• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Vysoký start
Počet návštěv: 819

Jan Padych: Vysoký start

Jan Padych Článek od Jan Padych

Tehdy v roce sedmdesátém čtvrtém, když mě povolali na vojnu, poznal jsem tam několik zajímavých lidí, kteří se od ostatních docela odlišovali. Jedním z nich byl Milan, vyučený řezník, který byl se mnou v kuchařském kursu. V noci ho viděli otevřít svoji skříňku, vyjmout odtud sadu řeznických nožů i s ocílkou. Poté doslova obřadně obtahoval ostří svých nožů na ocílce. Byly to drahé nože a hodně si jich vážil, za ty dva roky vojenské služby je docela využil při své kuchařské činnosti.

     Milan byl přespolní běžec. Od prvního dne chtěl po večerech běhat aspoň v areálu posádky, ale velitelé mu to zpočátku nedovolili, až později. Tedy běhal, ale příliš spokojený nebyl. Chyběl mu pořádný terén, lesy, pole, louky, kopce, doliny, přeskoky přes potůčky. No ale nějak to prozatím šlo, pokud byl v posádce, tedy od podzimu do jara, než se jeho prapor vydal na stavbu mostů na Šumavu.

     Tam se konečně rozběhal, a to docela brzy. Pak mu zase začalo vadit, že musí každý den sloužit v kuchyni, tedy připravovat stravu a vydávat ji, vždy ráno, v poledne a večer. Pořád dokola totéž. A přesto ještě nějaký ten měsíc vydržel, než se rozhodl navrhnout třem kolegům kuchařům, že jeden den bude v kuchyni vařit jenom on, zatímco oni tři budou mít volno. Ale na další den bude on mít své volno a nikdo z nich se nebude zajímat, kde zrovna je. A pokud se jich někdo zeptá, z vojáků, hlavně však nadřízených, tak zrovna něco dělá, v krajním případě že běhá po lese a nikdo přesně neví kde. Prostě hledejte v terénu přespolního běžce, který tam toho naběhá kilometry.

     Jenomže Milan to své volno nevyužil k běhání. On prostě potřeboval být od všeho vojenského co nejdál. Tak se vždycky brzy ráno oblékl do vycházkového a z nedalekého nádraží, anebo z blízké zastávky autobusu, zamířil pokaždé do jiného městečka nebo obce. Tam se v klidu porozhlédl a vždy si koupil jednu pohlednici, která se mu líbila ze všech nejvíc a která to místo ukazovala nejlépe.

     Jednou, bylo to v trochu větším městě, ho najednou zastavil nějaký podplukovník. Tomu se Milan zdál podezřelý, když se jenom tak procházel a rozhlížel. Chtěl po něm tedy vycházkovou knížku. Milan se předklonil, v podstatě zaujal postoj vysokého startu, který je v přespolním běhu docela běžný, a najednou se rozběhl, takže podplukovník viděl jeho vzdalující se záda a zvedající se paty. Jenomže ten podplukovník byl z okresní vojenské správy a velice snadno zjistil podle odznáčků na Milanově uniformě, že takový druh vojska zrovna táboří o nějakých pět šest obcí dál po trase vlaku.

     Přijel tedy do toho tábora hned na druhý den. A chtěl přesně vědět, kdo měl v určitý čas vycházku nebo opušťák, a kdo má zrovna v té chvíli povolení k opuštění tábora. Nikdo. Takže ten podplukovník chtěl vidět všechny vojáky z

toho tábora, že toho drzouna snadno pozná. Velitel tábora ho osobně vozil a doprovázel po všech úsecích staveb a všelijakých stanovištích. Toho uprchlého drzouna tam nikde nerozeznal. Pak ještě prohlíželi všechny, co zůstali v táboře, co tam měli něco na práci, nebo jiné povinnosti. Prostě všechny počty vojáků jim seděly podle rozpisů a tabulek.

     Asi je to hodně unavilo, protože když potom ten podplukovník ukázal na plechovou boudu, odkud se z kotlů valila pára, dostal odpověď, že to je kuchyně a že kuchaři tam stejně pořád jsou a pořád mají co na práci, takže je zbytečné tam jít. A on jim na to kývnul. Kuchaře by přece nikdo nepodezříval, že se někde toulá. Na to by se přece hned přišlo, to dá rozum. Takže do té kuchyně se nezašli podívat.

     A Milan měl tedy ohromné štěstí. Takže potom dál pak jezdil po obcích a městech nejen po blízkém okolí. A těch pohlednic měl opravdu pěknou hromadu. A pokud vím, tak ten vysoký start už potom používal jenom při svém oblíbeném přespolním běhu. A pokud ho přece jenom někdy použil pro svoji záchranu, třeba jenom výjimečně, s tím se nám nepochlubil. I když nutno dodat, že on rozhodně nebyl z těch, kdo by se rádi vychloubali.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy