• Pondělí, 20. květen 2019
  • Svátek má Rukojmí Zbyšek

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce
Počet návštěv: 764

Jan Padych: Fotbálek v šedesátce

Jan Padych Článek od Jan Padych

Už se mi ty kulatiny blížily a já se cítil stále víc ztuhlý. Jasně, když člověku schází pohyb. Avšak přišel podnět. Od syna, třicátníka. Docela se vychloubal, že běhá na delší tratě a že mu to svědčí. Za nedlouho někde na nettu přečetl, že lepší než běh je ostrá chůze.

      Začal tedy vyloženě ostře chodit, věnoval tomu pár hodin denně. Desítka kilometrů byla pro něho nic moc. A náhle? Přestal chodit přímo do dálky. Začal stoupat po schodech, ale vždy jenom nahoru, zatímco dolů se vždycky svezl výtahem a svědomí ho netrápilo. Vysvětlil mi, že na to jsou tabulky. Stačí čtrnáctkrát za den vystoupat šest až osm pater tak do jedné hoďky a má to být skoro jako by ušel nějakých dvacet kiláků. Takto ušetřený čas pak opět s klidným svědomím věnoval poslechu své oblíbené muziky vleže.

     Tehdy mě to zrovna začalo zajímat. Taky jsem si párkrát za den střihnul takovýto výstup do závratných výšin. Zprvu to bylo hodně kruté. To víte, šestý křížek. Plíce se mi neuvěřitelně napínaly a málem trhaly, avšak přežil jsem to, což sami poznáváte.

     No, výsledky se dostavily. Docela brzy, až mě to překvapilo. Nohy se mi zpevnily, což bych opravdu nečekal. Klidně jsem si dovolil slušný sprint. Spíše mi nic jiného nezbývalo, než se pokusit doběhnout tramvaj, když jsem přece zrovna doháněl čas, jak se dalo. Běžel jsem dobrých sto dvěstě metrů, zato v docela skvělém tempu. Za takový sprint by se nemuseli stydět ani dorostenci, myslím si.

     Ta prokletá „tramwey“ mi sice unikla, přestože jsem se dotkl zavírajících se dveří.

     Ale ten údiv přihlížejících!

     Zatímco jsem se vydýchával jako nějaký nafukovací měch, jasně že jsem si všiml všech těch čumilů, co jich tolik procházelo a postávalo všude kolem.

     Všichni hleděli na mě. Spíše nevěřili svým vlastním očím. Viděl jsem na nich, co si zrovna myslí. Jak to, že ten bělovlasý a bělovousý týpek dokáže takto sprintovat. Dokonce se přede mnou, tak na dva tři kroky, postavil jakýsi mladík a zíral a zíral a zjevně nechápal.

     Zato jsem to dobře pochopil já. V několika dalších dnech jsem si opět střihnul podobný úprk za tramvají a vždycky po mně zírali a zjevně nevěřili, co vidí.

     A tehdy jsem si připomněl, že mě před časem kamarádi z naší oblíbené hospůdky vyzývali, ať si s nimi zahraji fotbálek. Nikdy mi to nevyšlo, to víte, povinnosti. Ale teď to bylo jiné. Času mi najednou zbývalo, ne jako předtím. Tak proč si nezahrát? No a ne?

     Své staré kamarády jsem zastihl tam, kde vždycky seděli, co si pamatuji. U jednoho prostranného stolu.

      „Tak co,“ přisedl jsem si. „Zahrajeme fotbálek?“

     Zřejmě to považovali za žertík a rozesmáli se.

     Ale já na ně: „Vy blázni, vždyť zrovna vy jste mě vždycky volali, ať si jdu s vámi zahrát.“

     „To jo,“ přiznali všichni, jeden vedle druhého, avšak měli pro mě jednu jedinou odpověď, kterou ovšem vyslovil ten nejpohotovější z nich: „Ale to bylo před deseti lety, ty vole! Nebo před patnácti? Tak se vzpamatuj!“

     No jo, uvědomil jsem si. Čas běží, opravdu běží, ne jako zrovna my všichni v tom samém věku, co si spíš raději sedneme k dobře napěněnému škopku.

     Nějak se to uložilo samo, že jsem tu chůzi do schodů, hlavně ten fotbálek šedesátiletých kmetů, vzdal. Ale myslím si, že pokud bych někdy zatoužil po vděčném obecenstvu, které ocení sprint bělovlasého a bělovousého kmeta za tramvají, pak opravdu vím, jak na to. Tedy pokud mi zdravíčko nadále poslouží. I po té šedesátce.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Terezín - místo, které se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí.  Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Terezín - místo, které se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 150 000 mužů, žen i dětí, z nich nepřežilo 2. sv. válku 118 tisíc...

Na Národním hřbitově v Terezíně na Litoměřicku se v neděli 19. května 2019 uskutečnila tradiční vzpomínka na oběti nacistické perzekuce. Tryzny u příležitosti 74. výročí konce 2. sv. války se každý rok účastní stovky lidí, kromě pamětníků událostí také politici i diplomaté. Vzpomínková akce organizovaná Památníkem Terezín se koná pravidelně třetí květnovou neděli.

 

#Jsme tu, abychom prosadili ten „žádoucí“ názor. Iniciativa s vazbami na Člověka v tísní likviduje diskuze

#Jsme tu, abychom prosadili ten „žádoucí“ názor. Iniciativa s vazbami na Člověka v tísní likviduje diskuze

S blížícími se eurovolbami sílí hlasy nejrůznějších politických neziskovek, iniciativ, politiků a umělců, kteří jsou žádoucně názorově ukotvení. Jedním takovým hlasem je iniciativa #jsmetu, která se v rámci skupiny na Facebooku svolá do diskuze pod vytipovaný článek, kde jsou dle jejich názoru nevhodné (nenávistné) příspěvky. Tam se angažují a navzájem si podpoří a „olajkují“ své příspěvky, čímž svým „žádoucím“ názorem vytlačí ostatní diskutující. Není asi překvapením, že srdnatě obhajují EU, migraci nebo neziskovky. A administrátoři skupiny mají vazby na politické neziskovky Člověka v tísni a Evropské hodnoty.

Poslední domácí zprávy