• Úterý, 25. červen 2019
  • Svátek má Rukojmí Ivan

Fejeton: Nostalgie za starým bytem, aneb Proč musí běženci tolik trpět kvůli politikům...?
Počet návštěv: 4096

Fejeton: Nostalgie za starým bytem, aneb Proč musí běženci tolik trpět kvůli politikům...?

- Břetislav Olšer - Článek od - Břetislav Olšer -

Každý den vidím děsivé záběry z běženeckých ghett v Calais, na řeckých ostrovech či v Makedonii a Turecku. Miliony lidí na pochodu; dospělí i čerstvě narozená batolata, v blátě, zimě a odpadcích. Bez domova a vlídných vzpomínek.

Nedokáži si představit jejich prázdná srdce, plná strachu a bez přívětivých prožitků. Je mi jich líto, že se v nich nikdy neodehraje bláhová katarze jako ve mně. S přibývajícími lety mě totiž popadá větší a větší nostalgie, zjevují se mi i záblesky dávné minulosti, o nichž jsem si myslel, že už ve mně zničí definitivně pozvolná ztráta paměti. Omyl, vzpomínky jsou někdy velmi dotěrné jako třeba stěhování. To moje nebylo nezbytné; nevyháněla mě válka, ani bída a hrůzy válečných dnů...

Marně hledají v temnotě obrysy své neznámé budoucnosti, která je krutě vytrhla z jejich kořenů. Nemají se jako já nedávno; hledal jsem panelový být, abychom měli s mojí paní klidné stáří. Po čtyřiceti letech společného a relativně poklidného života to byl zásah nebývalých rozměrů do našeho nitra. Dlouho nám trvalo, že jsme si našli bydlení, aniž bychom museli utratit své úspory za pašeráky.  A přes to všecko se mi zdá, že to naše stěhování nebylo vůbec snadné; zjistit, jací jsou sousedi, zdali nejsou hluční, neperou se, příliš moc nepijí, neflámují, zkrátka aby byli slušní. K tomu bytové družstvo, co se o všechno postará – od zavedení televizní antény, až po opravy čehokoli.

Zkrátka, lidská přirozenost prahnoucí po klidu a míru. A bylo mi jedno, jestli vedle nás či ve vchodu žil někdo černý, žlutý či duhový. Podstatně bylo, aby byl zdvořilý, netloukl svoji ženu, dbal o své děti, chodil do práce a nekradl. Přestěhovali jsme se. Teprve podruhé a naposled. V Americe se lidé stěhují za život v průměru šestkrát a nedělají z toho žádnou vědu. Pro mě ale teď bude všechno úplně jiné.

Za zdmi našeho starého bytu se rozbují jiný život, ale mě už nechá netečným. A jednou stejně i tyto zdi někdo zboří, až se byty začnou rozpadávat, nebo bude scházet místo pro nový supermarket či aquapark… Nikdo už nebude ani tušit, co vše se po stranách betonových panelů odehrálo. Kolikrát jsem si ty vymodlené díly státní rychlostavebnice připomněl, jak je na počátku všeho zavěšené na jeřábu zasazovali stavbaři do našeho ještě napůl imaginárního domu.

Betonově tak bylo vymezeno pár desítek kubíků exhalátů a vznikl oddělený prostor, jedna z buněk lidských pláství, zatím bez strdí, v níž se začaly odehrávat i životní epizody mé rodiny.

Smíchat cement, písek, hašené vápno, vodu, dodat armatury, zalít je betonem, přikořenit láskou, vidinami i tužbami a na světě bylo bytové jádro, jež se sice už dál nemnožilo, zato v něm se to životy jen hemžilo. Zázrak. Jak málo stačilo k pokrytí lidské reprodukce.

Nájemníci si příběhy svých panelákových rodin a bytů brali sebou do hrobu a to mě děsilo. Hrozilo to úplným zapomenutím a tak jsem se je snažil popsat. Knihovny a jejich fondy přece jen přežívaly podstatně déle než čtenáři, pokud do nich nevtrhla inkvizice či revoluční očista národa. Bujné legendy betonových zakuklenců si o přežití samy žádaly. Kolik vzácných motýlů vylétlo z těchto panelových kokonů…

Jednou však i v nich vyhasne život, v bazarech a kontejnerech stáří skončí iluze, stejně jako nábytek, koberce, obrazy, lustry i postele, též kusy stěn s ryskami, jak rostly děti a koloběh se uzavře. Jen v knihách, pokud neskončí na hranicích, příběhy přežijí, i když osiří zdivo, vydrolí se beton a rozpadnou se sídlištní ulity, vyvětrají se pachy člověčiny, umlknou hádky a vyšumí vzdechy, pláč i halekání opilců. Zbude jen vakuum a kostra. Ze všeho zbývali jen kostlivci, kostní moučka žalu a drť snů do podkladu vozovek nových nadějí.

