• Sobota, 20. červenec 2019
  • Svátek má Rukojmí Ilja

Místo epilogu - DOPIS MATCE VŠECH
Počet návštěv: 329

Místo epilogu - DOPIS MATCE VŠECH

Milá Přírodo, už tomu bude třiasedmdesát let, co jsi dovolila, abych přišel na tento svět. V té době ještě zuřila druhá světová válka a moje rodička musela prchat se mnou v kočárku před nálety bombardérů do úkrytu na břehu řeky Odry. Tam jsem coby půldruha roku starý klučina spal při zurčení vody na brodech;, baldachýn hustých pobřežních houštin mě skrýval před pálícím sluncem, ale už jsem vnímal pískot komárů a trylky zpěvného ptactva. Když válka končila, louky voněly a kvetly kopretiny, zvonky, vlčí máky, pryskyřníky, kohoutci, chrpy, pomněnky, lilie zlatohlavé… Nejrannější mládí jsem doslova prožil v čase Tvého rozkvětu. 

   Jako tříletý klouček jsem už chodívával s rodiči na pole. Maminka okopávala brambory, tatínek kosil trávu, o deset let starší sestra pomáhala sušit sena. V čase žní jsem už vázal povřísla, aby bylo čím svazovat snopy zralého obilí a pak se schovával v mandelích vonících příslibem chleba. Ale také jsem chytal velikánské kobylky a barevné motýly. Co té havěti bylo!

   Jednou jsem objevil pod keříčkem planých růží hnízdící koroptev. V té chvíli se mě něco dotklo, něco předurčujícího mou životní cestu. Začal jsem objevovat svět ptáků, zvířat, hmyzu. Svět vod a svět lesů, svět luk a svět polí. Všechno bylo tehdy velkolepé, zdravé, krásné, tajemné – a bohaté! Netušil jsem, že to Ty, matka Příroda, nadzvedla víko své pokladnice a dovolila jednomu lidskému mláděti nahlédnout hlouběji…

   Však to také byly zázraky: brouci roháči, čmeláci, chrousti, zlatohlávci, mravenci černí i červení, vosy a krtonožky… Nad hlavou poštolky a káňata, rychlí jestřábi a krahujci, sokoli, ostříži a pochopové, luňáci… Koroptve, křepelky, bažanti. Slípky zelenonohé, potápky roháči a rackové, volavky popelavé a bílé, kachny všech možných druhů…Zajíci, králíci, srnčí… Lasice a kuny i tchoři… Veverky, syslové, hraboši… Sýkory, vrabci, kosové, rákosníci, brhlíci, sojky, čejky, holubi, hrdličky… Brzy jsem měl zápisník plný názvů a příhod.

   A pole dělená mezemi, ohromné lípy na hranicích polností, solitéry velkoleposti, krásy a v čase květenství omamujících vůní. Plané jablůňky a hrušky i třešinky. Vody potoků, říček a řek plné ryb, blýskavých brodů a tajemných tůní. 

   Dnes bych, matko Přírodo, řekl, že jsi byla panenská, neposkvrněná, respektovaná lidmi, kteří k Tobě chodili a do Tebe vstupovali s pokorou, úctou, respektem, ale to se ještě ptali: „Můžeme, je nám dovoleno, neubližujeme..?“

   Pak se něco zvrtlo, pokazilo. To už jsem byl muž – rybář, myslivec, ochranář. Zápisník mých prožitků a poznání se plnil řádky už více méně smutnějšími. Důvod byl zřejmý: Už lidé s Tebou zacházeli jinak: tvrději, kořistnicky, bezohledně, drsně… Tak jsem zápisník odložil a začal psát. Články, reportáže, povídky, knihy. První, druhou, třetí – patnáctou a další a další. A to jen díky Tobě, Přírodo, matko všech a všeho, protože jsem jednak zbohatl a zmoudřel, prozřel a pochopil… Co jsem pochopil? Že člověk není povolán, aby Zemi zveleboval, chránil, hýčkal, ale naopak, aby všechny Tvé poklady loupil, rozkrádal, zhltal a – zničil.  Zasáhl do Tvých zákonů, do Tvého řádu, zpřeházel hodnoty, vnesl chaos; místo toho, aby zpevnil základy, podkopal je, až se všechno krásné začalo hroutit. Lesy chřadnou, řeky se mění v kanály a jsou zanášeny splachy z devastovaných polí, které však mizí před očima. Onen neblahý a hrůzný námět jsem zpracoval v malém literárním dílku Vyznání krajině. V jednom odstavci jsem napsal: „…Vždyť Příroda má nad čím plakat. Nebýt nás, lidí, vládl by život rozkvetlé zahradě. Díky nám z ní zbyly pouhé ostrůvky. Během krátké doby jsme stačili ohromné plochy zalít betonem a asfaltem. Nejkrásnější místa na Zemi

jsme zastavěli městy a továrnami. Byli a jsme nelítostní a necitliví vůči harmonickým skvostům, které nás kdysi obklopovaly…“

   Dnes ještě dodávám: „Rveme krajinu silnicemi všeho druhu, zastavujeme půdu, která nás a naše potomky má živit, stavbami domů lidí unikajících z městských molochů, a halami, v nichž se hrbí novodobí otroci… A proč tomu tak je? Inu, všechno živé odchází v čase, který jsi určila. Všechno, kromě člověka. Ten se Tě naučil obelhávat, obcházet Tvé zákony a neustále prodlužuje svůj pobyt na Zemi. Bohužel, ke své škodě. Ty druhy, jež Tě respektují, zůstávají silné, zdravé, kdežto lidský druh degeneruje, slábne. Inu, doplácíme na své přemnožení, na svou faleš, na své lhaní, na své podvody. Co bude následovat, co jednou zákonitě přijde,  není nesnadné uhádnout.

   Zápisník mládí je uložen hluboko v zásuvce mého psacího stolu. Už se nechystám ho vyzvednout a listovat v něm, protože by to jen zjitřilo krásné vzpomínky. Místo toho jsem napsal svou poslední knihu – román Pazderna. Snad svůj odkaz budoucím, snad  vlastní epitaf. Dojalo mě, když jeden můj učitel po přečtení knihy mi poslal pár veršů, které si dovolím ocitovat:

Kdo jednou pohleděl do srnčích světel,

kdo srkal vodu ze studánky v poli

a zná let čmeláka když kvete jetel, 

toho vždy s každým jarem srdce bolí.

S proutěným košem stával v Polančici,

chlapecké nohy omývala voda

jak z křišťálu. A kapky po tisících

zpívaly. Vzpomínka kdes v hloubce bodá…

   Matko Přírodo, každé dítě má obdržet spravedlivý díl lásky i – přísnosti. Pokud tomu tak je, vyroste z dítěte zdravý jedinec. Rovný, silný, obdařený rozumem, schopný a ochotný přijímat i dávat. Sama posuď, zda se člověk, to dítě z Tvého lůna, v tomto duchu vydařil. Uznáš-li, že je možno lidské omyly napravit, pak nám dej ještě šanci. Já, jeden z mnoha, Tě o to prosím!

Pokorně a s úctou

 Štěpán Neuwirth

Autorem veršů je Jaroslav Král

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

21.06.2019 09:57

Skepse, či naděje? .....Stavitelé lodí od ranného středověku kaceli ty nejvhodnéjší stromy na jejich stavbu. Stromy zmizely ze Španělska, Itálie, Řecka a dalších lokalit především na jihu Evropy. Přišel suchopár, úrodnou prsť vyplavily deště a lesy z rozsáhlých oblastí zmizely. Možná, že navěky. Následoval čas industrializace a rozvoj továren, které spalovaly dříví v takovém množství, že je nebylo možno přírůstkem dřevní hmoty nahradit. A tak začali naši předci vysazovat monolity, rychle rostoucí smrky, a tvář krajiny se tím změnila k nepoznání. Původní dřeviny zmizely. Nahradila je monokultura. Bylo jen otázkou času, kdy se v takovém zárůstu rozmnoží škůdci, kteří se specializují na daný druh stromů. Přišla doba postřiků, následovalo hnojení zásaditými hnojivy a výsledek byl skličující. Horské oblasti zůstaly s mrtvými stromy, kdy lesy na velké rozloze připomínaly holé, pomalu se rozkládající pahýly stromů s holými větvemi. Jakýkoliv zásah do přírody člověkem je zhoubou celých lesních celků, původních lesních porostů. A jak šel čas, svitla naděje. Mnoho zemí světa začalo chránit přírodu, a to velice přísně. Nástup novodobých technologií umožňuje účinnou ochranu dřevního zárůstu v řadě zemí světa. Zalesnění se rozšiřuje. I městská výsatba stromů a keřů nabývá na objemu, intenzitě. Kdo si projel například německá města, zjistí, že v mětských parcích se prohání spousty králíčků, jež jsem obdivoval, že se tak úspěšně domestikovali. Všechny stromy na zahradách domů jsou monitorovány satelity z kosmu. V případě nepovoleného pokácení následuje vysoká finanční pokuta. V naší zemi působilo hnutí "Brontosaurus" a probíhaly akce za záchranu užitečného hmyzu (natř. akce formika). Dnes jsou včelaři se svými úly i na střechách výškových staveb, a světe zboř se (!), městská včelstva jsou ve snášce velice úspěšná! Spotřeba papíru se rapidně snížila. A jsme opět u "Zelených". Říkají: Zbavíme se plastu. Když se zbavíme plastu, začneme opět kácet, ptotože ho musíme nějak nahradit. Zhoubné plastové obaly nahradí zhoubné papírové obaly. Opět půjdou tisíce stromů k zemi. Chráníme přece přírodu! A tak se ocitáme v začarovaném kruhu. Plasty začnou z přírody mizet, ale zároveň s tím se zvýší těžba stromové hmoty, která je má nahradit. Lepší žádné řešení, než takovéto řešení. V podstatě na devastaci plasty odpovíme devastací lesů. ....V sentimentu odpověď nehledejme. V městech se nám prohání lesní zvěř, například mufloni se stali maskoty, spíše mazlíčky přímo v areálu Krčské nemocnice, kde loudí od lidí pečivo. Ti odvážnější se dají krmit z ruky. Neutíkají, leží v posečené trávě a "relaxují". Jsou vzpruhou pro těžce nemocné pacienty. Jakési Boží řízení je nasměrovalo tam, kde pacienti díky nim dostávají sílu do života, kterou by možná jinak v sobě neobjevili. Jak už jsem v předešlém příspěvku zmínil, každé to stádo má pach, vůni stáda býložravců. Vám ji jistě nemusím popisovat. Žijme proto v naději. Stačí natáhnout ruku s rohlíkem a vidíte chtivé nozdry a cítíte vlhké pysky důvěřivých zvířat. Rohlík z otevřené dlaně zmizí, samec s mohutnými rohy popoběhne a vychutná si tu báječnou chuť, co mu může nabídnout jenom člověk. Tak, prosím, neztrácejme víru. ....Mějte se hezky. ....PS: Napsal Jiří Přibyl.


 
Čtení na prázdniny: Podivné setkání

Čtení na prázdniny: Podivné setkání

Na louce u lesa si hrály děti. Některé si hrály na honěnou, jiné si prohlížely pestrobarevné květy a další se vzrušeně o čemsi dohadovaly u malého mraveniště.

Pojďte sem,děti, posaďte se a já vám budu vyprávět pohádku,“ svolal je k sobě učitel.

 
SMŮLA NA PATÁCH

SMŮLA NA PATÁCH

Web Česká justice přinesl dne 17. července 2019 zprávu o „spícím soudci“ u Městského soudu v Praze. Za postoj ke zmíněné nepřístojnosti jsem 17. července 2019 zkritizoval paní ministryni Marii Benešovou v článku Nesnesitelná lehkost vládnutí II.

 

(Ne)milý Jane Hrušínský,

(Ne)milý Jane Hrušínský,

sice jste nás občany láskyplně oslovil slovy „Milí voliči Miloše a Andreje, milí odpůrci eura. Milí největší odpůrci eura v Evropě!“, ale ve mně se v ten moment vybavil jistý vlastizrádný představitel KDU-ČSL, který na sjezdu bavorského Landsmančaftu oslovil přítomné německé delegáty slovy: „Milí krajané“! Je to náhoda, nebo záměr, pane Hrušínský? Proto také to „(ne)milý“ v oslovení. Ostatně, pro mne (a nejen pro mne mě) nebudete nikdy milý, i kdybyste se o to snažil sebevíc, což je vám jistě zcela lhostejné, protože Vy máte svůj okruh „přátel“, které milujete a oni milují Vás. Tak si to užijte! Ale k věci.

Poslední domácí zprávy

SMŮLA NA PATÁCH

SMŮLA NA PATÁCH

Web Česká justice přinesl dne 17. července 2019 zprávu o „spícím soudci“ u Městského soudu v Praze. Za postoj ke zmíněné nepřístojnosti...