• Pondělí, 25. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Marián

ČEKÁNÍ
Počet návštěv: 4868

ČEKÁNÍ

Srna přicházela navečer; stařec ji pozoroval, jak se brodí vysokým sněhem, chvílemi zapadá až po břicho, ale stále stejným tempem se blíží k plůtku zahrady. Zavěsil tam pořádnou otep sena i svazky sušeného maliní a trsy jeřabin. Zpola krytý květovaným závěsem sledoval srnčí při večeři. Trvalo to už měsíc, od prvního sněhu. V lese našel prázdný krmelec, hajný onemocněl na nohy a nestačil zvěři založit. Stařec se už také necítil na to, aby na sáňkách rozvezl krmení, horské svahy mu v posledních letech už dávaly pořádně do těla. Vyřešil to šalamounsky: spolehl na čich zvěře a založil jí u své chalupy. Však také stála ve stráni, kousek pod starým lesem, a byla postavena z poctivých dubových trámů.

„Nebudeš věřit, Pavlínko,“ připsal do dopisu osmileté vnučce, „ale až přijedete na svátky, tak na vlastní oči uvidíš, co se nedá spatřit ani v zoologické zahradě…“

            Psa zavíral na noc do předsíně - aby neštěkal. Hned první večer přišla srna se srnčetem, potom mufloni a nakonec - to už se blížila desátá - dvě laně, kolouch a mladý jelen. Co se dělo u plotu po půlnoci, to nevěděl. V polospánku však slyšet vrzat sníh a šustot, jak zvěř brala krmení. Musel se tu scházet celý revír, protože ráno bylo na tyčkách plotu prázdno, pouze na sněhu zůstalo pár stébel a plno stop.

            „Přijeďte brzy,“ zdůraznil synovi v dopise, „nejpozději v poledne. K večeru se rád zvedá vítr a zafoukává cestu u Drakova… Mám pro Pavlínku ten nejhezčí smrček…“

            Zdobil ho sám. Ráno zatopil v udírně a rozvěsil na háky dlouhé pletence klobás a pár šrůtků masa a slaniny. Držel se zásady, že o vánocích musí chalupa vonět nejen jehličím. Ve stáji měl po koních kameninový žlab. Porybný ze sádek mu přivezl koš pstruhů. Do hor se kapr jaksi nehodil. Ale pstruh na kmíně, pstruh na másle, pstruh na paprice… musela jich být plná mísa a vedle ještě větší s bramborovým salátem.

            Slunce ještě nestačilo vylézt nad Solnou horu a starý už dával do rozehřáté trouby pekáč s boubelatou, žlutou, poctivě vykrmenou husou. Nad domovní dveře zavěsil věnec z chvojí s hroznem šišek. Koukl na hřebeny; vzduch byl ostrý mrazem, obloha jasná, sníh jiskřil.

            Kolem poledne sešel od chalupy na cestu a proházel znovu místo, kam syn postaví auto. Chvíli postál a díval se až k zatáčce, odkud měli přijet. Bylo však ticho, stromy stály nehnutě a mráz sypal z oblohy jinovatku.

            V autě mají teplo, utěšoval se. Už by tu ale měli být!

            Ve dvě otevřel udírnu a zkontroloval dobroty. Klobásy zlátly, anglická pronikala slibnou vůní do nosu, špalíky masa se scvrkávaly. Chvíli se nechal okuřovat dýmem z bukových polen a jalovce, pak přiložil další špalek a zmenšil tah. Udit se musí pomalu, bude to hotové až pozdě večer… Kde asi jsou?

            Slunce spadlo za hory, první hvězdy blikaly na jasné obloze. „Přece by mi to Pavlínka neudělala,“ bručel zarmouceně. V šest - to už byla skutečná tma - vyšel znovu před chalupu, za plot. Vynesl ještě jednu otep sena a pár kousků řepy i několik jablek. Okno kuchyně svítilo do noci, z druhého pokoje zářil vánoční smrček.

            Co se mohlo stát? V hlavě mu vířila jedna myšlenka za druhou. Holka by měla radost, tak se těšila, já se těšil… Stejně to dělám jen pro ni. Co my, dospělí? Nám už stačí tak málo, ale dětem se musí dělat radost, dokud jsou dětmi. Čím více jí zažijí, tím jsou šťastnější a veselejší i v dospělosti.

            Vrátil se do tepla. Zhasil světlo v kuchyni a postavil se k oknu. Opřel se čelem o chladné sklo a nepřítomně hleděl ven, k lesu, odkud měla přijít zvěř. Není to dobré pro starého, být o Vánocích sám, myslel si. Kdyby dali vědět, co jim do toho vlezlo… Člověk by se netěšil, nebyl by tak zklamaný!

            Najednou se mu zdálo, že slyší cinkání zvonků. Vytáhl kapesník a otíral si oči.

            „Cink, cililink…“

            Nezdálo se mu to tedy… „Snad mě nejede navštívit dědek Balabán,“ zahučel. „Starý blázen, ještě o svátcích bude honit koně do kopců, jen aby se mnou vypil láhev a povzpomínal na nebožku. Taky mu asi není doma moc veselo…“

            Vyšel na dvorek. Zvonky ještě jednou zaklinkaly a pak utichly. Slyšel frkání koní a viděl černou siluetu saní.

