• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce
Počet návštěv: 606

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce

Jan Padych Článek od Jan Padych

Už se mi ty kulatiny blížily a já se cítil stále víc ztuhlý. Jasně, když člověku schází pohyb. Avšak přišel podnět. Od syna, třicátníka. Docela se vychloubal, že běhá na delší tratě a že mu to svědčí. Za nedlouho někde na nettu přečetl, že lepší než běh je ostrá chůze.

      Začal tedy vyloženě ostře chodit, věnoval tomu pár hodin denně. Desítka kilometrů byla pro něho nic moc. A náhle? Přestal chodit přímo do dálky. Začal stoupat po schodech, ale vždy jenom nahoru, zatímco dolů se vždycky svezl výtahem a svědomí ho netrápilo. Vysvětlil mi, že na to jsou tabulky. Stačí čtrnáctkrát za den vystoupat šest až osm pater tak do jedné hoďky a má to být skoro jako by ušel nějakých dvacet kiláků. Takto ušetřený čas pak opět s klidným svědomím věnoval poslechu své oblíbené muziky vleže.

     Tehdy mě to zrovna začalo zajímat. Taky jsem si párkrát za den střihnul takovýto výstup do závratných výšin. Zprvu to bylo hodně kruté. To víte, šestý křížek. Plíce se mi neuvěřitelně napínaly a málem trhaly, avšak přežil jsem to, což sami poznáváte.

     No, výsledky se dostavily. Docela brzy, až mě to překvapilo. Nohy se mi zpevnily, což bych opravdu nečekal. Klidně jsem si dovolil slušný sprint. Spíše mi nic jiného nezbývalo, než se pokusit doběhnout tramvaj, když jsem přece zrovna doháněl čas, jak se dalo. Běžel jsem dobrých sto dvěstě metrů, zato v docela skvělém tempu. Za takový sprint by se nemuseli stydět ani dorostenci, myslím si.

     Ta prokletá „tramwey“ mi sice unikla, přestože jsem se dotkl zavírajících se dveří.

     Ale ten údiv přihlížejících!

     Zatímco jsem se vydýchával jako nějaký nafukovací měch, jasně že jsem si všiml všech těch čumilů, co jich tolik procházelo a postávalo všude kolem.

     Všichni hleděli na mě. Spíše nevěřili svým vlastním očím. Viděl jsem na nich, co si zrovna myslí. Jak to, že ten bělovlasý a bělovousý týpek dokáže takto sprintovat. Dokonce se přede mnou, tak na dva tři kroky, postavil jakýsi mladík a zíral a zíral a zjevně nechápal.

     Zato jsem to dobře pochopil já. V několika dalších dnech jsem si opět střihnul podobný úprk za tramvají a vždycky po mně zírali a zjevně nevěřili, co vidí.

     A tehdy jsem si připomněl, že mě před časem kamarádi z naší oblíbené hospůdky vyzývali, ať si s nimi zahraji fotbálek. Nikdy mi to nevyšlo, to víte, povinnosti. Ale teď to bylo jiné. Času mi najednou zbývalo, ne jako předtím. Tak proč si nezahrát? No a ne?

     Své staré kamarády jsem zastihl tam, kde vždycky seděli, co si pamatuji. U jednoho prostranného stolu.

      „Tak co,“ přisedl jsem si. „Zahrajeme fotbálek?“

     Zřejmě to považovali za žertík a rozesmáli se.

     Ale já na ně: „Vy blázni, vždyť zrovna vy jste mě vždycky volali, ať si jdu s vámi zahrát.“

     „To jo,“ přiznali všichni, jeden vedle druhého, avšak měli pro mě jednu jedinou odpověď, kterou ovšem vyslovil ten nejpohotovější z nich: „Ale to bylo před deseti lety, ty vole! Nebo před patnácti? Tak se vzpamatuj!“

     No jo, uvědomil jsem si. Čas běží, opravdu běží, ne jako zrovna my všichni v tom samém věku, co si spíš raději sedneme k dobře napěněnému škopku.

     Nějak se to uložilo samo, že jsem tu chůzi do schodů, hlavně ten fotbálek šedesátiletých kmetů, vzdal. Ale myslím si, že pokud bych někdy zatoužil po vděčném obecenstvu, které ocení sprint bělovlasého a bělovousého kmeta za tramvají, pak opravdu vím, jak na to. Tedy pokud mi zdravíčko nadále poslouží. I po té šedesátce.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy