• Středa, 17. červenec 2019
  • Svátek má Rukojmí Martina

SPLNIT DĚTSKÁ PŘÁNÍ
Počet návštěv: 5396

SPLNIT DĚTSKÁ PŘÁNÍ

Domek stál na kraji vesnice. Hned za zahradou začínala pole, za nimiž zvlněný horizont krajiny plynule přecházel v tmavé kontury lesa. Stěna smrkových velikánů - sem tam přerušená rozsochatými dubisky - byla vlastně modrá, stejně jako obloha s vysokými mraky; krajinu osvětlovalo chladně zářící slunce, jehož paprsky se odrážely od čerstvě napadaného sněhu.

Na zahradě stavěli dva kluci sněhuláka. Sníh byl však sypký, koule se rozpadávaly a mladší - asi tříletý - to brzy vzdal. Starší klučina, mohlo mu být tak sedm osm let, se ještě chvíli snažil, ale nedařilo se mu. Zuřivě shraboval sníh a pokoušel se jiskřivé bílo splácat dohromady. Marně. Kopl do hromádky neurčitého tvaru, pak vzal větší kousek a hodil ho mladšímu na hlavu. Sníh se děcku rozplácl na čele, klouček se rozplakal, ale bez meškání se bráškovi na oplátku zakousl do kolena.

            Řvali oba.

            Otevřelo se okno. „Kluci zatracení, zase chcete výprask? Jestli nepřestanete, nebude žádný stromeček a nebudou žádné dárky!“

            Bráškové rázem ztichli. S mámou nebyly v poslední době žerty. Stačilo málo - a už zvedala trestající ruku.

            Okno se zavřelo, malý chvíli popotahoval, starší si hladil promodralou rukou koleno. „Máma se pořád zlobí,“ řekl přesvědčeně. „Táta byl lepší!“

            Malý se na brášku díval beze slova.

            „Večer přijde děda,“ pronesl starší bráška a zamyslel se. „Táta ne, už k nám nechodí. Máma říká, že už o nás nestojí, že nás nemá rád. - Chtěl bys tátu?“

            Malý se na něho stále jen díval. Uslzené oči vypovídaly samy o zmatku v dětské hlavičce. Možná že si matně vzpomínal, jak ho ještě v létě otec nosil na ramenou. Táta byl vysoký, hrál si s kluky, vodil je do lesa za svým otcem - myslivcem, kterému pomáhal opravovat posedy a také krmelec pro srnčí. „V takovém se narodil Ježíšek, ležel na seně, bylo mu teplo a voňavě,“ řekl děda vnukům. „Vidíte, tomuhle se říká jesličky!“ přibíjel jednu laťku vedle druhé. „Třeba ho tu potkám, až o Vánocích půjdu založit srnčímu…“

            Pak táta přišel o práci. Hledal si jinou, ale marně. Změnil se. Přestal se smát, už si s kluky nehrál. Začal se toulat a jednoho dne nepřišel vůbec. Zmizel.

            „Asi hledá štěstí jinde,“ vysvětlila matka dětem otcovu nepřítomnost.

            Starší z brášků se zadíval k lesu.

            Od severu se vyvalila bachratá, hrozivá mračna. Neforemné šedivé až černé temno přikrylo slunce a rychle ukrajovalo z modré oblohy. Začal padat sníh. Vločky houstly, šera přibývalo. Žena v domě sáhla po vypínači. Napadlo ji, že kluci budou promočeni a mohli by se nachladit.

            „Péťo, Pavlíku!“ Její hlas proletěl ztichlou zahradou bez odezvy. Zavolala ještě jednou a ještě. Nikdo se neozýval. Vločky padaly bezhlesně, bylo jich hodně - a když vyběhla ven z tepla kuchyně, otřásla se chladem.

            „Pavlíku, Péťo, co jste si zase vymysleli? Přestaňte s tím, nebo...!“ Ani vyhrůžka v matčině hlase nepřinesla odezvu. Napadlo ji, že kluci šli za dětmi k sousedům. Vrátila se domů pro kabát a vydala se tam.

            Starý vyšel do revíru zároveň s večerem. Chodil tak už roky. Pravidelně ukrajoval ze svátečního času dvě tři hodinky, aby se prošel krajem a založil zvěři na sváteční stůl. I teď za sebou táhl sáňky naložené senem. Na zádech ho hřál velikánský batoh plný sušených jeřabin a pár hrstí žaludů i kus soli. Sešel z cesty a zamířil přes pole k lesnímu pásu. Stromy nebylo vůbec vidět, sněžení se změnilo ve vánici, a ta zakryla neprůhlednou clonou starému výhled. Nezmátlo ho to, znal revír tak dokonale, že by mohl jít se zavázanýma očima.

            Proti sílícímu větru se šlo ztěžka. Oddechl si, když dorazil k prvním stromům. Za nimi bylo závětří. Protáhl se pod větvemi a vstoupil na lesní cestu; svažovala se prudce dolů a byla zavátá sněhem místy až nad kolena. Sáňky se bořily do závějí, batoh byl stále těžší. Cesta se stáčela mírně doprava - a tady se starý zarazil. Středem, kde bylo sněhu méně, se táhla podivná rýha, jako kdyby tudy šla - zvěř? Sníh však už stačil zasypat stopy, takže ani zkušený myslivec nemohl rozpoznat, jestli to bylo srnčí, nebo divočáci.

            Ozval se v něm lovec. Co kdyby se mu poštěstilo spatřit kňoura, jak bere z koryta?

            Snažil se jít potichu, šoural se sypkým sněhem, aby zvěř nezradil.

            Dolů, ke krmelci, to bylo dobrých tři sta kroků. Trvalo to celou věčnost, než je ušel, protože se často zastavoval a naslouchal. Dostal se už téměř do místa, kde cesta vycházela ze smrkové houštiny a přecházela ve smíšený vysoký les. Mezi mohutnými smrčisky a dubisky stál rozložitý krmelec. I v šeru rozpoznal jeho bytelnou konstrukci; střecha byla zavalena sněhovou nadílkou a přes okraje převisle splývaly buclaté přehršle. Jen jen spadnout.

            Zastavil se a napínal zrak. Zvěř však u krmelce nebyla. Zato se však ozvalo něco neurčitého. Zvuk připomínal hlas naříkající sovy nebo zakvílení srnčete.

            Starý napínal sluch. Dokonce sundal beranici, aby lépe slyšel.

            Chvíli nic, ale pak se to ozvalo znovu.

            Muž za stromem ztuhnul. Od krmelce se ozýval - dětský pláč.

            Našel je tam oba. Své vnuky, o nichž si myslel, že jsou doma a čekají na to, až je máma pozve ke stromečku.

            Péťa zahrabal Pavlíka do sena v jesličkách a malý spal. Starší plakal, protože mu byla zima a taky se bál. Do lesa dorazili ještě za plného světla, jenže rychle se setmělo a pod hustými korunami stromů byla tma ještě větší. Ve větvích dubů kvílela vichřice, ozýval se praskot suchých větví, sem tam některá spadla dolů a postrašila kluky ještě víc. Na děti doléhala tíseň, a jak přibývalo stínů, rostl jejich strach. Kluci byli vyděšení. Houština potemněla, cesta, po níž přišli, se v jejich očích změnila v černý, nepřátelský tunel, odkud mohlo každou chvíli vybafnout něco hrozného. Péťa si netroufl opustit jistotu krmelce - a dobře udělal.

            „Kristepane, co vás to napadlo?“ ulevil si starý, ale vzápětí sevřel Péťu do náručí. „Maminka se doma zblázní…“

            Zatímco sundával hubertus a balil do kabátu staršího, klučina, celý šťastný, že je děda našel, mezi vzlykotem svěřoval dětskou touhu a víru v moc štědrovečerního biblického posla vrátit tátu a s ním kousek naděje do jedné lidské rodiny. Proto se vydali k jesličkám, aby si na Ježíška počkali. Péťa křečovitě vzlykal, když ho starý ukládal na sáně zabaleného do hubertusu. Malý se ani neprobudil; děda vysypal batoh a spícího Pavlíka zasunul dovnitř. Batoh zavěsil na prsa, aby mohl vnoučka zahřívat i svým dechem.

