• Neděle, 19. květen 2019
  • Svátek má Rukojmí Ivo

POVĚRA, NEBO NADĚJE?
Počet návštěv: 5195

POVĚRA, NEBO NADĚJE?

Primář byl unavený; zapadlé oči podmalované tmavými stíny, koutky úst stažené více než kdy jindy hlubokými vráskami, prokvetlé vlasy zplihle padaly z vysokého čela a překrývaly obočí. Seděl  v křesle shrbený, jako kdyby celé jeho JÁ se hroužilo někam dovnitř a hledalo v tělesné schránce ochranu před nepřízní okolního světa. Za okny jeho pracovny říjen rozhazoval plnými hrstmi bohatství podzimu: zlato javorů a dech končícího babího léta.

„Jsi nemocný?“ zeptal jsem se.

 „Já ne…“ odmlčel se a po chvíli navázal. „Mám po dovolené, byl jsem v Jeseníkách na jelení říji, však víš, u Marka.“

 „Netroubili..?“

 Mávl rukou. „Byla to paráda. Na Václava se ochladilo, noci začaly být mrazivé, paroháči hlasití jako za starých časů. Našli jsme jelena na Spálenisku, dvanácteráka.  Vycházel z houštiny U obrázku, ale byl tak opatrný, nedůvěřivý. Inu, roky krutého pronásledování vysoké zvěře nesou své ovoce. Ráno jsme k němu měli daleko a večer…“

 Nebylo mu do řeči.

 „Nevyšel?“

 „Odpoledne volala Markovi dcera. Věděla, že jsem na hájence, takže mi hajný po chvíli předal telefon. Vnuk Martin začal mít potíže, tak jsme místo na čekanou jeli za ním. Příznaky mě vedly k rozhodnutí poslat patnáctiletého kluka na kliniku. Vyžádal jsem, aby mi výsledky vyšetření zavolali na hájenku. Mezitím jsme chodili za jelenem dál, ale Marek nebyl ve své kůži. Jako kdyby měl nějaké tušení – a jeho žena Marie, s tou už vůbec nebyla řeč! Toulali jsme se pasekami jen tak, posedávali na kazatelnách, počítali holou. Dvanácterák neměnil stávaniště, ale naděje na úspěšný lov mizela s každým večerem. Naše debaty se však točily jenom kolem vnuka.“

  „No, a..?“

 „Když mi zavolali výsledky  vyšetření, nevěděl jsem, jak jim to mám říci. Jediný vnuk, oba na něm visí, jak to už u prarodičů bývá. Zvláště Marie, ale i pro Marka je Martin tím nejcennějším, co mu ve stáří zbylo. Kdyby se tak jednalo o prkotinu, třeba o slepák, ale on to byl novotvar a maligní k tomu…“

 Začal si třít spánky. Zkušenému lékaři – klinikovi prošly pracovnou tisíce pacientů. Naučil se s nimi neprožívat bolest a strach, odmítal sentiment jako brzdu své práce, soustřeďoval se na profesní stránku, na stanovení přesné diagnózy a určení účinné léčby. Měl radost z každého vítězství medicíny nad nemocí, prohry bral jako vítězství přírody nad člověkem. Trval na pitvě každého zemřelého; u patologů si velice cenil jejich naprosto přesné detaily příčiny úmrtí. (Říkával svým lékařům: „Z každé pitevní zprávy načerpáte tolik informací, kolik nezískáte snad ani studiem. Jen musíte být upřímní a absolutně pravdiví vůči sami sobě. Musíte si vzít  díl vlastní odpovědnosti a přiznat chybu nebo  selhání. Doktorů je totiž, kolegové, hodně, ale skutečných lékařů málo. Ne každý je  ochoten vždy a za každých okolností podstoupit tvrdou řeholi našeho povolání, jež se opírá nejen o znalosti, ale rovněž o vysokou kázeň, etiku a - lidskost!“)

 Chtěl jsem odlehčit navozené téma. „Jelena jste ulovili?“

 Zavrtěl hlavou. „Od chvíle, kdy jsem jim sdělil vnukovu diagnózu, bylo v hájence napjatě a dusivě. Čekal jsem na Marka před verandou a slyšel jsem Marii, jak mu říká: „Jestli toho jelena střelíte, Martin umře!“  A hned ten večer mi paroháč přišel na pár kroků, stál na široko, byla by to dobrá rána,  slyšel jsem Markův zrychlený dech, ale povel k lovu nepřišel. Tak jsem nevystřelil… Jelen zatáhl do houštiny, párkrát zabroukal, říje pomalu končila.   Vraceli jsme se do hájenky, Marek mlčel, teprve před vrátky zahrady mi položil ruku na rameno a stiskl. Vždyť ho znáš, umí myšlenky a svá přání vyjádřit nenapodobitelným způsobem beze slov…“

 Pár měsíců jsem primáře nepotkal.  V nemocnici ubíhá čas rychle, život a smrt se střídají s úzkostí a nadějí. Přijímali jsme nemocné, proklínali administrativu, která nám ukrádala čas, jež máme věnovat pacientům, proklínali zdravotní pojišťovny i jejich lékaře, kteří postavili nějaké předpisy nad lidské trápení, proklínali vedení a jeho ekonomické vidění světa, jehož prizmatem ředitel a jeho náměstci zastírali cenu lidského života.

 Přišel čas Vánoc. Na jednom konziliu jsem se s primářem náhodně setkal. Šel mi vstříc svižně, v očích zase ten starý svit šelmovství, vlasy úhledně sčesané do vln a vlnek.

 „Psal mi Marek, zve mě na divočáky. Sněhu mají na horách po zadek, divokých prasat jsou plné houštiny…“

 „Jak to dopadlo s Martinem?“

 „Novotvar mu úspěšně vyňali, následná léčba zabrala rovněž, kluk je v pohodě. Z kliniky mi potvrdili, že recidiva nehrozí…“ Zvážněl: „Snad, však víš, že v medicíně se může stát všechno, ale přece jen v této chvíli máme vyhráno… Ještě, že jsme jelena neulovili!“

 Všechno bych od něho čekal, jakékoli pochybnosti, připuštění jakékoli varianty ve smyslu lege artis, ale toto? Že by tento lékař – praktik a medicínský veterán připustil vesmírné působení neznámých sil silnějších než lékařské vědy?

 … Nebo se skutečně naděje někdy opírá o pověru? Jakže to říká Shakespeare v Hamletovi? „Věz, příteli Horacio, že je mnoho věcí mezi nebem a zemí…“

 

 

                                                                                                                                                                                                                                            Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Terezín, místo, jež se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí.  Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Terezín, místo, jež se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Osvobození Terezína proběhlo hladce a bez bojů. 1. května 1945 byla kontrola nad táborem převedena na Červený kříž, 5. května utekli poslední nacisté před blížící se frontou a 8. května 1945 přijely první sovětské jednotky. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155 000 lidí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc... 

Svalnatí muži už přestanou jako mužatky s odlišným sexuálním vývojem díky přirozeně vyšší hladině testosteronu vítězit v bězích od 400 metrů až po jednu míli (1,61 km) nad křehkými atletkami

Svalnatí muži už přestanou jako mužatky s odlišným sexuálním vývojem díky přirozeně vyšší hladině testosteronu vítězit v bězích od 400 metrů až po jednu míli (1,61 km) nad křehkými atletkami

A zase ta Semenyaová, co už má, doufejme, utrum. Dostal jsem před časem konečně spravedlivou zvěst z JAR od svých kamarádů, co fandí férovému sportu; IAAF se totiž konečně rozhoupala a rozhodla zavést kontroverzní pravidlo na základě odborné studie, podle níž mají atletky s odlišným sexuálním vývojem díky přirozeně vyšší hladině testosteronu výhodu ve srovnání s běžnou ženskou populací.

Poslední domácí zprávy

Pátá kolona mezi námi

Pátá kolona mezi námi

Asi se většina z nás shodneme, že je v zájmu našeho národa, aby vlastenci šli volit a aby jejich hlasy nepropadly... Ale řekněme si tu pravdu...