            „Dědo, dědečkůůů!“

            Přidal do kroku, jak mu to jen ztuhlá kolena dovolovala. Zezdola se k němu hnala bílá postavička. „Dědečku, taťkovi něco prasklo v autě, šli jsme ta-ko-vý kus pěšky…“

            „No, sakra, to vás musejí bolet nohy a jste asi zmrzlí…“ Hlas mu trošku zaskřípal, ale to už měl vnučku kolem krku. „Já myslel, že budu slavit Vánoce s jeleny…“

            „Opravdu k tobě chodí?“

            První přišla opět srna se srnčetem, po ní přitáhli ostatní. Vnučka klečela na širokém parapetu, syn se snachou starému nakukovali přes ramena. Zvěř se pomalu blížila, zmrzlý sníh povrzával, nad plotem se objevila majestátní jelení hlava.

            Dívali se, jak zvěři chutná, vnučka se tulila k dědovi a stařec cítil vlahý pocit pohody a štěstí.

                                                                                

                                                                                                                                                                                                               Štěpán Neuwirth

 

 

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

16.10.2015 18:17

Vážený pane Neuwirthe, jenom mistrům slova je dáno, aby nás uvedli do prosředí, které přece ůvěrně známe, ač nemáme možnost žít celoročn v dřevěnici. Kdy slova složená do vět dávají člověku tajemnou vnitřní sílu. Stačí přivonět k senu a předsavit si obláčky páry, které vznikají kolem nozder zvěře v mrazivém vzduchu. Je slyet šustivé strhávání sena z krmelce. To je součástí klidu a ticha, nesoucího se časoprostorem. Do duše přichází klid. Klid poznání a Božího řádu. Co kdyby milovaní blízcí nepřišli? Kdo nám nahradí jejich přítomnost? Pokud se opřeme čelem o okno, vidíme snad tu metu, která by nám v případě nouze a neštěstí měla vše nahradit? Nebo je to sklo pro nás až příliš neprůhledné? A přesto vysíláme otisk naší duše, naší touhy ven, do nekonečných prostor Všehomíra. Věříme přece v řád světa, kdy jsou všechny věci i vůně v chaloupce našeho bytí tak důvěrně známé, že víme s jistotou - tak tady jsme doma. Potom se nemusíme bát neznáma. Přivedli jsme na svět potomky, těšíme se z jejich úspěchů, řešíme s nimi problémy, abychom nakonec byli sami, protože se děti osamostatní. Byli sami? Cožpak nepřichází z časoprostoru tajemná energie? Nechceme dopustit abychom trpěli osamocením. Ale my sami nejsme. Když budeme žít v souladu s Božími přikázáními, pocítíme v okamžiku našeho skonu dotyk Boží bytosti. Zatímco tělo chladne, naše duše je pozdvižena k světlu. To vše prozařuje a dává nám najevo, že duchovní podstata našeho bytí umožnila zázrak znovuzrození naší duše. Chce to jen "strašně málo". Nosit ve svém srdci lásku. Překonat zklamání. Potom tu ruku, kterou každý hledá, stoprocentně najdeme....Mějte se hezky.


 
Anální Langer, co přinesl kdysi Klausovi obří známku s jeho portrétem, už není o 11 let později členem regionální rady strany na Olomoucku. Chybička se vloudila, byl anulován. Inspektorská zahrádka je zřejmě v pr.eli

Anální Langer, co přinesl kdysi Klausovi obří známku s jeho portrétem, už není o 11 let později členem regionální rady strany na Olomoucku. Chybička se vloudila, byl anulován. Inspektorská zahrádka je zřejmě v pr.eli

Konec nadějí o slavný návrat do náruče ODS? Bohužeĺ, zatím ejí bývalý místopředseda a někdejší ministr vnitra Ivan Langer není členem regionální rady strany v Olomouckém kraji. Výkonná rada ODS na sobotním zasedání v Praze rozhodnutí krajské organizace ho anulovala s tím, že jednání sněmu provázelo procedurální pochybení.

Kateřinu Jacques Jau Jau známe jako biomasu, pak z neúspěšného boje o křeslo v Evropském parlamentu v roce 2014, kdy končila na 5. místě kandidátky LES, dnes jde o další pokus o EP za STAN a TOP 09

Kateřinu Jacques Jau Jau známe jako biomasu, pak z neúspěšného boje o křeslo v Evropském parlamentu v roce 2014, kdy končila na 5. místě kandidátky LES, dnes jde o další pokus o EP za STAN a TOP 09

Kateřinu Bursíkovou Jacques si většina běžných lidí spojí především s jejími „zelenými“ léty ve Sněmovně a s nešťastnými výroky ohledně biomasy v show Jana Krause. Poté se politička na nějakou dobu přemístila do Británie, kde absolvovala prestižní kuchařskou školu v Londýně, dnes je ředitelkou coworkingového a vzdělávacího centra ve Sněmovní 7.

Poslední domácí zprávy