            Ti dva ho na zpáteční cestě netížili tolik, jako ho drtil nepopsatelný smutek. To už nastoupila noc, přestalo sněžit, obloha se vyjasnila. Táhl hlubokým sněhem sáňky a poslouchal Pavlíkův pravidelný dech. V hlavě se mu honily myšlenky a pomalu se skládaly v jedno rozhodnutí. Věděl, že s tímto večerem začíná v jeho životě něco nového, co ještě neumí pojmenovat, ale co přinese velkou odpovědnost. Tušil, že to bude těžké, ale zároveň hodné vypětí chlapa. Neuměl si představit, kde a jak bude hledat svého syna, ale věděl, že vytrvá, i kdyby toto hledání z něho vysálo poslední síly. Teď ještě netušil, co mu řekne, jak ho přesvědčí, aby sebral odvahu a vrátil se ke své ženě a k těm nádherným klukům, protože je bude muset připravit pro život.

            „Vždyť je to moje krev, sakra, tak není možné, aby je opustil,“ vykřikl do kraje a přidal do kroku. Chtěl být co nejdříve u jednoho z těch zářících oken v dálce. Myslel na snachu, která musela šílet. Určitě běhala po sousedech, možná že zavolala i na policii. Doufal, že teď je už doma, třebaže trpí jako zvíře. Přidal do kroku a každým metrem zkracoval vzdálenost k nezměřitelné úzkosti ženy, jejíž slzy přimrzaly ke sklu v tenounkých pramíncích, kterými bolest živí nejsilnější lidský cit…

                                                                                                          Štěpán Neuwirth

- Štěpán Neuwirth -
Publikuje od roku 1966; emeritní tiskový mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, později tiskový mluvčí Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (Dnes lékařské fakulty). Novinář, publicista, spisovatel. 18 vydaných knih; cena E.E.Kische za Tep nemocnice (literatura faktu).

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 
Jiří Přibyl

Jiří Přibyl

21.10.2015 22:29

Takový pohodový den. Táta i máma pracují. Děti budou za pár chvil z mateřské školy. Máma pro ně zajela autem, tak, jako každý den. Zbývá nakoupit, uvařit a strávit společně večer. Dárky k Vánocům jsou již ve schovkách, aby je děti neobjevily. Neměli bychom se dohadovat o blbostech před dětmi, to ví oba, i když se to vždy nedaří.... A najednou rána! Pád dodávky z nadjezdu...a přímo na osobní automobil vezoucí domů štěstí. Z podjíždějícího auta nikdo nezůstal naživu. Tápání ve vzduchoprázdnu. Ten, kdo přežil, nemůže uvěřit, že je sám. Přišlo to tak náhle! Člověk by zašel na pivo a říkal si, že se mu to jenom zdá. S přibývajícím časem přichází hořkost. Nelze polknout. Nelze mluvit. Nelze se soustředit. Přijela policie. Nelze vnímat slova. Všechno je pryč, v jiné dimenzi. Přijedu domů a zůstává dětský pokoj s jásavými barvami a hračkami...a ta, jíž jsem měl rád...Kde ta je..?. Jako by ke mně mluvilo cosi z její podstaty. Slyším její přání. aJe důrazné: "Postarej se o děti"! Ale jak? Děti si vzal Bůh. Je vůbec spravedlivý? Vím, že se říká: "Koho Bůh miluje, křížem navštěvuje". Ale teď jsem sám. Žádný zázrak shůry. Necítím nic, jenom bolest. Ta se šíří, šíří. Uprostřed smutku se ve mně budí vzdor. Vždyť jsem přece s mými nejbližšími stále spojený. Slova od příbuzných příliš nevnímám, ale obraz lásky darované Bohem je mi stále bližčí. Stále mi oživuje ty, na něž s láskou myslím. Stali se součástí mé duše, mého konání a mých příštích rozhodnutí. Most, který jsem musel přejít, byl tvořen pochybami a vírou. Zaposlouchal jsem se do ticha tvořeného zpěvem ptáků, bzučení včel a šuměním větru. Slyšíte to, co já? Ticho, které má své konejšivé zvuky? A tak jsem se vydal na nekonečnou cestu. Jsem plný lásky. Vdechuji slasti života. Jsem jedním z vás. Pokleknu a myslím na ty, kdo zmizeli "beze stopy" a přitom za sebou zanechali píseň, práci a lásku. Zanechali tu esenci, která je možným vstupem do "neznáma". Mějte se hezky.