Náš zchoulostivělý komunální činžák s dýchavičnými plicními komůrkami nebyl bezinspekční dům mých rodičů, postavený uprostřed šťavnaté valašské zahrady svépomocí po všedních odpolednech a sobotách, s pomocí zedníků z rodiny a s přispěním mnohaletého zadlužení; v neděli ovšem praktikující katolíci nikdy nepracovali. V tom rodném domě jsem se cítil chráněný, jako citlivé svalové vlákno mozolnatou kůží.

Činžák byl jen činžák, oprýskaný, se zastaralým zateplením a neodhlučněnými stěnami, ale i jemu šlo při dobré vůli vdechnout duši a obrnit ho před komáry, tržními nenechavci a reklamními zloději iluzí. Zvykl jsem si na jeho nájemnickou periodickou tabulku, složenou z nesourodých inertních prvků.

Občas se některý z nich nenávratně vytratil a já se bez něho nemohl dlouho soustředit, abych zkrotil mysl a jak říkával můj otec, nasadil jí ohlávku selského rozumu.

Nostalgie byla pes. Tupě jsem proto jen zíral do bledě zářící obrazovky počítače. V poslední době jsem tak do ní otupěle civěl stále častěji a jen někdy pomyslel na to, co řekl apoštol Jan, když asi zrovna psal něco, rovněž bez honoráře, pro Nový zákon:

,,Dobrá jsou jen slova, která přežijí kámen!”

Vydržel jsem i já naše asi poslední stěhování. Přežil jsem, i když by ze mne kameníci radost neměli. Změkl jsem. Nostalgie je neporazitelná, zvláště když si připomenu dva smutné hrdiny mého románu "Krev pod obojí", v němž zoufalá Židovka, které muslimové zabili manžela, reaguje na slova svého bratra, jenž se snaží hájit svůj původ:

„Jsme nejstarší národ světa, jsme Židé!“ snažil se být nesmlouvavý, ale vše vyznělo jen ve směšný šovinismus a všem začínal být trapný.

„Řekni mi, jací Židé? Co mám společného s Židovkou z Turecka, která je stejně jako já občankou Izraele, ale nedomluvíme se žádným jazykem!“ pokračovala jako smršť. „Co mají se mnou společného Židovky z Buchary a Maroka, ze Sibiře a Etiopie? Mluví jinak, oblékají se jinak, dětem vyprávějí úplně jiné pohádky než já!“ nadechla se a mínila dál pokračovat v nevraživém tónu. „Nejblíž tady k sobě mají přece palestinští Židé s Araby!“

Inu, Bože, ochraňuj běžence, co s dobrou vůlí k nám přicházejí, aby se s námi dělili nejen o náš život, ale také aby na nás přehodily těžký úděl svých hořkých a nejbolestivějších  osudů... Jsme jako převozníci na řece Styx, co má jasná pravidla pro záhrobí: Nemá-li mrtvý minci pro převozníka Charóna, musí navždy zůstat na břehu... http://www.rukojmi.cz/clanky/1139-jak-se-stat-rychle-a-snadno-extremistou-aneb-ze-by-se-doba-estebackych-manyr-zase-k-tobe-navratila-lide-muj

http://www.rukojmi.cz/clanky/1132-hlavni-neni-hygiena-na-wc-ale-aby-vykonavajici-potrebu-byl-pri-tom-obracen-celem-k-mekce

http://www.rukojmi.cz/clanky/241-mohou-deti-z-klokanku-pricinne-ci-vecne-za-to-ze-bezenci-dostanou-sest-tisic-euro-na-osobu-zatimco-ony-nic

Důvod Klausovy petice? „Říkali mi, prosím vás, udělejte něco, aby nezůstala jenom ona výzva našich kvazivědců a kvaziakademiků…“

http://www.rukojmi.cz/clanky/1048-nezistnost-ceska-k-potrebnym-duchodcum-40-kc-bezencum-750-milionu-za-hancu-a-toncu-150-milionu

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Pavel Borák

Pavel Borák

23.02.2016 15:41

Zkrátka, lidská přirozenost prahnoucí po klidu a míru. A bylo mi jedno, jestli vedle nás či ve vchodu žil někdo černý, žlutý či duhový. Podstatně bylo, aby byl zdvořilý, netloukl svoji ženu, dbal o své děti, chodil do práce a nekradl....


 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

23.02.2016 11:12

PS....Existují jen dva dny v roce, kdy nemůžeme udělat vůbec nic. Jeden je včera a druhý zítra....Co se týče mne, zítra znamená včera a co jsem koupil včera si již nepamatuji. ...Nebo že by pro mne včera znamenalo zítra...? Jsou na světě mnohem inteligentnější lidé, než jsem já. Už jenom proto, že si to myslí...


 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

23.02.2016 10:34

Panelstory...Proč ubývá u nás hudebníků? Protože když začnou vytrubovat či fidlat v paneláku, jsou vedeni k odpovědnosti a může proti nim být zahájeno občansko-právní řízení. Pokud nepřestanou fidlat a troubit, jsou soustavně šikanováni svými sousedy, kteří dnem i nocí ťukají do ústředního topení a panelů, aby se rodící hudebník svého muzicírování vzdal. Kdo to má poslouchat?! I virtuos má smůlu, když cvičí své etudy právě ve chvíli, kdy jde strhující dílo "Nemocnice na kraji města", do něhož netřeba dout na basbumbardón. LIdé v takovém domě musí brát prášky na uklidnění a umírají dřív, než jejich šťastní soukmenovci, jimž nehrozí muzicírování, prolézající zdi. Alkohojik alespoň do omrzení neopakuje "Ševčíka" a jiné hrůzy, které se pravidelně opakují, jak povinné cviky na bruslích. Ta otrava! Konečně se podařilo vymýtit přísloví, co Čech to muzikant a nahradit ho ekvivalentem: Co Čech, to introvert, dřepící u počítače. I mne donutil panelák nehousti, čímž jsem se vzdálil mému vzoru Daliborovi. Ten si mohl fidlat, kdy se mu zachtělo. V hladomorně sice nežijeme, ale ta "éčka" nám dají zabrat. Hladomor je prý zdravější. No jo, jenomže kde vzít stradivárky, po jejichž tónu by nás lidi krmili i bez éček. ...Musíme se smířit s tím, že jsme nepřáteli všeho a všech, co nám právě, momentálně vládnou. ¨ˇSafrismus-šabatismus osobně nemusím, raději mám Olšerismus- velebismus. Že jste se dostali do křížku se světskou mocí? No bóže, světská sláva polní tráva. Mějte se hezky.


 
V pravěké politické minulosti zakladatel TOP 09 Karel Schwarzenberg dnes chce, aby stranu opět vedl aristokrat; jen se neví, jestli to nebude další „šlofíkový“ šlechtic Tomáš Spáč II.

V pravěké politické minulosti zakladatel TOP 09 Karel Schwarzenberg dnes chce, aby stranu opět vedl aristokrat; jen se neví, jestli to nebude další „šlofíkový“ šlechtic Tomáš Spáč II.

Táhne mu na 82 let, v uplynulých měsících prodělal zápal plic, pak byl v nemocnici kvůli problémům se srdcem. A zrovna teď si Karel Schwarzenberg připomíná deset let od doby, kdy s Miroslavem Kalouskem založil TOP 09. Ve Výzvě Seznamu mluví o demonstracích, kondici TOP 09 i svém zdravotním stavu.

Géniové mezinárodní investigativní skupiny Bellingcat mají definitivně jasno: za katastrofu malajsijského letounu na lince MH17, při níž v roce 2014 zahynulo na východě Ukrajiny 298 lidí, může opět a jen Rusko

Géniové mezinárodní investigativní skupiny Bellingcat mají definitivně jasno: za katastrofu malajsijského letounu na lince MH17, při níž v roce 2014 zahynulo na východě Ukrajiny 298 lidí, může opět a jen Rusko

Mezinárodní tým vyšetřovatelských šašků složený z nizozemských, belgických, australských a ukrajinských údajných expertů už 24. května 2018 v nizozemském městě Bunnik znovu po čtyřech letech prezentoval jen předběžné výsledky vyšetřování tragického pádu malajsijského letadla Boeing 777, v jehož troskách zahynulo 298 lidí. Důkazy žádné, nicméně Rusko je viníkem

Jsem unavený z Milionů šašků, nechtěl jsem už ani psát o Andhropoidu; synonymu umučených  obyvatel Lidic a Ležáků: Nejstarší oběti z Lidic bylo 84, nejmladšímu 14 let, resp. Ležáky a zastřelení všech 33 lidí starších 15 let

Jsem unavený z Milionů šašků, nechtěl jsem už ani psát o Andhropoidu; synonymu umučených obyvatel Lidic a Ležáků: Nejstarší oběti z Lidic bylo 84, nejmladšímu 14 let, resp. Ležáky a zastřelení všech 33 lidí starších 15 let

To, že jsem zase prožíval ty zbytečné a nelidské masakry vlastně způsobila Mgr. Martina Lehmannová, co je od 1. dubna 2017 je ředitelkou Památníku Lidice a předsedkyně Českého výboru Mezinárodní rady muzeí ICOM. Byla též u toho, když 24. června 2019 uplynulo 77 let od vypálení a vyhlazení osady Ležáky.

Všimli jste si? Na Letné o volbách ani slovo!

Všimli jste si? Na Letné o volbách ani slovo!

Řečí o demokracii, že byste je mohli vidlema přehazovat, plamenná chvála vynikajícího „čuchu“ 250 tisíců těch, kteří se na Letnou dostavili – ale že by ať už samotného oslavovatele toho čuchu či kohokoli jiného zajímala kvalita čuchu celého národa – to tedy ani nápad a též za žádnou cenu.

Poslední domácí zprávy