• Středa, 13. listopad 2019
  • Svátek má Rukojmí Tibor

Pamětník srpnových událostí v roce 1968: Probudilo mě drnčení skla, pomyslel jsem si, že zase nacvičují na přehlídku
Počet návštěv: 530

Pamětník srpnových událostí v roce 1968: Probudilo mě drnčení skla, pomyslel jsem si, že zase nacvičují na přehlídku

Stanislav Novotný Článek od Stanislav Novotný

Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn na Slobodném vysielači si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval Zdeňka Tichého, mistra zvuku Československého rozhlasu, pamětníka srpnových událostí roku 1968, pozdějšího specialistu na digitální techniku a polistopadového spolutvůrce české elektronické mediální scény.

Jeho život byl se zvukem spojen již od základní školy, kde seděl v lavici s legendárním zpěvákem Michalem Tučným. „Táta mi sehnal magnetofon z ministerstva vnitra s názvem Paratus. Říkalo se mu také drátofon. Natáčelo se na drát, úplně stejně jako na pásek. Začali jsme si s tím hrát a tvořit různé věci. Na střední Všeobecné vzdělávací škole, kde jsem se dostal do maňáskového souboru, jsem potom začal dělat zvukaře. Scénickou muziku pro nás tehdy natáčel Vojta Dyk, strejda zpěváka Vojty Dyka, který už tehdy pracoval v rozhlase, byl o rok starší než já. Ten mě tam přivedl. Do rozhlasu jsem se potom dostal na přímluvu jednoho režiséra jako technik elév. Zvukařina je můj svět.“
 
Zdeňku Tichému bylo tenkrát, v roce 1965, sladkých osmnáct. Asi týden po jeho nástupu padl na poradě návrh na vytvoření pořadu Mikrofórum. „Ten pořad měl odvádět posluchače od hudebního odpoledního vysílání Svobodné Evropy, byl to konkurenční pořad. Napřed se mělo točit na pásky a pak se přidalo i živé vysílání. Nikdo se nehlásil, tak jsem se nesměle přihlásil já. Odezva byla taková jako: ,Cože, on přišel ze školy, nic neumí a chce dělat živé vysílání‘? Jenže oni nevěděli, že mám průpravu z divadla, to je taky živé vysílání. Tak jsem se dostal k Mikrofóru,“ vzpomíná Zdeněk Tichý.
 
Mikrofórum, které bylo na pokyn stranického vedení koncipováno jako proud hudby, aktualit a zajímavostí pro mladé, se stalo doslova fenoménem a pořad oslovil mnoho generací. Posluchače si získal především svojí neformálností a bezprostředností živých rozhovorů se zajímavými hosty. Ještě v 90. letech mělo Mikrofórum 1,2 milionu pravidelných posluchačů.
 
Poté, co byl Zdeněk Tichý převelen do dnešní Dykovy ulice na Vinohradech, dřívější Hvězdoslavovy, kde bylo studio armády, octl se tam v roce 1966 u vzniku dalšího velmi zajímavého pořadu – Nealkoholické vinárny u Pavouka. „Jeho tvůrci byli Zdeněk Svěrák a Jirka Šebánek. V jenom z dílů padla první zmínka o Cimrmanovi. Tehdy to byl ještě řidič parního válce stavby silnic a železnic v Hradci Králové, který vystavoval předměty, které přejel tím válcem, takže byly všechny placaté,“ směje se technik, který byl svědkem základů slavného Divadla Járy Cimrmana.
 
V roce 1967 byl Zdeněk Tichý převelen zpátky do hlavní budovy na Vinohradské třídě, kde nastala krátká etapa nejsvobodnějšího období – v roce 1967 totiž byla zrušena cenzura. Do té doby muselo být na scénáři ke každému pořadu razítko, že je schválen. Právě to tehdy skončilo. Zelenou dostal i pořad Písničky s telefonem, kde mohli posluchači v živém telefonátu s rozhlasem říkat i svoje názory. Kancelář získali tvůrci pořadu symbolicky právě po cenzorském oddělení. Zdeněk Tichý rád vzpomíná na rozhlasové velikány Jana Kyncla či Jana Petránka, který byl podle něj jedinečným novinářem.
 