 
                                        Co tak nové Tajemství výchovy v ČT?

Co tak nové Tajemství výchovy v ČT?

Stalo se mi to před chvíli. Chystal jsem se na tramvajové zastávce usednout na lavičku a nevšiml si asi čtyřletého chlapce, který ve snaze vybojovat přede mnou místo pro sebe (a snad i pro svou maminku), se zřejmě z běhu (jinak bych ho včas stačil vnímat), vrhl pod můj už usedající zadek. 

Kalousek v roce 2008: „V každém případě opakuji, že není třeba se bát. Neexistuje žádný objektivní důvod domnívat se, že se česká ekonomika dostane do krize“. Dnes obviňuje Babišovu vládu, že ignoruje riziko budoucí krize

Kalousek v roce 2008: „V každém případě opakuji, že není třeba se bát. Neexistuje žádný objektivní důvod domnívat se, že se česká ekonomika dostane do krize“. Dnes obviňuje Babišovu vládu, že ignoruje riziko budoucí krize

Dnes opět v halvoidních médiích řeční Miroslav Kalousek, kdysi nejlepší ministr financí nejlepších zaostalých zemí. Kromě něho dostali ocenění mimo jiné Juan Carlos Echeverry z Kolumbie za Latinskou Ameriku, Cesar Purisima z Filipín za Asii, Yousef Hussain Kamal z Kataru za severní Afriku a Blízký východ a Abdoulaye Diop ze Senegalu pro Subsaharskou Afriku… Tedy přenáramně vysoká úroveň tehdejších ministrů financí…

Pornoherče Jando, všeuměle Šídlo a pražská kavárno-co si to dovolujete vůči mistru Gottovi?? Až vy olížete to, co mistr Karel Gott posral tak teprve pak můžete mluvit!!

Pornoherče Jando, všeuměle Šídlo a pražská kavárno-co si to dovolujete vůči mistru Gottovi?? Až vy olížete to, co mistr Karel Gott posral tak teprve pak můžete mluvit!!

Karel Gott údajně zpíval o hovně a byl komunistický kolaborant!! Takto mluví dnešní takzvaná elita naší kulturní scény!!! Mluví tak o člověku, který byl a je na vrcholu už 60 let a zpíval milionům lidí, kteří jej měli a mají rádi. Víte pane Jando a Šídlo-vy nejste odborníci, aby vám příslušelo mistra Gotta hodnotit. Vy jste jen ubohá závistivá pakáž, která se snaží za každou cenu rozeštvávat lidi a je vám z cela lhostejné jaké prostředky užíváte. Víte dobře, že sami nemáte na to, abyste dosáhli takových úspěchů a takové popularity jako mistr Gott a tak jej alespoň špiníte. Vy nemáte ani úctu ke stáří, tu minimální úctu, která 80 ti letému člověku právem náleží. Co vy jste to za dobytek? To vás rodiče zrovna dobře nevychovali!

Loutka Čaputová; Konec rebelů (nejen) na Slovensku

Loutka Čaputová; Konec rebelů (nejen) na Slovensku

Prezidentka Čaputová si zašla na festival Pohoda. Je to takový politický kýč, z kterého jednomu musí být i nevolno. Navíc se tam fotí u podobizen dvou zavražděných mladých lidí, z kterých se stal politický symbol. Chudáci – ani po smrti nemají klid. Vždyť koho by těšilo sloužit fanatikům a politikům, kteří jen posluhují zájmům korporátu?

Poslední domácí zprávy