• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Kopačky na stožáru
Počet návštěv: 690

Jan Padych: Kopačky na stožáru

Jan Padych Článek od Jan Padych

Tehdy jsem hrál fotbal závodně za dorost. To víte, člověk občas něco řekne, a ani by to tak nemyslel, kdyby došlo na věc. No ale chlapské slovo platit musí, i kdyby...  No prostě musí. A já tehdy prohlásil, dokonce několikrát za sebou, před spoluhráči i před trenérem: „Jestli my někdy dostaneme v zápase deset gólů, tak s fotbalem končím a kopačky pověsím tamhle na stožár, kde visí ta vlajka!“

     Když jsem to prohlásil poprvé, byli jsme na tom ještě docela dobře. Jenomže vzápětí někteří odešli na vojnu a z těch mladších zatím nepřišel skoro nikdo. A tak se naše výsledky začaly horšit, někdy až hodně povážlivě. S tou desítkou na našem kontě to však ještě zdaleka tak zlé nebylo. Až jednou.

     To jsme přijeli na hřiště lídra tabulky a v docela oslabené sestavě. V poločase jsme to projížděli nula ke třem. A tehdy jsem se nechal slyšet znovu, že pokud vyfasujeme desítku, kopačky pověsím na stožár. Já chtěl jenom ostatní povzbudit, avšak nijak se to neprojevilo. Spíš naopak. Brzy jsme dostali tři góly za sebou a padaly ještě další.

     Dvacet minut před koncem to bylo nula devět. Můj tolikrát ohlašovaný konec s fotbalem se přiblížil. Velmi povážlivě se přiblížil. Jenomže mně se do toho konce vůbec nechtělo. Pomyšlení, že budu muset splnit, co jsem tak vyhlašoval, mě holt sebralo. A přímo tím správným směrem.

     Když to zůstalo celé na mně, tak jsem to vzal jako výzvu. Jenom jsem se divil, že sudí to nechal bez pořádného trestu. Jenom sem tam něco písknul, jinak se zdálo, že má snad před očima mlhu. Mně to rozhodně nevadilo. Mně ne. Už jsem nepoužíval jenom nohy, ale i ruce. Mokrý terén s hlínou nasáklou vodou, mi ještě pomáhal ke skluzům, delším, než obvykle. Prostě jsem soupeře kosil jako trávu. Vrážel do nich, stahoval je k zemi, byly i tvrdší zásahy. Nedostali se dál, než před vápno. Ale to už se vzpamatovali i moji spoluhráči. A sudí to nechal tak, jak to šlo.

     Zápas tedy skončil výsledkem nula devět. Když jsem jako první vyšel ze sprch a pak i oblečený ze šaten pod širé nebe, všimnul jsem si, jak na sebe pár místních fandů něco ukazuje, jakési posuňky. To se mi nějak nezdálo. Chytře jsem proto vběhl zpátky do šaten, jako že jsem si uvnitř něco zapomněl. Ohlédl jsem se. Ti fandové, staříci i mladí, na sebe jen krčili rameny. Prostě něco se jim nepovedlo. No co asi? A já byl rád, že jsem ten jejich manévr prohlédl včas. Otlučený a utahaný ze zápasu jsem byl ažaž. O nakládačku od místních rozezlených fandů jsem opravdu nestál.

     Vyšli jsme ven všichni pohromadě, což mi přišlo vhod. Prošli jsme mezi těmi fandy, kteří po mně zírali hodně zostra. Viděl jsem na nich zklamání, že si nemohli udeřit, když přece já na hřišti tak nešetrně zacházel s jejich oblíbenci.

     Takže moji spoluhráči mi z té šlamastyky pomohli, třebaže nevědomě. Ale vroubek u mě mají ještě pořád. Vždyť jim bylo úplně jedno, jestli své kopačky pověsím na stožár.

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy