• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Sběratel věnečků
Počet návštěv: 734

Jan Padych: Sběratel věnečků

Jan Padych Článek od Jan Padych

Někdy zjara v roce sedmdesátém třetím jsme s naším souborem lidových tanců vystupovali v Krakově. Náš repertoár byl postavený na moravskoslezském folkloru. My nejmladší hoši, co jsme měli kolem osmnácti, jsme nejraději tančili nesmírně dynamický a razantní zbojnický tanec Ondráš, který vždy celé vystoupení ukončil s ohromnými ovacemi, ať to bylo ve Francii, v Polsku, nebo kdekoliv jinde. Celkově náš program byl sestavený nejen z takových razantních tanců, ale byly tam i tance nesmírně poetické, například tanec zvaný Vjanky, neboli Věnečky.

      A zrovna s tímto tancem mladých děvčat mám spojenou jednu vzpomínku, a to právě z toho krakovského divadla. Tento tanec vlastně představoval pradávný rituál dosud svobodných děvčat, která si uvila věnečky z lučních květin, pak si jdou zatančit k tekoucí vodě, tedy k řece nebo potoku, a za zpěvu a tance pak ladně odhazují věnečky na vodu, aby podle toho, jak věnečky plují po proudu, zjistily, zda se vdají v místě, anebo někam daleko.  

     Když probíhal ten tanec, byl jsem zrovna ve zbojnickém kroji a z boku jeviště mezi plentami a kulisami jsem sledoval tento tanec, který se mi pokaždé hodně líbil. Vtom jsem zpozoroval, že naproti, rovněž mezi kulisami, na mě ukazoval Karel, syn vedoucí souboru, abych na jevišti poházené věnečky sebral, když jsem byl prakticky nejblíže.

     Tanečnice odcházely na druhou stranu a já situaci pochopil po svém. Prostě jsem si zahrál na šibala, který pokradmu pozoruje odcházející dívky a potom s lišáckým úsměvem sesbírá jejich věnečky. Svoji kulturní vložku jsem hodlal zakončit pořádným skokem, vysokým a dalekým. Avšak nějak jsem si popletl místo, ze kterého jsem se předtím doslova vkradl na jeviště. Předpokládal jsem, naprosto mylně, že proskočím mezerou mezi plentami a pevně doskočím na podlahu. Avšak narazil jsem, a to hodně tvrdě. Byly tam desky, potažené suknem, které se rozhodně nerozevřely, ale po nárazu, který pohnul a zaburácel kulisami, jsem se vyvrátil zpět na jeviště a věnečky mi popadaly na zem.

     Vmžiku jsem se otřepal, posbíral jsem věnečky a tentokrát jsem už vběhl do správné mezery mezi plentami a kulisami, kde už stálo několik rozesmátých zvědavců. Sál burácel nadšením.

     Ovace byly tak mocné, že zastínily dokonce i náš zbojnický závěr celého vystoupení.

     Když jsem pak vyšel ze šatny, už v civilu, zastavila mě paní učitelka, která moderovala náš pořad a vždy přitom pronášela všelijaká lidová zaklínadla a přednášela básně Petra Bezruče. Laskavým, avšak odměřeným učitelským hlasem mi sdělila, že příště ať si odpustím nějaké svoje improvizace, že k tomu tanci to moje hrané uličnictví bylo naprosto nevhodné.

     Takže od paní učitelky jsem to schytal. Ale všichni ostatní, mladí i starší, se ještě dlouho bavili na můj úkor. Že když budeme chtít mimořádný aplaus, ať mě zase pověří sbíráním věnečků.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy