• Pondělí, 24. únor 2020
  • Svátek má Rukojmí Matěj

Kdo smí a nesmí zapálit svíčku na Národní třídě, aneb kádrování pražských
Počet návštěv: 862

Kdo smí a nesmí zapálit svíčku na Národní třídě, aneb kádrování pražských "demokratů"

Josef Nožička Článek od Josef Nožička

Letos sice květiny, které někteří politici položili na pietní místo na Národní třídě, nikdo do koše neházel, ovšem pískotu se politici z „nesprávných“ stran dočkali opět...  

Máme za sebou oslavy 17. listopadu, které byly rozsáhlejší než jindy především z toho důvodu, že na tento den letos připadlo 30. výročí studentské demonstrace z roku 1989, která tehdy odstartovala pád komunistického režimu u nás, i 80. výročí událostí z roku 1939, kdy byly v důsledku studentských protinacistických demonstrací 17. listopadu zavřeny české vysoké školy.

To, co se odehrálo před 30 lety, mám stále v živé paměti i já, a tak si v tento den vždy vzpomenu na listopadové dny roku 1989, kdy jsem společně se svými spolužáky z vysoké školy chodil demonstrovat na brněnské náměstí Svobody a následně prožíval velké nadšení, když komunistický režim definitivně padl. Proto mi velmi vadí, pokud je dnes 17. listopad zneužíván pro politické šarvátky mezi současnými politickými stranami, a především pak, pokud někdo určuje, kdo smí a nesmí tento svátek veřejně slavit.

A jak jste již možná pochopili, včerejší den mi vadily především aktivity některých „demokratů“, kteří se snažili politikům s těmi „nesprávnými“ názory zabránit, aby na pietním místě na Národní třídě zapálili svíčku nebo položili květiny. Dle online zpráv na internetových zpravodajských serverech (například zde na iDNES) byli postupně terčem pískotu a v některých případech i vulgárních urážek premiér Andrej Babiš spolu s některými ministry z hnutí ANO, předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček či předseda hnutí Trikolóra Václav Klaus mladší.

Lze ještě pochopit, že má někdo výhrady k premiérovi Babišovi vzhledem k jeho předlistopadové komunistické minulosti (byť je tedy zvláštní, že například u jednoho z kandidátů na příštího prezidenta, generála Petra Pavla, něco takového nevadí) a toho, že dle slovenských soudů byl i spolupracovníkem StB. Ale že se od přítomných demonstrantů dočkal snad ještě větších urážek i Václav Klaus mladší? Tedy politik, který před 30 lety byl mezi studenty, kteří na Národní třídě demonstrovali? Protestujícím prý vadilo, že je to „proruský a populistický politik.“ Co má ale společného to, zda je někdo 30 let po pádu komunismu zásadně protiruský nebo naopak je zastáncem větší ekonomické spolupráce s Ruskem, s oslavami 17. listopadu? A ohledně populismu: oni snad například Petr Fiala či Miroslav Kalousek, kterým se naopak od protestantů dostalo bouřlivých ovací (když přišel na Národní třídu bývalý předseda TOP 09, někteří prý dokonce skandovali „Mirek na Hrad!“), nejsou často populističtí také?

Rozpaky u mě vyvolala i informace o tom, že se rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima dočkal při včerejším slavnostním projevu na Albertově od některých přítomných studentů pískotu a výzev k odstoupení. Jednou z hlavních výsad, kterou nám přinesl 17. listopad, určitě je i právo veřejně vyslovovat kritické názory či vyjadřovat s něčím nesouhlas. Ovšem zmínění studenti měli lépe zvážit, zda k tomu bylo opravdu vhodné či nutné zneužít oslavy včerejšího svátku. Pokud jsou opravdu přesvědčeni, že pan rektor není kvůli svým názorům na klima či kvůli univerzitní česko-čínské spolupráci mužem na svém místě, mají přece možnost pokusit se přes své volené zástupce v akademickém senátu vyvolat hlasování o jeho odvolání. Ale pokazit svým projevem oslavy těm lidem, kteří na Albertov přišli uctít památku jejich předchůdců, mně opravdu přišlo od pískajících studentů barbarské.

Byl jsem proto rád, že ne všude to včera bylo stejné jako v Praze. Část dne jsem pobýval ve Zlíně a zašel se tam podívat na oslavy 17. listopadu, které se uskutečnily na tamním náměstí Míru. Probíhal zde takzvaný Koncert Svobody a také pietní akt, při němž proneslo krátké projevy několik politiků. Když mluvil zlínský primátor, zvolený za hnutí ANO, asi tři nebo čtyři lidi (jeden z nich držel malý transparent, na kterém bylo napsáno, že nevěří lžím ANO) po skončení jeho projevu zakřičeli „Fuj!“, ale jinak většina přítomných zatleskala i jemu. Lidí sice dorazilo na krajské město poměrně málo, ovšem atmosféra zde byla vesměs přátelská, nikdo nikomu nebránil, aby u pietního místa zapálil svíčku, a bylo vidět, že prakticky všichni sem přišli kvůli tomu, aby oslavili včerejší svátek, a nikoliv kvůli protestům proti tomu či onomu politikovi. Něco takového přece mohou konat kterýkoliv jiný den...

Josef Nožička
Rád se podělím o své názory s ostatními. Dělám to i tehdy, kdy jdu vědomě "proti proudu".

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

18.11.2019 19:12

Proč se divíte?Tato tolik uvědomělá "demokratura" je hybnou silou společnosti.Je to následek Havlových popletených vizí o politice a celém světě.Jak je možno se přesvědčit,tak si študentíci pletou demokracii s anarchií a ještě jsou v tom podporováni partajemi,jejichž zástupci sedí v parlamentu.A kupodivu to komunisté nejsou.Jen jejich myšlení převzali oni "demokraté",kteří sice mají demokracie plnou hubu,ale skutky jen onoho totalitního myšlení.Proto ta urputná snaha určovat,co kdo může či naopak nemůže.To je typicky bolševické jednání,lhát,lhát a lhát.Stokrát opakovaná lež se stane pravdou,aspoň v očích "demokratického bloku".Jediná a správná!


 
Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.

Poslední domácí zprávy