Fotogalerie: - O roce 1968
Debata o roce 1968 ve Slovenském domě
Jiří Valenta
Debata o roce 1968 ve Slovenském domě
Jaroslav Bašta
Slovenský velvyslanec Peter Weiss
Debata o roce 1968 ve Slovenském domě
Idyla ale brzy skončila. „V úterý 20. 8. 1968 jsem měl službu, odvysílal jsem odpolední Mikrofórum a šel jsem domů. Venku bylo jako v prádelně. Bydlel jsem tenkrát na Letné, kde jsme byli zvyklí, že vždy 9. května stály v ulicích tanky a konaly se tam přehlídky. Přišel jsem domů a usnul jsem. Najednou mě probudilo drnčení skla. Pomyslel jsem si, že zase nacvičují na přehlídku. Neuvědomil jsem si ale, že není 9. května, ale že je srpen. Pak mě probudil kamarád a pustil jsem si rádio. Zavolal jsem do rozhlasu a zjistil jsem, že tam jsou na ulici taky tanky. Ptal jsem se, jestli mám jít do práce. Šel jsem přes Václavák a obešel to zezadu Balbínovou. Pracoval jsem v oddělení zvukové výroby. Najednou se vedle mě objevil ruský voják, a že mám všechno vypnout. Dělal jsem, že neumím rusky, tak natáhl samopal. A tak jsem to vypnul. Když zmizel, zase jsem to zapnul a přikryl dekly magnetofonů. Potom nás svolali do kantýny na poradu, a že se bude vynášet technika z hlavní budovy a půjde se na náhradní pracoviště. Jedno z nich bylo ve studiu armády, druhé v bunkru pod Žižkovem, kde bylo studio pro případ nouze a je tam dodnes. Pak jsem šel domů a řekli mi, ať si dám volno. Odjel jsem z Prahy a dali mi na vybranou – buď odejdu sám, nebo mi dají paragraf 53 a už mě nikdy nikde nevezmou. Tak jsem odešel.“
 
Do rozhlasu už se Zdeněk Tichý nikdy nevrátil. Díky jeho technickým dovednostem jej ale vzali ve Správě severozápadní dráhy, a nakonec zakotvil v Dopravním podniku, který nabíral lidi kvůli stavbě metra a vládou byl štědře dotován. Byly tam vysoké platy, prémie i byty. „Zakládal jsem v metru rozhlas, dělali jsme takové to ,ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají‘. To se dřív dělalo na pásky, dnes už je to digitální. V 80. letech potom začala videa. Hodně to ale sledovala StB, protože se pašovaly filmy ze Západu. Vymyslel jsem to tak, že jsem u Svazarmu založil videostudio. Mělo velký ohlas a dostal jsem peníze na nákup zařízení. Dělali jsme videa o činnosti Svazarmu a podobně, zároveň jsem ale dělal také pro Amfora Klub, oslovil mě Petr Salava. Přes den se tam promítaly filmy, které se schvalovaly, jestli půjdou do kin, nebo ne. Večer byly diskotéky.“
 
Tichý také přepisoval a uchovával takzvané trezorové filmy, které nesměly být vysílány. „Podařilo se mi sehnat i Skřivánky na niti. Jiří Menzel, který bydlel nedaleko mě, byl moc rád, že jsem mu dal kopii. Říkal mi, že je viděl naposledy ve střižně.“
 
 
Z metra pak šel pamětník srpnových událostí pracovat na Ústřední celní správu, kde se přimotal i k dalšímu zlomovému okamžiku českých dějin. 17. listopadu 1989 poslouchal zrovna zelenou vlnu o dopravním zpravodajství, a také policejní stanice, aby si údaje mohl ověřit, když tu slyší zajímavé věci: „Policisté se najednou začali domlouvat ohledně průvodu z Albertova. A začali to tam organizovat. Vzápětí se ale začaly do toho míchat ruské stanice, asi KGB. To je taková záhada, kterou dodnes nikdo nezveřejnil. Ti naši se vůbec nemohli domluvit, protože jim ty ruské frekvence rušily signál.“ 
 
