• Úterý, 21. květen 2019
  • Svátek má Rukojmí Monika

ČEKÁNÍ
Počet návštěv: 5087

ČEKÁNÍ

Srna přicházela navečer; stařec ji pozoroval, jak se brodí vysokým sněhem, chvílemi zapadá až po břicho, ale stále stejným tempem se blíží k plůtku zahrady. Zavěsil tam pořádnou otep sena i svazky sušeného maliní a trsy jeřabin. Zpola krytý květovaným závěsem sledoval srnčí při večeři. Trvalo to už měsíc, od prvního sněhu. V lese našel prázdný krmelec, hajný onemocněl na nohy a nestačil zvěři založit. Stařec se už také necítil na to, aby na sáňkách rozvezl krmení, horské svahy mu v posledních letech už dávaly pořádně do těla. Vyřešil to šalamounsky: spolehl na čich zvěře a založil jí u své chalupy. Však také stála ve stráni, kousek pod starým lesem, a byla postavena z poctivých dubových trámů.

„Nebudeš věřit, Pavlínko,“ připsal do dopisu osmileté vnučce, „ale až přijedete na svátky, tak na vlastní oči uvidíš, co se nedá spatřit ani v zoologické zahradě…“

            Psa zavíral na noc do předsíně - aby neštěkal. Hned první večer přišla srna se srnčetem, potom mufloni a nakonec - to už se blížila desátá - dvě laně, kolouch a mladý jelen. Co se dělo u plotu po půlnoci, to nevěděl. V polospánku však slyšet vrzat sníh a šustot, jak zvěř brala krmení. Musel se tu scházet celý revír, protože ráno bylo na tyčkách plotu prázdno, pouze na sněhu zůstalo pár stébel a plno stop.

            „Přijeďte brzy,“ zdůraznil synovi v dopise, „nejpozději v poledne. K večeru se rád zvedá vítr a zafoukává cestu u Drakova… Mám pro Pavlínku ten nejhezčí smrček…“

            Zdobil ho sám. Ráno zatopil v udírně a rozvěsil na háky dlouhé pletence klobás a pár šrůtků masa a slaniny. Držel se zásady, že o vánocích musí chalupa vonět nejen jehličím. Ve stáji měl po koních kameninový žlab. Porybný ze sádek mu přivezl koš pstruhů. Do hor se kapr jaksi nehodil. Ale pstruh na kmíně, pstruh na másle, pstruh na paprice… musela jich být plná mísa a vedle ještě větší s bramborovým salátem.

            Slunce ještě nestačilo vylézt nad Solnou horu a starý už dával do rozehřáté trouby pekáč s boubelatou, žlutou, poctivě vykrmenou husou. Nad domovní dveře zavěsil věnec z chvojí s hroznem šišek. Koukl na hřebeny; vzduch byl ostrý mrazem, obloha jasná, sníh jiskřil.

            Kolem poledne sešel od chalupy na cestu a proházel znovu místo, kam syn postaví auto. Chvíli postál a díval se až k zatáčce, odkud měli přijet. Bylo však ticho, stromy stály nehnutě a mráz sypal z oblohy jinovatku.

            V autě mají teplo, utěšoval se. Už by tu ale měli být!

            Ve dvě otevřel udírnu a zkontroloval dobroty. Klobásy zlátly, anglická pronikala slibnou vůní do nosu, špalíky masa se scvrkávaly. Chvíli se nechal okuřovat dýmem z bukových polen a jalovce, pak přiložil další špalek a zmenšil tah. Udit se musí pomalu, bude to hotové až pozdě večer… Kde asi jsou?

            Slunce spadlo za hory, první hvězdy blikaly na jasné obloze. „Přece by mi to Pavlínka neudělala,“ bručel zarmouceně. V šest - to už byla skutečná tma - vyšel znovu před chalupu, za plot. Vynesl ještě jednu otep sena a pár kousků řepy i několik jablek. Okno kuchyně svítilo do noci, z druhého pokoje zářil vánoční smrček.

            Co se mohlo stát? V hlavě mu vířila jedna myšlenka za druhou. Holka by měla radost, tak se těšila, já se těšil… Stejně to dělám jen pro ni. Co my, dospělí? Nám už stačí tak málo, ale dětem se musí dělat radost, dokud jsou dětmi. Čím více jí zažijí, tím jsou šťastnější a veselejší i v dospělosti.

            Vrátil se do tepla. Zhasil světlo v kuchyni a postavil se k oknu. Opřel se čelem o chladné sklo a nepřítomně hleděl ven, k lesu, odkud měla přijít zvěř. Není to dobré pro starého, být o Vánocích sám, myslel si. Kdyby dali vědět, co jim do toho vlezlo… Člověk by se netěšil, nebyl by tak zklamaný!

            Najednou se mu zdálo, že slyší cinkání zvonků. Vytáhl kapesník a otíral si oči.

            „Cink, cililink…“

            Nezdálo se mu to tedy… „Snad mě nejede navštívit dědek Balabán,“ zahučel. „Starý blázen, ještě o svátcích bude honit koně do kopců, jen aby se mnou vypil láhev a povzpomínal na nebožku. Taky mu asi není doma moc veselo…“

            Vyšel na dvorek. Zvonky ještě jednou zaklinkaly a pak utichly. Slyšel frkání koní a viděl černou siluetu saní.

            „Dědo, dědečkůůů!“

            Přidal do kroku, jak mu to jen ztuhlá kolena dovolovala. Zezdola se k němu hnala bílá postavička. „Dědečku, taťkovi něco prasklo v autě, šli jsme ta-ko-vý kus pěšky…“

            „No, sakra, to vás musejí bolet nohy a jste asi zmrzlí…“ Hlas mu trošku zaskřípal, ale to už měl vnučku kolem krku. „Já myslel, že budu slavit Vánoce s jeleny…“

            „Opravdu k tobě chodí?“

            První přišla opět srna se srnčetem, po ní přitáhli ostatní. Vnučka klečela na širokém parapetu, syn se snachou starému nakukovali přes ramena. Zvěř se pomalu blížila, zmrzlý sníh povrzával, nad plotem se objevila majestátní jelení hlava.

            Dívali se, jak zvěři chutná, vnučka se tulila k dědovi a stařec cítil vlahý pocit pohody a štěstí.

                                                                                

                                                                                                                                                                                                               Štěpán Neuwirth

 

 

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

16.10.2015 18:17

Vážený pane Neuwirthe, jenom mistrům slova je dáno, aby nás uvedli do prosředí, které přece ůvěrně známe, ač nemáme možnost žít celoročn v dřevěnici. Kdy slova složená do vět dávají člověku tajemnou vnitřní sílu. Stačí přivonět k senu a předsavit si obláčky páry, které vznikají kolem nozder zvěře v mrazivém vzduchu. Je slyet šustivé strhávání sena z krmelce. To je součástí klidu a ticha, nesoucího se časoprostorem. Do duše přichází klid. Klid poznání a Božího řádu. Co kdyby milovaní blízcí nepřišli? Kdo nám nahradí jejich přítomnost? Pokud se opřeme čelem o okno, vidíme snad tu metu, která by nám v případě nouze a neštěstí měla vše nahradit? Nebo je to sklo pro nás až příliš neprůhledné? A přesto vysíláme otisk naší duše, naší touhy ven, do nekonečných prostor Všehomíra. Věříme přece v řád světa, kdy jsou všechny věci i vůně v chaloupce našeho bytí tak důvěrně známé, že víme s jistotou - tak tady jsme doma. Potom se nemusíme bát neznáma. Přivedli jsme na svět potomky, těšíme se z jejich úspěchů, řešíme s nimi problémy, abychom nakonec byli sami, protože se děti osamostatní. Byli sami? Cožpak nepřichází z časoprostoru tajemná energie? Nechceme dopustit abychom trpěli osamocením. Ale my sami nejsme. Když budeme žít v souladu s Božími přikázáními, pocítíme v okamžiku našeho skonu dotyk Boží bytosti. Zatímco tělo chladne, naše duše je pozdvižena k světlu. To vše prozařuje a dává nám najevo, že duchovní podstata našeho bytí umožnila zázrak znovuzrození naší duše. Chce to jen "strašně málo". Nosit ve svém srdci lásku. Překonat zklamání. Potom tu ruku, kterou každý hledá, stoprocentně najdeme....Mějte se hezky.


 
Terezín - místo, které se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí.  Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Terezín - místo, které se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Na Národním hřbitově v Terezíně na Litoměřicku se v neděli 19. května 2019 uskutečnila tradiční vzpomínka na oběti nacistické perzekuce. Tryzny u příležitosti 74. výročí konce 2. sv. války se každý rok účastní stovky lidí, kromě pamětníků událostí také politici i diplomaté. Vzpomínková akce organizovaná Památníkem Terezín se koná pravidelně třetí květnovou neděli.

 

Podřezat Zemana jako svini-to je volební heslo ODS??? Skutečně v pravý čas jste se bývalí soudruzi odkopali.

Podřezat Zemana jako svini-to je volební heslo ODS??? Skutečně v pravý čas jste se bývalí soudruzi odkopali.

Vážený pane Langu. Jsem potěšen a ze srdce Vám děkuji, že jste ještě před volbami ukázal občanům pravou tvář ODS. Jsem rád, že se našel někdo, kdo nablblým spoluobčanům poodkryl roušku tajemství demokracie, podle mustru ODS. Inu takto si představujete demokracii??? Přesně bylo tímto potvrzeno, že ODS je stranou, která postupuje dle dikce doktríny Thomase Barnetta z roku 2000.
Má paní Šojdrová také jiné starosti než sirotky z Tramtárie?

Má paní Šojdrová také jiné starosti než sirotky z Tramtárie?

Volby do Evropského parlamentu se kvapem blíží a všichni kandidáti se činí leč mohou. Ani paní Šojdrová není výjimkou. A protože její volební téma byla a je tolik „citlivá“, týkající se přijetí 50 ti dětských sirotků nejspíš ze Sýrie, kteří se mají nacházet v Řecku, ale ještě nebyli nalezeni, nadále hraje na city a počítá s naivitou lidí, že ji masivně podpoří ani ne tak v hledání sirotků, jako že jí dají hlas ve volbách.

Poslední domácí zprávy

                                                               Oběsit je ho třeba!

Oběsit je ho třeba!

Koho? No přece poslance Ondráčka. Tak my – myslím vláda a většina našich demokratických politických stran děláme vše možné, abychom...