nálezu je hrob starý stodvacet tisíc let s odchylkou plus mínus pět tisíc let.“ Na okamžik se odmlčel. „Pane profesore, čí je to hrob?“

 

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

09.08.2019 19:21

Historie se neptá,historie vytváří záhady a na "vědcích" je,aby je odhalili.To asi bude rozumnější počin,než účast na demonstracích.


 
Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.

Poslední domácí zprávy