To ale nebyla jediná podivnost sametového převratu. V roce 1990 se Zdeněk Tichý po letech znovu shledal s Pavlem Pecháčkem, který pracoval pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. A ten mu přiznal, že ačkoli stanice vždy ověřuje informace, u zprávy o mrtvém studentovi Šmídovi na Národní učinila výjimku a dezinformaci Petra Uhla okamžitě odvysílala, aniž by ji jakkoli ověřovala. Fake news zjevně nejsou vynálezem dneška a politický zájem byl zřejmě úplně jiný…  
 
Třeba se o „spontánní“ změně poměrů, která vešla do dějin jako sametová revoluce, jednou dozvíme pravdu. Anebo alespoň realističtější verzi. Po třiceti letech už by bylo pomalu na čase.
 
Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz
 
Psali jsme:

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

22.08.2019 19:25

Je to jednoduché.Jednoduší lidé mají v hlavě SSSR=Rusko.A stejně i pan Tichý.Patří k těm,co nerozlišují a všechno vedou pod jedním názvem.I tak se dá podávat svědectví.Dál nemá cenu to rozebírat.


 
Rudolf Kavan

Rudolf Kavan

22.08.2019 17:10

"Najednou se vedle mě objevil ruský voják" Jak pan Tichy vedel, ze ten vojak byl ruske narodnosti?

"Vzápětí se ale začaly do toho míchat ruské stanice, asi KGB."
Vyrok si protireci. KGB nebylo organem Ruska ale SSSR. SSSR bylmnohonarodnostni stat, kde Rusu nebyla ani polovina.

https://voxpopuliblog.cz/rusofobia/


 
Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Před sedmasedmdesáti roky vrcholila bitva 2.sv. války v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps. Říjen a listopad 1942 byly rozhodující

Více o tom věděl Pravoslav Petrák, jeho strýc Pravoslav Řídký byl přímým účastníkem bojů.  Následující úryvky jsou z jeho deníku. Narodil se 9. května 1907 v Moravské Ostravě jako syn Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky Řídké - Kubicové. Jeho otec byl nadporučík ruských legií, vyučený mistr kovotepec.  Pravoslav v letech 1918-1925 studoval na ostravské české reálce a 23. 6.1925 maturoval s vyznamenáním.

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Proč je pro premiéra Andreje Babiše podezřelá bytost Martin Roman, „symbol korupční doby“ a v byznysové komunitě jeden z hlavních terčů, na které premiér v minulosti tolik s chutí střílel

Martin Roman (50) je i dnes v byznysu vnímán jako kontroverzní muž, a to je možná ještě milosrdné označení pro to, jak se o něm po Praze v některých kruzích mluví. Pro Andreje Babiše je něčím jako Voldemort pro Harryho Pottera. Jeho jméno se raději nevyslovuje.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

Uplynulo třicet roků od chvíle, kdy se německý národ sjednotil a první východní Němci už měsíc předtím ve svých trabantech projížděli z Maďarska do Rakouska a zpátky do SRN.

„Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“ Těmito slovy ohlásil tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 z balkonu Lobkovického paláce, že bude více než 4 000 uprchlíkům z NDR umožněno vycestovat za svobodou do SRN; v listopadu pak byla zbořena Berlínská zeď.

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Dnes začnu zvesela o zákazu kouření cigaret, byť konec už k smíchu nebude; polovina dětí ve věku do jednoho roku, jež zemřely na syndrom náhlého úmrtí, doplatily na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily

Začnu zvesela anekdotou: Slepý zajíc skáče po lese a stoupne na hada. Zajíc: ”Promiňte, neviděl jsem Vás, jsem slepý” Had: “I Vy promiňte, také jsem slepý a neuhnul jsem. A co jste za zvíře?” Zajíc: “Nevím, nikdy jsem se neviděl. Osahejte mne a povězte jaký jsem.” Had se otočí okolo zajíce a povídá: “Máte jemný kožich, velké uši a malý čumák. Vy jste zajíc.” Zajíc se zaraduje. Pak osahá hada a povídá: “Jste tvrdý, studený, slizký a nemáte koule ani páteř… Vy musíte být Kalousek…”

 

Poslední domácí zprávy