• Čtvrtek, 21. březen 2019
  • Svátek má Rukojmí Radek

Jan Padych: Minuta ticha
Počet návštěv: 654

Jan Padych: Minuta ticha

Jan Padych Článek od Jan Padych

Začátkem sedmdesátých let jsem hrál závodně fotbal za dorost, takovou tu naši okresní třídu, říkali jsme tomu „horská liga“, protože jsme měli několik soupeřů v Beskydech.  Ve stejném týmu jsme hráli s mým sousedem z vedlejšího vchodu. Jmenoval se Milan a byli jsme si hodně podobní, takže nás mnozí považovali za bratry, ne-li přímo za dvojčata.

     Ovšem každý z nás to hrál úplně jinak. Zatímco on byl spíše velmi jemný a obratný technik a nebylo u něho nouze o efektní parádičky a nějaké ty nově naučené kličky, tak já byl spíše razantnější pro ostřejší souboje jak v běhu, tak i tělo na tělo. On hrával většinou středního útočníka nebo v záloze a já hlavně stopera.

     V zápase, o kterém bude řeč, jsme hráli na domácím stadiónu, tráva tam byla sice obyčejná, ale dobře sekaná a diváci seděli na sedačkách ve svazích jako na tribuně, takže nám ten náš stadión někteří soupeři hodně záviděli. V kabinách jsme se těsně před zápasem dozvěděli, že hned po úvodním výkopu uctíme minutu ticha za nedávno zesnulého funkcionáře. Všichni jsme ho znali jako veselého staříka, který nezkazil žádnou legraci a kolikrát hýřil vtipy a rozesmál kdekoho. Akorát poslední dobou ho nebylo moc vidět, a když se přece jenom ukázal, vypadal spíše ztrápený.

     Takže pořadatelé vyhlásili minutu ticha. A když jsme sbíhali dolů na hřiště, ani jsem si nevšiml, že Milan s námi neběží.

     On kolikrát přibíhal na hřiště poslední, někdy těsně před začátkem zápasu, ale vždycky včas. Míval jakousi nervozitu a před zápasem si musel posedět na záchodě.

     Také teď přiběhl na poslední chvíli. Úvodní výkop jsme zahrávali my. Milan obdržel přihrávku a namísto toho, aby míč nechal míčem a postavil se uctivě do pozoru jako všichni ostatní, velmi brilantně obešel stojícího soupeře, neopomněl přitom fungl novou parádičku, kdy míč jakoby nechal za sebou, ale otočil se, předvedl dva blafáky a míč nabral obloučkem dopředu.

     A vzápětí obešel dalšího stojícího soupeře. U něho použil pro změnu zase jiný fígl, stejně parádní a předem promyšlený a odzkoušený.

     Avšak najednou si všiml, že je v pohybu jenom on sám. A že se všichni kolem něho řehtají. A že se rozjařili i diváci na tribunách. Dokonce sklidil potlesk a ovace za své parádní kousky. Jenomže sám byl z toho všeho vyjevený. Rozpřáhl ruce, jakože co to má všechno znamenat.

     No jo, on totiž na tom záchodě byl tentokrát o něco déle než jindy a doslova prošvihl ten pokyn k minutě ticha. A ty machrovinky, které si zrovna nacvičil, aby se zrovna v tu chvíli předvedl, nevedly k žádnému hromadnému úžasu, kterého chtěl docílit, ale spíš naopak.

     Nikdo nezůstal vážný. Všichni se řehtali. A kdyby ten zesnulý funkcionář předem věděl, jak dopadne jeho minuta ticha, určitě by se také rozesmál s nesmírnou chutí. Vždyť on přece, pokud žil ve zdraví, nikdy žádnou legraci nezkazil...

Jan Padych
Po absolvování střední ekonomické školy pracoval v obchodních organizacích v kontrolních a řídících funkcích na krajské i podnikové úrovni. V porevolučních letech působil převážně v pojišťovnictví, v letech 1994-1995 také jako jazykový redaktor v knižním nakladatelstvích Optys v Opavě. Od r. 2006 pracoval v bezpečnostních agenturách. Nyní ve starobní penzi.

Diskuze

Váš komentář

Přihlásit se

Přihlásit se nebo registrujte pro přídávání příspěvků

 

Žadný rukojmí ještě nediskutoval

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Zničit v My - Lai „vše co chodí, plazí se anebo roste“; mise “Search and Destroy” (vyhledej a znič). Zabito 534 starců, žen a dětí; poručík Calley byl odsouzen na doživotí, poté ho Nixon omilostnil

Časně ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci při běžné kontrolní hlídce do vesnice My -Lai. Jedním z důvodů tohoto krvavého řádění mělo být zabití seržanta US Army Georga Cocksa v okolí vesnice My – Lai, ležící v Jižním Vietnamu v provincii Son My. Vojáci pod velením poručíka Williama Calleyho, vstoupili do vesnice a začalo zabíjení.

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celé Ostravě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

V USA získal Tomáš Etzler Cenu Emmy, zatímco jeho matku s Alzheimerovu chorobou, jež bývala sboristkou Státní opery v Ostravě, museli hledat po celém městě; napsal mě: „Prekrocil jste hranici Olsere. Jste dobytek. A snad Vas potkam…“

Přišel mi v prosinci 2011 pozdrav z Číny. Nic divného, právě jsme se z Číny vrátili, a abychom měli památku, poslali jsme si z Říše středu pohled sami sobě. Nepřišel však onen pohled s Bitvou od Lipan od Marolda, ale e-mail...

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

BAJKA O BOŽÍM SOUDU

 Když hříchy Člověka dospěly k vrcholu, předstoupila před Boha Matka Země. Předala vládci Všehomíra soupis všech činů, kterými Člověk ohrozil její samotnou existenci. Jména vymizelých druhů rostlin, zvířat, ptáků byla zapsána černě. Stejně tak byla černí zamazána veškerá vodstva, pramínky počínaje a oceány konče.

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Jan Padych: Nikomu to neříkej!

Každý člověk, kterého jsme kdy znali, se nám s odstupem času jeví jako příběh, ať si to připouštíme, nebo ne. Vždy podle toho, co všechno o něm víme. Ten Zdeňkův příběh je pro mě spojený s vlaky. Jiný ani nemůže být. Zdeňka jsem znal od malička. Vyrůstali jsme spolu v Havířově, chodili jsme do stejné třídy základní školy a pak jsme se potkali na vojně a nakonec na chodníku v centru Ostravy. To naše poslední setkání proběhlo v roce, kdy jsme oba slavili padesátku, já o něco dřív, na konci zimy, on uprostřed léta. Ale raději začnu od samého začátku.

Poslední domácí zprávy