Politika a zločin jedno jsou. Mario Puzzo napsal svého času dílo KMOTR. Plasticky vylíčil metody mafie, která si nevybírá prostředky a bez skrupulí zabíjí, aby zbohatla. Pravda, píše o Americe z konce 19. a začátku 20.století. Viděl jsem mnohokrát zfilmovanou verzi tohoto románu a díky tomu stále intenzivněji podrobuji analýze to, co probíhá v České republice od 17. listopadu 1989.

   Přečetl jsem si rozhovor s panem Robertem Šlachtou, bývalým šéfem protikorupčního útvaru.  Věřit, nevěřit? Stejné otázky je možno však položit ve spojení s dalšími jmény vysoce postavených lidí. Z minulosti i současnosti. Věřit, nevěřit? Kde je pravdy více než lží? Není nakonec pravda jen tenounkým povlakem nad hlubinou Zla?

   Rozhodl jsem se ukončit publicistickou a spisovatelskou práci. Došel jsem k závěru, že všechny důvody, které mě vedly ke psaní, skončily, ztratily smysl. Knihy se nečtou, lidé jsou unaveni ať už přemírou informací, či kvalitou předkládaných děl. Nedávno jsem poslouchal jednu paní, která tvrdila, že psaní je možno naučit. Pokud měla na mysli znalost jazyka a pravopis, pak s tím mohu souhlasit. Zřejmě proto také píší lidé bez talentu a na trh se tak valí denně stovky nových „děl“. Nikdo je nečte. Klause dnes nabízejí ve výprodeji za 9 Korun českých. Většina výtvorů tzv. autorů končí po vytištění buď ve skladech, nebo jde přímo do stoupy, aby se z toho zbytečně potištěného papíru stal papír balící.

   Byl jsem odchován na Ivanu Olbrachtovi a jeho knize Nikolaj Šuhaj Loupežník. V mé knihovně naleznete pana Bezruče, Nerudu, Jana Skácela a další české, ale i světové autory. Pouští a pralesem, Na východ od ráje, Ohněm a mečem… Jeden literární skvost vedle druhého. Příběhy vyfabulované díky znalostem dějin národů, jejich kultury a životního stylu, příběhy utrpení, krve, obrody, ale i ztráty iluzí. Tolstoj, Čechov – jedni z mnoha ruských autorů, kteří mě oslovují i dnes. Totéž bych mohl říci i o mnoha českých autorech, většinou už nežijících. Chce se mi zvolat: „Vstaňte Karle Čapku, pane Hašku, pane Jirásku, paní Boženo Němcová, vstaňte a podívejte, kam náš národ došel, kdo ho vede a kam ho vede?!“

   Dívám se na známého politika a jeho krásnou ženu. Říkám si: „To je žena kypící ženstvím a nedivím se štíhlé postavě jejího muže. Moje dospívání bylo do problémů sexuální výchovy uvedeno slovy mé babičky: „Dobrý kohout nikdy neztloustne…“ Když se však objeví na obrazovce televize jiný, ale tentokrát boubelatý politik, tak mi tato věta vždy zazvoní v hlavě.

   Skončil jsem se psaním. Příběhy, které – snad – ještě prožiji, si ponechám jen pro sebe. Možná je povyprávím přátelům až se s nimi setkám na nějaké lovecké chatě, nebo když mě přijdou navštívit. Asi si budeme připadat jako vyděděnci, jako přeživší v procesu zániku toho, co nám bylo a je svaté. Někdy se budeme i bavit nad výroky politiků, jako třeba nad větou pana Michálka z pirátské politické strany; cituji: „I prezident Masaryk, když nevěděl, tak se podíval na internet…“ Boží člověk, ten Michálek. Proč boží? Inu, moje babička někdy spráskla ruce, když někdo pronesl podobnou hovadinu, a zvolala: „Boží prostoto!“ Z toho usuzuji, že moje babička blahé paměti měla více selského rozumu než ti, kdo si říkají „politici“ nebo dokonce “elita“ národa. 

   Nemohu a nechci radit, protože se necítím k tomu být oprávněný. Ale nedá mi, abych necitoval dávnověkého filozofa. Tak tedy HORATIUS: SCRIBENDI RECTE SAPERE EST ET PRINCIPIUM ET FONS. (Zdravý rozum je pramen i počátek dobrého psaní.)

   Tak hodně zdaru – AUTOŘI…

Štěpán Neuwirth