• Sobota, 29. únor 2020
  • Svátek má Rukojmí Horymír

Pane Bajza, my tak mít kolonie…!
Počet návštěv: 1043

Pane Bajza, my tak mít kolonie…!

Přemysl  Votava Článek od Přemysl Votava

Za první republiky byl v každém pořádném městě obchod zvaný koloniál. Přesně ten stejný, co měl pan Bajza z filmu „Bylo nás pět“. Pulty zdobilo čerstvé exotické ovoce, ale i další lahůdky dovezené z Afriky, Asie i ze zámoří, s vinětou od všech těch věhlasných anglických, francouzských, belgických, holandských firem. To zboží bylo nazýváno koloniálním a my jako kluci jsme hledali na mapě ty daleké kolonie, záviděli jsme kolonizátorům ty naplněné lodě voňavého a exotického zboží….

Koloniální mocnosti po staletí z kolonií bohatly. Skutečnost, se kterou se tyto bývalé koloniální říše, dnes členové EU, nechlubí. Naopak, dávají nám své rady. Dívají se na nás pohledem bývalého koloniálního úředníka. Jsme pro ně tou lacinou pracovní silou z východu a dobrým odbytištěm pro jejich zboží. Dokonce ještě požadují v souvislosti s migrační vlnou náš podíl na splácení jejich dluhu vůči státům v Africe či Asii.

Ještě v polovině 20. století Velká Británie vládla nad osudy milionů obyvatel Afriky, Asie, Ameriky, Oceánie... Podobnou říši měla i Francie, Španělsko, Portugalsko…   Jejich koráby brázdily oceány a přivážely drahé koření, lodě byly plné stříbra a zlata. V útrobách lodí se tísnili černí otroci určení k práci na plantážích. Obchod s černými otroky kvetl, jen za období 1701 – 1900 bylo přepraveno po moři přes 9 milionů otroků. Tedy těch, co tuto cestu hrůzy přežilo. Platilo se jen za živé zboží, ztráty byly vysoké. 

„Pane Bajza, my jsme při tom dělení světa nebyli“. A jsem tomu rád. Možná, že jsme snili o nějaké té malé kolonii možná, že jsme toužili po těch exotických dálkách, po voňavém koloniálním zboží, které prodával pan Bajza ve svém koloniále. Četli jsme o sladkém životě koloniálních úředníků. O Velké Británii se říkalo „nad její říší slunce nezapadá“.

Pryč jsou ty časy, kdy jsme jásali nad dovezeným banánem, mandarinkou, čokoládou,  dnes máme jiné starosti. Všem ale říkáme, že nebereme cizí, ale budeme hájit to své. Nekolonizovali jsme, nevozili jsme si otroky a za tu dovezenou kávu, čaj, kakao, pomeranče, banány a buráky, jsme vždy řádně zaplatili. Dluhy k Africe a  Asii  nemáme, platíme dnes spíše za ty jiné.

Ještě trochu úsměvu na závěr. Před sto lety, opojeni z nabyté svobody, se zrodila úsměvná historka o snaze mít „českou kolonii jménem Togo“, tedy maličký africký stát, poloviční ČR. Slovy tehdejších snílků „jsme na to měli kapacity“. Buďme dnes rádi, že zůstalo jen u těch snů…

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Petr Majevský

Petr Majevský

29.11.2019 19:25

Pan Votava zapomněl dodat,že za komančů se v afrických státech stavěly za naše peníze nemocnice,továrny a to jsme platili my.Na to nám žádný západ nic nepřidával.Naopak ještě ponoukali kolonizátoři místní pitomce,aby to postavené ničili.Panu Přibylovi bych oponoval.Dnešní kolonizátoři mají dost problémů doma a strašení Ruskem a Čínou je jenom hra.Putin jasně varoval,že v případě útoku použije Rusko jaderné zbraně a konečně bude na této planetě klid a mír.Oni je použují všichni!


 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

29.11.2019 12:17

Dnešní kolonizátoři nejsou žabaři. Zbývá jim dobýt ještě Rusko a Čínu. Už se na tom horlivě pracuje. ....Mějte se hezky.


 
Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

Ožily mi znovu vzpomínky na havárii v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina; chvíle, kdy jsem poznal také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou

V devadesátých letech jsem byl v Kyjevě pečený vařený. Dělal jsem rozhovor s náčelníkem kyjevské milice, který se mě na závěr interwievu a pózování do objektivu zeptal: Nu što, maladěc, kakaja u vas prabléma? V domnění, že jsem asi někde vytřískal hospodu a chci rozhovorem s ním průšvih zamést pod koberec.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (4)

Opravdu se setkali v kasinu. Všude plno světel, zelené stoly trochu připomínaly obyčejné hospodské kulečníky, ale rozhodně ne ty noblesní krupiérky, které u nich postávaly, ani ty hromady barevných žetonů na okrajích stolů, kolem nichž posedávali a postávali většinou muži, ale i několik málo žen.

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Jan Padych: Bankéři z pergoly (3)

Sál se starým, značně už zchátralým pódiem, se pozvolna plnil. Dětí přibývalo,  s nimi i křik a výskot. Dvě učitelky, obě už postarší a značně nervózní, okřikují neposedné caparty a ukazují na  řady židlí, kam si kdo má sednout. Kdosi zatáhne závěsy na velkých oknech a značně se setmí.

Poslední domácí zprávy